Snažím se i v této nepěkné době žít na plné pecky. Jak doma v rodině, tak při auditech v práci, koneckonců i při naplňování mé záliby, co se týče vína. Tam však bohužel musím respektovat spoustu omezení. Nepotkávám se teď vůbec s vinaři, se sommeliery na ochutnávkách, ani s kamarády nad zajímavými vzorky vín. Nezbývá nic jiného, než respektovat realitu a pokusit se čelit ohrožení, co nám ta potvora koronáč způsobuje.
Ani se moc nesnažím podléhat obavám z nebezpečí, co na nás při setkávání s lidmi číhá. Jasně, že si poslušně nasazuji respirátor, nelezu nikam do hromadícího se davu, ani neobjímám a nelíbám neznámé či povětrné ženy… Realitu jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mi přišel do mobilu kód na registraci na očkování. Co to je? Taková oficiální povolenka k tomu, abych mohl předběhnout frontu mých vrstevníků, kteří čekají poslušně na chvíli, až přijdou podle věku v očkování na řadu. To jsem si vlastně uvědomil, že jsem byl autoritami identifikovaný k tomu, že vlastně celý slavný covid nemusím s ohledem na prodělávané choroby ani přežít.
První kolo už mám za sebou. Když už, tak už. Předem jsem si nastudoval, co se mi může stát, co všechno budu cítit, jak to se mnou bude bojovat. Jasně, že jsem si nepřipouštěl, že bych mohl prohrát, ale přece jen, jako milovník vína jsem zvyklý preferovat své oblíbené značky. Tak co si mám nechat nalít do injekce? Pfizer? Modernu? Astra-Zenecu? Sputnik? Netuším, zda by mé svaly poznaly rozdíl, ale tělo určitě. Sláva, včera čepovali Pfizer… Může být…
Mladá zdravotnice mi udělala radost. Usmála se, navodila mezi námi milou atmosféru, a když už jsem se začal obávat nejhoršího, že to zabolí a já přiznám svou slabost, nepřipustila to. Lípla mi na rameno náplast a oznámila mi, že mohu odejít. Přitom jsem si ještě nic neužil… Já lidi ten vpich ani nepocítil… Chvíli mě tam ještě drželi, abych se asi bezprostředně nezhroutil, ale když nebolelo před tím očkování, nic mě ani nenutilo tam poté nastolovat klidový režim.
Přiznám vám, že to přišlo až za několik hodin. Kdo to má, už ví. Kdo ne, tak se na to připravte. Několikahodinová kocovina… Já vím, že to my střídmí konzumenti vína nemůžeme nikdy zažít, ale pokud náhodou ztratíte zábrany a například Den Malbecu stejně jako my s Jardou ve dvou oslavíte čtyřmi lahvemi vína, tak se druhý den neprobouzíte právě s čistou hlavou. Tak právě o tom mluvím. Čaplo mě to a drželo až do večera. K tomu všemu smůla, na letáku, co mi vnutili u vchodu do očkovacího centra, se psalo, že bych se bezprostředně ten den měl vyvarovat alkoholu. Takže jsem si přinesl domů kocovinu a nemohl jsem ji ani rozehnat sklenkou vína.
Přes to všechno jsem rád, že jsem se rozhodl očkování podstoupit. V mysli se vracím opět o těch pár dní zpět, co jsme u mě v kanceláři s Jardou okoštovali pár sklenek dobrého vína. Měl jsem právě takovou hloubavou náladu, tak jsem nadhodil. Hele, vůbec si nedokážu představit, že bych covidu podlehl... Vidíš to množství krabic s víny, co tu mám uloženo? Jarda se k mé úvaze připojil. Kdo by to vůbec za tebe vypil? Možná v té chvíli vymýšlel řešení, ale to jsem nepřipustil. Jedno vím jistě, má vína hodlám přechutnat sám. Třeba zas tak možná úplně sám ne, ale rozhodně u toho chci být…
Zase se dostávám k myšlence, která tu a tam v mých textech zazní. Kdybych věděl, že je šance vypít úplně poslední víno, jaké by to bylo? Zaskočil jsem teď sám sebe. Vždyť já jsem střelec, u vína mě baví víc to objevování, cesta k těm nejlepším vínům na světě. Nedokážu si představit, že bych měl tip na skvělé víno a kupoval jen to jedno. Všechny ty krabice přede mnou, na které se právě dívám, by nebyly o vínech, které jsem si nechal přivézt ze všech koutů světa, ale byly by všechny stejné. Plné jednoho a toho samého dobrého vína. Ne… To není to, co bych si přál…
Jeden dopad tato doba na mě přece jen má. Do března loňského roku, než spadla klec, jsem rozlišoval každovečerní vína a vína sváteční. Ta první se běžně pohybovala kolem stokoruny, pochopitelně spíš drobet navíc, a mně dělalo radost, když jsem si mohl říct, že za ty peníze to je docela pitelné víno. Abych večer vytahoval korkovou zátku z vína přes pět stovek, tak to se téměř nestalo. A teď? Co když je to víno poslední? Budu pít supermarketovky, když mám ve svém archivu poklady? Zůstane to tu po mně, nikdo jiný s nimi nebude mít spojené vzpomínky, zážitky či historky, možná to tedy ani nikdo neocení… Začal jsem lovit mezi víny zajímavosti, které jsem třeba léta odkládal. Nelituji, dokážou potěšit. Dokážou i navnadit. Motivují mě se pustit do dalšího objevování. Díky Pfizere, těším se, až mě díky tobě pustí k vinařům. Užiju si to.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat