Mám to v sobě odjakživa. Takovou cinklou soutěživost. Buď v něčem vynikám, nebo to ignoruju, potlačím, jako by to ani nebylo… Nejsem ani stádový typ, který se veze. Buď stojím někde vepředu, nebo si stoupnu stranou a za chvíli mne následují ostatní. A to se mi promítá i do mé záliby ve víně. U každého vinaře, při každé degustaci oceňuji dobrá vína a hledám mezi nimi to ze všech nejlepší. Napadá vás jistě dovětek… A ostatní ignoruji. Ne, to ne. Natolik si vážím práce vinařů, obdivuji jejich vína. Ale ať je vypijí druzí, já chci to nejlepší. Škoda jen, že mne za chvíli následují i ti ostatní.
Začalo to vlastně díky těmto májovým svátkům. Ve chvílích volna jsem si dohledával na internetu informace k jednomu mému textu, když jsem se po čase dostal na webové stránky Zámeckého vinařství Bzenec. Kolem tohoto vinařství již léta opatrně našlapuji, vždy mám problém s těmi velkými, kde se na jednu stranu dělá masová produkce pro městské i vesnické konzumy, jednak špičková vína pro ty, kteří o to stojí. Pobrouzdal jsem si na jejich stránkách a narazil na sympatický cyklus krátkých videí „Víno před kamerou“ markeťáka Rastína Janovíčka. U odrůdy Neuburského mne pak zaujala informace o křížení této odrůdy s Rýnským ryzlinkem, z čehož na Moravě vyšlechtili populární Aurelius.
A dostal jsem chuť. Již dlouho jsem na toto víno při běžném večerním ochutnávání nenarazil a o to víc jsem ho chtěl mít opět v ústech. Prohlédl jsem své zásoby a stal se zázrak. Jedna lahev se tam našla. Aurelius 2018, polosuché z vinařství Konečný winery, Čejkovice. Od Ondry si vozím vína každoročně z Otevřených sklepů vinařů v Novém Poddvorově, jejda, o co letos přijdu… Pokud ho tedy mám doma, muselo mi chutnat. Koneckonců má dlouhodobá paměť mi říká, že Aurelius mám rád, proč by tomu tedy mělo být jinak i v tomto případě.
Nalil jsem si do skleničky a přivoněl. Nabušený rýňák… Ochutnal jsem. Snad i něco víc, kromě lipových a minerálních tónů i jablko a kořenitost. A hlavně hodně šťavnatá kyselinka, která se zbytkovým cukrem rozehrála v mých ústech chuťový koncert. Aurelius. Už dlouho jsem nepil tak povedené víno.
Osud tomu chtěl, že jsem hned druhý den sáhl po dalším bílém vínu ze stejné oblasti. Blanc de Noir 2017, suché zemské víno víno z Vinařství Krásná hora, Starý Poddvorov. Jak název napovídá, víno je vyrobeno z modrých hroznů Pinot Noir, takže tentokrát můj oblíbený burgundský typ vína. Čekal jsem náznaky jahod a třešní, ale spíš mne zaujala máslovost, dřevo, komplexní chuť. Pokud bych měl hovořit o kyselince, byla harmonicky začleněná, nevystrkovala růžky.
Dvě výborná vína, ale každé úplně jiné. Po napití klaretu z modré rulandy jsem zprvu pocítil zklamání. Ještě jsem měl plnou hlavu šťavnatého Aurelia, když se náhle ve mne rozlívala široká chuť Blanc de Noir. Čím jsem ji pil déle, tím jsem víc a víc zapomínal na předchozí večer. Zkrátka nevěrník. Kolik lásek může mít člověk současně? Nelehká otázka. Ještěže můžeme přechutnávat stále nová a nová vína, různé odrůdy, terroir, ročníky, vinaře…
Ale slíbil jsem trojboj. Třetí večer jsem z chladničky vytáhl dovozové víno z velkého australského vinařství Hardys. Kdo se rádi zapomínáte u regálů s vínem ve vašem obchoďáku, určitě znáte. Já si tentokrát od nich vybral Crest Chardonnay 2019. Typická líbivka, ovocná chuť, trochu meloun, jablka, možná meruňky, ale současně citrusy a do toho všeho dubové dřevo, máslové tóny a vanilka. Víno, jak se říká, kterého máte hnedle plnou hubu. Určitě komerčně velmi úspěšné, na Vivinu dobře hodnocené.
Tak a teď, jak z toho ven. Jak bych obsadil stupně vítězů? Vlastně proto jsem tento text začal psát. Nevím… Tři výborná, nebo snad chcete-li dobrá vína, každé pro jinou příležitost, okamžik, náladu. Když je postavíte přede mne samostatně, pochválím každé. Když mi dáte vybrat, budu zmaten, nejraději všechna. Šťavnatý Aurelius, harmonický klaret z Pinotu, Chardonnay pro dobrou náladu. Uff, vystřídejte rozhodčího, tento si neví rady…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat