My starší chlapi, co jsme půlku života prožili za totáče, svádíme jednou ročně už třicet let vnitřní boj. Kdyže to máme projevit náklonost svým protějškům? Postaru, klasicky osmého března na emdéžet, nebo ponovu 14. února na svatého Valentýna? Já si s tím zas tolik hlavu nelámu. Slavíme to obojí… Pokud je příležitost, tak na jarní kvítky, polibek a lahvinku vína zpravidla dojde.
Využívám tak tohoto textu, abych se zamyslel, jaké víno by bylo pro tuto příležitost nejvhodnější. Ale jak to beru, tak to beru, univerzální recept pro výběr toho nejlepšího nenajdu. Vždy to bude záviset na tom, koho chcete potěšit. Vycházím tedy z klasického modelu, že ten, kdo z lásky dává, je muž, a ta, kdo se nechává dobývat je žena. Nabídnu pro vás tři varianty.
První, co mě napadá, je situace, kdy o víno vlastně vůbec nejde. Jde o gesto, na penězích a preferencích nezáleží. Pro tuto příležitost mám ideální tip. Nedávno, teda vlastně dávno v ještě normálním životě, jsem v jedné vinotéce narazil na litrovku červeného vína. Celé mládí jsme ho nazývali Svíčka, protože na etiketě právě jedna výrazná byla, byť šlo oficiálně o Kláštorné červené. Myslel jsem si, že už ji ani nevyrábí, ale retro je nyní v módě… Dohledal jsem, že ji lze s pozměněnou vinětou koupit v Pezinku. Proč se mi to vybavilo? Koneckonců z tehdejšího výběru na regálech obchodů patřilo toto víno k těm lepším, oproti Pražskému výběru, Sklepmistru či Ostravskému kahanu mi Svíčka vlastně chutnala.
Vzpomínám, že na jednom svazáckém školení v Krušných horách to bylo vlastně jenom o pronikání do jemných nuancí chuti červeného vína v lahvích Svíčky. Vůbec nic jsem si odtud neodnesl do života v oblasti vedení čtenářských kroužků k získání odznaku Julia Fučíka. Dodnes si však vybavuji, jak by nás svazačky po několika sklenkách vína z lahví Svíčky snad utancovaly, a to nejen v diskotékovém křepčení sedmdesátých let, ale kupodivu i při ploužení na propašované západní rockové balady. Když opouštíte pubertu a chcete co nejdříve poznat dospělácký život, tak to je to nejlepší, co vás může potkat.
Patří k ženám bílá vína? Na to nemám jednoznačnou odpověď. Setkal jsem se s těmi, co se jiného nenapijí, stejně tak jsem si už připíjel na zdraví s druhými, které preferují výhradně červená a bílá pro nadbytek kyselinky s dopadem na pálící žáhu odmítají.
Dokážete si představit, že jsou v týmu v bílých dresech dokonce takové, co pijí pouze jednu konkrétní odrůdu? Sotva tato žena ve společnosti milých přátel usedne, hned se hlásí o tu svou oblíbenou lahvinku. Prosím, můžu dostat milerku? Přitáhne si skleničku pod nos, ponoří ho pod okraj, přivoní k obsahu, ochutná a slastně se usměje. Mám tě potvůrko, dneska budeš jenom moje. Ale nebojte, není to žádný souboj kdo z koho, klidně si s milerkou dokáže pohrát. Podobně jako v jižních krajích si dolévá do sklenky vína perlivou vodu, aby se držela po celou dobu dobrého vychování a předčasně neodpadla. Chrání přece svou čest…
Milerka se snaží, ale vše se zdá marné. Když vínu dojdou síly, zavolá na pomoc kolegyňku, proč ne, však se určitě ještě někdo další přidá a společně se do ní pustí. Na šťastný život a svatého Valentýna… A když náhodou už milerky dojdou, tak se najde třeba reprezentant nějakého dobrého německého oddílu pod názvem Rivaner. Například toho s poutavým óčkem na etiketě z vinařství Weingut Schloss Ortenberg. Že jste ještě milerku pod názvem Rivaner nepili? Řada těchto hráčů už změnila dres a přestoupila dokonce pod původním názvem k vinařům na Moravu. Je jedno, jak se nazývají, hlavně když chutnají.
A teď na závěr rada, jak potěšit ženu, co má ráda červená vína. Během zimních měsíců je určitě výběr snazší, i já jich doma vypiji výrazně víc než vín bílých. Pokud narazím na takové, na co musím upozornit dál, tak o tom sem na blog zpravidla nějaký text napíšu. V poslední době mi přistála na stole tři zajímavá červená, kterým však něco do úplné dokonalosti chybělo. Dvakrát Pinot Noir, jednou víno z Bordeaux. Které z nich bych doporučil k valentýnskému pokoušení?
Rulandské modré mám moc rád, ale asi bych byl opatrný. Přišlo mi do sklenky k ochutnání jedno z ročníku 2016 od burgundského vinaře Bertheneta. Kupoval jsem ho před časem přímo od vinaře na divokou kartu, vinařství mi bylo sice doporučeno, ale toto víno ještě dovozce neochutnával. Dalo by se říct, že by po pěti letech už mělo mít víno rozum, ale co naplat, bránilo se, kladlo mi překážky, abych mu jen tak snadno nepodlehl. Přes typické odrůdové znaky bylo svíravé a já byl nakonec rád, když jsem ho přepral a mohl jít zas o kus dál.
Druhý Pinot Noir byl ze Znojemska. Dělá si ho pro sebe malovinař Jakub Smrčka, který normálně kope za jedno velké známé vinařství jako enolog. Tento pinot byl sice o rok mladší než ten předchozí francouzský, ale naopak i ty čtyři roky byly na něho až dost. Už šel do odcházejících marmeládových tónů. Říkal jsem si, příště mi sem pošli mladšího bráchu, na takové chutě nemohu na Valentýna žádnou nalákat.
Tak do třetice, na oslavu zamilovaných bych vzal z těchto třech vín právě Bordeaux. Určitě to nebylo jednoduché přímočaré víno, cuvée ze dvou až třech odrůd se musí totiž pořádně vychytat, než než se standardně podaří vykouzlit dobrá značka. Ve víně z Chateau Bois de Favereau, ročník 2016, převládal Merlot, doplňovaly ho Cabernety Sauvignon a Franc. Právě Merlot, pro mě měkká a sametová odrůda, dělala cuvéečko příjemně pitelné, asi bych se neobával ho na oslavě Valentýna rozlít do sklenek.
A co si dáte v neděli se svými blízkými vy?
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat