Lucemburský Pinot

Vystoupal jsem na galerii královodvorské vinotéky pana Goldšmída. Dal jsem na doporučení, určitě tu prý objevím něco zajímavého. Zatímco přízemí si dalo za cíl lapit zákazníka, co se chce za málo peněz dobře pobavit, tady bylo už opravdu na co se dívat. Po delší době jsem narazil na božský MOPR od pana Kupsy z Velkých Žernosek, který se ve vinotékách prakticky nevyskytuje. 

V regálech však byla i řada poutavých zahraničních vzorků, byť pro mě méně známé značky vín z Itálie, Portugalska, Francie… Když tu mi nečekaně padl do oka jeden červený Pinot. Proč? Protože byl téměř z výjimečné produkce lucemburských vinařství. Narazili jste snad někde na něco podobného? Tak dlouho mi Jarda slibuje, že z místa svého současného pobytu něco na stránkách blogu představí, až se mi ho podařilo předběhnout okukováním vín na regálech vinotéky v severovýchodních Čechách.

Držel jsem opatrně v obou rukou lahev červeného Pinot Noir a pročítal informace na vinětě. Château Edmond de la Fontaine, rychle googlím, místní básník, dramatik, skladatel, co v devatenáctém století pozdvihl slávu lucemburského velkovévodství. Hrozny pocházejí z Domaines Vinsmoselle, čili z břehů vinařsky proslavené Mosely, z té části protékající Lucemburskem.

Hledal jsem tu vlastně víno na večer v Penzionu na náměstí, abych se odreagoval od celodenního auditování. Mám si vybrat právě toto rulandské? Trochu mě odrazovala cena, k necelým 11 eurům, za co se dá koupit v obchodech v Lucemburku, si vinotéka přisadila ještě stovku. To už bylo na hraně za víno na večer, které si vypiji u televize v prázdném hotelovém pokoji. Tak klasická volba, rozhodne za mě jako obvykle Vivino. Uff, jen 3,6 od 870 hodnotitelů… Nebudu to natahovat, vyhrál to u mě pro tentokrát MOPR z Žernosek.

Co se však má stát, to se taky stane. Neuplynul ani týden a ozval se mi Jarda. Hele, jsem v Praze, chceš s námi ochutnat pár lucemburských vín? Moc rád… Opět setkání pár přátel dobrého vína v michelské restauraci Nesmysl. Ale bude to jen o bílých, pořádná červená v Lucembursku prakticky nedohledáš… Netušil jsem, že to bude nakonec trochu jinak.

Pochvala Jardovi, připravil pro nás přehlednou sestavu lucemburských vín. To proto, abychom si udělali představu, co nás tam bude čekat, až se do Lucemburku někdy vydáme. A kdo už tam někdy byl a podlehl spíš místním pivům, tak pro toho to bylo užitečné taky. Narážím na mou účast na auditorské konferenci v druhé polovině devadesátek, čas už nevrátím…

Začali jsme lucemburským Crémantem Poll – Fabaire, v kategorii brut. Jak se Jarda zmínil, bez podobného Crémanru se neobejde přivítání žádné návštěvy. Fajn lehký ovocitý sekt, složení se neuvádělo, patrně Auxerrois, Riesling a blanc de noir z Pinotu. Jen na okraj, druhá sklenička byla lepší než ta první…

Přehlídku bílých jsme začali vínem z odrůdy Auxerrois označeného Vignum, ze starých keřů ve výběru grand premier cru. Lehké víno k běžnému popíjení, ovocité aroma i chuť, žádné mohutné tělo. Pokračovali jsme Pinot Blanc, z Coteaux Schengen, opět ve výběru grand premier cru. Mimochodem, opravdu z toho Schengenu… Vzestupná úroveň, ale opět bych se do srovnání s moravským rulandským bílým nepouštěl. Chyběla mi zajímavá extraktivnost, harmonie a elegantní kyselinka.

Následovaly dva Rieslingy, opět z vinic podél Mosely. Oba si zasloužily pochvalu, poměrně svěží, ovocité tóny meruněk a medu, možná méně minerálních tónů. To hlavní, co mi došlo, nečekejte srovnání s německými ryzlinky a jejich hrou mezi kyselinou a cukrem k dosažení kouzelné harmonie. Přesto za mě to oba Rieslingy vyhráli, zvláště ten druhý, co se vyznačoval delší dochutí.

Šestici uzavíraly dva vzorky, které jsem s potěšením ochutnal, ale ani jeden bych pít celý večer nedokázal. Gewürztraminer čili čajové růže s vyšším zbytkovým cukrem a Pinot Gris snad voňavé květy bez osobitějšího projevu. Každopádně doplnily přehlídku toho typického, co se odrůdově v Lucembursku pěstuje a vlastně i pije.

Neošidím vás o pointu. Poslední vzorek bylo červené. Pinot Noir. K mému úžasu Château Edmond de la Fontaine od Mosely. Ano, je to tak. Svět je prostě malý. Jarda přivezl k ochutnání to samé víno, na které jsem před týdnem narazil ve Dvoře Králové. Konečně mám možnost posoudit, zda jsem to s mou opatrností nepřehnal.

Víno bylo v podstatě fajn. Jen my, co do sklenek strkáme nos častěji než běžní konzumenti, jsme na něm začali hledat nedostatky. Tmavě zbarvený Pinot, co není dost pinotový, dubového dřeva víc, než by bylo třeba, peckoviny bez zralých višní a přezrálých černých třešní a vůbec, je v něm vůbec dost pinotových tónů? 

Jardo, vybral jsi to moc dobře, přesně to jsme potřebovali pro představu, co se tam u vás koštuje. Víno se pilo vlastně skoro samo. Možná v chuti nad peckovinami tentokrát vyhrály lesní plody, barikové sudy přidaly nádech čokolády a vanilky. V chuti bylo víno plné, teplé a ovocné. Jeho vyvážená struktura a dobře zabalené třísloviny mu přidaly na osobitosti. Díky Jardo tobě a vlastně i všem zapojeným lucemburským vinařům za to, že mi dokázali zpříjemnit jeden únorový večer.

Rodan