Štíhlá plavovláska procházela jednotlivými ateliery Akademie výtvarného umění a prohlížela si vystavená díla diplomantů. Stejně jako řada dalších návštěvníků, které jsem tu potkával, ale ji zkrátka nešlo přehlédnout. Byla mladá, ale přece jen o pár let starší než studenti, kteří u svých obrazů, grafik nebo prostorových děl postávali či posedávali se sklenkami v rukách, přičemž se snažili za každou cenu na sebe upozornit, že jsou právě oni autory jednotlivých dílek.
Slušelo jí to, bylo znát, že už ví, co si má obléci, aby zaujala. Dlouhé splývavé šaty zvýrazňovaly její siluetu, svůdný dekolt přitahoval pozornost přítomných pánů. Mohla by hnedle stát modelem pro některý z obrazů, kdyby se našel nový šikovný Picasso a dostal by chuť prorazit do světa tím, že ji namaluje. Jak se jen odlišovala od mladých kluků a holek v ležérním oblečení, často jen s jediným charakteristickým znakem, že bylo černé.
V ruce držela sklenku bílého vína, přece jen to byla sláva ku příležitosti vernisáže děl na závěr pětiletého studia, takže vše povoleno. Rád ochutnávám víno při různých příležitostech, když je šance spojit víno s uměním, posouvá se zážitek o úroveň výš. Víno beru jako kulturní nápoj, jako prostředek ke společenské konverzaci, jako náboj zacílený na naše emoce.
