Návraty na italské ostrovy

V případě řízených degustací to zpravidla končí tak, že se už přechutnaly všechny vzorky, ale mozek dál vysílá signály k dalšímu pokračování. Když je šťastná konstelace, tak něco málo zbyde v nedopitých lahvích, pokud je ovšem zájemců víc, není už za chvíli co dolít. Pak nezbývá nic jiného, než že si za zvýhodněnou cenu koupíte celou sedmičku právě toho vína, co chutnalo nejvíc. Nejinak tomu bylo i na čtvrteční ochutnávce vín z italských ostrovů, kterou pro nás připravila Petra z Wine of Italy.

Seděli jsme spolu s Jardou u jednoho stolu, v obou v nás ještě doznívaly zážitky z degustace. Nebylo teda ani velké překvapení, že jsme se domluvili, abychom v posezení pokračovali a využili ho k debatě o právě koštovaných vínech. Jaká že to vlastně byla vína z italských ostrovů Sardinie a Sicílie? Osm vzorků, vždy po čtyřech z jednoho ostrova, vína vyrobená z vybraných místních autochtonních odrůd vinné révy. Nemuseli jsme dlouho vybírat, nemuseli se ani přít o to, které víno si ještě dáme navrch. Oba jsme se shodli na objednávce. Grotta Rossa Carignano del Sulcis Rosso DOC, ročník 2017, ze sardinského vinařství Cantina Santadi.

Pánové, proč jste si vybrali právě toto víno?

J: Přiznávám, že to pro mě byla těžká volba. Jak Carignano tak Cannonau byla vína, která se pro mě stala vítězi večera a pokud bych musel bodovat, zvolil bych remízu. Carignano se často používá jako příměs k jiným odrůdám, ale v tomto případě mě překvapilo, jak se víno podařilo bez příměsi jiných odrůd. Rozhodla tedy zřejmě nádherná tmavá barva v kombinaci s vůní po čokoládě a lékořici a chutí po ovoci s pěknou tříslovinou. Víno přímo vybízí k dalšímu napití.

R: U mne preference vychází nejspíš z toho, že tuto odrůdu jsem jako jedinou ze všech nabízených už párkrát v životě ochutnával. Pravda dosud nikdy samostatně, spíš vždy v rámci mých oblíbených vín z oblasti Cotes du Rhone, kde se objevuje spolu se Syrah, Grenache a Mouvédre. Plná chuť po bobulovém ovoci, možná až v marmeládovém provedení, je mi sympatická, u červených vín nemám problém ani s vyšším alkoholem, který ze struktury chuti nijak nečouhá. Toto víno mi opravdu chutnalo, bylo elegantní a vznešené.

Pánové a co Sicílie? Proti sardinským vínům z odrůd Carignano a Cannonau byla v ochutnávce nasezena dvě vína s dominancí Nero d‘Avola…

J: Nero d‘Avola je odrůda, která je typická pro Sicílii a pěstuje se také na jihu v Kalábrii. Je to šťavnaté svěží víno, charakteristické ovocnou vůní s tóny třešní a černého rybízu. Chuť odhaluje jednotlivé ovocné vrstvy. Na prvním vzorku se mi líbila právě ta svěžest a ovocitost, což je dáno i tím, že je vyrobeno v nerezu. Mně však v tomto případě sud nechyběl. Ještě povedenější byla Benuara, toto víno dotváří odrůda Syrah, což mu rozhodně prospělo a je vidět, že míří za hranice ostrova. Tomu ovšem také odpovídá cena. Celkově se mi zdál povedenější výběr červených vín ze Sardinie.

R: Pravda, byl to těžký souboj, normálně bych měl obavy, zda nejsem vůči některému z těchto vín nespravedlivý. Dneska se mi však ani jedno ze zmíněných sicilských vín netrefilo do chuti. Nero d’Avola Sicilia Rosso IGT, ročník 2019, bylo mlaďoučké, ovocité, bylo na něm znát i to, že nezrálo v sudu. Druhá volba Benuara Sicilia Rosso DOC byla rozhodně zajímavější, protože se do vína z odrůdy Nero d‘Avola přidala jedna třetina mého oblíbeného Syrahu. Jen to víno nemělo z mého pohledu svůj den. Z vůně nepochopitelně lezly pro mne nepříjemné acetonové tóny, které mi kazily jinak velmi hezký dojem z chuti vína.

Pánové, na závěr byla jako třešnička na dortu připravena ochutnávka dlouho dekantovaného vína Noras Cannonau di Sardena DOC, ročník 2016, z vinařství Cantina Santadi. Zaujalo vás?

J: Noras Cannonau di Sardegna bylo lahodné, plné a silné, nikoli však přehnaně alkoholické víno s příjemnou aromatickou kořenitostí. Dubový sud víno dokonale podpořil. Bylo přesně v kondici, v jaké se dokáže nejlépe projevit, přitom se nesnaží konkurovat velkým vínům z pevniny. Velký zážitek.

R: Moc jsem se na toto víno těšil. Z přípravy, kterou tu Jarda publikoval před pár dny, jsem čekal specifické víno z odrůdy typické pro Sardinii, s charakteristickou vůní i chutí po lesním ovoci, koření, tabáku a čokoládě. Ano, vše tam bylo, konečně to bylo i podepřené dubovými sudy. Bylo to vážně jedno z nejlepších vín dnešního večera, jen u mne o prsa na pásce prohrálo právě s Carignanem.

Pánové, dosud nepadla řeč o ochutnávaných bílých vínech. Z hodnocení účastníků degustace měla nakonec i vyšší podporu než vína červená…

J: Možná znáte ten pocit. Jste na nějakém vám příjemném místě, typicky to bývá dovolená u moře, v restauraci si objednáte jídlo a k němu víno. Právě u moře to často bývá bílé víno, které se dobře snoubí s místními rybami nebo plody moře. S nadšením si říkáte, že toto víno si rozhodně musíte přivést domů. Přijedete domů a těšíte se, že si ten hezký večer zopakujete. A ejhle, víno chutná nějak jinak. Jakoby něco, co k němu patří, zůstalo na místě. Možná to slunce, které svítí jinak, nebo ten mořský vzduch, který dotvoří tu správnou atmosféru. Právě takový pocit jsem měl při ochutnávce dvou bílých vzorků ze Sicílie. Jak Lucido, tak Insolia, byla vína lehká, ovocná, s jemnou kyselinou, jen by to chtělo zakousnout k němu tu pražmu a poslouchat vlny narážející na pobřeží. Sardenská bílá dvojka mě nadchla. Je pravdou, že Vermentino znám. Ze dvou vzorků mi přišlo lepší scelení s Chardonnay, mým vítězným bílým tedy bylo Samas IGT Isola dei Nuraghi, 2019.

R: Otázka, k jakým vínům mám blíž, zda k bílým nebo k červeným, mne provází prakticky po celou dobu, co se o vína zajímám. Nejsem naprosto vyhraněný, někdy mám větší chuť na bílá, někdy tomu je naopak. Přesto zde asi musí zaznít, že Itálii nemám spojenou s víny bílými, i když věřím, že mi řada z vás dokáže oponovat, jak vám některá z nich chutnala… Koneckonců i dnešní ochutnávka sardinského Vermentina byla dost povedená, určitě zvlášť ve druhém vzorku, kde vystupovalo společně s Chardonnay, mi tato odrůda moc chutnala. Přesto se na mne všechna čtyři bílá vína nemohou zlobit. Přišel jsem si dnes především užít s víny červenými a to se povedlo.

Pánové, vaše sklínky se prázdní. Dovolte poslední otázku. Nechci po vás hodnocení, který z ostrovů získal vaše preference. Pojďme na to jinak. Italské ostrovy versus vinařské regiony na pevnině. Co u vás vítězí?

J: Já bych se nebál říci, že u mě tento večer vyhrála Sardinie. Sicílie určitě odpustí a nepochybuji, že tento ostrov s množstvím vinic dokáže nabídnout nádherná vína. Psal jsem již dříve, že Sardinii znám z osobních návštěv, na Sicílii jsem ještě nebyl a o to víc mě láká se tam vydat, navštívit vinařství, ochutnat něco dobrého k jídlu a zapít dobrým vínem. No a co se týká otázky ostrovy versus pevnina, u mě spíš občas probíhá vnitřní boj mezi jihem a severem. Nádherné Toskánsko nebo Piemont, proti tomu moje oblíbená Apulie se skvělým Primitivo nebo Aglianico, kterému se říká Barolo jihu. Ve světě vín je prostě krása pořád porovnávat, ochutnávat a poznávat nový ročník, nebo i nové víno. Nejvíce však preferuji jednoho oblíbeného vinaře z Piemontu, který se jmenuje Bruno Rocca. Jeho Barbaresco je prostě třída. Poznáte ho podle pírka na etiketě.

R: Celou dobu jsem se bál, že se po mně bude chtít, abych si vybral mezi Sardinií a Sicílií… Už tak si oba ostrovy rozhádám, když se přiznám k lásce k Toskánsku, Piemontu či Puglii. Tak se alespoň kulantně pokusím o remízu. Jako vinný dobrodruh rád objevuji nové chutě pro mne neznámých odrůd. Toho jsem si dnes na degustaci užil dosyta. Potěšila mne všechna dnešní vína, i když se rád vrátím zpátky na pevninu a budu pokračovat v ochutnávání toho, co už vím, že mám rád.

J: Ještě bych chtěl dodat, že nás k povídání o vínech z italských ostrovů navnadila naše první návštěva degustace, kterou pravidelně pořádá společnost Wine of Italy. Oceňuji, že mnohaleté zkušenosti s italskými víny a osobní kontakty s vinaři jsou zárukou kvality vín nabízených na našem trhu. Budu se proto těšit na další degustaci, třeba tentokrát pro změnu vín ze severu.

Jarda a Rodan

Kam chodím na Montepulciano

Je to jen pár dnů, co se tu Jarda svým textem pustil do poutavého popisu italského regionu Marche. Nemám toho zdaleka tolik po Itálii naježděno jako on, co si jen vybavuji, a to je už přes patnáct let, minul jsem jednou Anconu autem po dálnici cestou do mé dovolenkové destinace na poloostrově Gargano. Vědět to všechno, co jsem si teď v textu přečetl, určitě bych se někde v Monte Coneru zastavil. Lákala by mne jak prohlídka památek, tak i nákup zajímavého vína.

Netuším, zda v tom nejsem sám, ale zpravidla, když mi někdo začne vyprávět o mně dosud neznámých vínech, popisovat jejich vůni a chuť, vychvalovat je a doporučovat, mám co dělat, abych odolal.  Začnu po nich toužit, chtěl bych je co nejdříve ochutnat…  Stejnou rozbuškou je pro mne i odvolávka na vína, které už znám, někdy v minulosti jsem je pil a chutnala mi. To se mi teď stalo, když se Jarda zmínil o vínu Montepulciano D’Abruzzo.

Mám jednoho významného klienta v Českých Budějovicích. Část práce pro něho vykonám v Praze, ale přece jen tak dvakrát do měsíce mi nezbývá nic jiného než se k nim vydat. Takhle to už běží druhým rokem. Během mých cest jsem měl příležitost prochodit překrásné centrum této jihočeské metropole, navštívit několik kaváren, restaurací, ale i vinoték. Právě tam směřuje mé vyprávění. Letos v lednu jsem narazil na sympatický podnik kousek od náměstí Přemysla Otakara. Už jen sám název Hroznovka dokáže navnadit a, pokud se k tomu navíc přidá ochotný personál, není se čemu divit, že jsem se zde začal pravidelně stavovat na skleničku před nástupem do vlaku a odjezdem do Prahy.

Mám rád moravská vína, neopominu však věnovat pozornost i vzorkům španělským, francouzským či italským. Když jsem tu naznačil, že mi jde jen o skleničku cestou na vlakové nádraží, tak to myslím vážně. Není to vůbec o ochutnávání všeho možného, musím jít na jistotu. Navíc zde nerozlévají sudovky, ale orientují se výhradně na lahvová vína. Vyřešil jsem to tedy provokativním přáním, zda mi mohou nabídnou víno, které je u nich ve vinotéce nejpopulárnější. Dost často mi na to v těchto případech v jiných zařízeních obsluha odpovídá neurčitě, že každému chutná něco jiného, ale tady to byla sázka na jistotu. Pan majitel sáhl za sebe a postavil přede mne dvě italská vína. Jednak Primitivo z Puglie, jednak Montepulciano D’Abruzzo.

Má volba byla překvapivě jednoduchá. Primitivo je dlouhodobě mou preferovanou volbou příjemně pitelného italského vína, mám rád jeho krásné aroma a sametovou chuť, a to to se vztahuje i na jeho široce rozvětvenou rodinu zahrnující americký Zinfandel či chorvatský Crljenak Kaštjelanski. Takže… Zvolil jsem překvapivě Montepulciano. Už to tu zde zaznělo, stejnojmenná odrůda je po Sangiovese druhou nejrozšířenější v celé Itálii. Trochu mne vždy zmátne, zda vážně ochutnávám odrůdu Montepulciano, zda si to opět nepletu s toskánským vínem Vino nobile di Montepulciano, s vínem však vyrobeným z hroznů Sangiovese.

Ochutnávané víno pod obchodním názvem Epicuro mne ve skleničce okouzlilo na první dobrou. Mělo intenzivně rubínovou barvu s fialovými odlesky, ve vůni švestky a lesní ovoce, snad i květiny na pozadí, v chuti ovocitost vyrovnanou s jemným tříslem, a poté následoval dlouhý hladký závěr. Okamžitě jsem požádal o jednu lahev na doma. To je rozhodně nutné dál přechutnat. Neměl jsem však napoprvé štěstí. Opravdu je totiž toto víno ve vinotéce tak populární, že jsem dopíjel z poslední načaté lahve, ostatní byly již vykoupené. Nezbývalo, než učinit objednávku a slíbit, že se tu pro víno stavím při mé další cestě do Českých Budějovic.

Nastudoval jsem mezi tím něco o vinařství. Společnost Femar Vini produkuje vína v této podobě od konce minulého století, původní vinařství rodiny Mergé však existovalo už dlouho před tím. Mimochodem název Femar je složeninou jmen současných vinařů, otce Felice a syna Armando Mergé. Ač má firma sídlo v oblasti Říma, je to typicky rozmáchlá společnost s náručí rozevřenou přes pořádný kus Itálie. Pěstuje hrozny a produkuje vína v obcích ve třech oblastech Abruzzo, Puglia a Sicílie. 

Vinařství nabízí několik řad svých vín, právě značka Epicuro mezi nimi reprezentuje špičková vína. Nezaměřuje se pouze na jeden region, ale orientuje se na cíl. Vínem chce potěšit a propojit lidi, kteří víno pijí. Všechna vína si udržují svou kvalitu, nesou si svou značku chráněného označení původu a chráněného zeměpisného označení. Víno z ročníku 2017, které jsem ochutnával, bylo označeno jak Denominazione di Origine Protteta.

Jak se dívám na e-shop, v nabídce vinařství je v řadě Epicuro mnoho lákadel. Jsem rád, že už napoprvé jsem měl štěstí a vybral si víno, co mi chutnalo. Mé cesty z Budějovic do Prahy od té doby nejsou jen o jedné skleničce, kromě ní si s sebou zpravidla odnáším i jednu lahev Montepulciano D’Abruzzo na to mé oblíbené domácí zkoumání, které víno je vůbec ze všech vín nejlepší.

Rodan

Dolce vita ve Zlíně

Zprvu to vypadalo, že dopolední program na bratislavské konferenci o auditu bude tím nejzajímavějším, co mne mělo ten den potkat. Po obědě jsem se rozloučil se slovenskými přáteli, sedl do auta a pokračoval v cestě do Zlína. Byl jsem spokojený, proč taky ne, v hlavě jsem měl nové podněty a v kufru auta několik krabic slovenského vína, jednak od Hubinských z Vinosadů, jednak od Petera Malíka z Úľan nad Žitavou. Nečekalo mne navečer už nic významného, jedna schůzka k připravovanému semináři a pak jsem si potřeboval jen prolétnout podklady na druhý den.

Byl krásný teplý červnový den, lákalo mne to sednout si někam pod slunečník a vyřešit vše potřebné u sklenky vína. Zní to možná paradoxně, málokdo si spojuje toto krajské město s vínem. Měl jsem však příležitost tu dříve pár týdnů pracovat, takže jsem už od té doby získal docela dobrý přehled o zlínských vinotékách. Vzpomínám, že v jedné z nich nedaleko hotelu jsem narazil i na mé první víno z vinařství Gréger z Rakvic. Tak mne zaujalo, že od té doby jejich vína nepřestávám vyhledávat a ochutnávat.

Po příjezdu do Zlína jsem se ubytoval a pustil se do plánování podvečera. Prozvonil jsem kolegyni z Baťova institutu, se kterou jsme kdysi realizovali společně jeden z evropských projektů pro krajské úřady. Petra už se mnou počítala, na můj návrh přistoupila, proč ne, nemusíme jednat v kanceláři. Jako znalá místních podmínek navrhla venkovní zahrádku u restaurace Dolce vita na zlínském náměstí.

Přes toto náměstí většinou vedly každý den mé cesty za auditem na Universitu Tomáše Bati, věděl jsem tedy dobře, kde se máme sejít. Znal jsem tam dobře i vinotéku s vinárnou v rohu náměstí, takovou super zašívárnu v centru Zlína. Měl jsem jednou štěstí na tradiční svátek svatého Martina, při kterém jsem si právě v této vinotéce neodepřel ochutnávku mladých vín.

Obvykle bývá na náměstí všude spousta lidí, ale měli jsme štěstí, stolek na zahrádce se pro nás našel. Nic nám nebránilo se posadit a pustit se do společných témat. V tu chvíli i svět kolem nás přestal rázem existovat. Když tu otázka… Co vám mohu nabídnout? Servírka ochotně přispěchala s nápojovým lístkem. Jako znalec vína jsem chtěl zaujmout něčím, co by upoutalo, ale z nabídky jsem byl rozpačitý. Žádné z vín jsem do té doby neochutnával. Tak jsem na to šel z druhé strany. Vybral jsem si odrůdu Merlot a toto víno nabízelo jen vinařství Juřeník & Žďárský.

Co už dnes vím o tomto vinařství? Je to projekt dvou kamarádů z Uherského Brodu, kteří se pustili do výroby vína z nakupovaných hroznů z vybraných moravských lokalit. Směřují však k tomu, aby obnovili na Uherskobrodsku vinařskou tradici a začali s největší péčí a respektem pěstovat hrozny pro svá vína v obci Maršovce. Mám radost, když narazím na úctu k tradici, ale současně i snahu objevovat něco nového. Tím je například v tomto vinařství výroba vína v betonovém vejci.

Pro to hezké odpoledne na letní zahrádce restaurace Dolce vita jsem vybral Merlot, ročník 2013, ve výběru z hroznů. Vína vinařství Juřeník & Žďárský se produkují v poměrně malých šaržích, v této bylo kolem 1500 lahví. Přistupoval jsem k němu tehdy opatrně, nevěděl, co od něho můžu čekat. Navíc jsem nechtěl před Petrou vypadat jako někdo, kde neumí vybrat dobré víno. Už když se rozvonělo ve skleničkách, tušil jsem, že mám na půl vyhráno. V chuti se promítly dubové sudy, ve kterých víno zrálo, ale i to, že před tím leželo delší dobu na slupkách. Ve vůni i chuti se daly rozpoznat náznaky černého rybízu, švestek, kůže a čokolády, ale i drsnost a lehké zemité tóny vycházející z taninů. Zkrátka voňavé, šťavnaté, dobře pitelné víno na pevném základě, vyrobené z hroznů, které dozrály pod moravským sluncem.

Příjemně se tenkrát u vína sedělo, povídalo a kulo plány, co spolu dál dělat, co pak zítra a co poté někdy příště… Ani se nám nechtělo končit, svádělo to pokračovat dál, kochat se hezkým večerem, dobrým vínem a podmanivou atmosférou zklidňujícího se města. Když se tak zpětně brouzdám vzpomínkami, říkám si, že by stálo za to najít odpověď na jednu otázku. Co je v tomto případě víc? Dobré víno, které pijeme? Kouzelné místo, kam jsme si se sklenkou sedli? Nebo příjemná společnost, se kterou stojí za to si vínko dát?

Víno je kulturní nápoj, působí na mysl lidí i vztahy mezi nimi. Tam, kde naši předci pěstovali vinnou révu a dokázali z ní vyrobit víno, tam se civilizace rozvíjela rychleji, než tomu bylo někde jinde. Tak na co se to vlastně ptám? Byl by hezký podvečer bez dobrého vína? Líbil by se nám i někde jinde? Vzpomínali bychom na něj po letech, kdybychom tam byli sami? Ale co, neřešte to. Žijte raději svůj sladký život, dolce vita... 

Rodan

Monte Conero

Italské pobřeží Jaderského moře je od Terstu až po Gargano ploché, dalo by se říci až nudné. Existuje ovšem jedna výjimka, a sice místo, které se nachází poblíž města Ancona a nese jméno Monte Conero. Tento skalnatý výběžek, na němž byl v roce 1987 vyhlášen přírodní park s celou řadou překrásných vyhlídkových míst, dal jméno celé oblasti. Název pochází z řeckého slova komaros, což je název pro plod rostliny Planika obecná z čeledi vřesovcovitých, která zde roste. Plody jsou velkým zdrojem cukru a používají se na výrobu zavařenin, džemů či likérů nebo ovocného vína. Romantické pláže a zátoky pokrývá hrubší písek nebo jemné oblázky. Centrum oblasti tvoří městečka Marcelli, Numana a Sirolo, která poskytují veškeré zázemí návštěvníkům. Nachází se zde restaurace nabízející místní speciality, rybářské bašty, pizzerie a bary. Právě zde jsme zvolili základnu při naší cestě do regionu Marche.

Během našeho pobytu jsem měl možnost navštívit historická místa v okolní krajině ovlivněna řeckými, římskými a italskými dějinami. Památkami protkané Recanati, ve kterém se procházíte kamennými uličkami s množstvím malých obchůdků s řemeslnými výrobky a místními specialitami, poutní místo Loreto, nádherné Castelfidardo a mnoho dalších.

Překvapilo mě, jak hornatý a rozmanitý je region Marche. Krajina se zelená smíšenými lesy přecházejícími v piniové háje a na obzoru se zdvihají vrcholky Apenin. Typický obrázek slunečnicového pole působí velice mile. Teda určitě je tu příjemněji, než když se díváte jen na řepkové lány, tak jak to známe v poslední době u nás. Není žlutá jako žlutá.

Region Marche je samozřejmě známý i svými víny. Do vinařské mapy se zapsal svým slavným vínem Verdicchio, kdysi plněným do zelených lahví tvaru amfor, které dnes používá výhradně vinařství Fazi Battaglia, a to již od 50. let minulého století. Verdicchio jde ruku v ruce s pokrmy z ryb a darů moře, jimiž pobřeží Marche oplývá. Velice příznivý vliv na vína ze stejnojmenné odrůdy, která se pěstuje zejména v oblasti Castelli di Jesi západně od Ancony, měly menší výnosy, pozdější sklizně a kvašení moštu při nízkých teplotách.

Ve vinicích na úpatí horského masivu Monte Conero se pěstují hrozny pro červené víno Rosso Conero, ve kterém dominuje odrůda Montepulciano. Panují zde specifické podmínky. Blízkost pobřeží má vliv na počasí, teploty nejsou tak vysoké a půda je vysoce vápenatá. Hrozny zde dobře dozrávají a dávají unikátní vína, která kombinují typičnost s čistotou a elegancí. Z této odrůdy se vyrábí také mnohým známé Montepulciano d’Abruzzo ze sousedního regionu Abruzzo. Dovolím si jen poznamenat, že toskánské Vino nobile di Montepulciano se nevyrábí z odrůdy Montepulciano, je tvořeno odrůdou Sangiovese.

Na cestě po regionu jsem měl možnost navštívit vinařství Umani Ronchi, které patří k předním vinařstvím v Marche i v sousedním Abruzzo. Vinařství pořádá ve svých prostorech degustace a prohlídky. Jedné z nich jsem se zúčastnil a rád bych se proto zmínil o vínech, které jsem ochutnal, případně koupil, a které odráží typický charakter regionu. Je to už přece jen nějaký ten čas zpátky, kdy jsme zde byli. Vycházím proto nejen z toho, co si pamatuji, ale také z poznámek, které jsem si pečlivě uschoval. Obvykle jsme při našich cestách používali k delším přesunům letadlo, tentokrát jsme ale jeli vlastním autem. To má své velké výhody, můžete si totiž nakoupit daleko větší zásoby vína, než když cestujete letadlem.

Pienio, Castelli di Jesi Verdicchio Riserva DOCG

Plenio je Verdicchio z apelace Riserva. Vyrábí se z ručně sklizených hroznů z těch nejlepších vinic vinařství a před nalahvováním zraje 18 měsíců v sudech a nerezových tancích. Barva vína je světlejší se zlatavými odlesky, vůně je elegantní, doslova uhrančivá, s tóny kdoule, zralých hrušek nebo bergamotu. V chuti je plné, kombinuje ovocné tóny, bylinky a jemnou kořenitost. Dochuť je dlouhá, se zřetelnou mineralitou. Název vína pochází z latinského slova plénum a má vyjádřit plnost, komplexnost a strukturu vína. Prvních několik let se vyrábělo na vinicích Villa Bianchi, nyní se vyrábí z vinné révy pěstované na vinicích ve vyšších nadmořských výškách poblíž vesnice Cupramontana, v jedné z historicky nejvhodnějších oblastí považovaných pro pěstování této odrůdy.

Villa Bianchi, Castelli di Jesi Verdicchio Classico DOC

Toto víno je pojmenováno podle stejnojmenného statku, který se nachází v srdci pěstitelské oblasti Verdicchio dei Castelli di Jesi, kde rodina Bianchi vyráběla víno z okolních vinic. Dnešní Villa Bianchi si klade za cíl vyjádřit všechny typické rysy Verdicchio tím, že se snaží zdůraznit zejména jeho aromatické tóny svěžesti a elegance. To vše je dosaženo pečlivým výběrem hroznů na vinici a snahou o zachování aromatického charakteru, který je této odrůdě vlastní. Sklizeň probíhá mezi první a druhou polovinou září, kdy hrozny dosáhnou vyrovnané hladiny cukrů a kyselin. Hrozny jsou jemně lisovány, následně je mošt chlazen a čiřen. Fermentace probíhá v nerezových tancích při kontrolovaných teplotách mezi 14 – 16 °C. Rmut pak kvasí mezi 8 – 10 dny. Poté mošt zraje minimálně tři měsíce v nerezových tancích. Víno má slámově žlutou barvu s odlesky zelené. Aroma je velice svěží s příjemnou ovocností. Chuť je charakteristická příjemnou kyselinkou a ovocnou strukturou s lehkým náznakem mandlí v dochuti.

Cumaro, Conero Riserva DOCG

Cumaro je jedním z nejdůležitějších vín vinařství Umani Ronchi a lze jej zařadit mezi nejkvalitnější vína z oblasti Conero. Od roku 2004 má víno nárok na označení „DOCG Conero Riserva“. Víno má rubínovou barvu s odlesky fialové. Aroma je vysoce intenzivní s tóny koření, kávy, černého pepře, zralých třešní, višní a černého rybízu. Delší kořeněný závěr se nese v duchu koření, zejména černého pepře. Následuje tabák a lehká stopa vanilky s nádechem minerality. Chuť je bohatá a šťavnatá s vynikající stavbou taninu. Následuje dlouhá dochuť s jemným čokoládovým koncem.

Serrano, Rosso Conero DOC

Víno je tvořeno z velké části odrůdou Montepulciano, ke které je přidáno malé množství Sangiovese. V Serranu můžete najít typický charakter vín Rosso Conero DOC. Vína vynikají zejména ovocným projevem a skvělou stavbou taninu.

San Lorenzo, Rosso Conero DOC

Název tohoto vína je odvozen od historické vinice s názvem San Lorenzo. Zaujme rubínově červenou barvou s granátovými odlesky. Ve vůni působí kořenitě, lehce nasládle, s tóny švestek, ostružin nebo tmavých višní. V chuti je bohaté a plnější s tóny tmavých peckovin, vyvážené a s hedvábnými tříslovinami. Dochuť je dlouhá a šťavnatě ovocná. Je to víno, které vyjadřuje veškerý potenciál terroiru a odrůdy Montepulciano.

Fonte del Re, Lacrima di Morro D'alba DOC

„Lacrima“ v italštině znamená „slza“ a pravděpodobně tato autochtonní odrůda získala svůj název díky tomu, že když hrozny plně uzrají, vylučují na povrchu svých slupek kapky šťávy - jinými slovy „prolévají slzy“. Hrozny Lacrima se pěstují pouze v okolí obce Morro d’Alba, ležící přibližně 15 km od Ancony. Toto víno je hluboké, temně nachové barvy a jeho pronikavá vůně nám připomene bobule černého bezu, borůvek, suché květy růží a levandule. Má bohatou strukturu, je příjemně pitelné a šťavnaté.

V regionu se nachází velké množství menších zemědělských usedlostí, které kromě vína nabízejí také další místní produkty, jako například ovoce a zeleninu, marmelády, olivy a vše, co se z nich dá vyrobit, med, těstoviny i výbornou mozzarellu. Návštěva těchto usedlostí je vždy příjemným setkáním s lidmi, kteří hospodaří s odpovědností a pokorou.

Jarda

Laskavá Grébovka

Leckdo si řekne, ti Pražáci už neví, co roupama. I vlastní vinice by chtěli… Popravdě, taky vždy rád vyrazím za vínem na Moravu, nebo pokud nechci jet tak daleko, navštívím třeba některý z vinohradů rozprostírajících se podél Labe od Mělníka, přes Roudnici, Litoměřice až do Žernosek. Ale proč se neprojít po Praze a nepodívat se na některou z menších vinic? Proč si nedat skleničku dobrého vína z hroznů vypěstovaných právě na tom daném místě? Případně, proč si neužít některý ze svátků vína, které se zde organizují? To si pak říkám, že by těch vinic v Praze mohlo být i víc. Současně však vím, že myšlenka vracet moderní milionové město nazpátek do doby, kdy zde byly nezanedbatelné plochy vinic, je jistě nereálné. Tak si musím vystačit, že bydlím kousek od ulice Děkanská vinice, k zubaři jezdím po tramvajové trase na zastávku s názvem Vinice, občas projdu ulicemi Viniční, Nad vinicí či U vinice…

Díky podpoře městské části Prahy 2 se podařilo neskutečné. Na historickém místě, kde se minimálně od třináctého století vinná réva pěstovala, na místě, kde továrník Moritz Gröbe po navážkách z výstavby vinohradského železničního tunelu vybudoval zahradu a park s krásnou novorenesanční vilou, se podařilo zrekonstruovat nynější Havlíčkovy sady a na jižní stráni pak obnovit vinici osázením přes třináct tisíc vinných hlav. Charakteristické pro vinohrad je zde tradiční vedení révy uplatňováním svislého kordonu čili vertika.

Vinohradu na Grébovce vdechl v devadesátých letech život jako první zdejší vinař pan Tureček. Jsem rád, že jsem měl tu příležitost ho ve vinařství potkávat, když na tomto magickém místě Prahy rozjel výrobu vína. Poté, co se vinařství ujala jeho dcera Iveta Bulánková s manželem Pavlem a co byl vybudován krásný vinný sklep, rád zavítám do vinařství na ochutnání jejich vín a na kus příjemné řeči o všem, co je s tím spojeného.  Často toho i využívám, když potřebuji radu, jak zvládat tu mou mini vinici na zahradě na Plzeňsku. Zas tak často to bohužel není, vinařství otevřené v pátek odpoledne většinou koliduje s mým dalším programem, ale alespoň při občasných ochutnávkách zvládám porovnávat, jak se jim v daném roce víno povedlo. A že se dobrému vínu u nich opravdu daří.

Mezi ochutnávanými víny na Grébovce vyhledávám především Rulandské modré a Neronet z červených vín a Hibernal z bílých. Rád si však nechám nalít do sklenky i některou z jejich sudovek, například Portugal, Milerku, Tramín či Solaris. Pokud mám něco vychválit, tak je to nečekaně barvířka Neronet, která si mne získala krásnou pitelností, opojnou vůní i chutí po černém bezu, rybízu a čokoládě.

K vinné révě z Grébovky mne přitahuje mnohem víc než jen obdiv ke zde vyprodukovanému vínu. Je to přesně deset let, když jsem se v brzkém jaru stavil ve vinařství na skleničku. Před vchodem do sklepa stála na schodech nádoba s proutky z právě prováděného jarního střihu vinice. A u toho cedulka nabádající Pražáky, aby si na svých balkónech pěstovali révu pro radost. Měl jsem v té době na zahradě první zasazenou řádku šesti sazenic stolních odrůd a zatoužil jsem logicky i po těch moštových vhodných k dosažení mého cíle. Toužil jsem si vyrobit pitelné víno z vlastnoručně vypěstovaných hroznů.

Takže základní pravidlo ekonomie se naplnilo. Nabídka se v ten správný čas střetla s poptávkou… Díky panu Bulánkovi jsem dosázel arovou vinici v údolí řeky Mže nad hradem Buben proutky z Grébovky. Jak jsem později zjistil, pochopitelně až co keře révy začaly plodit, mám od nich Müller Thurgau, Hibernal, Dornfelder, Rýnský ryzlink a Solaris.

Tím však mé dobrodružství na cestě za vlastním pěstováním hroznů neskončilo. To jsem se asi před čtyřmi lety opět stavil na Grébovce na letmý košt a na místě tam přechutnal, co nového vinařství nabízí.  Povídali jsme si spolu s dalším hostem o révě a vínech opřeni o pult, aby to k nám vinař neměl se vzorky daleko. Řeč plynula až do chvíle, když jsem se optal na novou odrůdu Cabernet Cortis, křížence Cabernet Sauvignonu a Solarisu. Proslýchá se, že by to mohla být konečně vhodná cabernetová réva vhodná na pěstování do našich podmínek Čech a Moravy.

Pavel Bulánek to slyšel, usmál se a přiznal, že Cortis začali zkoušet. Právě v tancích fermentují panenskou sklizeň. A prý, zda nechceme ochutnat. Kdo by v té chvíli řekl ne? Já se rozhodně nebránil a kolega taky ne. Vzoreček byl takový, jaký v té chvíli mohl být. Už dokvašený, ale dosud nefiltrovaný, možná ještě částečně na kalech. Víno mělo velmi sytou, téměř inkoustovou barvu s výraznou viskozitou. Ve vůni bylo ovocité s tóny povidel, ostružin, tmavé čokolády a vanilky. V chuti mělo hodně intenzivní třísloviny s jemnou strukturovanou kyselinkou, určitě opět hořká čokoláda či káva. Moc dobré to bylo.

Jak to víno popíjím, vzpomněl jsem si na proutky, co jsem si kdysi z Grébovky přinesl. Srdce zaplesalo myšlenkou, odnést si dnes i Cabernet Cortis a pak ho píchnout do země v mé vinici. Pan Bulánek mne však musel zklamat. Dosud ho nestříhali… Chtěl jsem po něm alespoň kontakt, kde to kupovali, abych si tam pro dvě tři sazenice zajel. Natahoval mne s odpovědí, až to vyřešil. Tak tu teda na mne počkejte… Vytáhl zahradní nůžky a vyběhl do vinice. Zaradoval jsem se. Moc hezký pocit jsem měl, když jsem si pak nesl domů pět čerstvě ustřižených proutků Cabernet Cortisu.

Letos se mi z nich urodil první panenský hrozen. Přesně takový, jako byla chuť koštovaného vína. Ve šťávě plno tříslovin, kyselinka a typické cabernetové tóny. Čtyři z pěti sazenic se ujaly, když se bude dařit, mohu sklízet do osmi kilo hroznů, to by jeden pětilitrový demižon dalo. Až ho budu pít, vždy si vzpomenu na oblíbenou vinici na Grébovce a laskavého vinaře, Pavla Bulánka.

Rodan

Vzpomínky na Sardinii

Při prohlídce vín, která nás čekají na čtvrteční degustaci „Italské ostrovy“, jsem zavzpomínal na návštěvu ostrova Sardinie. Nedivte se, že se připravuji, bude to naše první degustace po hodně dlouhé době, tak se na ni moc těším. Tedy abych byl přesný, v průběhu několika uplynulých let bylo návštěv tohoto ostrova více, ale vždy jsem se pohyboval jen na jeho severní části, omlouvám se tak všem, koho přitahuje právě sardinský jih. Berte to proto ode mne jako odpověď na otázku, co se mi vybaví, když se řekne víno ze Sardinie.

Sardinie je druhým největším ostrovem ve Středozemí, který se nachází ve strategické poloze mezi Francií, Itálií, Španělskem a severní Afrikou, o jehož nadvládu se po celou dobu jeho historie usilovali Féničané, Kartáginci, Etruskové, Řekové, Římané, a další, až skončil v rukou italských republikánů. Nicméně slovy mého kamaráda, který pochází z Cagliari, pro Sardy Itálie znamená kontinent a nezávislost je cítit velmi silně, podobně jako na sousední Korsice. Ostatně zboží, které se vyváží třeba i do Itálie, jde na export.

Sardinie je pro svoji krásu a průzračné vody nazývaná smaragdovým ostrovem. Stejně úžasně proměnlivá jako krajina jsou i její vína. Rozloha vinic dosahuje téměř 50 000 hektarů. Většina vín, která jsou zde produkována, spadá do klasifikace stolních vín, nicméně i tak zde najdeme jedno DOCG a množství DOC apelací. Zajímavostí je, že se zde můžeme setkat s mnoha autochtonními odrůdami, které pamatují časy Řeků či Římanů, ale i Féničanů.

Při mých návštěvách jsem procestoval sever ostrova od Santa Teresa di Gallura přes Olbii do Nuoro a dále potom na západ do starobylého Alghera a zpět na sever do Sassari. Na severu se nachází nepřehlédnutelná oblast DOCG Vermentino di Gallura, která vyniká bílou odrůdou Vermentino. Je to jedna z mála bílých italských odrůd, která doslova miluje sluníčko a vůbec jí nevadí parné letní klima nebo neúrodné písčité půdy. Na Sardinii je Vermentino doma. Odtud se pravděpodobně rozšířilo do dalších italských regionů, jako je Toskánsko, Ligurie nebo Piemont.

Kolem původu Vermentina panují trochu nejasnosti, někteří jsou zastánci teorie, že odrůda na Sardinii dorazila ze Španělska, jiní naopak tvrdí, že jde o odrůdu čistě italskou. Vermentino je typicky svěží, suché víno, středně aromatické. V drtivé většině se lahvuje po krátkém zrání v nerezových tancích, zrání v sudech mu příliš nesvědčí. Pokud chce vinař podpořit komplexnost a texturu vína v chuti, nechá víno delší dobu ležet v kontaktu s kvasinkami. V některých případech může Vermentino připomínat Sauvignon blanc, svými tóny bílé broskve, zeleného jablka, grepu nebo citrusů. Škála aromat může být opravdu pestrá, až po akátový květ, rozmarýn nebo tymián. Ve vínech nechybí příjemná kyselina a typická minerální slanost v dochuti.

Z červených vín je asi nejznámější DOC Cannonau di Sardegna. Apelace i odrůda se nachází v severovýchodní části ostrova. Odrůda Cannonau je nejrozšířenější odrůda Sardinie. Bylo potvrzeno, že se jedná o identickou odrůdu se španělskou Garnacha či francouzskou Grenache. Tato vína mají většinou středně intenzivní rubínovou barvu, typicky disponují tóny květů a zralého ovoce, středomořského koření a bylinek.

Nesmím zapomenout rovněž na Carignano. Tato odrůda se na Sardinii dostala pravděpodobně ze Španělska, podle jiných zdrojů se pěstuje na Sardinii už od dob Féničanů v její jihozápadní části nazývané Sulcis. Blízkost moře příznivě ovlivňuje vinice a dává vínu charakteristické vlastnosti. Vína jsou typicky výrazně tmavé barvy, vyšším alkoholem a plnější strukturou a hodí se i do příměsí k jiným odrůdám.

Ale abych nezapomněl zmínit, jak jsem se vlastně poprvé s těmito víny setkal. Bylo to v roce 2003 při naší první cestě na Sardinii. Při výletu do již zmiňovaného Alghera jsme úplně náhodou odbočili a uviděli u cesty vinařství Sella e Mosca. Pochopitelně jsme se tady zastavili, abychom ochutnali a nakoupili místní vína a dozvěděli se něco o tomto vinařství. Vinařství založili v roce 1899 inženýr Ermineo Sella a jeho partner právník Edgar Mosca, kteří uviděli potenciál slibné půdy, ze které nyní pochází jedny z nejprestižnějších vín Sardinie. Terroir je zde zcela unikátní, půdy jsou bohaté na minerály a přímořský vítr ventiluje vinice. Vinařství pořádá také prohlídku s historickým výkladem a v případě zájmu také návštěvu vinic. Během následujících let jsem se proto vždycky, když jsem měl cestu do Alghera, zastavil na alespoň symbolickou návštěvu.

A jaká vína mě zaujala? Nepochybně již zmiňované Vermentino, jak v apelaci Vermentino di Gallura DOCG, tak i v apelaci Vermentino DOC. Toto víno se skvěle snoubí s místními rybami i s těstovinami s plody moře. Pak samozřejmě moje oblíbené červené Cannonau i Carignano. Apelace Carignano del Sulcis DOC se nachází na jihozápadě, kde jsem osobně nebyl, ale měl možnost ve vinařství degustovat. Tato vína mají výrazné ovocné aroma v kombinaci s příjemnými tříslovinami a jsou výtečným společníkem k pokrmům z červeného masa.

Jak jsem se již na začátku zmiňoval, jsou tato vína na degustačním seznamu „Italské ostrovy“. Jen pro úplnost, budou tam i vína sicilská, ale na Sicílii jsem kromě pár několikahodinových pracovních zastávek ještě nebyl. Třeba ochutnávka těchto vín mne ponoukne k tomu, abych se tam jednou vypravil. Takže teď to stačí, nebudu předbíhat a třeba později napíšu, jak mne to zaujalo. Beru s sebou Rodana a věřím, že ho setkání se zmiňovanými víny potěší a třeba i překvapí.  

Jarda

Večer v příjemné společnosti

Přecházel jsem rynek glowny v Krakově, motal se mezi lidmi, občas se pokusil fotkou zachytit podmanivý okamžik z atmosféry, která mne všude kolem obklopovala… Nebyl jsem v Krakově poprvé, jezdím sem pravidelně koncem září již řadu let jako čestný host na mezinárodní konferenci o kontrole, rizicích a podvodech. Již poněkolikáté jsem z kapsy vytáhl pozvánku na závěrečnou večeři v restauraci s obtížně vyslovitelným jménem Wierzynek.

Hledal jsem cílové místo očima, nebylo to těžké, krásný dům s místním géniem loci se nedal přehlédnout. Nešlo si u něho nevšimnout výrazného štítu se jménem tohoto podniku nad vchodem. Již jsem předem slyšel, že má za sebou bohatou historii, setkávali se zde králové a šlechtici ze zemí tehdejší střední Evropy, aby udržovali své křehké vztahy u bohatě prostřených tabulí s jídlem a dobrým vínem. Těšil jsem se, že je budu po několika stoletích následovat.

Vzpomínám na onen večer téměř po deseti letech, mnohé z toho, co zde bylo řečeno a co bylo ochutnáno, už odplynulo časem. Co mi zůstalo v hlavě, to je zážitek ze společně strávených chvíl s Eddiem, Davidem, Irekem, Pietrem, Sylwií a Mitkem. Seděli jsme u krásně prostřeného stolu pod ulítlým moderním obrazem, kde nad námi hodoval mezi pohlednými dívkami Napoleon Bonaparte spolu s Marylin Monroe, Albertem Einsteinem či Fryderykem Chopinem. A nezapomenu nikdy ani na vína, která se tehdy večer podávala k několikachodovému menu. Koneckonců se přiznám, nebyl jsem v tom zas tak nevinně…

Úvodem k předkrmu nám bylo servírováno Chardonnay z AOC Chablis, Saint Martin, Domaine Laroche, ročník 2008. Toto vinařství v Burgundsku úspěšně vybudoval Michel Laroche, který však poté, když se v roce 2010 obchodně spojilo s dalšími podniky v Languedocu, z vedení nové společnosti odešel a dnes jde svou samostatnou cestou při výrobě vína opět v Chablis. Produkovaná vína pod jeho značkou patřila vždy k typickým reprezentantům tohoto typu šardonky, charakterizované čistou, intenzivní a ovocnou vůní s jemnými tóny zralých jablek, citrusů a minerálů, možná i s vůní květin a bílého pepře, v závěru pak s harmonickou kyselinkou a dotykem medu. I naše ochutnávané víno tuto eleganci potvrzovalo. Vinařství produkuje několik řad vína z Chablis, kromě základních Saint Martin a Vieille Voye, pak ještě vybraná vína z několika jimi vlastněných tratí s označením premier či grand cru.

Náš hostitel Eddie věděl, jak moc mám vína v oblibě, tak se na mne poté obrátil. Tak co Rodane, jak ti chutná Chablis? Krásné, podotkl jsem. Jen, k následujícímu hlavnímu chodu, bych si dal raději víno červené. Eddie se usmál. Tak dobře, máš možnost, tak nám něco vyber… To neměl říkat, má dušička zaplesala, pustil jsem se do toho.

V nabídce vín restaurace nabízela spoustu špičkových značek z celého světa od cca 20 eurových vín až po cenové kategorie, kam má peněženka, ani možnosti mých hostitelů zdaleka nesahaly. Při procházení nabídky vín z Bordeaux jsem jen nadhodil, že bych někdy chtěl ochutnat víno z rodiny de Rothschildů. Jenže nejlevnější víno z vinařství Chateau Lafite Rothschild stálo v restauraci kolem 1200 dolarů…

Pokud se mi na Polácích něco líbí, tak je to jejich schopnost dosáhnout svého cíle obchodním vyjednáváním. Eddie zavolal číšníka a požádal ho, zda by nedokázal nabídnout víno za přijatelnou cenu, které by si s víny Rothschildů z Bordeaux nezadalo. Úsměv na tváři číšníka značil jediné, proč ho tak jednoduchou otázkou vůbec obtěžujeme. Co takhle si dát víno od Philippe de Rothschild z jiné rodiny, vlastnící známé Chateau Mouton Rothschild? Nyní se jeho dcera a vnuci pustili do podnikatelského projektu za oceánem a vybudovali vinařství Baron Philippe de Rothschild Chile.

Rozhodnuto, jako druhé nám bylo nabídnuto víno Escudo Rojo, což je možno přeložit do češtiny jako červený štít. Bylo již starší, z ročníku 2005, což podpořilo jeho komplexnost a harmonii. Hrozny pro tato vína pocházejí z vinic v oblasti Maipo Valley nedaleko Santiaga. Ve vinařství uplatňují zkušenosti z Francie a vína vyrábějí jako cuvéečka, aby tak maximálně využili vlastnosti místních odrůd pro vytvoření harmonických vín. Pro řadu Escudo Rojo Origine, odkud pocházelo ochutnávané víno, se využívá Cabernet Sauvignon, Carmenere, Syrah a Cabernet Franc. Každá z odrůd mu propůjčila něco, jako je uhlazenost, svěžest a třísloviny, co z toho dohromady udělalo velké víno. Potvrzuji, moc mi chutnalo. Fíhaa, pil jsem Rothschilda…

K závěrečnému posezení jsem pro vzorek vína zabrousil do Itálie. Mám-li volnou ruku, proč se nepodívat do Piemontu? Opět jsem si vybral povedený kousek. Ruvei, Marchesi di Barolo, Barbera d’Alba, ročník 2007. Víno z odrůdy Barbera, které se zde ve vinařství pěstuje vedle známějšího Nebbiola slavných značek Barolo a Barbaresco, bylo sice silné a koncentrované, ale na druhou stranu krásně kulaté, s měkkým a hedvábným tělem, s rovnováhou ovocných chutí, jako jsou třešně či maliny, s tóny tabáku, břidlice a pochopitelně dubu a vanilky. Opět pro mne mimořádný zážitek.

Co napsat o vinařství? Zámek původních majitelů rodiny Marchesi spolu s vinnými sklepy se nachází přímo v obci Barolo. Poté, co vinařství zůstalo bez dědiců a přešlo do rukou charity, tak ho v minulém století postupně vykoupil místní vinař Pietro Abbona. Vinařství dnes přešlo do rukou jeho vnuka Ernesta s rodinou, kteří dále rozvíjejí rodinou vinařskou tradici.

Díky milému pozvání mých polských hostitelů a široké nabídce restaurace Wierzynek jsem ochutnal vína, na která v životě běžně nenatrefím. Příjemně jsem se přitom bavil o auditu i o víně. Rozhodně však na společnost pánů Michela Laroche, Philippe de Rotschilda a Ernesta Abbona dlouho nezapomenu.

Rodan

Milan Sůkal, moje terno z tomboly

Pokud se mne někdo zeptá, tak do první ligy v koštu vína jsem před pár lety pronikl v Čejkovicích. Vždy se tam rád vracím, ale přímo magicky mne to táhne ještě kousek dál, na pomezí velkopavlovicka a slovácka, do Podluží. Ani to však ještě není to nejpřesnější určení, neboť celá takto pojmenovaná oblast se nachází v Dolnomoravském úvalu na povodí dolní Dyje a Kyjovky a pokrývá dva okresy Břeclav a Hodonín. Že se tu nikdy nežilo špatně, potvrzují i četné odkazy na počátky osídlení našeho území v době Velké Moravy. Ale zpátky k vínu. Už několik let jezdím za vinaři do Nového Poddvorova, ale zpravidla neminu ani Starý Poddvorov, Dolní Bojanovice a Nechory. Všude tam nacházím výborná vína a díky osobním vazbám si mám možnost o víně s lidmi, kteří ho dělají, krásně popovídat.

Při našem prodlouženém moravském víkendu začátkem letošního března jsme si dopřáli výstup po 160 schodech na třicetimetrovou rozhlednu Na Podluží nad Novým Poddvorovem. Stáli jsme tam všichni společně s Danou, Týnou, Janie a Evženem na vrchní plošině a rozhlíželi se po krajině. Všude kam oko dohlédlo se táhly vinice, kolem nich byla jako korálky roztroušena stavení s vinnými sklípky, o kus dál se nabízely přitažlivé výhledy na Pálavu a Lednicko-valtický areál, v dálce vrcholky Malých Karpat a snad i českých a slovenských Bílých Karpat nebo Chřibů. No není tu krásně?

Při návštěvách novopoddvorovských vinařů nikdy neopominu vinařství Milana Sůkala. Založil ho v devadesátých letech otec Miloslav, posléze převzal syn Milan, kolem vinařství a malého penzionu se však motají i další členové rodiny. Za vlajkové lodi vinařství osobně považuji Pinot Noir a Rýnský ryzlink. Ale výborný je i Merlot, Chardonnay a případná červená cuvéečka. Vína produkují výhradně z vlastních hroznů z viničních tratí Krásná hora, Kukvička, Remíz a Stará hora. Nově teď vysadili révu i na jihozápadní trati Podkovné, odkud sklízí první úrody pro výrobu vína. Zajímavostí je, že kromě nerezových tanků a dubových sudů ve vinařství využívají i keramické nádoby s vychvalovanými mikrooxidačními vlastnostmi.

Mám teď v hlavě ještě hodně čerstvé dojmy z ochutnávky Sůkalovic rýňáku z ročníku 2017. Jde o řadu „Terroir“, hrozny z obce Lužice, vinařské trati Na stráni, v pozdním sběru. Po nalití do sklínek mne zaujala krásná zlatožlutá barva, vždy mne to sluníčko ve víně už od pohledu zahřeje. Další vjem byla intenzivní vůně, která se linula po pokoji, aniž bych musel strkat můj nos za hranu skleničky. Lipový květ s medovými tóny, trocha citrusů a sušených meruněk, nedalo se tomu pokušení dlouho odolávat. V chuti bych k tomu všemu přidal i klasickou minaralitu, co z rýňáků dělá krále vín. Navíc dlouhá dochuť. Rád podléhám podobným zážitkům…

Se jménem Milan Sůkal mne pár let spojuje ještě něco. Na otevřených sklepech v Novém Poddvorově pravidelně podstupujeme pokušení, ale možná spíš jen podporujeme organizaci této příjemné akce tím, že si zakoupíme několik lístků do tomboly. Nikdy nic po celou dobu nevyšlo, kromě roku 2013. Vytáhli mé šťastné číslo a bral jsem jednu z finálových cen. Skleněný demižon ve tvaru vinného hroznu naplněný Rulandou šedou od Milana Sůkala. To bylo slávy…

Radost by byla úplná, jen pokud bych ten večer už neměl vína po celodenní ochutnávce tak akorát. Vzal jsem demižon do náruče jako mimino, odnesl k mému autu a opatrně položil naležato do kufru. Jenže, neposlouchal, během noci asi zlobil a vyváděl. Ráno jsem s hrůzou zjistil, že z nepochopitelných důvodů z něho vyjel korkový špunt a dobrý litr vína z demižonu vytekl. Holt za blbost a rozjitřený stav mysli se platí.

Zašel jsem se pak před odjezdem do vinařství k Sůkalům rozloučit. Ještě jednou jsem poděkoval za výhru v tombole a smutně vyprávěl, jak jsem s vínem dopadl. Milan Sůkal se zachoval jako frajer. Víte co? Tak sem s tím přijďte, já vám to doplním… Nečekal jsem to, o to větší byla radost, když jsme pak doma zaslouženou výhru po několik večerů se ženou popíjeli. Od té doby slaví vinařství Milan Sůkal jeden úspěch za druhým, jejich vína jsou čím dál lepší, jeden zážitek z krásného vína u mne překrývá ten předchozí, ale na to jedno víno ve skleněném demižonu, vyhraném v tombole, nikdy nezapomenu.

Rodan

Jak mne Linda seznámila s Dingačem

Když jsem prověřoval vnitřní kontrolní systém u projektů financovaných z evropských prostředků v resortu školství, ani mne nenapadlo, že z toho časem vyplyne setkání s auditorkou, co mne pozve na víno. A to ne hnedle ledajaké, takové jiné, chorvatské. Dá se to přejít jednou větou, ale pro Lindu to vše znamená velké dobrodružství jejího života. Zakoukala se totiž do chorvatského muzikanta Luky a už pár let spolu tráví velkou část roku u moře v Podgoře.

Pokud se najde příležitost a potkáme se v Praze, zpravidla využijeme možnost zajít si na kus řeči a dvě deci dobrého vína. Linda ví, že mi víno chutná, tak mne postupně seznamuje také s víny, na která narazí přes léto v Chorvatsku. Otevřela mi tak vrátka k zajímavým odrůdám, jako je Pošip, Graševina, Teran, Crljenak Kaštjelanski a především Plavac mali. Stala se mi takovou soukromou ambasadorkou, co se chorvatského vína týče, občas mi i některé z těchto vín daruje.

Ochutnal jsem tak díky Lindě několik lahví Plavac mali. Toto víno patří tak nějak neodmyslitelně k Chorvatsku a zejména k Dalmácii, kde je nejrozšířenější odrůdou pro výrobu vín. Nejvíce se mu daří na svazích obrácených k jihu a k jihozápadu, v blízkosti moře, kde se paprsky slunce odrážejí od mořské hladiny a blahodárně působí na vinnou révu. Tyto obzvlášť příznivé podmínky vykazují především jižní svahy poloostrova Pelješac, ostrovů Hvar a Brač. Kdo má v oblibě americké červené víno Zinfandel, jistě už slyšel o jeho příbuzenských vazbách na Primitivo z italské Puglie a právě na chorvatskou odrůdu Crljenak Kaštelanski, ze které Plavac mali křížením geneticky pochází. 

Plavac mali dozrává poměrně pozdě, pro dosahování nejvyšší kvality hroznů potřebuje hodně ročního slunečního svitu, proto mu vyhovují výše položené skalní svahy se sklonem 40, 60, místy až 80 stupňů. Je však logické, že zejména na extrémnějších stanovištích je výnosnost keřů vinné révy nižší. Víno vyniká tmavě červenou barvou, plnou chutí bohatou na třísloviny a svěží příjemnou harmonickou ovocnou vůní. Vína, která jsem degustoval, byla vždy suchá a s vysokým obsahem alkoholu.

To nejzajímavější mne však čekalo, když mi Linda přivezla ochutnat Dingač. Co že to je? Nebudu napínat, jde o víno z odrůdy Plavac mali, která se pěstuje výhradně v oblasti Dingač. Jde o zhruba sedmikilometrový úsek přímořské půdy nacházející se na podbřišku poloostrova Pelješac. Proč je Plavac mali, tato krev půdy, právě v oblasti Dingač tak specifický, že stojí za to podle toho nazvat víno? Už více než sto let se zde dodržují tradiční postupy, které využívají terroir založený na strmých svazích u moře a mikroklimatu tvořenému jednak slunečním světlem, jednak jeho odrazem od okolních skal a od moře.  

Ochutnával jsem víno Dingač ze soukromého vinařství Miličič z Potomje na Pelješacu, sklizeň v roce 2013. Bylo velmi silné, s téměř 15% alkoholu, současně však harmonické. Barva byla tmavě červená s velmi dobrou viskozitou. Ve vůni a bohaté chuti byl patrný nádech švestek, fíků a mandlí s minerálním dozvukem. Můj vzorek neprošel barikovanými sudy, čímž si zachoval svou originální chuť.

Pro mnohé je ochutnávání chorvatských vín vzpomínkou na krásné dny dovolené u moře, pro nás vinné dobrodruhy pak příležitost k objevování dosud nepoznaného a porovnávání, zda na tom někde nejsou s víny vlastně líp než u nás v jiných částech světa. Díky Lindě jsem měl možnost se dostat k Dingači, chutnal mi a rád si to ještě někdy zopakuji.

Rodan

Párování Elblingu s chřestem

Letošní nepovedené jaro nakažené virem nás připravilo o mnohé. Když tak o tom přemýšlím, začíná mi chybět i přísun dobrých vín za přijatelné ceny, pro která si jezdím do Německa kousek za naše hranice. Jasně, že to ztrácí kouzlo osobních návštěv u vinařů, ale na druhou stranu, takové moselské rýňáky, falcké sylvány či francké pinoty z nákupních center dokáží po večerech u televize docela potěšit. Navíc nevím, jak to v Německu dělají, ale kvalita vín už kolem pěti euro je o řád výše než u podobných vín u nás.

Začátek května je charakteristický rovněž chřestem. Právě Sasko, kam zpravidla naše cesty za nákupy směřují, je oblibou chřestu vyhlášené. V tuto dobu se balíčky zeleného či bílého šparglu vyskytují na pultech ve velkém. Podléháme se ženou celkem pravidelně, abychom si pak doma pochutnali na oloupaném, lehce povařeném chřestu, posypaném dobrým aromatickým sýrem a zalitém rozškvařeným máslem. Mňami…

Co však k této dobrotě napárovat za víno? Jasně, že způsob přípravy bude u každého z nás specifický, a pak to může mít dopad i na lahvinku, kterou vytáhneme ze svých zásob. Způsob, který preferujeme u nás doma, přitahuje spíš méně aromatická vína, a je pak asi jedno, které víno a z jaké odrůdy zvolíme. Nezáleží na tom, zda to bude méně výrazný Sauvignon, Veltlínské, Chardonnay, Rulandské bílé nebo Rýnský ryzlink. Doporučují se dokonce i lehčí růžová nebo červená vína. Nebo víte co? Zkuste Elbling.

Narazil jsem na toto víno v Žitavě v prodejně REWE. Připravili tam pro mne a podobně natěšené zákazníky balíčky obsahující chřest, sáček k přípravě holandské omáčky a lahev bílého vína. Díval jsem se na něho dost nedůvěřivě, světle zelená barva signalizovala lehké svěží víno, chuť jsem nedokázal odhadnout. Jak tak zde na blogu postupně mapuji své preference, hodně mne baví objevovat stále něco nového. Bylo rozhodnuto, šel jsem do chřestu s Elblingem.

Že jste se s tímto vínem ještě nesetkali? Asi to bude tím, že není zapsané ve státní odrůdové knize, takže se u nás nepěstuje. Dočetl jsem se, že tato odrůda byla kdysi velmi rozšířená jak v Německu, tak i dalších zemích Evropy a Severní Ameriky. Dnes je už na ústupu, vytlačili ji mnohde třeba právě rýňák či sylván. Přesto se stále pěstuje zejména na stráních řeky Mosely v Německu a Lucembursku. Pro příjemné kyseliny a málo aromatickou chuť se nejvíce používá pro výrobu sektů. Jeden z německých vinařů propaguje svůj Elbling jako víno s lehkým tělem, nízkým alkoholem a víno suché jako známá vodka martiny…

Povedlo se. Sklenička vychlazeného Elblingu k mé porci chřestu se náramně hodila. Charakter vína korespondoval s tím, co jsem odhadoval na první pohled. Víno bylo svěží, bez výrazné aromatiky. V chuti možná krapátek po citrusech či zelených jablkách, každopádně patrná mineralita. Avizované meruňky jsem tam nenašel, ale možná ani najít nechtěl. Určitě se toto víno víc hodilo k chřestu, než kdybych si ho nechal na večer a čekal od něho výrazný zážitek chutí.

Vína dokáží překvapit, potěšit, ale třeba i naštvat. Určitě teď, když s odstupem doluji ze své paměti vzpomínky na párování Elblingu s chřestem, mohu s klidným svědomím napsat. Jděte do toho…

Rodan