Kopce, kde se rodí Prosecco

Fakt, že máme s Jardou rádi italská vína, je z našich textů více než jasný. Když se tak nad tím zamýšlím, tak jsem v zahraničí ani jinou zemi s vyhlášenými víny podobně podrobně nepoznal. Možná jsem se ještě důvěrněji seznámil s Malokarpatskou vinohradnickou oblastí na Slovensku, ale dál už jinak nic. Oproti tomu jsem projel Itálii od severu k jihu, od východu na západ, k tomu navštívil i Sardinii a Ischii… A nejbližší vztah mám k regionu Veneto. Poznal jsem tam osobně několik vinařů, když jsem pár let po sobě navštěvoval jejich vinařství a kupoval si od nich domů krabice s víny.

Region, který česky nazýváme Benátsko, se táhne od Gardského jezera na západě, po Benátky na jihu, od pobřeží Jadranu na východě až k podhůří Alp s lyžařským střediskem Cortina d'Ampezzo na severu. Má vše, co milovník vína dokáže ocenit. Když ho projíždíte, ohromí vás přírodní scenérie a všudypřítomné vinice. Můžete obdivovat malebné vesničky či historická centra, jako jsou města Padova, Verona a Benátky. Kromě několika místních autochtonních druhů vinné révy, narazíte na desetitisíce lahví vín mezinárodně známých a oceňovaných odrůd. Díky vysoké nabídce se ceny drží na velmi sympatické úrovni. A pokud je vám to stále málo, tak v centru tohoto regionu objevíte místo, odkud pochází světoznámé Prosecco. Slavnostní bublinky pro novomanžele, různá životní výročí, nebo jen tak pro radost ze života. 

Odkud teda pochází to nejlepší Prosecco? Tato oblast se nazývá Conegliano Valdobbiadene. Leží v kopcovité krajině, která se nachází 50 km od Benátek a přibližně 100 km od Dolomitů. Produkční oblast odrůdy Glera, která se používá k výrobě Prosecca, je omezena na pouhých patnáct obcí. Dvě z nich mu dávají jméno, Conegliano je kulturním centrem oblasti a ve Valdobbiadene se nejvíce tohoto vína vyrábí. A ještě jedna zajímavost… Na strmých a členitých kopcích se svahy orientovanými od východu na západ se po staletí vytvářely drobné terasy, nazývané ciglione. Dávají tomuto regionu kouzelný ráz, což dopomohlo k zařazení kopců spojených s Proseccem v roce 2019 mezi místa světového dědictví UNESCO. 

Proč to všechno povídám? Rád poznávám cokoliv, co souvisí s podmanivým světem vína. Chci se tomu dostat pod kůži, důvěrně pochopit, proč je něco lepší než to druhé, abych na své cestě neminul ta nejlepší vína na světě. A navíc, měl jsem před pár dny narozeniny, a to se rozumí, nesmí chybět přípitek, což u nás zpravidla znamená otevřít dobré bubliny… Letos padla volba na Prosecco. Dostalo se mi do archivu od mého zásobitele jedno ze značkových z D.O.C. Treviso. Možná namítnete, že už je to na hraně oblasti Conegliano Valdobbiadene Prosecco Superiore DOCG… No máte pravdu, ale je to víc než jen běžné Prosecco DOC, případně Prosecco IGT vyráběné prakticky kdekoliv.

To mé Prosecco, které skončilo v našich sklenkách pro slavnostní přípitek, pocházelo z vinařství rodiny Follador ze San Martino di Farra di Soligo. Rodina se hlásí k historickým záznamům z poloviny osmnáctého století, kdy zde již předchozí generace pěstovaly hrozny a vyráběly víno, které dodávaly benátskému dóžeti. V současné době stojí v čele vinařství otec Gianfranco, pomáhá mu manželka Rita a čtyři dospělé děti. Prosecco vyrábějí v několika řadách, to mé bylo zařazeno do Follador's Classic Line, která zahrnuje kategorie Brut, Extra Dry a Dry. 

Vinařství aplikuje při výrobě vlastní metodu Gianfranco Follador Method, jednoduše snad popsatelnou jako kryomacerace rozdrcených hroznů. Tím, že se okamžitě drasticky sníží teplota, omezuje se oxidační účinek kyslíku. Díky tomu je víno strukturovanější, svěží a osobité. Dále se aplikuje standardní metoda zrání Charmat. Proces perlení probíhá různou dobu, od dvaceti dnů až po šest měsíců, čím déle, tím více se dosahuje jemnějšího a trvalejšího perlení. Tato Prosecca mají větší eleganci, vynikající vůni a chuť.

A zážitek? Oceňuji bohaté květinové aroma, stopy zralého ovoce a mandlí. Chuť je podmanivá, příjemně sametová, harmonicky sladěná, perlení s příjemnou kyselinkou a minerální slaností. Trochu klame označení Extra Dry, když pak registrujete zbytkový cukr kolem 16 gramů na litr. Požitek je velmi příjemný, žádné nepříjemné sladké tóny z vína nevylézají. Tak přípitek byl právě takový, jaký měl být. Happy birthday…

Rodan

Possessioni Serego Alighieri

Božské jsou vinice v údolí Valpolicella, božský je vinařský statek Possessioni Serego Alighieri, božská jsou vína z vinařství stejnojmenného vinařství… Toho Alighieri, který je potomkem Danteho v jednadvacáté generaci. Kterého Danta? Však víte, učili jsme se ve škole. Dante Alighieri a jeho Božská komedie, básnický epos z počátku čtrnáctého století. Já to sice nečetl, ale co si vybavuji, tak obsahuje tři části Peklo, Očistec, Ráj… Poté, co byl Dante vymístěn z Florencie do Verony, odešli s ním i jeho synové a jeden z nich pak zakoupil zmíněný statek v údolí Valpolicella, nedaleko od jezera Lago di Garda.

Díky současnému projektu velkého rodinného vinařství Masi Group, které kromě výroby vlastních vín, především v řadách Amarone a Recioto, podporuje i výrobu vín z hroznů na vinicích patřících menším vinařům, jako je právě Serego Alighieri. Možná, že právě bez tohoto velkého hráče na místním trhu, by se ani láhev vína s označením Aligheri ke mně nedostala. Takto jsem měl šanci při jedné z návštěv nedaleké vinotéky Global Wines podlehnout, koupit si ji na ochutnání a pozvat současně na skleničku i Jardu, který mi tak často o vínech z Valpolicelly s jiskrou v očích vypráví…

Čím jsou místní vína zajímavá? Ta nejzajímavější, především tedy prodávaná pod označením Amarone, se vyrábějí z místních autochtoních odrůd Corvina, Rondinella a Molinara. Aby dosáhla své podmanivé chuti, kvůli které jsou milovníky vín z celého světa tak vyhledávaná, vyrábí se speciálním způsobem technikou Appassimento. Před vylisováním a macerací se hrozny nejméně 4 měsíce suší na vzduchu a ztratí tak kolem 40 % vody. Díky tomu se do vína dostane velmi koncentrovaná vůně i chuť, něco jako na způsob našeho oblíbeného slámového vína. Amarone si však ponechá svou suchost.

To, že vinařská skupina Mesi Group podporuje ve Valpolicella vína menších vinařů, souvisí také se zájmem zkoušet nové cesty, možná ne zcela typická pro místní vinařskou oblast. Právě lahev, která dorazila na náš stůl je podobným pokusem. Pojďme si tedy víno blíže představit…

Název vína je Possessioni Serego Alighieri. Tipujete správně, nese v záhlaví sídlo majitelů. Slovník mi nabídl dvě možnosti, jak název přeložit. Tím správnějším výrazem bude majetek, básnická licence mi říká, že bych použil raději usedlost, ale Italové pro to používají spíš výraz Tenuta. Druhý možný překlad je pak posedlost. To mi více ladí s Božskou komedií, ale s realitou to nic společného mít nebude. Vinařství se pokusilo vyrobit prestižní víno, které by se více přiblížilo k hlavnímu proudu červených vín z Itálie. Tělo vína bylo postaveno hlavně na odrůdě Sangiovese, kterou doplnili místními odrůdami Corvina a Molinara. Všechny hrozny byly vypěstovány na vinicích vinařství Serego Alighieri na památku toskánského původu této rodiny.

Snažili jsme se s Jardou přijít vínu na kloub. Víno z ročníku 2015 by už mohlo bojovat s věkem, ale nepřišlo mi to. Barva? Dobrá… Hodně rubínově červená, zatím bez žádných nahnědlých okrajů. Vůně nebyla tím dominantním, co by mě chytlo prvním vjemem. Trochu zastřená, časem se otevírala, určitě peckoviny, spíše však džem než čerstvě natrhané či kompotované třešně. Když není nic jednoznačného, lze to svést i na různá koření, co ovocné aroma potlačuje. Že by lékořice či skořice? V chuti pak kyselinka, opět ty rozvařené třešně a vanilkové dřevo… Tady nešlo o pokus vyrobit variantu populárního Amarone, třeba právě i s použitím specifické technologie sušení hroznů, byť netypických odrůd. Tady šlo jednoznačně naopak mainstream, víno klasicky macerované, přiznávající odrůdy a školené v dubových sudech.

Určitě nelituji, že jsem si zariskoval a zkusil něco méně typického. Za pokus to stálo. Dohledal jsem si, že vinařství kromě dalších vín produkuje pod stejným názvem i bílé víno. To zase kombinuje hrozny Garganega a Sauvignon Blanc. To taky zní zajímavě. Bylo by božské navštívit nedaleko Gardského jezera krásný statek rodiny Serego Alighieriho, obklopený božskými vinicemi a ochutnat v parném létě vychlazené božské bílé Possessioni Serego Alighieri. Třeba se mi do té doby podaří mrknout i na Danteho Božskou komedii…

Rodan

Víno od Rothschilda

Lovil jsem v hlavě téma pro aktuální text, několik dní jsem přemítal, s čím se tu mám svěřit, třeba jaké zajímavé víno jsem v poslední době otevřel a ochutnal, případně o jakou vinnou vzpomínku se tu mám s vámi podělit… Mezitím mě Jarda předběhl s jasnou a přímou otázkou „Co pít na homeoffice?“ Já bych se nad tím taky dovolil zamyslet, pokud to bude někoho zajímat. U mě to je trochu jednodušší. Jak se tu pravidelně na blogu svěřuji, toužím spíš neustále objevovat nová a nová vína než toužit po těch známých sexy přitažlivých, které v tu pravou chvíli vylovím ze svého archivu. 

Jak říkám, je to jednodušší… Buď si kupuji vína, která znám, již jsem je někdy pil, možná jen z jiného ročníku či z jiné tratě, možná jen od stejného vinaře, ale zaujala mě, a proto vím, že si rád vzpomínku na ochutnané vzorky připomenu.  Nebo jdu do neznámého vína, které sice dokáži někam zařadit, buď odrůdou, nebo vinným regionem, přičemž si ochutnávkou určitě zaplním doposud neznámé území, kde, jak jistě dobře znáte, do té doby visela cedule, zde jsou lvi… A třetí přístup je tak možná nejblíže k tomu, co zde psal Jarda. Jsou známá vína, jsou vyhlášení vinaři, o kterých vím a celý život čekám na příležitost, až se k nim nachomýtnu a za přijatelnou cenu dostanu šanci je ochutnat.

Mezi taková jména patří například vinařství spojené se jménem Baron Philippe de Rothschild… Jestli čtete naše texty pravidelně, zbystříte. Hele, on se opakuje. Ano už jsem tu o baronovi psal, mám totiž toto jméno spojeno s dávným zážitkem z Krakowa, kde jsem měl příležitost jedno víno ze zmíněného vinařství ochutnat (tady). Proč se tedy k němu vracím znova? Je to docela prosté.

Vinařství Baron Philippe de Rothschild je primárně spojeno s víny z vyhlášeného francouzského regionu Bordeaux. Právě zde najdete sídlo vinařství, a sice Château Mouton Rothschild. Nachází se v Pauillac, v známé oblasti Médoc. Pana barona zde již nepotkáte, zemřel v požehnaném věku v roce 1988. Vedení vinařství se tak po něm ujali potomci z jeho rodiny. Co zůstalo společné, je ambice vyrábět ta nejlepší vína na světě. Postupně přikupovali další akvizice, což se projevilo rozšířením vinařství například o Château Clerc Milon a Château d´Armailhac. Ani s tím se však současní vlastníci nespokojili a exportovali své know-how do dalších projektů, jako je výroba v Languedocu v Pays d'Oc s Domaine de Baronarques, v Kalifornii s Opus One a v Chile s Almavivou.

Právě o Rothschildově víně z chilských vinic pod označením Escudo Rojo jsem tu již psal, dnes zkusím další. Pokud myslíte, že už konečně nastal čas, a já zde budu popisovat zážitky z vína Château Mouton Rothschild, tak vás zklamu. Na některé z vyhlášených vín z Bordeaux opět nedošlo… Snad příště, však já to nevzdám. Přesto se to vína od Rothschildů týká.

Jel jsem před několika dny z auditu v severních Čechách, nedaleko Podbořan. Zastavil jsem se v Bille, potřeboval jsem si nakoupit svačinu do auta, aby mi cesta do Prahy lépe ubíhala. Prošel jsem obchodem, když jsem se nechal zlákat slevovou akcí u regálu s víny. Nekupte to, když se ceny vín začnou najednou pohybovat na 30 až 50 procentech původní nabídky. To přece nejde je tu jen tak nechat… Strkám si vybrané kousky do košíku, když jsem došel až na konec, zahnul za roh a spatřil extra vybrané kousky. Už tušíte? Ano, Merlot z vinařství Baron Philippe de Rothschild, ročník 2018 za sedmdesát korun…

Jak víte, obvykle se v těchto případech obracím na přítele na telefonu. Teda nečekejte nikoho konkrétního, já se radím s aplikací Vivino, však víte. Kupodivu skvělá recenze, teda spíš lehce nadprůměrná, ale určitě víno není žádný propadák. Když k tomu navíc dostanete k informaci, že vyhrálo zlatou medaili na Prague Wine Trophy 2019, a objevíte srovnání cen, že se jinde takové víno prodává minimálně přes dvě stovky, opravdu není, proč váhat.

Byl jsem zvědavý, kdeže to Rothschildové vyrobili a jak víno chutná. Nakupované hrozny pocházejí z vinic z vinařského regionu Languedoc-Roussillon v jihovýchodní Francii. Vinice se zde táhnou na sever od španělských hranic kolem měst Marseille a Montpellier. Vlastní víno pak vinařství vyrábí ve Saint-Laurent-Medoc. 

Jak víno hodnotím? Údivem jsem neoněměl. Řekl bych, že se tento Merlot spíše lépe spáruje s vhodným jídlem, než abych si na něm celý večer pochutnával ve společnosti přátel. Šlo o suché víno zářivě granátově červené barvy. Vůně a chuť poměrně zastřená, snad odkaz na marmeládový projev s ostružinami a borůvkami. Hrst aromatických bylin, lezl z toho koriandr. Chuť byla merlotovsky hebká, ale v dlouhému závěru ve víně převládaly výrazné taniny.  

Takže jsem si odškrtnul další víno ze seznamu, které jsem si přál potkat. Teď si najdu čas a potěším se dobrými červenými od mých oblíbených moravských vinařů. Pak se opět pustím do vyhledávání možných překvapení, třeba se přitom potkám s baronem Philippe de Rothschild u některého jeho vína z Bordeaux. Rád bych ochutnal…

Rodan

Vinný homeoffice

Několikrát jsem se zmiňoval o tom, že víno doma moc nepiju. Taky jsem lamentoval nad všemi chaotickými zákazy a příkazy a vyjadřoval svůj názor, že online nenahradí skutečné setkání. Jak ale říká jedno moudré přísloví „odříkaného chleba nevětší krajíc“.

Pokud si myslíte, že jsem se připojil k nějaké online degustaci, tak musím konstatovat, že zas tak daleko jsem nedošel. Nicméně jsem dospěl do určité fáze, že si doma občas nějakou láhev otevřu a vychutnám. Dokonce jsem při jedné (možná dvou) sklenkách diskutoval na WhatsApp s kamarádem sommeliérem Martinem o víně, současné situaci a vůbec o všem možném a musím říci, že to byla velká legrace. Otevřel jsem prý nejlepší Solaris na světě a potřeboval jsem se o tu radost podělit, už proto, že byl právě od Martina. Bylo to oranžové víno, a přestože si na tento styl moc nepotrpím, nakonec jsem vypil celou lahev za večer.

Zmiňovali jsme to už v minulých textech, víno je alkoholický nápoj a proto je nutná jeho rozumná konzumace. Jak říkají v Burgundsku, pijte burgundské s rozumem, zodpovědně. Jaká je ale rozumná míra? Pro každého může být jiná, já jsem doma dospěl k závěru, že pokud si jednu láhev rozdělím na dva až tři dny, víno si užiju, vychutnám a ráno mohu bez jakýchkoliv problémů vstát a začít soustředěně pracovat.

A teď trochu analytických údajů. Anglosaský svět používá termín alkoholová jednotka, které odpovídá 10 g čistého alkoholu. Obecné doporučení lékařů praví, že pánové by neměli konzumovat více než 4 jednotky za den, přičemž zkonzumované množství za týden by nemělo překročit 21 jednotek. Alespoň 2 dny v týdnu se doporučuje abstinovat.

Kolik gramů alkoholu tedy obsahuje deci vína? Záleží na tom, kolik obsahuje procent alkoholu. Existuje celkem přesný výpočet, kdy množství v mililitrech vynásobíme koeficientem 0,8 (souvisí s hustotou) a nakonec vynásobíme procentním množstvím alkoholu. Na příkladu deci Zinfandelu můžeme vidět, že 100 ml x 0,8 x 0,15 (jojo, tento Zinfandel ze Sonomy má 15 %) obsahuje 12 g čistého alkoholu. Takže 3 sklenky zhruba po deci a máme denní míru. Zdá se vám to málo? Mě to taky dříve přišlo moc přísné, ale s přibývajícím věkem mi nezbývá než souhlasit. Takže takto si doma spokojeně užívám víno, když si láhev rozdělím na 2 až 3 dny, podle nálady.

A jaké jsem si v posledních dnech otevřel? Zajímala mě trojice vín z Itálie, na kterou se už nějakou dobu těším, jen se pořád nenašla příležitost. Jedním z nich je Ciacci Piccolomini d´Aragona a jeho Ateo. Je to supertoskánec, který je tvořen Cabernetem Sauvignon a Merlotem zhruba ve stejném poměru. Zajímavé je, že rozhodnutí vyrobit toto víno padlo v roce 1989, kdy se kvůli nepříznivému počasí Giuseppe Bianchini  rozhodl nedělat průměrné Brunello, ale v návaznosti na první sběr z vinic vysázených zmiňovanými odrůdami vzniklo Ateo. Krásná ovocná vůně s tóny koření, chuť s plným tělem, jemná, harmonická s výrazným tříslem. 

Dalším vínem, které se na mě těší už od jara, je Chianti s podoblasti Rufina z vinařství Fattoria di Basciano, které sídlí nedaleko Florencie a v této podoblasti patří ke špičce. Vyrábí se z odrůd Sangiovese (95%) a Colorino (5%). Má jiskrnou rubínovou až granátovou barvu, intenzivní vůni s náznaky lesních plodů. Chuť je plná, harmonická, s dobře vyváženými tříslovinami.

Do třetice jsem se těšil také na Montepulciano, tentokrát však d´Abruzzo z vinařství Illuminati. To však bude muset zůstat ještě chvíli zavřené (ono mu to jen prospěje), protože jsem o víkendu dostal od našeho kolegy Honzy zprávu, že víno, které jsme společně objednali od pana Skleničky, je fantastické a že chce objednat další karton. Je to Carmignano z Fattoria Ambra pod názvem Santa Cristina in Pilli. 

Běžím tedy vyzvednout víno do sklepa, který se z praktických důvodů nachází mimo bydliště, abych jej ochutnal. Jestli je vážně tak skvělé, rychle se musím k objednávce připojit, co když už nebude.

Jarda

S božolé do kopce a z kopce…

Položím tu otázku. Která země produkuje ta nejlepší vína? Jasně, nedokážu stanovit objektivní kritérium pro porovnání kvality, takže to bude o emocích. Každý z nás máme svou volbu, někdo nedá dopustit na Moravu, ale povědomě tuší, že jsou na světě i jiná dobrá vína. Jiný bude na první dobrou volit dovozová vína, teď jen, zda z blízka, odněkud z Evropy, nebo z dálky, z takzvaného Nového světa. Nebudu se s nikým přít, vyberte si tu svou oblíbenou… 

Já spojil objevování krásných vín s přesvědčením, že není nikdo lepší než Francie. Jasně, že jsem pil už spoustu obdivuhodných vín z Itálie, Španělska, Spojených států, Austrálie, Nového Zélandu a bůhví odkud ještě… Přesto to v sobě mám, že to nejzajímavější víno najdu ve francouzských vinařstvích. Nemám teď ani na mysli, že to budou ta nejdražší, možná i investiční vína, klidně to může být takové, jak se říká „value for money“, dobré za přiměřené peníze. Však jsem tu již několikrát psal o vínech z údolí Rhony nebo z Languedocu.

Chci se tu dnes zastavit u jedné francouzské oblasti, se kterou jsem se doposud neshodl. Mám na mysli Beaujolais, produkující především červená vína z odrůdy Gamay. Než se pustím do poznámek o vínech produkovaných místními vinaři, něco málo o tom, kde tuto oblast hledat. Nachází se na kopcovitém jihu Burgundska, necelých sto kilometrů na jih od Cote d’Or, nejvýznamnějšího a nejdražšího světového vinařského regionu. Vinná réva se zde pěstuje na 18 000 hektarech vinic, tato rozloha je nápadně podobná velikosti vinic na území Čech a Moravy. 

Lze tu nalézt deset specifických označení vín, tzv. Cru du Beaujolais, a to Julienas, St-Amour, Chénas, Morgon, Moulin á Vent, Fleurie, Chiroubles, Regnié, Brouilly a Côte de Brouilly, které korespondují s názvy vesnic, odkud vína pocházejí. Jsou specifická tím, že vycházejí ze skladby půdy a místního mikroklimatu. Vinice jsou vysázeny na svazích, kde se objevují štěrky, granit, někde lze najít i jíly nebo i křemenité podloží se sedimenty pískovce. Díky této pestrosti vytváří až neuvěřitelnou variabilitu vín z Beaujolais. Kromě červené odrůdy Gamey, tu lze z bílých odrůd nalézt podobně jako v Burgundsku Chardonnay, Aligoté a Sauvignon Blanc. 

Při představování vín z Beaujolais nesmím zapomenout ještě na jednu odlišnost. Jde o způsob kvašení, kdy se celé hrozny Gamay nasypou do velké betonové nebo nerezové nádoby, ta se uzavře a začne probíhat takzvaná karbonická macerace. Kvasinky nalepené na hroznech se pustí do šťávy z mechanicky poškozených bobulí, hroznový cukr se začne měnit na alkohol a vedlejším účinkem vzniká kysličník uhličitý. Tím roste tlak v nádobě, praskají další bobule a kvašení pak pokračuje v celé nádobě. Současně kysličník uhličitý proniká i do slupek a umožňuje kvašení šťávy uvnitř dosud neporušených bobulí. Výsledkem jsou vína s výrazně ovocným projevem a spíš nížší hladinou taninů. 

Milovníci mladých vín jistě s napětím každoročně čekají na třetí čtvrtek listopadu, kdy se uvádějí na trh mladá vína pod názvem Beaujolais Nouveau. Jde o celosvětový fenomén díky dokonale propracovanému marketingu. I když se zcela jistě nejedná o nejlepší víno z Francie, v každém případě je to nejznámější a nejrozšířenější francouzské víno. Kdo ochutnal, dá mi za pravdu, jde o lehké, ovocné, svěží a snadno pitelné víno. 

Já však chci psát nikoliv o mladých vínech, ale o klasickém Beaujolais, prodávaném buď bez dalšího přívlastku, nebo jako Beaujolais Villages. Pokud se nepočítá s jejich časným prodejem, kdy stačí poležet ve velkých nádobách, tak většinou vyzrávají delší dobu v dubových barikových sudech. Příslušný základ tvořený taniny je u těchto vín tvořen delším ležením a společným macerováním s třapinami. Právě doba vyluhování taninů posiluje strukturu vína. Takže pokud jste se ještě neztratili v textu, od Beaujolais očekávejte buď lehké ovocné víno k brzkému vypití, nebo naopak víno s hutnou tříslovinou, které se bude zaoblovat až delší archivací.

Právě zmíněné varianty výroby vína z odrůdy Gamey mě provázejí celý život. Buď narazím na to pitelné, které piju pro radost, obdivuji jeho lehkost a ovocné tóny, nebo s ním celý večer bojuji, víno mi drhne, jak je suché, jazyk se mi kroutí v puse, a já lamentuji, že jsem ho měl nechat ještě nějaký čas v archivu. Říkám si, že s Gamey z Beaujolais je to jako na horské dráze, někdy jsem na vrcholu, jak mi chutná, někdy padám dolů, všechno se ve mě svírá a já si říkám, bože proč?

Jedním z těch lepších, co jsem kdysi dostal k narozeninám od mého syna, bylo víno označené Cru Moulin á Vent z ročníku 2009, Domaine du Petit Chéne, Romaneche-Thorins. Šlo o svěží víno s vůní višní a mletého černého popře, zrálo částečně ve starých dubových sudech, které doplnily ovocnou chuť odrůdy o typickou chuť dřeva a vanilky. Musel jsem ho déle dekantovat, což vínu pomohlo, postupně se zbavilo trpké vůně a dostalo sametově ovocnou chuť, hodně příjemnou. Dobré bylo i Les Romarins, z ročníku 2016, s přívlastkem Beaujolais Villages, označené jako Vin du Beaujolais. Pil jsem ho hodně mladé, bylo příjemně ovocité, po třešních a jahodách, překvapivě zakulacené a sametové. O těch, které v mém výběru propadly, raději psát nebudu, bylo jich rozhodně víc než těch, na kterých jsem si pochutnal. To pak raději alespoň jeden kousek Beaujolais Nouveau ročně pro zachování tradice.

Přesto to nevzdávám… Čerstvě jsem si nechal dovézt přímo od burgundského vinaře Francois Bertheneta víno z nakoupených hroznů z Beaujolais, konkrétně z Cru Morgon, ročník 2017. Byl to tip od známého blogaře pana Skleničky, který o něm psal, že je to v sortimentu vinaře novinka, o které není dosud možno získat žádné podrobnosti. Doporučoval to koupit zvědavcům, co zavřou oči a skočí… Takže jsem to udělal. 

První dojem jsem měl dost rozpačitý. Hodně uzavřené víno, při zkoumání výrazné taniny, žádná zaznamenatelná chuť, více kyselinek, po dvou hodinách v dochuti marmeládové tóny. Nechal jsem víno otevřené do druhého dne s nadějí, že by se mohlo více otevřít, ale moc to nepomohlo. Marmelády přibylo víc, ale taniny zůstaly krutopřísné… Musím se přiznat, že to pro mě bylo za čtyři stovky spíš zklamání. Asi mé objevování krásných vín z Beaujolais na nějaký čas nechám.

Rodan

Veltlín s ovečkou

S Davidem Harmem jsem se prvně potkal osobně před třemi roky na mezinárodním veletrhu Wine Prague na výstavišti v pražských Letňanech. Vybavuji si, že jsem se tam u stánku vinařství náhodou setkal se známým bavičem Honzou Rosákem. Společně jsme si pak všichni spolu s Davidem se zapojením našich znalostí němčiny a angličtiny půlhodinku příjemně popovídali o Davidově vinařství a vyráběných vínech, a současně několik vzorků veltlínů a ryzlinků na místě okoštovali. Říkal jsem si, že se tam k němu musím ještě vrátit a něco výborného vzít s sebou domů, ale znáte to, těch vzorků bylo to odpoledne všude do tisíců a těch dobrých vín tolik, že zpravidla vyhrává až to poslední…

O to větší radost jsem měl, když se mi před první jarní vlnou koronavirových omezení ozval Jarda, zda vím, že na e-shopu Vicomu se objevila nabídka Davidových vín. Okamžitě se mi opět vybavily vzpomínky na zmíněnou ochutnávku v Letňanech. Jasně, jdu do toho. Dohodli jsme se a vzali dohromady jednu krabici. Jak jinak, šel jsem do veltlínů a ryzlinků…

Kdo jste ještě na tohoto vinaře nenarazili, tak pochází z obce Krustetten. David Harm tam má své rodinné vinařství hospodařící od roku 1999 v BIO režimu. Sídlo vinařství se nachází na hranici dvou velice významných rakouských vinařských regionů Wachau a Kremstal. Logicky jsou tedy jeho vinice položeny na území obou těchto oblastí. Vinařství se specializuje na nejtypičtější rakouskou odrůdu Grüner Veltliner, dále lze u něho nalézt i úžasné Rieslingy nebo třeba Weissburgunder. 

Čerstvě jsem si teď užil jeden z jeho veltlínů. Měl poutavou vinětu, na které byla namalovaná ovečka ve vlněném oblečku. Já ho měl žlutý, ale viděl jsem i jiné barvy, na webu je například modrý. Grüner Veltliner měl podtitul Feinstrick, byl z ročníku 2019, vyrobený z hroznů v BIO režimu z oblasti Wachau. Ve vůni byl patrný svěží mladý projev, snad žlutá jablka, lehká kořenitost, minerální nádech. V chuti bylo víno lehké, ovocně šťavnaté, přesto však typicky veltlínovské. 

V logu má vinařství nočního motýla, tedy vlastně můru. Proč? David tvrdí, že nese vinařství na svých křídlech, protože je sama milovníkem vína. Ráda létá v letních večerech kolem vinařství, sedá na rozmanité květiny, z nichž sbírá nektar. Noční motýl je nádherný na pohled, na křídlech má oranžové až růžovo-červené odstíny. Je vizitkou biologické rozmanitosti vinic obhospodařovaných v BIO režimu. 

Plánuji jarní výlet do rakouských vinic. Dlužím to Mirkovi, co nám tu o  vínech z Kremstal a Wachau vyprávěl, již delší dobu. Pokud tedy budeme projíždět tímto územím, rád zavítám i k Davidu Harmovi. Líbí se mi, co o sobě prohlašuje. Představuje se jako vášnivý ekologický vinař a milovník přírody, hrdý otec Valentiny, Benedikta a Eleonory, pán vinic a sklepního hospodářství, dychtivý experimentovat a neúnavně hledat nejlepší možný způsob výroby vína.

Rodan

Vulkanická vína z vinařství Wilomenna

Vracel jsem se z auditu, auto ukrajovalo kilometry z dlouhé cesty domů, bylo pošmourno, lehce mrholilo, a já se už nemohl dočkat, až zaparkuji v Praze dřív, než padne mlha. Chtěl jsem co nejrychleji využít chvil, kdy se nemusím s námahou držet klikaté silnice s očima na šťopkách těsně u předního skla. Vyjel jsem z lesů na úpatí Krušných hor, minul jsem Chomutov a blížil se k Lounům. Ráz krajiny se začal měnit, vjížděl jsem do Českého Středohoří s dominantními vulkanickými kopci. Já tu na severu vyrostl, bere mě to u srdce, když vidím charakteristické vrcholy, které jinde u nás prakticky najdete.

Míjel jsem odbočku na Chlumčany, když tu mě zarazila cedule upozorňující na vinařství Wilomenna. Vždyť to já znám… Uvědomil jsem si, že už pár let potkávám při různých příležitostech Lubomíra Bílíka, který se po úspěšné anabázi na pozici enologa pražského vinařství Salabka před deseti lety přesunul sem na sever, do vinařství pod Chlumem. Líbí se mi, když se rozpovídá, jak se tu pokouší navázat na historickou tradici pěstování vína na Lounsku, na vinicích s jedinečným vulkanickým podložím. Tyto vinice tu vznikaly již za Karla IV., poté však pěstování vinné révy nepřál osud, především ochlazení místního podnebí, ale i ohrožení révokazem. Drobní vinaři to tu udržovali jen tak v malém, většina pozemků však léta ležela ladem.

Lubomír se pustil do práce, část původních vinic obnovil, vyklučil a zasázel nové odrůdy, část nové půdy dokoupil a rovněž osázel. Určitě stojí za zmínku, že některé původní klony spojené s místní tradicí, třeba milerku nebo svatovavřinecké, se pokusil zachránit, namnožit a znovu zasázet. Před nedávnem se do práce ve vinařství navíc zapojila i jeho dcera Kateřina, která od něho přebírá starost o výrobu a prodej vína. Do začátku dala vinařství svou tvář schovanou právě pod změnou názvu. Wilommena, čtěte z toho vulkanické víno, a mladistvá energie, trocha těch vylomenin…

Od prvních ročníků, co jsem začal vína z vinařství pod Chlumem ochutnávat, jsem registroval, že jsou to vína trochu jiná, než si vozím domů z Moravy. Vinná réva rostoucí na vulkanickém podloží místních vinic přijímá minerální látky, díky kterým jsou pak vyrobená vína specifická. Čím dál víc si všímám jejich sofistikované, elegantní a šťavnaté chuti. V jednotlivých odrůdách mi trochu chyběla typická aromatika, Lubomír to dříve drobet maskoval výrobou různých cuvée především z původních zde vypěstovaných či dokupovaných hroznů.

Zareagoval jsem rychle. Ve vteřinách jsem se rozhodl, hodil tam blinkr doleva a sjel z hlavní silnice. Na kraji vesnice jsem okamžitě zaregistroval původní statek s výraznou cedulí: „Prodej mladého vína“. Veškeré obavy, že tu třeba uprostřed pracovního týdne nikoho nepotkám, vzaly brzo za své. Před vraty stálo auto a u něho telefonoval Lubomír. Sláva…  Je fajn, když ve světě vína potkáte někoho, s kým už máte navázány přátelské vztahy. Hned mě pozval do vinařství, provedl sklepy se sudy a nerezovými tanky, a že musím ochutnat jejich čerstvě nalahvovaná mladá vína. Letos na to šli s dcerou jinak a moc se povedla…

Není jednoduché, když přijedete do vinařství autem a víte, že vás tak osmdesát kilometrů ještě čeká. Okamžitě jsem si vybavil hlášku Václava Postráneckého z filmových Bobulí. Opilý řidič, veselý vrah. Tak jsem musel postoupit něco, čemu se po celých dvacet let, co se intenzivně bavím vínem, vyhýbal. Dát si doušek do úst, poválet, pohrát si s vůní i chutí, ale nepolknout. Poctivě to pak odplivnout do odtokového kanálku. Ukrutné trápení, když jsou nabízená vína tak dobrá…

Všechna vína, co jsem dostal do sklenky mě okouzlila. Jak milerka, tak muškátek, sauvignon, solaris či šedá rulanda rozehrály aromatický koncert. Kdybych mohl, začal bych zpívat, tančit, bavit se vínem. Takhle jsem jen žadonil o zabalení všech mladých vín domů. Když mě to nepřejde a své kouzlo si uchovají při víkendovém koštu, příští týden mám znovu cestu okolo. Tentokrát pak už na to budu připravený a budu si objednávat vína najisto.

Povídali jsme si s Lubomírem o vinicích, které jsem zahlédl, jak vykukovaly zpoza protějšího kopce, vyprávěl mi o podařené loňské šardonce a o červených vínech vyškolených v dubových sudech. Vůbec se mi odtud nechtělo… Jenže, chtěl jsem dorazit domů ještě za světla a před tím, než na krajinu padne mlha. Musím to někdy domluvit a vytáhnout sem do vinařství Wilomenna Jardu, Evžena, Danu, Týnu a vůbec všechny, co mají rádi víno. Takovou jarní procházku s ochutnávkou vín na kvetoucích vulkanických vinicích a Lubomírovo povídání o jeho malém Toskánsku v Českém Středohoří, to chci rozhodně zažít.

Rodan

Grand vin Bizé

Už jsem si říkal, že kolem kořenů mého obdivu ke krásným vínům našlapuji až moc opatrně. Ten začátek datuji do chvíle, když jsem se z čista jasna dostal do Čejkovic. Tam jsem si tehdy uvědomil, že víno není jenom alkohol, ale dokáže přimět člověka si užívat krásy okamžiku při nalitých sklenkách, povídat si a překvapovat se navzájem nápady a příběhy, dokáže probudit touhu objevovat pestrou mozaiku vůní a kouzelných chutí rozmanitých odrůd, regionů a vinařů.

V Čejkovicích jsme byli na výjezdním zasedání s partou kolegů z výboru profesního sdružení Isaca a to by bylo, abychom se tam nepotkali s vínem. Dobrá duše tohoto spolku Radka nám tehdy domluvila večerní návštěvu jednoho vinařství. Ač jsem ho do té doby neznal, natolik mě tenkrát podmanilo, že mě vášeň poznávat dobrá moderní vína od té doby neopustila. Navštívili jsme totiž rodinné vinařství Petra Bízy.

Zavítal jsem pak během několika následujících let do tohoto vinařství za Petrem několikrát, nakoupil u něho desítky lahví vína. Díky nim jsem se naučil poznávat odrůdy, přívlastky a ročníky, jeho vína mě přiměla ocenit umění špičkového vinaře. Bral jsem k němu na ochutnávky řadu mých kamarádů i obchodních partnerů, všem se tam líbilo. Byla to zkrátka doba, kdy mě Petrova vína okouzlovala.

Pamatuji si, jak nám při řízené degustaci ve vinařství vyprávěl, že se jeho rod dostal na Moravu z Francie. Koncem osmnáctého století přišlo několik francouzských rodin na popud Marie Terezie do nedaleké Čejče. Byly mezi nimi i ti se jménem Bizé, z čehož se postupně ustálila stávající podoba českého příjmení Bíza. Tak až někdy ochutnáte sklenku vína od Petra Bízy, vězte, že ve vinařově DNA jsou stopy francouzských předků. 

Poznávání vín je nekonečný proces, při kterém střetávám stále nové a nové vinaře, ochutnávám vína z odlišných odrůd, otvírám lahve z různých konců světa. Pár let jsem teď na vína Petra Bízy nenarazil, pokud jsem se už dostal do Čejkovic, měl jsem už domluvenu schůzku u jiných vinařů. Přesto jsem nikdy neopomněl projít kolem jeho vinařství a obdivovat, jak se za ta léta postavilo na nohy při budování svého tréninkového barrique centra. 

Žijeme v divné době. Všechno nám pozavírali, nemůžu si zajít do vinotéky, ani wine baru, nekonají se přehlídky vín, ani degustace. jediný kontakt s vínem mi poskytují jen emailové nabídky vinařů prostřednictvím e-shopů, případně regály v dosud otevřených obchodech s potravinami. A právě tam se to stalo. V jednom regálu stálo několik lahví s nepřehlédnutelným logem rodinného vinařství Petra Bízy. Všechny vzpomínky minulých let byly najednou zpět. Tak dlouho jsme se s jeho víny míjeli, tak dlouho mi nadbíhala vína jiných vinařů, až si mě Petrova lahev našla sama. Šup a byla v nákupním vozíku…

Díky náhodě jsem se mohl potěšit se Sauvignonem v pozdním sběru z ročníku 2018. Když narazím na tuto odrůdu, zajímají mě zásadně jen dvě věci. Zda má zlatavou barvu a zda voní po angreštovém kompotu… Bízovo víno mělo skutečně barvu s třpytivými odlesky slunce. I angrešt jsem ve vůni i chuti našel, byť v kombinaci s nektarinkami, pomelem i bylinnými tóny hluchavky či zelené papriky. Možná bych toho angreštu a černého rybízu bral ještě víc, ale jsme na Moravě, tak za mě skvostné víno.

Otevřel jsem si své poznámky a oživil si tak vzpomínky na přechutnaná Bízova vína. Obdivoval jsem právě jeho Sauvignony, z červených pak Neronety. Nakupoval jsem je po krabicích. Z bílých jsem ani nesáhl vedle u klasického čejkovického Tramínu červeného, Veltlínu zeleného, Ryzlinku rýnského či Chardonnay. V červených vínech jsem pak při koštech ujížděl na špičková vína Pinot Bizé či Cuvée Caberner. A kdo nebyl u Petra na degustaci přímo ve vinařství, netuší, co za zázraky dokáže vyrobit z neuznané odrůdy Chorvát. Jeho ledové víno s vůní a chutí lesních jahůdek každého posadí na zadek…

Važme si toho, co nám dokážou nabídnout moravští vinaři. Řada z nich předčí i ty z jiných končin světa. A pokud si k některému z nich vybudujete osobní vztah, budou vás jeho vína provázet až do konce života.

Rodan

Jak se vyznat v odrůdách? Propít se do nich…

Každý jsme to určitě na začátku naší cesty za dobrými víny zažili. Vybaveni předsudky z mládí, kdy nás po některém víně pálila žáha, po jiném nás zase čapla migréna a ani jsme toho zas tolik nevypili, jsme zpravidla dělali při výběru vína rychlé závěry. Vybavuji si jeden můj zážitek, se kterým jsem se vlastně doteď ještě nikomu nesvěřil. Byl jsem pozván jako host na mezinárodní odbornou konferenci do Lucemburku. Starali se tam o nás všechny náramně, pochopitelně nechyběl ani slavnostní galavečer se servírovanou večeří. Seděli jsme u překrásně nazdobeného stolu, na talířkách před námi první z početných chodů, když číšníci začali nalévat bílé víno. Pochopitelně z francouzských vinic pečlivě vybrané organizátory, aby se vhodně s jídlem párovalo. Když došla obsluha ke mně, položil jsem ruku přes skleničku a víno jsem odmítl. Vůbec za tím nebyla skutečnost, že bych byl abstinent, já prostě v té době bílá vína nepil. Byla pro mne kyselá, špatně jsem je snášel, zvedaly se mi z nich žaludeční šťávy. Copak za to můžu, že jsem do té doby měl štěstí pouze na nevyzrálá vína většinou v různých směskách od tuzemských vinařů, co dělali vína ještě postaru?

Teprve časem jsem se začal potkávat s víny, která mě přesvědčila, že i mezi bílými víny jsou klenoty, které stojí za to hýčkat, mazlit se s nimi a pravidelně se k nim vracet. Kupodivu jsem si je začal vozit i z Moravy, kde se v devadesátých letech objevilo pár vinařů, co prošli školením ve vinařských velmocích, zainvestovali do nových technologií, a hlavně díky tomu všemu přišli s moderním přístupem k výrobě vína. Úplně první vinařem, před kterým jsem takzvaně padl na zadek byl Petr Bíza z Čejkovic. Všechna vína mi od něho chutnala, na vrchol jsem v té době řadil jeho Rulandské šedé v pozdním sběru, polosuché…

Od té doby jsem začal vyhledávat další vína, co mi udělali radost, jezdil jsem za vinaři, či jsem navštěvoval ochutnávky a přehlídky vín. Od počátku mě přitahovala vína všemožných odrůd, o kterých jsem třeba ani před tím nikdy neslyšel. Chtěl jsem si najít tu svou oblíbenou, které mě potěší, kdykoliv to budu potřebovat. Vzpomínám si, jak jsem se po jednom vyšetření u lékaře Na Homolce s ním bavil o mé zálibě ve vínech a dostal jsem od něho otázku. Jaká odrůda vám chutná nejvíce? Nechtěl jsem si žádnou odrůdu nahněvat, ale měl jsem právě sauvignonové období, kdy jsem v tomto víně miloval angreštový kompot, černý rybíz, vanilkové tóny barikových sudů… Hrdě jsem mu tedy doporučil Sauvignon blanc, nejlépe z Marlborough na Novém Zélandu. Teprve později jsem začal obdivovat krásu této odrůdy v suchém méně aromatickém provedení z Loiry, nejlépe ze Sancerre. Dnes se dokážu poklonit i těm našim lehkým černorybízovým kopřivákům ze Znojemska. Naučilo mě to postupně identifikovat na patře zajímavé ovocné, květinové či kořeněné tóny dané odrůdy a uchovávat je v mé vinné paměti.

Podobně jsem urazil dlouhou cestu i u červených vín, kdy jsem zpočátku preferoval spíše aromatické ovocné odrůdy s minimem doprovodných tříslovin. Svatovavřinecké, Modrý Portugal, Rulandské modré, to jsou typické odrůdy, kterým jsem v té době nadbíhal. Zajímalo by mě, zda jste na tom byli podobně. Dá se dnes určitě sáhnout i po jiných zahraničních odrůdách, třeba po velmi oblíbeném vínu Primitivo z Puglie, ale bude to mít vždy podobné znaky, o kterých tu mluvím. Sametová chuť a nedrhnoucí taniny… I to však mělo svůj další vývoj, do kterého jsem se postupně propíjel. Přes červená vína Syrah, Grenache, Mourvedre z Provence, k mohutným vínům z mezinárodních odrůd Merlot, Cabernet Sauvignon, Malbec…

Tuhle jsem narazil na číslo 114. Tolik je údajně běžných odrůd, z nichž se vyrábějí vína, ke kterým se každý z nás může dostat. Moc tomu číslu nevěřím, já sám jsem zde napsal už řadu textů, kde jsem vás seznamoval s odrůdami, které jsem do té doby nepotkal. A to si myslím, že ta v přehledu uvedena nebyla. A co vy? Zaznamenáváte si, jaké odrůdy vinné révy jste již ve víně ochutnali? Využíváte k tomu aplikaci, nebo alespoň si na tabulce označíte odrůdu, se kterou jste se již setkali? Třeba vás to doteď ještě nenapadlo, pokud však vínu propadnete podobně jako já, může se to pro vás stát hrou, při které se budete bavit. Zejména, až si budete chtít koupit víno z odrůdy, která není právě běžná…

Vůbec to však neznamená, že všechna málo obvyklá vína vám budou chutnat. Dokonce není ani nic neobvyklého, že jedna a ta samá odrůda vám jednou udělá radost, podruhé se u ní otřesete a odmítnete dál koštovat. Kromě odrůdy vína hraje pochopitelně roli i vinař, co víno vyrobil, region, odkud pocházejí hrozny, způsob výroby, ale i ročník, stáří a zbytkový cukr.

Třeba si už podobně jako já začnete myslet, že už vínu rozumíte, ale v tom narazíte na oranžové víno ze známé odrůdy, které bude chutnat naprosto jinak, víno na jemných kvasničných kalech, co mu dají jiný šmrnc, či víno z keramických amfor kvevri, co vás vrátí o spoustu let zpět k počátkům výroby vína. Pokud se však spokojíte jen s hrstkou důvěrně známých odrůd, tak koneckonců proč ne. Je to vaše volba, hlavní je, že vám chutnají. Já jdu jinou cestou. Každá odrůda, každé neobvyklé zpracování mi nabízí nový zážitek. Jsem dobrodruh vyhledávající skvělá vína i tam, kde je mnozí nehledají. Vím, že najít to nejlepší mezi tisíci lahví z různých odrůd nebude snadné, ale pokud mi některé zachutná, pochlubím se tu s ním. 

Rodan

Kam dřív?

Plánování je polovina zábavy, tak nějak zní jisté pořekadlo, které se mi vybavuje v souvislosti s cestováním. V případě vína je to velice podobné. Navíc to je nyní ještě umocněno všemi zákazy skutečného setkávání. Takže vlastně možná ještě více než pití vína mě v poslední době baví vyhledávání informací o vínech a vinařích. Přemýšlení o tom, kam bych se to chtěl vypravit, jaká zahraniční nebo tuzemská akce mě čeká, jaká místa bude možné navštívit.

Navíc se v souvislosti s nutným vyprazdňováním skladů neustále objevují nové a nové nabídky k nákupu vín za velice výhodné ceny.  Milí vinaři i dovozci vín, nebojte se, naši podporu i podporu našeho blogu máte jistou. Každou chvíli s Rodanem přemýšlíme, co ještě ne/objednat. 

Normálně bych začal básnit o tom, které že víno mě nejvíce zaujalo nebo chutnalo. Dnes to bude trochu jinak. Na které víno jsem nejvíce zvědavý nebo na které se nejvíce těším, případně které to ještě chci objednat? A taky, která vinařská akce mě nejvíc láká, případně který region bych rád v nadcházejících měsících navštívil?

Začnu tím druhým zmiňovaným, a sice, který region bych rád navštívil. Já obvykle píšu o zahraničí, zatímco Rodan rád objevuje vína na našich tuzemských vinicích. Zůstanu tedy u tématu, i když prozradím, že některou ze zahraničních akcí plánujeme, aspoň co rodiny dovolí, navštívit společně. Já osobně bych rozhodně rád na jaře navštívil Burgundsko a jeho legendární dny burgundských vín, které se přesouvají kvůli letošní koronakrizi na březen příštího roku. To je událost, kterou bych alespoň jednou chtěl zažít na vlastní kůži. Při té příležitosti samozřejmě poznat kraj a místní kulturu. Pokud zůstanu ve Francii, v dubnu se tam koná také akce s názvem Découvertes en Vallée du Rhône, což je přehlídka vín z Rhony, které si oblíbil i Rodan.

Malým úkrokem se dostaneme do Itálie, kde je v mém hledáčku několikadenní akce s názvem Anteprime di Toscana, která se z větší části koná v nádherné renesanční Florencii, a která odkrývá legendární Brunello di Montalcino a Vino Nobile di Montepulciano. Alternativou v podobném termínu by byla Anteprima Amarone, která se koná v srdci oblasti Valpolicella ve Veroně. Do třetice italských lákadel je festival vína v Meranu. Na tomto festivalu začala spolupráce některých našich importérů s velice zajímavými vinaři z Itálie.

Je mi jasné, že navštívit vše se mi nepodaří. To ale nevadí, nemusí to být všechno příští rok. Pokud se vydaří tak dvě akce, budu spokojený. Vraťme se však ještě k pokušení vyplývajících z nabídek mnoha e-shopů, které se na nás v emailech každodenně valí. Některým jsem již podlehl, tady se těším na doručení vín a ochutnání, a u některých ještě váhám a nechávám se přemlouvat… 

Bez debat se těším na En Primeur dodávku z Burgundska, takové Gevrey-Chambertin z Domaine Lucien Boillot, Pouilly-Fuissé Vieilles Vignes, Morey-Saint-Denis 1-er Cru Les Blanchards, nebo Vosné-Romanée Les Genaivrieres, už aby to tady bylo… Jsou to však lahve, které by mohly ještě nějakou dobu zůstat zavřené, takže mezitím mi zkrátí čekání na ně jiná lahůdka. Co nevidět dorazí objednaná zásilka vín řady Montagny od Berthenetů.

A kde ještě váhám? U nabídky z Toskánska, jež nám podsouvá dvě renomovaná vinařství. Poliziano a Castello Tricerchi, první jmenované jsme měli možnost vidět v jednom z dílů nového pořadu Milovníci vína. Jejich Vino Nobile di Montepulciano jistě stojí za to. Druhé se může pochlubit skvělým Brunello di Montalcino. Obě vinařství bylo možné ochutnat na letošní degustaci Piccolo Gala, kterou pořádal pan Braňo Chovan.

Co myslíte, podlehnu?

Jarda

Šarmantní švihák ve slováckém kroji

Vstoupil do sálu. Hlavy přítomných se otočily jeho směrem. Aniž by cokoli udělal, cokoliv řekl, hovory u stolů ztichly. Hosté doposud uprostřed bujaré zábavy najednou čekali, co on udělá. Mladý vysoký muž, s tmavými vlasy, širokým úsměvem, v pestrém lidovém kroji. Užíval si takovou pozornost. Stál a rozhlížel se kolem sebe. Vypadalo to, jako by hledal své známé, ale on moc dobře věděl, že nemusí. Oni si najdou jeho. Uvědomoval si svou výjimečnost, zpravidla se mu pokaždé daří zaujmout. Dokáže si každého podmanit, zprvu je to od nich zvědavost, čím déle však jsou někde spolu, tím více si je všechny k sobě připoutá.

Možná se přece jen nedíval jen tak z bůhzdarma. Zachytil pohled uhrančivých očí té nejkrásnější dívky v sále. Vše ostatní najednou přestalo existovat. Ztichlý sál, uprostřed na parketu stojí mladý šarmantní muž, u stolu v klubku svých přátel sedí kouzelná dívka… Dívají se navzájem do očí, nikdo jiný tu v této chvíli pro ně neexistuje. Ta prázdnota všude kolem jako by trvala déle, než je na zábavě obvyklé. Přesto se nikdo nepokusí ji narušit. Když v tom… Rozezněly se melodické tóny cimbálu. Postupně zesilovaly, pokusily se naznačit, kdo tu určuje, co bude dál. Přidaly se housle, basa, podmanivý zpěv primáše…

Mladý muž se rozhodl. Pokračoval volnou chůzí přes sál ke stolu, kde seděla dívka, od které nemohl odtrhnout oči. Aniž padlo jediné slovo, natáhl směrem k ní své ruce. Jestli do té doby přitahoval na sebe pozornost mnohých přítomných, teď už byl středem pozornosti úplně všech. Jak to dopadne? Byly v tom čáry, byla v tom snad magie? Dívka, aniž by na okamžik zaváhala, aniž by se pokusila zabránit tomu, co se mělo stát, vstala, a i ona podala mladíkovi v kroji ruku. Odvedl si ji doprostřed parketu a začali spolu tancovat. Zprvu pomalu, pak zrychlovali. Sólo pro dva. Když ji pak od sebe volně odpoutal a držel ji jen tak za ruku, roztočil ji… Sukně se dívce rozevlála, začala se smát, cop jí létal kolem hlavy. Stal se hvězdou dnešní zábavy. Kéž by to trvalo věčně.

Někdy vás mohou napadat při ochutnávkách vína různé představy. Já se jimi nechal unést tehdy, když jsme si společně s Jardou do sklenek nalili Cabernet Sauvignon z vinařství Jiřího Uherka sídlícího v Dolních Bojanovicích. Jestli někdo váhá, že na Moravě nejde vyrobit dobrý cabernet, vyvedu ho okamžitě z omylu. To, co dokázal Jirka Uherek z hroznů z Křepic ve Velkopavlovické vinařské podoblasti, z tratě Kopce, to si musí podmanit každého fandu této odrůdy. 

Ročník 2018, víno s přívlastkem výběr z hroznů, roční zrání v použitých barikových sudech, to vše dává vínu kouzelný ovocný projev po černém rybízu a přezrálých peckovinách, do kterého byla nadrobena tabulka hořké čokolády. Vysoký extrakt se zasloužil o to, že víno má pěkné tělo, zrání v sudech zaoblilo třísloviny do harmonického projevu. A ta hluboká barva s fialovými odlesky, ta tomuto černovlasému švihákovi ze Slovácka, opravdu moc sluší…

Nechť tento Cabernet Sauvignon připoutá pozornost všech žen v sále, aby zatoužily se s ním dát do tance, nebo ať si ho nechají nalít do sklenic chlapi v družném hovoru u stolů, určitě uchvátí všechny. U mě se mu to již povedlo…

Rodan

Vadí vám globalizovaný svět vín?

Jardovo ohlédnutí za jedním odpolednem, kdy jsme společně několika sklenkami vína uvítali na světě mou vnučku Verunku, mě přimělo k širšímu zamyšlení nad tím, jakáže to vína vlastně kupujeme. Ve zkratce by se dalo říct, že buď pijeme vína z obchodů, především od velkovýrobců, nebo vína od jednoho z vinařů přímo ze sklepa. V tom druhém případě může jít buď o rodinná vinařství, kde je vše v rukou pouze jedné rodiny, nebo případně o takzvané butikové vinařství, které při výrobě vína vsadilo vše na jedno či dvě zajímavá vína z konkrétního jedinečného terroir. Jak jste na tom vy? Přiznám se, že já to rozhodně takto černobíle buď či nebo nevidím…

Jarda se zmínil o ochutnávce dvou skvělých vín z vinic v okolí Cazalles v Languedocu, za kterými stojí společně dva vinaři Anne Gros a Jean Paul Tollot. Ano, právě uvedená jména mě přivedla k mé úvaze. Anne Gros byla totiž tváří druhého dílu sympatického dokumentárního seriálu Milovníci vína, zaměřeného na Burgundsko, ve kterém představovala Pinot Noir ze svého rodinného vinařství nacházejícího se přímo ve Vosne-Romanée. Tak jak z toho? Burgundští vinaři a jejich vína z Languedocu? 

Vidím globalizaci výroby jakéhokoliv produktu napříč regiony, státy či kontinenty, a týká se to tudíž i vína, spočívající v tom, že se na jedné straně nachází investor s dostatkem kapitálu, na druhé straně je tu jeho snaha vytěžit ze svých vložených prostředků více, než do podnikání vložil. A to za cenu minimálních vstupních nákladů, nákupem co nejlevnějších hroznů, zapojení pracovní síly za nízké mzdy a využití vysoce produktivních technologií. Výsledkem pak je pro něho prodej cenově přijatelného produktu s vysokou marží.

Určitě jste si všimli, že jsem tím hned na začátku vyřadil investory, kteří si pořídili vinařství na jednom místě jen tak pro sebe jako svou celoživotní zálibu. Těm fandím, je to přirozená konkurence na trhu, kdy nás tato vinařství současně obohacují skvělými víny. Příkladem byl například můj text o degustaci vín z vinařství Tanzberg. 

Skupinu těch ostatních investorů bych mohl dále rozdělit do několika dalších podskupin. Ta první je možná pochopitelná. Velké vinařství využívá svého know-how, vybudovaných výrobních kapacit či nastavených prodejních kanálů. Možná si v mnoha případech ani nevšimnete, že se v našich lokálních podmínkách pod názvem zažitého vinařství začínají prodávat vína z jiných vinařských podoblastí, kde expandující vinařství zakoupilo uvolněné stávající vinice, či získalo dosud ladem ležící pozemky, na kterých je povoleno nové vinice založit. Projevuje se tu především na straně vlastníka účelová synergie…

Příklad vinařství Anne Gros - Jean Paul Tollot je tak trochu variací na předchozí podskupinu, byť je za tím už rozhodně nějaký pochopitelný stimul. Jarda tu citoval prohlášení obou zmíněných vinařů, že si vinařstvím v Cazalles pořídili čtvrté dítě… Rozšíření produkce se neděje pod stávající mateřskou firmou, ale investoři vloží kapitál do nového projektu. Vybavuji si, že jsme tu s Jardou psali i o podobném příkladu z Moravy, o nově založeném vinařství Gurdau, za nímž stál významný pálavský vinař Jaromír Gala. Konkrétní jména vinařů, kteří si dávají velký pozor na to, aby si je nijak nepošramotili, je přiměřenou zárukou kvality vyrobených vín v nových vinařstvích, byť v jiných vinařských regionech.

Poslední podskupinou jsou většinou „no name“ vinařství, kteří pod líbivým nic však neříkajícím názvem nabízejí kvanta stolního vína do vinoték či tisíce lahví do zaprášených regálů večerek za pár desetikorun za litr. Kauzy o původu moštu pro tato vína z blízké či vzdálené ciziny už mnohokrát proběhly tiskem.

Po provedené analýze naznačím, jak z toho všeho ven. Globalizace výroby již ukázala, jaké výhody to pro nás má. Garantuje dostatek vína za přijatelné ceny. Vína vhodného pro večerní skleničku ve standardní kvalitě. Vyžaduje to však od nás konzumentů si umět dobře vybrat, i když připouštím, že i ta nejlevnější nabídka podprůměrné úrovně si své zákazníky najde. Globalizace však ukazuje i na spoustu nevýhod a myslím, že pro mnohé z nás ztrácí vína z této produkce svou přitažlivost. Co se mě týká, budu si vybírat vína především podle jmen vinařů, kteří za nimi stojí, podle odrůd, regionů a terroir, co se pak s víny dostanou do lahví. A pro sváteční okamžiky rozhodně sáhnu po vínech od vinařů, které osobně znám. Myslím, že i to je efekt globalizace. Hledání kvality v lokálním produktu, s množstvím ručně odvedené práce a s autorským otiskem umu konkrétního vinaře.

Rodan

Trio elitních vín u Rodana v kanceláři

Víno je dle mého názoru (a jistě nejsem sám) navýsost společenský nápoj, proto moc nevěřím na různé online formy, které se snaží alespoň částečně nahradit nemožnost osobního setkání. Rozumím tomu, že se na profesionální úrovni nějaká hodnocení nebo obchodní či propagační aktivity konat musejí a toto je jediná možnost. Já jsem ale konzument, proto se tímto směrem nechci vydat. 

Vzhledem k tomu, že byl opět uzavřen téměř veškerý společenský život, zrušeny všechny degustace, podruhé byl zrušen veletrh Wine Prague, padly i všechny plány putování za vínem, zbývá vlastně jediná možnost, jak si víno vychutnat. Z pohodlí vašeho bytu. Přiznám se, že doma moc víno nepiju, navíc naprosto chaotické chrlení všech zákazů a opatření ve mně budí spíše vztek a vlastně nemám ani náladu na žádnou zábavu.

Nicméně radostná novina přišla, Rodan se stal dědečkem. Ještě jednou gratuluji celé rodině! Musím přiznat, že veškerá naštvanost na svět jde stranou a jde se slavit! Jak to ale udělat, když se nikam nesmí? Přichází na řadu setkat se doma či v kanceláři.

Pro tuto mimořádnou příležitost jsem měl připraveno jedno eso v rukávu, tedy vlastně dvě esa v podobě dvou lahví skvělého vína. Víno z vinařství Gros-Tollot, za jehož zrodem stojí takzvaná první dáma burgundského vinařského světa Anne Gros a Jean-Paul Tollot, taktéž vinař z Burgundska. Anne Gros to komentuje tak, že si s Jean-Paulem pořídili čtvrté dítě v podobě vinařství v Cazelles v oblasti Minervois v Languedoc-Rousillon. Své první víno v této lokalitě vyrobili v ročníku 2008. Nejvíce je zaujala diverzita místních podloží, tedy různě namixovaný vápenec, pískovec a hlína, a také možnost pracovat s kupážemi odrůd, což v Burgundsku možné není. Rozdílně se projevující odrůdy Grenache, Syrah, Carignan a Cinsault jim dávají možnost vyjádřit vlastní představu o místních vínech.

S Rodanem jsme ochutnali víno nesoucí jméno Les Combettes, což je víno vyrobené z odrůdy Marselan. Tato odrůda vznikla jako kříženec Cabernet Sauvignon a Grenache. Plné, šťavnaté a skvěle strukturované víno s aroma tmavého ovoce, koření a tabákových tónů. Střední tělo s delší dochutí, velmi komplexní.

Les Fontanilles je tvořeno odrůdami Grenache, Syrah, Carignan, Cinsault. Jedním slovem bych víno ohodnotil jako fantastické. Pokud budete o tomto víně hledat informace, hodnocení a podobně, najdete samé vysoké body. A jen pro zajímavost, už i toto víno je na alokace, takže neváhejte a zkuste si nějakou tu lahev obstarat, zatím ještě za příznivé ceny.

Překvapením pro mě nicméně byl skvělý Cabernet Sauvignon z vinařství Jiří Uherek. Pokud si správně pamatuji, Cabernet prošel ročním zráním ve dvou a tříletých sudech typu Barrique. Díky záměrnému použití starších sudů si udržel ovocný projev černého rybízu se závěrem hořké čokolády. Navzdory své plnosti a vysokému extraktu působí velmi pitelně. Pokud jsem něco popletl, Rodan to určitě uvede na pravou míru.

Takže si půjčuji Rodanův titulek ze začátku minulého týdne a konstatuji, že i já „tentokrát hlasuji pro Cabernet“. Nemyslím to tak, že ze tří vypitých lahví bylo to nejlepší. Nechci porovnávat neporovnatelné, chci jen říci, že tento Cabernet byl skutečně povedený a opět mě přesvědčil, že na Moravě se dá udělat skvělé víno. Opět mě to přesvědčilo k tomu, že se na Podluží, tudíž do Nového i Starého Poddvorova, Dolních Bojanovic, Josefova či Nechor, prostě musím brzo vypravit.

Jarda