Vuillermin

Není tomu tak dávno, když jsem se celkem náhodou dostal do pražské enothecy Equilibrista. Dýchá tu na vás z celého prostoru restaurace a baru kouzlo Itálie, jak co se týče jídel, tak nápojů. Především tady stojí za zmínku rozsáhlá karta vín, ze které si můžete vybrat jakékoliv víno, na které si jen vzpomenete, ať z úplného severu z vinohradů pod Alpami až po ta pocházející z vinic na lávovém podloží z jižního cípu Sicílie… Nejsem z pohledu italských vín úplný neználek, ale samotného mě překvapilo, že hned první nabídnuté víno mě dostalo někam, kde jsem se vůbec neorientoval. Znáte Vuillermin z Valle d`Aosta DOC?

Vlastně za to může Vicky, že jsem se pro Vuillermin rozhodl. Vím o ní, že jako světoběžnice a životní bohém už ze světa vína ledacos ochutnala, tak si od ní nechám rád poradit. Nicméně co se Vuillerminu týká, byli jsme na tom podobně. Neznali jsme ho. Příležitost poznat něco nového. Rubínově červené víno v našich skleničkách pocházelo z vinařství Feudo di San Maurizio ze Sarre, patřící Michelu Valletovi.

Kdykoliv pijete nějaké víno poprvé, chcete si ho někam zařadit. Určitě po prvním doušku bylo někde úplně jinde, než vína ze severní či střední Itálie, neobsahovalo mohutné svíravé taniny, kterých máte u mladých ročníků plnou pusu, až se se vám z nich celá kroutí a svírá. Mělo daleko blíž právě k Pinot Noir, řekl bych ještě spíš ve středoevropské než francouzské variantě. Na druhou stranu mělo v sobě mozaiku všech možných chutí, nikoliv pouze oblíbené peckoviny. Takže na slepo by mnozí řekli modrá rulanda v cuvéečku s odrůdami z údolí Rhôny. Ale pak by je to zmátlo…

Víno si totiž přes delší školení v sudech a na lahvích udrželo šťavnatost a ovocnou kyselost. Cože jsem tam ve víně vlastně nalézal? Ve vůni rozhodně černé sladké třešně, v chuti višně, malinovou marmeládu a možná i přezrálé červené pomeranče poskytující vínu onu ostrost. Dále pak tam byla kořenitost, cedrové dřevo a nádech kouře, tabáku a vanilky. Taniny byly jemné až hedvábné, v lehké dochuti sváděly k dalšímu napití. Ano, pro mne skvělá novinka…

Kde se vzala v údolí Aosta, prakticky podél hranic se Švýcarskem odrůda Vuillermin? Jde o autochtonní odrůdu, kterou odtud v minulém století prakticky vytlačily odrůdy rozšířené všude po Evropě a téměř se zde již přestala pěstovat. Malé rozlohy se zachovaly v izolovaných obcích této oblasti, od té doby, co se znovuobjevila, se v několika vinařstvích uchovává spíše jen jako raritní odrůda. Uvádí se, že v celé oblasti údolí Aosta se nyní pěstuje pouze na deseti hektarech zdejších vinic. Samostatně se z ní víno vyrábí spíše ojediněle, pokud se zpracovává, tak ve směsích. Vína jsou vyráběna v malých šaržích kolem dvou až tří tisíc lahví, macerace probíhá se slupkami patnáct dnů, pak rok leží víno na sudech, tři měsíce v nerezu a další měsíc na lahvi.

Vinař Michel Vallet z Feudo di San Maurizio začal pěstovat hrozny a produkovat víno na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Obnovil pře čtyřicítku zanedbaných terasovitých vinic, na kterých začal pěstovat tři bílé odrůdy a téměř všechny místní autochtonní červené odrůdy z Valle d`Aosta. Vinná réva zde zapouští kořeny do suché, skalnaté půdy složené z břidlice a písku. Přestože má vinař na svých vinicích díky velkorysé dotaci z Evropské unie vybudované kapkové zavlažování, pro nedostatek vody vinné keře nezavlažuje. Vzhledem ke skalnaté půdě na terasách, nedostatečnému zavlažování a minimálnímu postřiku jsou výnosy vinic nízké. Pohybují se kolem jednoho až jednoho a půl kilogramu na hlavu, takže zpravidla z jednoho keře vinař vyrobí jen jednu lahev vína.

Mé putování po vinných zážitcích ten večer v enothece nepokračovalo. Jednak jsem nechtěl dojem z Vuillermina přemazat něčím dalším, jednak jsem musel respektovat i cenu, kterou si vinař za ojedinělé víno řekl. Jedna lahev se prodává kolem třiceti euro, na baru pochopitelně ještě víc. Ale některé zážitky za to prostě stojí. O Vuillerminu od Valleta, jinak pro mnohé o naprosto neznámém vínu, vinařští odborníci říkají, že je to víno srovnatelné s Premier cru červeného Burgundska…

Rodan