pondělí 28. února 2022

Vinařství pod Sedlem

Jezdil jsem na Úštěcko celé své dětství. Rodiče zakoupili v obci Levín zemědělskou usedlost a řadu let jsme tu z ní budovali víkendovou chalupu, kde se v létě pravidelně potkávalo celé naše rozvětvené příbuzenstvo. Uběhla od té doby řádka let, po škole jsem vyletěl z hnízda a sám pak založil rodinu. Jedním z důvodů, proč mě tu vzpomínky neudržely a my se s Danou a dětmi přesunuli na chatu do západních Čech, byla skutečnost, že jsem si nedokázal přestavit, že by se v Levíně dala založit malá vinice a já jsem se tady mohl stát mikrovinařem. 

Pro Levín je charakteristická středověká hláska na kopci, který tak je sice dominantou údolí, ale naprosto zastrčen do ústraní oproti protější hoře Sedlo, jedné z dominant Českého středohoří. Od naší chalupy jsme ji měli celý den přímo na očích, jejích 736 metrů nad mořem se přehlédnout nedalo. Zpravidla jednou za prázdniny nás čekal výšlap na vrchol k triangulačnímu bodu, odkud byl výhled na všechny dominanty středohoří od severovýchodu na západ.

Mám k tomuto kraji stále hodně blízko, do Úštěka jezdíme často na jarmarky, pokud to jenom trochu jde, zastavíme se pro víno i ve Velkých Žernosekách nebo v Litoměřicích. Minulý týden potřebovala Týna získat podklady pro seminární práci v litoměřickém infocentru, tak jsem to v pátek zabalil v práci trochu dřív a vyrazili jsme tam autem na malý výlet.


Nechal jsem Týnu získávat materiály a sám jsem mezi tím obešel krásné náměstí. Pochopitelně zcela zištně jsem hledal, kde by se tu dalo koupit místní víno. Nedalo mi moc námahy najít podloubí u radnice, úzký průchod do dvora na hranu strmé stráně s výhledem na protější katedrálu svatého Štěpána. A před malou vinotékou pár stolků. Kdo by tipoval, že koncem února, kdy bylo jen pár stupňů nad nulou, to tu zelo prázdnotou, ten by se mýlil. Skupinka přátel v letech zachumlaných do zimních bund svírala v rukách skleničky vína. Došlo mi, patrně dobrá adresa… 

Vinotéka se hlásila k místním vínům z Litoměřické vinařské podoblasti, a to spíše jen z vinic podél Labe. Okouzleně mé oči sjížděly viněty lahví od Mělníka, přes Roudnici až po Litoměřice a Žernoseky. Po chvilce váhání jsem nakonec sáhl po jednom červeném, na které jsem už měl políčeno delší dobu. Povím, ale spíš až příště, až ho ochutnám.

Litoměřice mě okouzlily ještě jedním vinným zážitkem. Vrátil jsem se za rodinou zpátky do infocentra a překvapeně mezi suvenýry objevil i místní vína. Pár lahví z Klášterních vinných sklepů patřících Agrofruktu Kamýk a tři lahve z Vinařství pod Sedlem. Ano, z vinařství ležícího na úpatí Sedla v obci Horní Chobolice, úplně na opačné straně hory, než je náš Levín. Nadmořská výška je sice už 350 metrů nad mořem, ale vinice nad Liběšickým zámkem jsou orientované jihozápadně, takže se tu přece jen tradičním odrůdám docela daří.

Za Vinařstvím pod Sedlem stojí pan Dionýz Hutár, který se sem přestěhoval z Velkých Žernosek. Postupně vinohrad v Liběšicích rozšiřuje, v současnosti vyrábí víno z osmihektarové registrované viniční trati Pod Sedlem. Vinař se hlásí k zachování tradičních postupů výroby vína z bílých a červených odrůd charakteristických pro oblast Českého středohoří. Zaujalo mě, jak marketingově prohlašuje, že víno vyrábí především proto, aby měl sám co pít, ale věřte tomu…

Víno z infocentra se vyznačovalo ještě jednou zvláštností, bylo připraveno pro návštěvníky města Litoměřice, sice v typických barvách vinařství, ale přece jen s logem města. Vazba na místní tradice se musí ocenit. A teď k vínu. Ze tří vystavených lahví jsem si vybral Dornfelder, ročník 2020, české zemské víno, zatříděné jako polosuché. Byl jsem na něho docela zvědavý, kdysi jsem na festivalu Vinařské Litoměřice ochutnával jejich docela dobrý Pinot Noir, z pozdějších recenzí jsem pak zachytil, že za pozornost stojí právě Dornfelder.

Musím ocenit krásnou tmavočervenou barvu, podmanivou vůni lesního ovoce, které dalo chuť i samotnému vínu. Když očekáváte od vína moc, zpravidla se pak chytnete do pasti. Řekl bych, Dornfelder byl lahodný, určitě přiláká spoustu zájemců… Jenže mě brzo omrzel. Téměř neznatelné taniny a všudypřítomná nasládlost se podepsaly na šťávičce z lesních plodin s třinácti procenty alkoholu. Hodnotím zkrátka tak, že nešlo o chlastací víno, další stejnou lahev bych ten večer už neotevřel. 

Rodan


Žádné komentáře:

Okomentovat