Byl to tehdy rok nula. Padla železná opona, otevřely se hranice na západ a my chtěli naráz poznat všechno, co nám do té doby bylo zapovězeno. Na druhou stranu jsme byli připraveni na všechno. Nevadilo nám se týden mačkat ve čtyřiceti lidech v autobuse Karosa, noci řešit přejezdy z místa na místo, když už pak byla potřeba se umýt, stačilo najít hostel se sprchami a vícelůžkovými pokoji. Inicioval jsem počátkem května 1990 poznávací zájezd vnitrozemím Evropy přes v té době ještě Spolkové Německo, Švýcarsko a Francii do španělské Barcelony, nazpátek pak podél pobřeží Středozemního moře přes Francii a Itálii, a poté po přejezdu rakouských Alp opět k nám do Prahy. Stovky zážitků, co si od té doby nesu s sebou ve své paměti, ze zajímavých míst, kde jsem nikdy nebyl a možná už ani nebudu. I když, někam jsem se už od té doby znovu podíval a rozhodně to ještě musím zopakovat.
Jedním z nejatraktivnějších úseků bylo francouzské Azurové pobřeží se zastávkami v Marseille, Saint-Tropez a Monte Carlu. Každé z těch tří měst mělo své kouzlo a bylo se tam na co dívat. Úžasné bylo ráno v marseillském přístavu, když se vrátili rybáři z moře s čerstvým úlovkem ryb, které pak prodávali na nedalekém trhu čerstvých ryb a mořských plodů. Vybavuji si, jak jsem se tam procházel od jednoho k druhému, obdivoval nabídku ryb a nasával přitom z velkého hrnce podmanivě se valící vůni rybí polévky bujabézy. Nezapomenutelný byl rovněž pohled na monumentálně tyčící se dominantu města Marseille Nȏtre Dame de la Garde, ke které jsme pak z přístavu vystoupali a ona se nám za to odměnila fantastickými výhledy na celý záliv a kolem se rozprostírající město.
Druhá zastávka byla v Saint-Tropez. Kdo by neznal impozantní kolonádu podél jachet v přístavu, restaurace a bary s výhledem na moře, a především četnickou stanici z legendárních filmů s Luis de Funes… Tady bylo předem jasné, co jsme chtěli vidět, kde jsme se chtěli projít a co chtěli vyfotit. Pokaždé, když filmy o četnících reprízují v televizi, čekám na záběry míst, kde jsem byl a vzpomínám přitom na chvíle prožité v Saint-Tropez. Pohvizduji si současně známý hudební motiv z filmu, který tam na vás padá na každém rohu…
Pár z nás se ještě vydalo na procházku do centra tohoto střediska, vlastně dvojměstí… Obě města, jak Saint Raphael, tak východně ležící Frejus, se nacházejí v departementu Var, v oblasti Provence-Alpes-Cote d'Azur. Dohromady tvoří živé přímořské letovisko s dobře udržovanými plážemi a malým přístavem stojícím ve stínu zalesněných kopců Massif des Maures. Procházeli jsme se podél krásného pobřeží s písčitou pláží obklopené řadou kaváren, restaurací a obchůdků. Ačkoliv se už zde začátkem května díky příjemnému středomořskému podnebí dalo koupat, my jsme ten den takové štěstí neměli. Zatáhlo se a se západem slunce i rozpršelo. Schoulili jsme se navzájem všichni pod deštníky a vrátili zpět na ubytovnu.
Den však ještě neskončil. Zachránila nás velká jídelna, kde jsme pak mohli posedět, vytáhnout ze zbytku zásob české pivo a pobavit se. Podobný nápad měla i skupina mladých v hostelu rovněž ubytovaných Francouzů, která tam seděla spolu s námi. Pochopitelně až na to české pivo. Ale byli jsme v Provence, takže na sucho tam neseděli. Vytáhli si na stoly několik lahví vychlazeného roséčka… Postupně se obě naše skupiny propojovaly. Museli jsme sice hledat společnou řeč, oni česky nemluvili, my zase neuměli francouzsky. Když se však chce, tak se lidé domluví...
Proč na to vzpomínám? Pochopitelně je v tom francouzské víno. My pokukovali po voňavých růžovkách, francouzské mladíky zase přitahovala naše česká piva. Tak došlo k nejvýhodnějšímu směnnému obchodu v dějinách, na kterém jsem se já osobně podílel. Lahev za lahev… Za půllitrovku piva jednu sedmičku vína… Už si nepamatuji, cože jsme to vlastně ten večer pili, ale bylo to moc dobré provensálské růžové víno, které se nezapamatovatelně vrylo do mé paměti. Pokaždé, když se od té doby k vínu z Provence dostanu a mám příležitost ho ochutnat, sonduji, jestli není stejně dobré, jako tehdy na hostelu v Saint Raphael.
Nedá mi to, abych ještě nepřidal dovětek. Vzhledem k tomu, co dnes už vím, pravděpodobně šlo o stolní růžové víno z AOC Côtes de Provence, kde vyrábí téměř osmdesát procent produkce provensálských vín. Tato apelace se skládá ze tří departementů Alpes-Maritimes, Bouches-du-Rhône a Var. Pěstuje se zde mnoho povolených odrůd, čehož výsledkem je široká škála vín. Tři čtvrtiny z toho tvoří růžová vína, která jsou stáčena do speciálního tvaru láhve. Většinou jde o směsi maximálně 40% z Carignan, maximálně 30% z Cinsaut, Grenache Noir, Mourvedre a Tibouren a maximálně 30% ze Syrah, Barbaroux Rosé, Cabernet Sauvignon, Calitor, Clairette, Semillon, Ugni Blanc a Vermentino. Takže přes to všechno stále zůstává záhadou, co jsme to tehdy vlastně pili…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat