čtvrtek 18. února 2021

Druhé generační vínoviny

Roky na přelomu dalšího desetiletí mám spojené se vstupem do dospělého života. Po roce osmdesát končila škola, všichni jsme se rozprchli zpátky domů, sotva jsme se rozkoukali, nás kluky čekala vojenská služba, pak první zaměstnání, lásky, svatby, budování vlastních domovů a děti… 

Co se týká zážitků ze světa vína, musím hodně zapátrat v paměti. Určitě si vybavuji mou první návštěvu moravského sklípku, byť byla naprosto necílená, tak jak to tehdy bylo vlastně normální. Objednala se Karosa pro čtyřicet osob, vyhlásil se víkendový svazácký zájezd na Moravu, jel každý, kdo měl čas. Ostatně bylo jedno, zda člověk byl na víno, pivo nebo kořalku. Všechno se tak nějak během onoho hurá zájezdu stihlo, jen se muselo chtít společensky unavit.


Vinný sklep na Znojemsku se domluvil s příbuznými jednoho z nás, víte moc dobře, jak to tehdy se soukromou výrobou vína vlastně bylo. Byl vytesán do pískovce, dlouhé strmé schody, boční chodby s vínem v plastových nádobách, keramice či sudech, hlavní místnost s dřevěnými stoly a lavicemi. Pilo se na přeskáčku, co se zrovna objevilo na stole. Totáčová nabídka nebyla ani tak o odrůdách a přívlastcích, jako spíš, zda bylo víno kyselé nebo sladké. Co si tak vybavuji, všechno to byla převážně bílá vína z milerky či veltlínu. Pokud někdo chtěl červené, tak to tam zachraňoval dobrý rybízák… Nesmějte se, ale vyhrálo to tam tehdy u nás jedno víno, co bylo doslazované medem.

My chlapi máme takovou úchylku, když se někde sejdeme sami a začne se k tomu pít, skončí to nakonec u zážitků z vojny. Bylo by to nakonec i u mě na celou knížku, ale musím se držet tématu. Sloužil jsem na Slovensku, po kratší epizodě mě to nakonec zaválo až do Košic. Není to právě vinařská oblast, byť co nenajdete přímo tady ve městě, při hranicích s Maďarskem už to bylo mnohem lepší, co tam spolubojovníci jezdili na opušťáky, rádi se o víno a klobásy podělili. Na vycházkách po Košicích to však bylo spíš o Spišské borovičce a Barack pálince. Kdo to nezažil, nepochopí. Každý večer se kolem sedmé hodiny v hospodě hodila přes pípu utěrka a z piva se u všech stolů přešlo na tvrdý alkohol. Ještě, že jsme tam byli my absolventi jen na rok.

Měl jsem vystudovanou školu, uměl počítat, tak mi dali rozkazem starat se o výstrojní sklad na Vysoké škole letecké. Mezi mé povinnosti patřilo mimo jiné dvakrát ročně vyrazit s posádkovým výstrojním náčelníkem do skladů západního vojenského okruhu v Nitře vyplnit tabulky, co objednáváme na další rok. Nadpraporčík v letech, drobný Maďar jako poleno, co mluvil slovensky jen za trest, zasedl dopředu do vejtřasky a mně nezbylo než se zahrabat do odvážených vyřazených maskáčů na korbu pod plachtu. Ještě jsme se stavili pro dalšího praporčíka z městských kasáren, co se vmáčkl k prvnímu do kabiny. Co budu vyprávět, cesta utekla, byť jsem ji spíš proklimbal. V Nitře jsme zajeli na posádku a oba vojáci z povolání si zajistili důstojnickou ubytovnu. Já s řidičem byl odkázán do kasáren. Neřešil jsem to, inu vojna je vojna. 

Nitra už má k vínu mnohem blíž, kolem ní se na vinicích hrozny pěstují. Vyrazil jsem tedy tehdy s oběma lampasáky do vinárny na večeři. Jejich maďarštině jsem sice moc nerozuměl, ale víno do nich padalo pěkně. Jak v nich stoupala míra alkoholu, zvedala se jim i nálada, ke zpěvu se z vína přešlo na borovičku a k tomu se hodil špek, klobásy a uzené sýry. Večer posléze pokročil, venku se setmělo, oba pány začala zmáhat únava. Blížila se desátá, začal jsem je tedy popostrkovat směrem k jejich ubytovně.

Snaha byla, ale jim oběma nohy odmítaly poslušnost. Nezbylo nic jiného, než je oba bafnout, každého pěkně z jedné strany. Přetáhl jsem jejich ruce přes má ramena, jim nezbylo než cupkat setrvačností krok sun krok za mnou. Jenže já byl v Nitře prvně v životě, tak jsem neznal směr, oni možná jo, ale zaboha si ho nedokázali vybavit. Tak jsme škobrtali po dlážděných chodnících centrem města a já se utěšoval, že přece lítačka dva podnapilé lampasáky s jedním absíkem stavět nebude.

Co jsem si však rozhodně pamatoval, byl směr do kasáren. Na bráně z nás radost neměli. Prvně se před nimi objevila navátá trojice v uniformách… Jakžtakž srozumitelně jsem se pustil do vysvětlování, kdo jsme a co tam děláme, každopádně že tu však všichni chceme tu noc přespat. Mezitím si tam oba lampasáci sedli na lavičku a usnuli. Co naplat, dozorčí se snažil, co se dalo, a nakonec se pár volných lůžek na světnicích vojáků našlo. Vyfasoval jsem tedy pro všechny deky, oba připité náčelníky jsem tam oblečené uložil, přikryl dekou a nechal je jejich osudu. Byl to pro ně rozhodně ráno šok…

Od té doby se pochopitelně orientuji ve slovenských vínech mnohem lépe, na některá nedám dopustit, mezi vinaři mám i pár známých, za kterými rád jezdím. Kdykoliv narazím na vína od Ladislava Trnovce nebo Petera Malíka a přečtu si na etiketě původ jejich vín z kraje při Nitře, vybaví se mi počátek osmdesátek. Na mé večerní švejkování po centru města s dvěma ovíněnými lampasáky držícími se mě kolem ramen se zapomenout nedá.

Rodan


Žádné komentáře:

Okomentovat