Jednou z nejkrásnějších věcí ve světě vína je vytváření vztahů. Mohou to být vztahy obchodní, partnerské nebo přátelské. Já se chci zmínit o budování vztahu mezi vinařem a milovníkem vína, tedy konzumentem jako my. Obvykle to začíná pozdravením na nějaké prezentaci nebo koštu. Slovo dá slovo a při dalším setkání se již oba zdraví jako známí, už o sobě vědí. Může pokračovat výměna kontaktů, případně následuje objednávka jednoho či více kartonů.
Dalším stupněm by se mohla nazvat návštěva ve sklepě. Pokud nám víno chutná a s vinařem jsme naladěni na správnou notu, přátelství se obvykle u něho ve sklepě ještě prohloubí. Rodan tu o tom často vypráví, má v tomto ohledu mnoho osobních zkušeností.
K dnešnímu tématu mě vlastně přivedla slova prezentujícího sommeliéra na jedné z nedávných degustací. Zmínil se, že trávil nějaký čas za velkou louží. Vyprávěl o tom, jak se často vypravovali do místních vinařství, dlouho do noci tam degustovali a debatovali. Zkraje šlo především o obchodní vztahy, nicméně ty postupně přešly do vztahů přátelských.
Pomyslným vrcholem pak je vybudování důvěry. U jednoho vinaře, se kterým dle jeho slov již měl přátelské vztahy, se stala věc, která myslím vyjadřuje přesně celou myšlenku onoho vrcholu budování vztahu. Vinař totiž jeden večer ve sklepě našeho sommeliéra poslal pro láhev a prohlásil legendární větu „můžeš otevřít, co chceš“.
Zažil jsem něco podobného. Bylo to v Londýně v mém tehdejším oblíbeném působišti vinném baru Cork and Bottle. V tomto případě se sice nejednalo o vinaře, ale podstata zůstává stejná. Mám narozeniny koncem roku mezi svátky. V tomto období jsou všichni zaměstnáni přípravou Vánoc a všeho kolem nich. Po svátcích se zase připravují na oslavu Silvestra a na příchod nového roku. Tak to vždycky bylo, proto se ani nesnažím organizovat žádné oslavy. Popravdě ani moc neočekávám, že by si někdo vzpomněl s přáním, i když pokud si vzpomene, radost mi to samozřejmě udělá.
To se přesně stalo v našem baru. Před odpolední pauzou hlavní manažer všechny svolal na krátké setkání a celá parta, myslím asi dvanácti lidí, mně popřála k narozeninám. Následovala pozvánka na narozeninovou oslavu po skončení směny. Už to samo o sobě mně samozřejmě udělalo radost. Připravili jsme lehké občerstvení a popíjeli vína, která byla takzvaně po skleničce, vše v režii baru. Všichni se dobře bavili, akce byla alespoň z mého pohledu spontánní, pokud nějaká příprava proběhla, ani jsem si to neuvědomil.
Po nějaké době příjemně plynoucí zábavy se od manažera ozvala již zmiňovaná legendární věta, abychom u příležitosti mých narozenin „otevřeli lahev, jakou chceš“. To je na jednu stranu moc potěšující a velmi jsem si toho tenkrát cenil. Zároveň jsem však měl i pocit zodpovědnosti, abych nevypadal neskromně. Nejjednodušší volbou by bylo přát si otevřít nejdražší láhev, co je k mání. S ohledem na zaměření baru by to z dnešního pohledu bylo asi nějaké Champagne, možná Louis Roederer. To mi však přišlo už za hranou.
Tak jsem na to šel jinak. Bar se hodně zaměřoval na nový svět, už proto, že majitel byl původem Novozélanďan. Chtěl jsem tedy mířit někam do Austrálie, na vinném lístku byla třeba výborná vína z vinařství Yalumba, samozřejmě také McLaren Valley a můj oblíbený Simon Hackett.
Pak jsem si však vzpomněl, že jsme jednou pili červené šumivé víno z odrůdy Shiraz. Možná vám to bude připadat zvláštní, ale v Austrálii i v Anglii je to velmi oblíbené víno a mým chuťovým pohárkům nakloněné. Moje volba tedy padla na Australian Sparkling Shiraz. Všichni uznale pokynuli hlavou, dobrá volba. Nezůstalo u jedné lahve a večer jsme si všichni moc užili.
Asi stejně není nejdůležitější to, co jsme pili. Osobně jsem měl velkou radost, že jsem ve společnosti, ve které se navzájem uznáváme, respektujeme, nemyslíme jen na sebe. A kdybyste někdy narazili na šumivý Shiraz, zkuste ho, stojí za to.
Jarda
Žádné komentáře:
Okomentovat