„Tu fantazy knihu musíte dopsat… Každý by tu po sobě měl něco nechat a pokud Vás to baví, dodělejte to, fakt.“ Vlastně ani nevím, jak ho mám v mém textu oslovovat, vystačím si tedy s uměleckou zkratkou autor. Nepotkali jsme se v onom malebném bistru na michelské Kloboučnické ulici vůbec cíleně. Já klopýtal domů ze srazu s pár bývalými kolegy, chtěl jsem trochu vyvětrat hlavu a koneckonců to odsud nemám zas tak daleko.
Přes malé náměstíčko jsem zahlédl na druhé straně ulice vývěsní štít TOSKANA, vínobistro. Jasně jsem už o tomto krámku dříve slyšel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se zde zastavil. Možná je to osud, jak se říká, dnes by to šlo… Koupím si tam na doma kousek sýra a pravou toskánskou klobásku. Současně okouknu, jaká vína zde nabízejí. Sympatická slečna za pultem mi okamžitě vyšla vstříc a začala mi dle přání, byť pro mě vlastně naslepo, připravovat talířek krájených delikates.
V rohu bistra seděl mladší muž, pochopili jste, že to byl onen autor, a popíjen toskánské bílé. „Nalejete mi mezitím skleničku, než mi to připravíte?“ Posadil jsem se k vedlejšímu stolku a začali jsme si s autorem povídat. Nejprve o toskánských vínech, pak o mých textech na blogu, ve kterých se vyznávám k oblibě Chianti, vlastně o odrůdě Sangiovese. „Já taky píšu,“ zapojil se autor do debaty. „Vážně? A co?“
Servírka přede mě postavila sklenku a nalila z lahve první toskánské. Vinařství Sator, 2018, vino rosso, Montescudaio, DOC. Ochutnal jsem a dal bych ruku do ohně, že šlo o čisté Sangiovese. Radši se však podívám… Tak ne, jen z 85 %, zbytek autochtonní odrůda Teroldego. Hrozny pocházejí od města s proslulou šikmou věží, z provincie Pisa. Tmavě červená barva, ve vůni zralé třešně, koření, dále zaznamenatelný zemitý charakter a cedr. Chuť středně plná, pikantní kyselost a jemné rafinované třísloviny. Kouřový charakter v závěru… Příjemně se pilo, Toskánsko tentokrát nezklamalo.
„Začal jsem s tím, když jsem se dostal do osobních problémů“, připomenul se mi autor. „Viděl jsem v tom cestu, jak se z toho všeho negativního vypsat.“ Pochopil jsem, že vypráví o stavu v době koronavirových restrikcí, kdy se nikam nemohlo, ve vztahu mu to taky nevyšlo, a on nevěděl, jak dál. „To je fajn, že jste ze stavu beznaděje našel cestu. Dopsal jste to? A co jste vlastně psal?“
Servírka už dávno můj balíček dokrájela. Párkrát do bistra někdo nakoukl, ale sotva vyřídil, co potřeboval, opět jsme tu zůstali jen ve třech. Naše pohledy s obsluhující dívkou se sešly, pochopila, že chci dolít prázdnou sklenku. „Prosím, ochutnal bych ještě jinou lahev. Víte, já jsem milovník vína objevovatel. Neustále zkouším další a další vzorky, až najdu to nejlepší víno na světě.“ „To se Vám asi nikdy nepodaří, ale mohu Vám dát druhý vzorek, co tu mám připravený.“
Carmignano, výrazný název na vinětě mě nasměřoval k vínům, která jsme často ochutnávali s Jardou a pak o nich psali. Teda nikoliv právě onu lahev, ale jinak je městečko Carmignano ve vinařském světě pojem. Víno z vinařství Castelvecchio, co se nachází někde mezi Sienou, Florencií a Livornem. Jde o cuvéečko Sangiovese, Cabernet Sauvignon a Merlot, s dvouletým zráním na dubových barikových sudech. Sytě rubínově červená barva, intenzivní ovocná vůně s neopominutelným nádechem dřeva a vanilky, měkká a vyvážená chuť s dobrou strukturou a delším závěrem. Povedené víno…
„Jak to všechno zlé skončilo a já se srovnal, nechal jsem toho.“ „To je škoda, na Vašem místě bych to dopsal. Nedokončení zůstane ve Vás a bude se stále vracet, znám to. A cože to bylo?“ „Asi by Vás to ani nebavilo, šlo vlastně o žánr fantazy…“ „Možná ne, ale pokud byste mi to dal přečíst a bude to mít děj, třeba se mi to bude líbit,“ snažil jsem se autora povzbudit. Autor přidával další skleničky bílého toskánského, nevypadal však, že by se nechal přesvědčit.
Požádal jsem obsluhu o sklenku do třetice. „Víte co? Naleji Vám, co sama osobně miluji, říkám mu víno s delfínem…“, usmála se a vzala z police zavřené víno a otevřela mi ho. Potěšilo mě to, z obyčejného kupujícího jsem se stal váženým hostem. Asi i servírku naše povídání zaujalo. Do sklenky přede mnou nalila Filari Dorfino, Toscana z Villa Caprareccia, IGT, 2021. Takže jde o slovní hříčku, napadlo mě. Žádný delfín, ani v názvu, ani na vinětě. Ale dlouho si to budu pamatovat.
Opět cuvée, největší podíl Syrahu, doplněného Merlotem a Cabernet Sauvignonem, takže vlastně supertoskánec. Opět intenzivní červená barva s fialovými odlesky, jemná vůně černého pepře a lékořice. Svěží a plná ovocná chuť, možná maliny, černý rybíz a švestky. Na Vivinu to v některých letech dostalo i čtyřku, pilo se moc fajn.
Dopíjím, zvedám se a platím. Otáčím se k vedlejšímu stolu, kde autor dopíjí další sklenku. „Tak doufám, že až se tu potkáme příště, pochlubíte se, že jste s knihou pokročil. Byla by to škoda, určitě to v hlavě máte srovnané, jak to dokončit. Jsem na Vás a vlastně i knihu zvědavý.“ Jasně, zvědavost mě sem přiláká spíš za dalšími vzorky toskánských vín, hovory o literatuře byly jen bonusem navíc k příjemné zastávce na cestě domů.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat