Když víno, tak jaký?

Otázka v názvu není z mé hlavy… I když, jaký copyright chcete vztáhnout na čtyři jednoduchá česká slova? Navíc v hovorové podobě. Ale budiž, klidně to přiznám. Ptal se tak svých zákazníků wine bar Vinograf, kterému v těchto dnech nezbývá nic jiného než prodávat svá vína na doma. Před pár dny to proběhlo formou ankety na Twitteru. Každý, kdo je s nimi zasíťovaný, si mohl vybrat z navržených odrůd a označit pro ně svou volbu. Tedy vybrat… Byly tam jen čtyři typická vína s dovětkem, že kdo chce něco jiného, má to uvést v komentáři.

Pojďme si s tím pohrát ještě jednou tady na blogu. Jaké víno si kdo z vás koupí na večer, když padne úřední hodina a s ní začne i zákaz vycházení? Jaké víno bude vaší první volbou? Které bude vaší jistotou příjemně stráveného večera? Hrnu to na vás, protože vím, že není snadné vystřelit název jedné z odrůd, kterou pak pozdvihnete o trochu výše než ty ostatní. 

Teď vám dám vybrat, jak to udělali ve Vinografu… První navrhli Pinot Noir, proč ne, zástupce mezinárodních červených vín má spoustu fanoušků. I když si myslím, že zde může být velká rvačka, podívám-li se na oblíbená vína z Francie, Itálie, Španělska, Spojených států, Chile… Druhý návrh byl na Riesling či Ryzlink rýnský, ať neomezujeme výběr pouze mimo naše hranice. Tím pochopitelně opět ožijí věčné boje mezi rýňákem či vlašákem, přidají se k tomu zastánci i jiných lokálních bílých vín.

Třetí v řadě byl zástupce středoevropských červených vín, a sice Frankovka. Vím, že právě Vinograf má v nabídce několik špičkových Frankovek, tak může být docela zajímavé, zda mají šanci prorazit mezi spíše mezinárodními odrůdami červených vín. Posledním navrženým vínem bylo Chardonnay. Víno, které nikdy nezklame, pokud narazíte na povedený kousek, budete na něho hodně dlouho vzpomínat.

Tak a teď pojďme anketu vyplnit. Teda, vy si stanovte své priority, já se zkusím zamyslet nad tím, co s tím udělám já sám. Všechna vína z navržených odrůd mám rád. Které vybrat? Když večer otevřu chladničku se čtyřiadvaceti oblíbenými víny v pohotovostním stavu, vybírám podle nálady daného okamžiku. Zda je mi teplo nebo zima, zda mám veselou náladu, nebo jsem ten den zádumčivý a chci si jen tak nad vínem v klidu popřemýšlet o svých nevyřešených problémech. Podle toho některé z vín vyhraje a já mu dopřeji svobodu, vytáhnu korkový špunt, nebo uvolním šroubovací zátku, a pustím víno do připravených sklenek…

Otázka však zněla, jaké víno si zajdete koupit na večer v době koronakrize? Řeknu to tedy ještě jasněji, slabé povahy ať to raději dál nečtou. Jaké víno bude případně tím vaším posledním, než podlehnete covidu? Odpovídá se teď líp? Bez kličkování, jak jsem to teď předvedl já?

Mou volbou pro Vinograf byl Riesling… Z vinné paměti mi vytanuly tóny meruněk, citrusů, lipových květů, medu a slané minerality, to vše postavené na řízné až ocelové kyselince. Každopádně miluji ty rýňáky, které mají pevné tělo a dlouhou dochuť. Z výsledků ankety nás takových byla většina, teda správně, téměř polovina hlasujících. Na druhém místě se pak umístil Pinot, který jen těsně předstihl Chardonnay. Obě vína dosahovala každé téměř čtvrtinu. Odpadla Frankovka, nedosáhla ani na deset procent. Škoda, nezaslouží si to. Mám v hlavě už připravený nový text, kde chci tuto odrůdu drobet vychválit. Sorry, Frankovko, mám tě rád, ale tentokrát jsem i já dal přednost jinému vínu. 

Tak jak jsme se trefili do vašich preferencí? Volili byste podobně, nebo jsme byli svými hlasy v anketě nespravedliví? Jste věčnými optimisty a na porážku v covidové bitvě nevěříte? Vaší volbou je úplně jiné víno, protože víte, že Pinot či Riesling můžete klidně odložit na jindy? Celkový počet hlasujících na Twitteru nepřekročil stovku, navíc se dá čekat, že se jedná především o návštěvníky tohoto wine baru. A já mohu podtrhnout, že rýňáky tam mají opravdu hodně dobré…

Pro ty, kdo mě znají, tak jen dovětek. Prohrát s covidem nehodlám… Kromě dodržování zásady 3R si vybírám i jiná hodně dobrá vína. Nečekám tedy každý večer pouze u rýňáků, až to na mne přijde a podlehnu. Zrovna tuhle jsem se kochal hodně dobrou Rulandou bílou z rakouských vinic. Napíšu o ní víc, dnes bych to tady jen zamotal.

Rodan

Jen si tak trochu zašlapat…

Čtenáři tohoto blogu už jistě zachytili nepravidelné reporty z letošní sklizně hroznů z mé viniční parcely Nad Bubnem (tady a tady). Vzhledem k zanedbatelné úrodě by to možná už i mohlo stačit, ale nedá mi to, ještě se u mé výroby vína opětovně zastavím. Vypadá to možná jednoduše, hrozny se vylisují, mošt vykvasí a buď se to pak vypije jako burčák, nebo odoláte, necháte to ještě nějaký čas školit v demižonech a pak si nalejete do skleniček až dospělé víno. Jenže z vlastní zkušenosti vím, že dostat se k dobrému burčáku není vůbec snadná cesta. 

Pro zkušené vinaře bude možná můj popis úsměvný, ale berte mě jako laika, který každoročně posbírá je dva tři kyblíky hroznů, které se pak pokouší s pomocí nedokonalých pomůcek metodou pokus omyl přetvořit ve víno. Prvním krokem je vždy získání rmutu. Probírám se sklizenými hrozny, otrhávám jednotlivé bobulky, jednak abych se zbavil třapin, jednak abych zaručil kvalitní surovinu. Poté dřevěnou palicí víno promačkám, získám první část moštu ve formě samotoku. Stále však ho zůstává v rozmačkaných bobulích dost. Musím tedy přistoupit k lisování. A to je právě to, o čem tu dnes chci psát…

Za účelem lisování hroznů jsem se vybavil lisem z Baumaxu. Jasně, že už jsem v životě navštívil řadu vinařství, kde jsem u nich obdivoval pneumatické lisy. Je úžasné, jak šetrně vymačkají mošt, aniž by poškodily zrníčka, ze kterých by se do vína dostaly nepříjemné hořčinky. Mít něco takového, to by se to panečku lisovalo… 

Ten můj list je taková amatérská obdoba původních historických lisů, kde se vloží hrozny mezi dřevěné plaňky a odshora se na ně tlačí prostřednictvím dřevěných hranolů. Šťáva pak vytéká mezi plaňkami do odtokového kanálku a odtud do vhodné nádoby. Jenže z obchodu dodané hranoly nevyhovují, musel jsem si nadělat vlastní různých délek. Přes mou snahu se však různě bortí, musím je neustále narovnávat, abych vůbec něco vylisoval. Pokud jsem tam dával zprvu hrozny volně, vytékala mi z lisu nejen šťáva, ale prolézaly mi mezi plaňkami i slupky. Začal jsem je tedy balit do sáčků pro praní jemného prádla v automatce. Teď už dobrý, ale spousta práce navíc…

Ani to však plně nenaplnilo mé očekávání. Po prvním lisování zůstala ve rmutu ještě spousta šťávy, musel jsem tedy sáčky se rmutem poskládat do lisu ještě jednou a pustit se znovu do práce. Ještě že jsem měl letos tak malou úrodu, ve větším množství je to protivná práce na celý den. Takže se mi nikdo nemůže divit, že jsem začal přemýšlet, jak jinak dosáhnout cíle. Naplnit demižony vylisovaným moštem…

Nebudu vás dlouho napínat. Co jiného je ve hře? Jasně, napadá vás to taky, rozmačkat hrozny něžnýma dívčíma nohama… Okamžitě jsem začal googlit, ve vyhledavači na mne vyskakovaly fotografie žen s podkasanými bílými sukněmi, občas pocákanými červeným vínem, jak šlapou v kádích s hrozny, šťáva jim přitom šplíchá někde mezi kotníky a koleny. Takže, když to jde jim, proč bych to nezvládl i já?

Tento tradiční způsob se stále uplatňuje zejména v Portugalsku, v údolí řeky Douro, kde se lisuje vinný mošt šlapáním hroznů pro výrobu portského. Místní vinaři k tomuto účelu používají tradiční kamenné vany nazývané lagares. Lagares je mělká, prostorná žulová vana, kam se nasypou sklizené hrozny. Do této vany pak nastoupí muži a ženy a šlapou hrozny bosýma nohama. Jak z rozmačkaných bobulí vzniká rmut, při šlapání jim někdy dosahuje až po kolena. Často je to spojeno se zábavou, celý obřad si šlapači zpříjemňují zpěvem lidových písní.  

Pokud si představujete vlastní šlapání hroznů jako skvělou zábavu, musím se jen zmínit, že celá operace trvá minimálně dvě hodiny, teda dvě hodiny usilovného šlapání… Kromě rozmačkání vinných bobulí všichni rovněž promíchávají rmut, aby se slupky neustále nořily pod hladinu moštu. Dosáhne se tak výraznější barva červeného vína. I když je tato činnost velmi pracná a namáhavá, stále je při výrobě portského nejlepším způsobem, jak dosáhnout jemné, ale úplné extrakce moštu z bobulí. Určitě to je zásadním předpokladem pro výrobu portského vína se správnou strukturou a s voňavými tóny chutě přecházející do výsledného vína.

Drobet jsem si proces lisování prostředním šlapáním hroznů upravil. Namísto lagares jsem měl své modré hrozny v plastovém kyblíku. Namísto umytých nohu jsem si musel vystačit pouze se svýma rukama, já prostě svou nohu třiačtyřicítku do kýble nedostanu… Ale i tak to byl krásný obřad. Zpíval jsem si přitom, proč ne. Jen jsem si nevykasal sukni, ani se nedržel kamarádů za ramena a nepohupoval se v taneční chůzi. Šťáva vytékala, průběžně jsem ji odléval, až tam na dně zbyly úplně suché slupky. Rozhodně jsem byl úspěšnější než v předchozím pokusu s bílými hrozny v zakoupeném dřevěném lisu. Tam byly slupky, které jsem vyhazoval, ještě poměrně dost mokré.

Teď už chápete, proč jsem se o to s vámi musel podělit. Až mě jednou úroda z mé vinice překvapí a množství sklizených hroznů půjde do metráků, pořídím si větší káď a pozvu ty z vás, kdo budou mít zájem si trochu zašlapat. Nejprve si pochopitelně umýt nohy, vyhrnout si kalhoty nebo podkasat sukni, a usilovným šlapáním dokonale vymačkat z hroznů ten nejjemnější vinný mošt. Kdo bude chtít, tak ho bude moci hned ochutnat, ostatním otevřu lahvinku již hotového vína. Víno a podobné zážitky, co mohu chtít víc?

Rodan

Tentokrát hlasuji pro Cabernet

Myslel jsem si, že jsem už dostatečně smeknul klobouk před vinařstvím Luc Pirlet z francouzského regionu Languedoc (tady). Rozepsal jsem se tehdy o ochutnávce jejich Merlotu z řady Réserve, meziročníkové cuvée 2016/2017. Jen pro připomenutí, šlo o víno hluboké granátové barvy, elegantní vůně s ostružinami i dotykem dubu. V celkovém dojmu plné, robustní, komplexní víno… 

Zmínil jsem se tehdy, že ještě čekám na vhodnou příležitost k otevření dalších dvou pozoruhodných vín tohoto vinařství, a to Cabernet Sauvignon Réserve „Luc Pirlot“, z ročníku 2016, a Malbec „Luc Pirlet“, meziročníkové cuvée 2016/2017. Obě jsem ochutnal u prodejce K2t a podlehl jim na první dobrou. A aby to nebylo všechno, po pravdě přiznávám, že dluh mám pak k červenému cuvée z odrůd Syrah – Mourvedre, které považuje sám vinař za své nejlepší červené víno. Zatím mi ho dovozce zatajil, musím se příště o něj na prodejní degustaci přihlásit… Připomíná mi to kombinaci odrůd z mého oblíbeného regionu Vallée du Rhone, takže určitě neodolám.

Nedá se zde psát o všech vínech, které s Jardou v mezičase ochutnáme, za pozornost stojí spíše vína, která nás něčím zaujmou.  Ať svou kvalitou, neobvyklostí, či náladou okamžiku při jejich degustaci. Zkrátka, když si myslíme, že stojí za to upoutat na ně vaši pozornost. Možná bych tedy ochutnání Cabernet Sauvignonu od Luc Pirleta už přešel, kdyby to nezapadlo do doby, kdy jsem se vydal na cestu k objevování vín z Bordeaux. A to nejen od vinařů z uvedeného francouzského regionu, ale i od jejich následovníků vyrábějících supertoskánce v Itálii (tady), či od vinařů od nás z Moravy (tady). 

Nemám teď právě na mysli soutěž, kdo nejlépe zkopíruje francouzský vzor. Z mých hodnocení jste spíše pochopili, že v textech zvažuji, zda jsem větší fanda Merlotu nebo Cabernet Sauvignonu. Měl bych toho nechat, protože jsem vám několikrát podsouval, že mi přijde Cabernet Sauvignon tajemně nepřístupný, se spoustou tónů, které mě od něho odstrkují, zatímco Merlot je krásně chlastací, kterému snadno podlehnu. No a teď jsem si sedl ke Cabernetu od Pirleta a je všechno jinak… Úžasné víno…

Do sklenky jsem dostal podmanivý Cabernet Sauvignon Réserve z ročníku 2016. Na první pohled tmavá granátově červená barva. Okamžitě se po místnosti rozvoněl. Ovocné aroma zralých švestek, černého rybízu, doplněné nádechem vanilky, kávy, kůže, tabáku a cedru. Jasně, že například oproti odrůdě Merlot z tohoto vína lezla robustní tříslovina, ale Luc Pirletovi se ji podařilo vybalancovat do harmonické kompozice s ostatními vjemy. To vše spolu se školením v dubových sudech vytvořilo plné víno s pevnou strukturou. 

Možná, že fandové originálů raději sáhnou po vínech z Bordeaux, než aby objevovali povedené kousky v podobě replik z Languedocu. Já jdu spíše druhou cestou. Obdivuji každého, kdo umí. A Cabernet Sauvignon od Luc Pirleta je vskutku autorovo povedené víno.

Rodan

Koupel ve sklence vína

Oba tam stáli spolu. Tiše, skoro ani nedutali. Ani jeden z nich nechtěl narušit kouzlo okamžiku. Věděli, že to za chvíli přijde, ale zatím vyčkávali. Drželi se za ruce, cítili, jak jim oběma vlhnou vzrušením. Mladík otočil hlavu a podíval se kradmo na slečnu vedle sebe. Moc se mu líbilo její nahé tělo, nechtěl se však chovat nezdvořile. Ona vytušila, že ji pozoruje, jen sklopila oči, stále se před ním styděla. Přesto se nepokoušela zahalit. Dávala na obdiv vše, čím ji příroda obdařila. Když už kývla na ten bláznivý nápad se spolu vykoupat, jen tak oba nazí, věděla, že už to musí dotáhnout do konce. Mladík raději odvrátil oči, podíval se před sebe, chtěl si užít to něžné napětí a současně potlačit vzrušení, které jeho tělem procházelo. Tak pojďme už…

Stoupli si na kraj obří sklenice, naplněné do dvou třetin bílým vínem. Pokrčili se mírně v kolenou a připravili se ke skoku. Stále se drželi za ruce. I v této bláznivé situaci, kdy se spolu vrhají po hlavě vpřed do číše vína, si chtěli být nablízku, jak jen to šlo. Hoplasa… Víno se rozstříklo na všechny strany, pár doušků se převalilo přes okraj. Po okrajích sklenky stékaly nazpět slzy voňavého moku s charakteristickou viskozitou. Mladík se slečnou už téměř narazili na dno, taktak se jim podařilo prohnout a sklouznout vzhůru po zaobleném dně sklenice. V kouzlu okamžiku se se stále otevřenýma očima dívali kolem sebe, optika zaobleného skla vše zvětšovala… Mladík se otočil ke slečně, spatřil, jak se jí ňadra dmou vzrušením. Usmál se na ni, ona mu to opětovala. Byť to byl jen mžik, co trvalo jejich potopení pod hladinu vína, oběma to připadalo jako věčnost… Poté, co se jim hlavy dostaly opět na vzduch, mladík dívku objal a políbil. Kolem jejich úst cítil onu podmanivou chuť vína. Lehce nasládlou, se spoustou tropických tónů, nejvíce snad banánů, lákajících si víno užít spolu ve dvou. Víno doposud málo známé odrůdy Souvignier gris…

Viněty na lahvích vína plní spoustu rolí. Určitě tou hlavní je představit nám víno, které chceme ochutnat. Současně pak poskytnout i doprovodné informace, které nám dávají jistotu, že jsme připraveni si nalít do sklenky kvalitní víno. Čím méně informací, tím větší zklamání nás pak může čekat. Zamýšleli jste se někdy nad tím, když na lahvi není uveden rok sklizně? Kdy není uvedeno místo, odkud hrozny pocházejí? Když je jako výrobce uvedeno vinařství, které s hrozny nemá vůbec nic společného? A mohl bych dále pokračovat i co se týká analytických údajů… 

V neposlední řadě pak viněta musí i nalákat, přitáhnout pozornost. Když to vinař podcení, koupíte si raději vedlejší lahev v pestrém kabátku než tu jeho omšelou, nevýraznou šedou myš… Toto všechno mi prolítlo hlavou, když jsem se dostal k lahvi pro mne doposud neznámého vinařství Klučov, nacházejícího se kousek za Prahou, mezi Českým Brodem a Poříčanami. Že netušíte, že se tu na vinicích pěstuje víno? Však ani já do té doby o tom nic nevěděl… Přitom je zajímavé, že se jedná o místo, kde historicky vinice již byly od čtrnáctého století, záznamy o výrobě vína se dají dohledat až do poloviny devatenáctého století. Kdo je trochu znalý, tak ví, proč to skončilo. Ochlazení podnebí, révokaz a koneckonců i průmyslová revoluce a s ní spojený odliv obyvatelstva do měst…

O obnovu vinic se postarala rodina Šinkových. Oba manželé s dětmi se do Klučova přistěhovali v roce 2012 z jižní Moravy a od roku 2017 zde provozují své rodinné vinařství. Doposud hospodaří na třech vinicích o rozloze téměř šesti hektarů. Nově vybudovali sklep jak pro výrobu vín, tak i pro pořádání degustací. V nabídce mají devět odrůd vín, ale tento výčet nebude ještě konečný. Orientují se jak na klasické odrůdy, jako je například Ryzlink rýnský, Sauvignon, Veltlínské zelené, Pinot Noir, Zweigeltrebe, Modrý Portugal, tak na moderní PIWI odrůdy, jako jsou třeba Hibernal, Cabernet Cortis nebo již zmíněný Souvignier gris. Ochutnal jsem, jde o líbivé víno, možná s trochou cukru navíc, ale pokud se budete s někým milým chtít ponořit pod hladinu vína ve skleničce, určitě neuděláte chybu.

Vracím se tedy na začátek mého textu, kdy jsem se nechal unést hezkou vinětou od akademické malířky Galiny Miklínové. Podobně originální jsou i na ostatních lahvích, kdo si koupí celý sortiment vinařství, vytvoří si vlastně svou malou galerii poutavých kreseb. Příběh si k nim však už musíte dodat sami. Třeba takový, který mě napadl, když jsme víno ochutnávali u nás doma. Jde přece o to se u vína bavit. A třeba právě u takových vín, jako jsou ta z vinařství Klučov…

Rodan

Sběr hroznů Nad Bubnem

Využil jsem jednoho z poměrně řídkých slunečních odpolední. Přestože byl pracovní den, vyrazil jsem na sto dvacet kilometrů vzdálenou zahradu s malou akrovou vinicí. Mám pokušení jmenovat, ale viniční trať to není, protože nespadáme pod platnou českou legislativu. Ani vinařská oblast, ani vymezená viniční trať… Nic mi však nebrání si to pojmenovat po svém. Co třeba viniční parcela? To by snad šlo… Osada, kde máme chatu se zahradou, se již možná jedno století nazývá „U Chaloupků“. Dost dobrý, ale já si raději zvolím název, který mou vinici propojí s dávnou historií tohoto místa. Nedaleko od nás, tak pět kilometrů západně směrem do údolí řeky Mže, jsou ruiny hradu Buben. Takže co třeba viniční parcela „Nad Bubnem“? Lepší, ne?

Před pár dny jsem se tu rozepsal, že se letošní rok na mé vinici na Plzeňsku moc nepovedl (tady). Pozdě jsem začal a pozdě končím. Část hroznů raných odrůd jsem sklidil koncem září, víno mi ještě dokváší v demižonech pod kvasnými zátkami a brzo se dočká stočení do lahví. Zbývající část hroznů jsem poctivě zasíťoval, aby odolaly náletům špačků a čekal jsem, zda se ještě nestane zázrak a já se u nich dočkám vyšších cukrů. Takže zase na začátek. Dorazil jsem na svou malou vinici a zaradoval jsem se. Většina hroznů odolala. Tam, kde se dotýkaly sítí, tam jsem o ně přišel, na ty ostatní uprostřed keřů lačné zobáčky ptáků nedosáhly.

Postupně jsem sebral hrozny čtyř odrůd. Největší radost mám každoročně z modrých hroznů rodících na keřích, které jsem si vypěstoval z proutků získaných od kamaráda mého syna odněkud z Mělnicka. Zatím jsem neidentifikoval, co jsou zač, patrně by to měla být barvířka, neboť při lisování vytéká okamžitě tmavě červená barva. Chuťově to však mezi mně dobře známé odrůdy z moravské produkce zařadit nedokážu… Možná tak Alibernet, ale ten se v Polabí patrně historicky nacházet nemohl. Ze stejného důvodu to nebude ani Dornfelder, což je poměrně mladá odrůda s charakteristickými hrozny. Tak tomu mému vínu zatím říkám důvěrně mělnické…

Z keřů této odrůdy jsem letos sklidil kolem šesti kilogramů. Nebude to sice na pětilitrový demižon, ale pokud ho smíchám s již vylisovaným vínem z Boskop Gloria, mohlo by to být nadějně pitelné… Sebráno z keřů, zbaveno třapin, rozmačkán rmut a už se víno fermentuje.

Již druhým rokem mi dozrává i Hibernal. Mám ve vinici jen dva keře a zatím jsem nenašel důvod sázet další. Dlouho mu totiž trvalo, než se něco urodilo, ale i tak je poměrně choulostivý na místní podmínky a na mé vinici dvakrát bujně neroste. Musím ho však pochválit, letos měl slaďounké bobulky. Dal jsem proto zhruba kilogram bobulí zvlášť a zkusím si z nich alespoň udělat trochu burčáku. Přidal jsem do něho i dva hrozny z německého Muskatelleru, který jsem si před čtyřmi roky koupil na Tržnici Zahrady Čech a stále se mi nedaří ho rozplodit.

Poslední z odrůd, která mi letos udělala radost, bylo šest keřů Chorvátu. Vím, že mě řada z vás možná nepochválí, ale my, co jezdíme pravidelně do Čejkovic a na Podluží, ho rádi ochutnáváme. Setkáváme se tam s touto odrůdou totiž buď v různých kupážích, nebo v ledovém víně či v sektech. Charakteristická vůně a chuť lesních jahod, pro někoho třeba i tropického ovoce, pro odpůrce pak kočičí moči, vás buď dostane, nebo navždy odradí. Letos jsem sklidil kolem osmi kilogramů a je to první taková úroda. Předpokládám, že buď rovněž padne do burčáku, případně jako hodně mladé víno.

Z předchozí panenské úrody to byly až přezrálé bobule plné šťávy a cukru. Letos mě udivilo, že některé hrozny Chorvátu zůstaly brčálově zelené a cukr postrádaly. Přitom se jich stačilo jen dotknout a bobulky se z hroznu sesypaly na zem. Sběr pak byl více o hledání perel v trávě, než  na keřích ve vinici…

Čekal jsem dvacet kilogramů, sklidil tak sotva patnáct… Je to částečně daň jarním mrazíkům, proměnlivému létu a studenému podzimu s množstvím deštivých dnů, současně však i věčnému boji s přírodou, i když se letošní zasíťování docela osvědčilo. Loni jsem prohrál, letos ptáci a vosy bobule pouze ochutnali, většinu hroznů mi na keřích nechali. Vinobraní na viniční parcele Nad Bubnem se tak určitě povedlo, teď jen po zimě dobře ostříhat, doufat, že zmrzlíci se novým výhonům vyhnou, a pak se kochat slunečným létem a teplým podzimem. Jak je krásný ten každoroční koloběh ve vinici…

Rodan

Nádherná mladá dívka z Lidlu

Vypadá to asi podezřele. Před pár dny jsem na sebe prásknul, že jsem se stal dědkem, a dneska zase naznačuji, že v Lidlu nespustím oči z mladých děvčat. A přitom je to docela jednoduché. Zaujalo mě totiž jedno z vín nabízených na regálech tohoto řetězce. Jen tak pro jistotu jsem se teď podíval na portál Vivino, zda se můj názor shoduje s ostatními, nebo jsem úplně vedle. A mezi hezkými recenzemi jsem objevil krátký a vtipný text. Toto rakouské veltlínské zelené je jako mladá nádherná dívka…

Před mnoha lety, když jsem se intenzivně pustil do ochutnávání vín, uspořádal Jižní svah anketu, ze kterého supermarketu si nejraději každý z nás nosí domů vína. Já jsem po krátkém váhání zvolil Lidl. Nešlo snad tak ani o to, že nejraději, ale pro poznávání toho, co se dá běžně koupit za přijatelné peníze, mi to tak vyšlo. Pochopitelně se pravidelně ztrácím před regály s víny v jakémkoliv obchodě, dokonce žasnu nad nabídkou i v těch pár málo řetězcích, které u nás nabízejí zahraniční vína pod svými značkami, ale já se za Lidl nestydím. Byť tenkrát skončil mezi všemi až na posledním místě… Od té doby si myslím své jméno vylepšil, přece jen akce s Markem Vašutem přinesly do obchodů občas i zajímavá vína.

Mezi mé úlovky z poslední doby se dostal Grüner Veltliner, Reserve 2018. Obvykle k této základní informaci přidávám i název vinařství, odkud dané víno pochází, a pokud to jde, pak doplním i oblast a viniční trať. Tentokrát musím zklamat. Etiketa tyto údaje neobsahuje, ani vyhledávač mi podobné informace nenabídl. Co se dalo vyčíst, tak jen to, že hrozny pocházejí z oblasti Niederösterreich v Rakousku a víno bylo stočeno u německého velkoproducenta Petera Mertese. Tož tak, hlavně když chutná, ne?

Chutnalo… Jak jsem se zmínil, podobný názor měla na Vivinu většina hodnotitelů. Některým sice ve víně chyběly charakteristické znaky Veltlínského zeleného, ale právě to mě překvapilo. Přivítal jsem, že nacházím ve skleničce něco nového, co mi přišlo zajímavé. Kdo má rád mladé svěží veltlíny, nebo kdo si libuje v minerálně slaných vzorcích, případně hlasuje pro mohutná seriózní vína, ten by byl možná zaskočen. Tentokrát šlo o líbivý ovocný vzorek vyloženě chlastacího vína.

Můj první dojem byla chuť broskví. Možná bych přidal i žlutý meloun, žlutá jablka, pokud něco z citrusů, tak spíš aromatické citróny z tádžického tržiště. Celkový dojem pak podpořila střední dochuť v závěru, víno bylo půvabně krémové, hladké a šťavnaté, kořenité se špetkou bílého pepře. Nelze si však ani nepovšimnout lehce nasládlých tónů po medu a vanilce, které vytvářely s ovocnými tóny dokonalou harmonii.

Někteří hodnotitelé doporučili kombinovat ve skleničce víno s perlivou vodou. Psal jsem tu v několika textech, že je pití vinných střiků populární například v Chorvatsku (tady) nebo v Maďarsku (tady), já tomu zatím nepropadl. Přijde mi, že ředění vína ubližuje práci vinaře. Možná jde jen o předsudek. Měl bych to vyzkoušet. Třeba mě to posune k další metě při poznávání složitého světa obdivuhodných vín. Dobrá, teď bych se měl však zase stavit v Lidlu a podívat se po regálech. A bude-li tam opět tento rakouský veltlín, dám si opět minimálně jednu lahev do košík.

Rodan

Třikrát Primitivo

 To, že máme s Jardou rádi italská vína, jste již určitě zachytili. Rádi vyhledáváme možnost navštěvovat vinaře přímo v jejich vinařství, případně při obdivování historických památek tu a tam posedíme v restauraci či vinotéce, což sami uznáte, že to bez sklenky místního vína nejde. Není však každý den posvícení, tak asi více příležitostí nacházíme v Čechách na řízených degustacích, o nichž jsme tu již rovněž mnohé napsali. To nám však v současné době není právě dopřáno, tak se alespoň nyní můj zájem přesunul k domácímu koštu. Mám radost, že s dobrým italským vínem uspěji i u Dany s Týnou, takže se v posledních dnech vydávám na Apeninský poloostrov za červenými víny čím dál častěji.

Pokud se právě nesnažím v Itálii objevit to nejlepší víno z Bordeaux, myslím teď na vína z odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot, Cabernet Franc či jejich kupáží, tak je výběr vín k večerní skleničce poměrně snadný. Mohu sáhnout po Chianti, ale pozor, už začínám schytávat, že na lahvi není černý kohout, mohu výběr zúžit na abruzzké Montepulciano, ale už jen tak neprojdou vína ze severozápadního Piemontu, která jsou nabušená vyššími taniny. Co však vždy zaručeně uspěje je Apulie a místní Primitivo.

Začátkem června tu měl Jarda sérii článků ze svých návštěv jihu Itálie a věnoval svou pozornost mimo jiné právě vínu Primitivo di Manduria. Koho tedy zajímá, proč se toto víno jmenuje tak, jak se jmenuje, kam si v Apulii zajet pro povedené kousky a s čím se vyplatí ho párovat na talířích v restauracích, může se k tomuto textu vrátit (tady). Já dnes spíše navážu na mé nedávné zážitky s víny této odrůdy při mých ochutnávkách.

První zastavení začnu u regálů velkého potravinového řetězce. Nedávno v Albertu pořádali akci k probíhajícímu vinobraní, což je vždy provázeno zajímavými slevami jednotlivých vín. A když jsem mezi víny zahlédl Primitivo Puglia v relaci kolem stokoruny, dal jsem si do vozíku hnedle tři lahve. A dobře jsem udělal. Víno pod názvem Primasole IGT, z ročníku 2019, bylo právě takové víno, co se pije skoro samo. Nic moc složitého, drobet vyšší zbytkový cukr kolem osmi gramů, ale jak bývá pro tuto odrůdu typické, harmonické víno se sametovou dochutí. Šly v něm nalézt tóny zralých švestek, višňového džemu a lehký projev tabáku, kakaa, vanilky a kávy. Akce už sice skončila, ale patrně neodolám, když dostanu chuť na jednoduché pitelné Primitivo, abych nevyrazil do Albertu jedno takové si koupit i za plnou cenu.

Pro druhé víno z Apulie jsem zašel do oblíbené prodejny Global Wines. Za téměř dvojnásobek, ale stále ještě v přijatelné cenové relaci zde můžete narazit jak na Primitivo, tak na Negroamaro z řady Lunatico. Doma jsme ochutnali Primitivo Puglia IGP, z ročníku 2018, které fermentovalo v nerezových tancích. Vino mělo hlubokou, tmavě červenou barvu. Ve vůni byly opět intenzivně znát švestky, možná pak i nasládlé třešně, koření a vanilka. Co se nám na víně líbilo, tak to byla plná chuť, harmonická a jemně sametová.

Poslední vzpomínka patří krátkému posezení s Jardou v bistru Špejle v Jindřišské ulici, krátce před tím, než se pro nás tyto podniky na nějaký čas zavřely. Zvolili jsme z nabízených vín právě Primitivo di Manduria z vinařství Masseria Trajone, označené DOP, z ročníku 2018. Opět charakteristická tmavě červená barva směřující až k fialové. Lehké ovocité aroma s výraznými tóny peckovin, byť v kouřovém nádechu. Příjemná pěkně zakulacená chuť, ale na druhou stranu hodně krátká. Byť toto víno mělo ze všech zde popisovaných vín stejné odrůdy nejzvučnější rodokmen, přišlo mi bez přiměřeně dlouhé dochuti, která by mě lákala pokračovat…

Srovnání tří různých vín z té samé odrůdy mě přimělo o nich více přemýšlet. Určitě bude Primitivo i nadále patřit mezi má oblíbená vína. Teď se však přesunuji více na sever, na východní pobřeží střední Itálie do regionu Marche. Mám v merku přechutnat několik vzorků vín Montepulciano d`Abruzzo. Pak to tu opět odreportuji…

Rodan

Vítám tě tu, Verunko…

Jsou chvíle, kdy si chcete připít snad s celým světem. Nejen jak se říká na zdraví, ale spíš pro radost, z vděku, že se naskytla příležitost prožít pár šťastných chvil. Současně i dát najevo, že vám záleží na těch druhých kolem vás, připít si na jejich úspěch, jejich významný den, nebo i proto, že nastalo něco, co se stává jen párkrát za život a co za to vážně stojí. Tímto kouzelným okamžikem bylo pro naši rodinu minulý týden narození Verunky. Mé první vnučky…

Jak oslavit přivítání nového človíčka na našem světě? Vždyť je to možná jedno, určitě by stačilo sáhnout po něčem, co vám chutná, k čemu se rádi vracíte. Nebo vás více potěší takzvané víno pro zvláštní příležitost? Víno, které vám leží v pohotovostním archivu delší dobu a málo co vás přiměje ho otevřít? Není na to jednoduchá odpověď… Nakonec u mne zvítězila nálada okamžiku, kdy se sešla rodina a bylo na mne, abych připravil přípitek.

Co v této chvíli zvolí většina lidí, co má radost a chce to dát najevo? Určitě bublinky… I u nás to bývá dobrou tradicí. Přiznám se, že pro mou rodinu není zas tak jednoduché vybrat ten správný sekt, který by potěšil všechny a rádi se ho napili. Měl jsem to štěstí, že jsem se už v životě dostal k řadě výtečných sektů, ať už z Champagne, nebo z jiných tradičních oblastí Francie, Španělska či Itálie. Ty, kterým jsem propadl a vyjádřil jim svůj obdiv, byly zpravidla s označením extra brut, ale s těmi jsem zase málokdy uspěl doma. Alespoň drobet cukříčku… Takže, není právě jednoduché ukázat na jeden ze sektů, který bych kupoval pravidelně a rádi bychom se ho všichni napili.

Na druhou stranu na nás supermarkety valí jednu akci za druhou, kdy zlevní běžné, ale současně i přiměřeně kvalitní sekty české, německé či italské produkce o třetinu až polovinu. Máte-li pak na vybranou, zda za jedinou číši perlivého vína, která na mne obvykle zbyde, dávat pár desetikorun, nebo několikanásobně více, tak je to zpravidla jasná volba. Tak jediné, k čemu jsem zatím dospěl, pro rodinné oslavy se snažím vybrat z té masové produkce alespoň něco, co udělá radost i mně.

Jakou že lahev jsem to tedy na počest Verunky otevřel? Sáhl jsem po Bohemia Sektu, prestige brut, který byl vyrobený z hroznů odrůdy Chardonnay. Kyselinek a zbytkového cukru bylo v tomto šumivém víně tak akorát, abych ho mohl považovat za suché. Označení brut pak toho cukru povoluje mezi 6 a 15 gramů na litr, tady se to pohybovalo při spodní hranici. Sekt Chardonnay Prestige připravuje vinařství tradiční metodou, kdy 15-18 měsíců leží na kvasinkách a kvasí přímo v láhvi. A jak hodnotím chuťový zážitek? Více než klasické citrusové tóny jsem v něm obdivoval středně zralé meruňky s dochutí po jahodovém kompotu. Náramně voňavé víno, šťavnaté, sametově jemné a s dlouhou dochutí. Spousta drobných bublinek obšťastňovala každý ochutnávaný doušek... 

Ne zcela typická chuť odrůdy Chardonnay v tomto sektu mě ponoukla otevřít další šardonku, tentokrát tiché víno z Čejkovic od Jaroslava Pavky. Rád od něho nakupuji vína, je na nich patrné, jak se vinař rok od roku při práci ve sklepě zlepšuje a vždy mě dokáže některým ze svých vín mile překvapit. Chardonnay z ročníku 2019 bylo sice polosuché víno s devíti gramy zbytkového cukru, ale přitom skvěle vyvažovalo kyselinky a při napití působilo dokonale harmonickým dojmem. Chuťově mi přišlo hodně podobné jako předchozí sekt. Vinař avizoval paletu zralého exotického ovoce od citrusových plodů, pomeranče a pomela, až po šťavnaté mango. Já v něm víc vnímal to mango, pokud důvěrně známé meruňky s jahodovým kompotem chutnají jako tento tropický druh ovoce…

Nebylo to zdaleka všechno, čím jsem Verunce připil k jejímu startu do života. Ještě pár let ji budou muset její rodiče piplat, než se pustí sama do světa. Každopádně se už těším, až ji budu moci po jejich osmnáctinách pozvat mezi krásná vína. Rád ji doprovodím na košt zejména těch vín, co chutnají mně. Věřím, že v té době o nich zvládnu ještě aspoň trochu zajímavě vyprávět…

Rodan

Poddvorovský Pavel Veselský

Jsme s Pavlem přibližně stejně staří. Známe se osobně v podstatě od doby, kdy jsme se na přelomu tisíciletí prvně potkali. Prezentoval tehdy svá vína na akci Víno a delikatesy, která pro mne na Výstavišti v Holešovicích řadu let znamenala pootevřenou bránu do světa vín. Jak těch z Čech a Moravy, tak mě seznámila i s charakteristickými odrůdami řady evropských a světových vinařství. Měli tehdy společný stánek spolu s dalšími poddvorovskými vinaři Vladimírem Kašíkem a Václavem Mrkvou pod hlavičkou sdružení Císařský vinohrad. Jak je to dávno…

Matně si vybavuji, že se jim tam na stánku přes noc ztratilo několik lahví. Když jsme se pak spolu o jeho vínech bavili, byl stále z onoho zážitku plný emocí… Zkrátka Pražáci se tehdy moc nepředvedli. Každopádně jsem si jeho vína zařadil mezi ta lepší z Moravy a jeho osobně, jako vinaře, za kterým bude stát za to pravidelně jezdit. Ani jsem netušil, že se mi toto předsevzetí naplní. 

Když jsem pak začal mé objevování dobrých moravských vín brát vážně, zvolili jsme s Danou právě Nový Poddvorov za místo, kam budeme každoročně vyrážet na otevřené sklepy. Těsně před letními prázdninami, zpravidla za pěkného počasí tam již deset let trávíme prodloužený víkend. Potkáváme se tam se skvělými víny, a hlavně s příjemnými vinaři. A jedním z nich je právě Pavel. Máme si co říct nejen spolu s ním, ale rádi se tam před jeho sklepem posadíme. Popovídáme si rovněž s jeho ženou, někdy s jeho bratrem a v posledních letech i s dcerou, která studuje střední vinařskou školu…

Občas mě má práce zavede do Brna, rozhodně však méně často, než bych si přál. Při jedné z tamních přednášek koncem dubna jsme se s Danou a Týnkou vydali odpoledne o těch pár kilometrů dál až do Nového Poddvorova. Pavlovi jsem se ohlásil, že se stavím pro vína k doplnění zásob. Byly ještě poměrně krátké dni, takže jsme tam dorazili až téměř za tmy. Vůbec to však nevadilo, prošli jsme si s ním prostory jeho vinařství, kde čekala na svůj velký den vína předchozího ročníku. Byla už sice zatříděná, ale ještě měla následovat cesta do lahví. Přesto bylo co koštnout. Jenže těžký život řidiče… Bylo to sice s vyplivováním, přesto jsem poznal jasného favorita. V nerezu se tam školil božský Cabernet Moravia. Toho umí Pavel udělat opravdu špičkově.

Nechci, aby to vyznělo špatně, že je to u Veselských jen o jednom víně, s klidným svědomím vám tam doporučím cokoliv, co právě nabízejí. V některých ročnících naprosto ujíždím na jeho Chardonnay. Je to světle žluté víno s vůní zralých citrusů a ananasu, v chuti pak svižné s elegantní kyselinkou. V mém hodnocení dosahuje téměř na pět hvězdiček. 

Moc dobrý je i jeho Sauvignon, když se povede a dozraje do pozdního sběru, má kouzelnou odrůdovou vůni s tóny černého rybízu přecházející do zralých broskví, chuť má komplexní a harmonickou… Jen si dejte pozor, Pavel dělá dvě šarže Sauvignonu, každou z jiného vinohradu. Mám rád ten více voňavý z tratě Vinohrádky, na rozdíl od druhého, který je spíš klasickým moravským kopřivákem… 

Nedávno jsem vytáhl ze svého archivu opět jednu lahev od Pavla Veselského. Jak jinak, Cabernet Moravia, suché víno z ročníku 2018, zatříděné jako Moravské zemské víno. Po nalití do sklenek jsem opatrně přivoněl. Čekal jsem typické kabernetové tóny, byliny, hluchavku, zapařené lopuchové listy… Okamžitě jsem musel veškeré předsudky odvolat. Jako bych se právě vrátil z lesa, v plecháčku jsem měl nasbírané ostružiny, borůvky, lesní maliny. Drobet se mi pomačkaly, trochu šťávy mi vyteklo, ale zavonělo to tak kouzelně… Právě to jsem ucítil z nalitého doušku vína, nešlo jinak, tomuto pokušení jsem ihned podlehl. V chuti bych pak nahlásil ještě černý rybíz či možná až nasládlý černý bez, to vše zabalené do středně dlouhé dochuti. Litoval jsem, jak rychle jsme dokázali lahev Cabernet Moravie vypít. Škoda, rád bych s ní ještě pokračoval…

Při letošních sklepech Pavel stánek se svými víny neotevřel. Vím, že ho letos trápilo zdraví, možná měl i strach z koronáče, který nám tu všude kolem nebezpečně otravuje život. Ale počítám, že ta vína ve sklepě má. A určitě opět všechna budou hodně dobrá.

Rodan

Rýňák z Trkmanska

Několikrát jsem tu již vzdal hold Michalu a Marku Grégrovým, kteří ve svém vinařství v Rakvicích dělají hodně povedená vína. Po návštěvě u nich (tady), jsem nedávno přechutnal jejich aktuální nabídku v Edenu (tady) a posléze i na Jiřáku (tady). Uvědomil jsem si, že podléhám jejich skvělým červeným vínům, a tak trochu odstrkuji jejich bílá vína do pozadí. Nedělám dobře, jsou taky moc dobrá, jen zkrátka v přímém souboji jsou ta červená vína zkrátka zápasníky vyšší váhy a svět fandí vítězům…

Na vinobraní v Edenu jsem z bílých vín vyzdvihl jejich Chardonnay v pozdním sběru, ročník 2019, které částečně zrálo v dubových sudech. Ve svém textu jsem se nezmínil o druhém povedeném bílém víně z mé oblíbené odrůdy Ryzlink rýnský. Pokud jsem se zde pustil do porovnání přes váhy zápasníků, tak rýňák od Grégerů šel do souboje s výše uvedenými víny přímo jako váha mušší… 

Suchý Ryzlink rýnský v kabinetu, ročník 2018, byl na jedné straně svěžím vínem krásné decentní vůně, ze které vylézaly tóny lipového květu, ale současně na druhé straně v chuti byl již plným harmonickým vínem s jemnou slaností minerality. Co mi na vinobraní uteklo, toho jsem si pak všiml dobře až doma, když jsem si na jednu zakoupenou lahev vyhradil v průběhu jednoho večera dostatek času. Najednou tu byl rýňák, co má milovníkovi vína, jako jsem já, co nabídnout, upoutá svou aromatikou i vyzrálou dochutí.

Zatím jsem se tu ještě nezmiňoval, kde vlastně bratři Grégrové své hrozny pěstují. Pochopitelně byste jejich vinice mohli najít především v okolí Rakvic a sousedních Přítluk. Dívám-li se na etikety jejich vín, čtu zde názvy rakvických tratí Kozí horky a Trkmansko, přítluckých tratí pak Přítlucká hora, U majáku a U křížku. Ochutnávaný Rýnský ryzlink pochází právě z vyhlášené trati Trkmansko. Uvádí se, že tato trať je položena s jihozápadní orientací na Trkmanské hoře, což je spíše zvlněný terén s mírným převýšením dosahujícím v nejvyšších místech zhruba 220 metrů.

Ještě v devatenáctém století byla Trkmanská hora obklopena soustavou velkých rybníků na řece Trkmance. Byly již sice vypuštěny, ale podobného efektu sousedících velkých vodních ploch se v současnosti dosahuje díky vlhkému vzduchu proudícímu podél Přítlucké hory od nedalekých Novomlýnských nádrží.

Trať Trkmansko má unikátní půdní složení. Půda je tu hlinitá s vápencovým a písčitým podložím, ze které vylézají na povrch malé zvápenatělé bílé mušličky a ulity pravěkých mořských živočichů. Právě dno třetihorního moře má největší podíl na výjimečnosti této trati. Severně pak na rakvickou Trkmanskou horu souvisle navazují viniční trati sousedních Velkých Bílovic, odkud si rovněž pravidelně vozím hodně dobrá vína…

Réva se zde na Trkmansku pěstovala již ve středověku, vína odsud se vozila dokonce až na Pražský hrad. Z historických záznamů vyplývá, že místní vína z Trkmanské hory patřila v minulosti k nejlepším v celém českém království. Víno vyráběné ze sušených hroznů dokonce ve své popularitě převyšovalo i sladké Tokajské.

Procházel jsem webové stránky řady místních vinařů, desítky z nich se hlásí k části vinic umístěných na viniční trati Trkmansko. Především se vyzdvihuje, jak zde výběr stanoviště pro pěstování révy významně ovlivňuje vlastnosti hroznů, přičemž se do vína dostává větší obsah fenolických sloučenin. Já to sice na jazyku při ochutnávání nepoznal, ale zážitek mi rýňák poskytl náramný. Možná se na tom podílela kromě umění vinařů rovněž viniční trať Trkmansko.

Rodan

Roter Muskateller a pár dalších rakouských vín

Těsně před létem jsem tu zveřejnil text o ochutnávce rakouských vín, kterou pro nás ve Starém Poddvorově připravil Mirek, který v Rakousku již několik let žije a pracuje. Byl zejména o jednom zajímavém vinařství Grafinger z Kremstalu (tady). Pokud se vám toto vyprávění líbilo, tak se jistě nebudete zlobit, když opráším své poznámky a vzpomínku na ochutnávku rakouských vín dokončím. 

Jak začít? Nebudu se už vracet k vínům z vinařství Grafinger, popíšu své dojmy z ochutnání zbývajících vín. První víno, které již nemám spojené z Kremstalem, je zajímavá odrůda pro výrobu bílého vína Roter Muskateller. Doposud jsem na víno z této odrůdy ještě nikdy nenarazil, právě proto mě ho lákalo ochutnat. Jediné, co jsem se posléze o něm dočetl, bylo, že je jednou z nejstarších odrůd na světě a jednou z nejvzácnějších odrůd v Rakousku. 

Uvádí se, že červený Muškát vznikl mutací odrůdy Muškát žlutý v oblasti Středního východu, někde mezi Mezopotámií, Ománem a Indií. Roter Muscatteler byl pravidelně zmiňován už od středověku a patří k hlavní skupině římských odrůd pro pěstování vína. Byl považován za nejlepší z muškátových odrůd s příjemnou chutí muškátového oříšku. Roter Muskateller má narůžovělé bobule, z nichž se macerováním získává narůžovělý mošt, přičemž se však růžové barvivo postupně naváže na kvasinky a výsledné víno zůstane bílé.

Ochutnávané víno bylo z vinařství Hauser-Anno1555 hospodařícího v okolí vinařského města Poysdorf v Dolnorakouském vinařském regionu. Lehké suché aromatické víno z ročníku 2018, s muškátovou vůní a nasládlým extraktem v chuti přecházejícím do dlouhého příjemného závěru. Líbí se mi označení, se kterým ho na cestu za milovníky vína posílá vinařství: „Víno pro pobavení a chtíč …“

Jako další víno na ochutnávce bylo víno z klasické odrůdy Sauvignon blanc. I tentokrát Mirek při výběru vína zůstal v Dolnorakouském vinařském regionu, ale z Kremstalu se posunul po toku Dunaje k Vídni, do oblasti Thermenregion, kde sídlí vinařství Haralda Zierera. Už jste někdy narazili na vína téměř z předměstí Vídně? 

Za produkcí a prodejem vína z vinařství Zierer stojí dva mladí sourozenci Harald a Klaudie Ziererovi. Harald odpovídá za vinařství, vinice a vinifikaci v Gumpoldskirchenu, zatímco Klaudia provozuje vinárnu v Badenu, kde se vína prodávají. Počátek vinařství se datuje do roku 1998, odkdy se orientují na mezinárodní styl výroby vína. Kromě klasické výroby bílých vín v nerezových nádržích se pustili rovněž do produkce červených vín s využitím barikových sudů, a to s využitím odrůd, které nebyly pro tento region zcela typické, jako jsou Merlot, Pinot Noir a Syrah.

My jsme ten večer ochutnali Sauvignon blanc z ročníku 2018. Nebýt srozuměný, že koštuji rakouská vína, ani bych ho na víno od Vídně netipoval. Ale potěšilo, bylo suché, silné, svěží příjemný buket, typická odrůdová ovocná chuť a harmonická kyselinka. Dokážu si představit, že bych se s takovými víny po večerech dokázal těšit.

Doposud jsem tu vzpomínal pouze na samá bílá vína. Degustaci však Mirek zakončil červenou tečkou. Nabídnul nám červené cuvée Oton One od Otmara Amona z Kremsu, ročník 2013. Jde o typické butikové vinařství vyrábějící vína z nakupovaných hroznů z různých oblastí Rakouska. Oton One bylo povedené cuvée dvou odrůd Cabernet Sauvignon a Merlot. Možná nedosahovalo úrovně obvyklé pro Bordeaux, ale pilo se příjemně. Ve vůni černý rybíz, lesní plody, hořká čokoláda a vanilka díky třicetiměsíčnímu ležení v barikových sudech. Je patrné, že se všude ve světě pokoušejí dělat velká vína…

Byla to povedená degustace. Od přítele Mirka jsem k prezentovaným vínům zaslechl řadu informací, mnohé z nich jsem slyšel poprvé. Dokonale mě nalákal, abych v ochutnávání rakouských vín pokračoval. Až se to tu zklidní, seberu se a do Rakouska za Mirkem a dobrými víny určitě vyrazím.

Rodan

Degustace na baru

Tak už to tu máme zase. Koronavirus dal o sobě znovu vědět, a to ještě ve větším rozsahu než na jaře. Nikdo z nás si nechtěl připustit, že se opět budeme muset omezit ve všem, co děláme. Jak v práci, tak i v tom ostatním, například ve víně… Měli jsme s Jardou vyhlídnuto několik zajímavých ochutnávek vín ze všech koutů světa, ale co naděláme. Postupně nám přicházela oznámení, že se degustace jedna za druhou ruší. Nezbývá než to respektovat, určitě nedáme viru příležitost nás porazit, ale přece jen, bude nám to objevování nových vín chybět.

Někdy stačí málo. Potřebovali jsme si s Jardou něco spolu v centru Prahy vyřídit, ideální se k tomu na chvíli někde posadit. Tuhle to nebylo ideální, tam zase neměli víno, které bychom si ve skleničce k tomu mohli dát. Nakonec jsme skončili ve vinném baru Vinograf. A to doslova. Posadili nás přímo k barovému pultu z masivního dřeva. Když nic jiného, měli jsme všechna nabízená vína tak říkajíc na ráně. Navíc zde byl stále přítomný ochotný personál, který k ochutnávaným vínům dokázal podat řadu zajímavých informací. Když už jsme přišli o řízené degustace, postarali jsme se aspoň o jednu neřízenou…

K prvním vzorku dal tip Jarda. Už delší dobu měl zájem ochutnat vína jednoho z moravských autentistů, čejkovického Petra Kočaříka. Hospodaří tam na dvou hektarech vinic, na kterých využívá pouze prostředky povolené v biologickém vinohradnictví. Jeho vína po delší maceraci kvasí spontánně a většinou leží na kvasnicích v dubových sudech bez síření dlouhé měsíce. Vína většinou před lahvováním nečiří ani nefiltruje. Zakládá si na tom, aby si vína zachovala svou přirozenost danou terroirem. 

Ochutnali jsme od něho Chardonnay. Do skleničky jsme dostali víno sytě žluté, až zlaté barvy. Ve vůni bylo patrné, že půjde o víno, které se odlišuje od běžné moravské nabídky. Hodně výrazné odrůdové aroma žlutého zralého ovoce a medu, současně bohatě doplněné vanilkovými tóny díky zrání v dřevěném sudu. Chuť pak byla stejně jako vůně intenzivně medově ovocná s doprovodem vanilky končící v hřejivé dochuti charakteristické pro velká vína. 

Pro další vzorek jsem sáhl kousek vedle, do Velkých Bílovic. Mám tam řadu oblíbených vinařů, nicméně jsem se stále nedostal k ochutnávce vín od Františka Zapletala. Když jsem si teď v posledním čísle Wine & Degustation s ním přečetl zajímavý rozhovor, rozhodl jsem se tuto situaci napravit. A povedlo se. Do sklenky jsem dostal jeho známkové víno z lahve magnum pod názvem Shisar, z ročníku 2016. Jde o červené cuvée, kde přes padesát procent pochází z odrůdy Cabernet Sauvignon, dále je třetina tvořena odrůdou Zweigeltrebe a zbytek pak doplňuje Alibernet. Tím, že zraje v barikových sudech, dostává i přes svou patrnou ovocitost plné tělo. S víny typu Bordeaux si ho nespletete, ale na Moravu je hodně povedené. Ze zmíněného rozhovoru s vinařem vím, že si na plných červených vínech zakládá, toto se mu rozhodně povedlo.

Následující zastávka směřovala o kus níže, do rakouského vinařského regionu Burgenland. V této oblasti i v sousedním Maďarsku hospodaří již pětadvacet let vinař Uwe H. Schiefer, který si rovněž zakládá na výrobě dobrých červených vín. Ochutnal jsem jeho Frankovku pod názvem Pala s dodatkem Woller, kde hrozny byly sklizeny právě na stejnojmenné maďarské vinici Woller. Naopak Pala je maďarský název pro břidlici, která je pro půdu vinice charakteristická. Ta výrazně ovlivnila i chuť vína, bylo na jedné straně ovocně svěží, na druhé obsahovalo náznaky grafitu, bezu, vavřínu a břidlice. V přetrvávající dochuti byly patrné tóny pepře a slané minerality. 

Naši ochutnávku jsme s Jardou zakončili jedním povedeným francouzským vzorkem. Aniž bychom o to usilovali, dostali jsme do sklenky červený vzorek vína, z jednoho mladého projektu vinařství Domaine Bousquet. Před časem jsme oba propadli vynikajícím červeným vínům z jejich argentinských vinic, tentokrát víno pocházelo z jejich původní domoviny, z Roussillonu, konkrétně z vesnice Estagel, severně od Perpignanu, poblíž hranic se Španělskem. Místní projekt výroby vín zde nazývají Immortelle (slaměnka, květina, co zde roste ve vinicích), přičemž tento název nesou v záhlaví i jednotlivá vína.

My jsme ochutnali červené cuvée charakteristické pro údolí Rhóny, tvořené především odrůdami Syrah a Mourvèdre, doplněné odrůdami Grenache Noir a Carignan. Víno z ročníku 2018 bylo fermentováno ve velkých dubových sudech. Ve vůni mělo tóny lesního ovoce až peckovin, byla v něm však patrná i lékořice a káva espresso. V chuti bych přidal ještě čokoládu, a především jemné taniny. Celkově bylo ochutnávané víno hladké, ale současně bohaté, lákající k dalšímu a dalšímu napití. 

Nikdy bych nevěřil, že si ze schůzky odnesu tolik zážitků s dobrými víny, zavítám mezi vinaře do mé oblíbené Velkopavlovické vinařské podoblasti, odtud do Rakouska, a především do Francie. Jednotlivá vína se sice lišila, ale každé z nich mělo něco do sebe. Úžasná inspirace do nelehkých dob, až nás uzavřou do našich domovů a omezí setkávání…

Rodan

Čas kvasu

Netuším, zda i ostatní příznivci a obdivovatelé vín červených, bílých, růžových či sektů vnímají podzim stejně jako já. Pro mne je to období zrodu něčeho nového, krásného, obdivuhodného. Zkrátka jakýsi proces porodu vína nového ročníku, kolem kterého se mohu motat v přímém přenosu. Na počátku plná vinice sladkých hroznů, o které se vinař přetahuje se špačky, vosami či sršni. Pokud vyhraje, pustí se do sběru. Probírá se úrodou, zdravými střapci plní džbery, které pak sváží k dalšímu zpracování.

Letošní rok se na mé vinici dvakrát nepovedl. Květnové mrazíky připravily vinnou révu v rozpuku o první násadu květů, sice si to zopakovala, ale nabrala zpoždění, ze kterého se až doteď nevzpamatovala. Přes léto to zas tak patrné nebylo, ale odrůdy, které byly v jiných letech nachystané ke sklizni zpravidla ke konci srpna, letos nechtěly jako na potvoru dozrávat. Dal jsem jim ještě měsíc času navíc, ale ani ke konci září to s nimi nebyla žádná velká sláva. A ty pozdější? Darmo mluvit, stále jsou ve vinici a silně se obávám, že ten věčný boj se špačky letos prohraji. I když jsem se moc snažil jim to ztížit nataženými sítěmi. Jak na smilování čekám na pár teplejších dnů, které by hroznům dodaly tak potřebnou sílu k tomu, aby dozrály.

V prvním kole jsem sklidil něco kolem deseti kilogramů. Řeknete si, žádná sláva. Máte v zásadě pravdu, ale od vinaře, který pěstuje vinnou révu jako svůj koníček a pak ji téměř na koleně zpracovává v domácích podmínkách, i takové malé množství vyrobeného vína vyžaduje značné úsilí, než dosáhne kýženého výsledku. V podobě několika litrů vlastnoručně vyrobeného vína…

Začal jsem macerací probraných bobulí. Ve třech nádobách jsem rozmačkal kuličky révy jak pro bílé cuvée Solarisu, Müller Thurgau a Bianky, tak zvlášť pro červený Cabernet Cortis a pro Boskop Glorii. Cortisu mám stále jen minimálně, panenská úroda tříletých hlav mi dala jen něco ke dvěma kilogramům, nechal jsem to však macerovat samostatně, toužil jsem ochutnat, na co se mám v budoucnu těšit. Po třech týdnech mohu říci, že to je povedená odrůda kabernetovského typu s plným tělem. Už se rozjelo kvašení, rmut jemně perlil, po jedné skleničce koštu už byl znát minimální alkohol. Oproti tomu byla Gloria výrazně ovocitá, lehká, po peckovitém zahradním ovoci. Napadlo mne srovnání s Modrým Portugalem, ale přece jen v závěru měla více tříselných tónů.

Momentálně je už mošt ve skleněných demižonech na kryté lodžii pražské bytovky. I z obou červených odrůd jsem vytvořil společné cuvée. Cabernet Cortis se v něm patrně ztratí, ale třeba se s Boskop Glorií popasuje a dá jí pevnější zadek. Vylisovaný mošt začal pěnit a kvasit. Obě nádoby mám pod kvasnými zátkami, baví mne pozorovat, jak oxid uhličitý vznikající přeměnou cukrů na alkohol tvoří ve dvou spojených hladinách vody v zátce bublinky deroucí se z demižonu ven. 

Dám tomu ještě pár dnů a určitě budu ochutnávat různé fáze zrozeného burčáku. Do kupy kolem šesti litrů vína není žádná sláva, ale těším se, že mne do letošních vánočních svátků mlaďounké víno ještě hodně potěší. Mám zkušenosti, že oxidaci vína zabránit nedokážu a pak bojovat s negativními projevy v chuti se mi ani nechce. 

Nechám se překvapit, jak dopadnu ještě se zhruba dvaceti kilogramy zbývající úrody. Pokud budu mít štěstí, tak si celý proces ještě jednou zopakuji, pokud ne, tak je tu ještě jeden letošní pokus. V kanceláři mi kvasí demižon šípkového vína. Před mnoha lety jsem s ním začínal a matně si vzpomínám, že bylo hodně povedené. A pro úplnost, mám vyhlídnuto ještě několik keřů trnek. Říká se, že po prvních nočních mrazících je to ideální surovina pro výrobu ovocného vína. Už jste někdy pili trnkové víno? Pokud uspěji, dám vědět. 

Rodan

Průběžná degustace s „Vinárníkem“

Jsou vinné degustace, které si děláte sami pro sebe, zpravidla to však skončí u dvou, třech lahví. Pokud chcete zažít něco méně obvyklého, vyrazíte na organizované akce, kde se setkáte buď s řízenou či neřízenou degustací vín od určitého vinaře, z vymezené oblasti, nebo od jednoho z prodejců. Já jsem tentokrát s Jardou zvolil méně častý způsob objevování nových vín, a to takzvanou průběžnou ochutnávku. Připravil ji sommelier Jan Bretl ve vinotéce Lucerna ze čtyř vín vinařství Čapka ze slováckých Hrušek.

Pravděpodobně bych si podobnou akci nezvolil jako celovečerní program. Ale na druhou stranu, pokud jdu z práce a jen tak cestou mám možnost koštnout čtyři vzorky vín z vinařství, na které jsem doposud nenarazil, tak proč ne. Rád si udělám radost, třeba mne budou vína chutnat a zařadím je do svého portfolia. Nejprve tedy, něco málo o vinařství.

Vinařství převzal Martin Čapka po svém otci a již deset let produkuje lahvová vína z vlastních hroznů vypěstovaných na vinicích lokalizovaných v obci Josefov u Nechor. Jednak obhospodařuje výsadbu na vyhlášené viniční trati Kukvička, o které jsem tu již psal (tady), jednak na viničních tratích Židlíky u Nechor a Podkovné. Trať Židlíky je mírně svažitá až rovinatá s orientací k východu. Půdu tvoří velmi úrodná hlinitá spraš s vyšším obsahem jílovitých částic. Tato půda velmi dobře zadržuje vodu a díky tomu je vhodná pro svěží aromatické odrůdy typu Sauvignon Blanc. Podkovné je nejvýše položenou viniční trať v blízkém okolí Nechor. Rovinatý terén postupně přechází do jihozápadně orientovaného svahu. Na úrodnou černozem navazuje velmi hluboká spraš, obohacující víno o minerální stopu.

Prvním vínem, které jsem dostal do skleničky byl suchý Sauvignon, ročník 2019, z tratě Židlíky u Nechor. Hned první víno mi udělalo velkou radost. Když to zpětně hodnotím, bylo z celé degustace nejlepší, bez obav ho mohu doporučit k zakoupení. Víno mělo typickou světle zelenou barvu se zlatými odlesky. Vonělo po angreštu a broskvích. Chuť byla šťavnatá a harmonická s nádechem černého rybízu.

Druhým vzorkem bylo suché Sylvánské zelené, ročník 2019, z tratě Kukvička. Řekl bych, že víno zapadalo do mých představ o tom, jak má chutnat tato odrůda, přece jen bych si však dokázal představit méně hořkosti, kterou nacházím zpravidla u nedozrálých slupek, či rozkousnutých jadérek. Avizované minerální tóny a medovost jsem tam moc nevnímal, převládala mi pikantní kořenitá dochuť.

Pro radost běžnému konzumentovi byl připraven třetí vzorek, libivé polosladké Rulandské šedé, ročník 2019, z viniční tratě Kukvička. Na rozdíl od předchozích dvou vín byla u něho barva sytě zlatá. Pochopitelně nasládlost korespondovala ve vůni s výraznými odrůdovými tóny sušeného ovoce, fíků a lučního medu. V chuti bylo víno svěží, po přezrálých meruňkách, mangu a hruškách. Takže ještě jednou, svého zákazníka si toto víno určitě najde, pro mne ho je však škoda…

O poslední čtvrtý vzorek jsme svedli s Jardou polemiku. Cabernet Sauvignon, ročník 2017, z tratě Židlíky u Nechor, se mu totiž moc líbil. Ocenil jeho tmavě rubínovou barvu ve vůni, v chuti pak rybízové tóny a kořenitost, pochopitelně doprovázené tóny dřevěných sudů, a jak jinak, s vanilkou a čokoládou. Já v tomto vínu postrádal plné tělo, přišlo mi jako typický reprezentant lehkého moravského Cabernetu Sauvignon. Ještě si má krátkodobá vinná paměť přece jen vybavovala dozvuky těžkých červených italských vín z nedávné degustace ve Vinodocu.

Takže, o tomto byla průběžná degustace čtyř zajímavých vzorků z vinařství Čapka. Rád jsem je ochutnal, a především si o nich popovídal. Nejen s Jardou, ale i s prezentujícím sommelierem, který je, jak jsme stačili zjistit, podobným fandou do vína, jako jsme my dva. Nejenže píše svůj vinný blog „Vinárník“, ale má i svou malou vinici v Hoštce na Mělnicku. Určitě jsme se tedy nepotkali naposledy…

Rodan

Supertoskánci z Bolgheri

K vínům v jihozápadním Toskánsku v oblasti nazývané Maremma mne přivedl až Jarda. Jednak toto italské pobřeží, kde jižní Tyrhénské moře přechází do severního Ligurského, opěvoval ve svých textech (třeba tady), jednak mne doprovodil na několik degustací toskánských vín, kde se logicky vína z této oblasti nedala opominout (třeba tady). A když jsem pak přechutnával italská vína z francouzských odrůd (tady), bylo mi jasné, že se k Bolgheri DOC musím na blogu se svými poznámkami vrátit.

Současná apelace Bolgheri DOC leží v okolí Livorna. Její vznik nebyl vůbec jednoduchý, neboť toskánští vinaři si střeží pro výrobu svých červených vín tradiční místní odrůdy jako jsou Sangiovese nebo Nebbiolo. Když se okolo roku 1970 začala řada vinařství v této oblasti zabývat výsadbou nepůvodních odrůd Merlot a Cabernet Sauvignon, do stávajících apelací tato vína přijata nebyla a vína musela být označována pouze IGT (indicazione geografica tipica), tedy jako vína vybočující ze stanovených norem pro apelační sytém. Vůbec to však neznamenalo, že se jednalo o vína horší kategorie, naopak tato vína začala dosahovat té nejvyšší kvality. Zažil se pro ně název „Supertoskánci“ a vzhledem k tomu, že mnohdy překonala i vína z místních odrůd, stala se známými mezi milovníky vína a jejich cena na trhu rychle rostla. To nakonec vedlo i k oficiálnímu uznání kvality a přidělení speciálního statusu DOC Bolgheri.

Oblast této apelace je pro pěstování vinné révy ideální, speciálně vyhovuje právě zmíněným mezinárodním odrůdám. Na východní straně vede rovnoběžně s pláží řetězec kopců, které je chrání i ze severu před chladnými větry a zimními mrazy. Poloha u moře přispívá k pomalému a pravidelnému dozrávání všech kvalitativních složek hroznů, cukrů, polyfenolů a vůní a pomáhají udržovat potřebnou kyselost hroznů. Vinice se rozkládají na půdách s kulatými oblázky, pod nimi lze nalézt písky, vápence a jíly, na východě i půdy sopečného původu. Tím se jednotlivé polohy i zásadně odlišují, obecně se dá říci, že tu existují tři různé oblasti s různým půdním složením, a to kopce, střední oblast a oblast blízko moře.

Vlastní apelace se člení na tři úrovně. První z nich je DOC Bolgheri, s poměrnou volností používaných odrůd, přičemž mohou být vína vyráběna až ze sta procent z Cabernet Sauvignon, Merlot či Cabernet Franc, zastoupení ostatních odrůd je již regulováno. Může být dosahováno i nejvyššího stanoveného hektarového výnosu hroznů ze všech třech úrovní. Víno musí rok zrát před vypuštěním do prodeje.

Druhá úroveň je nazývána DOC Bolgheri Superiore. Odrůdové složení je obdobné, rozdíl je v nižším hektarovém výnosu a povinnému dvouletému zrání vína před uvolněním do prodeje. Výrazně se pak liší až třetí úroveň DOC Bolgheri Sassicaia (od sasso, což v italštině znamená skála), kde je stanoven povinně osmdesáti procentní podíl Cabernet Sauvignonu. Víno musí zrát nejméně dva roky, z toho nejméně osmnáct měsíců v 225 litrových barikových sudech.

A teď konečně k ochutnaným vínům. První z nich jsem pil na degustaci toskánských vín. Supertoskánec tam byl jen jeden, ale vlétl mezi vzorky jako blesk a u mne vyhrál na celé čáře… Ochutnávané Bolgheri Rosso Superiore "Castello di Bolgheri" DOC 2016 ze stejnojmenného vinařství bylo dobře strukturované víno tří odrůd, Cabernet Sauvignon, Merlot a Cabernet Franc. Velmi tmavá barva, aroma a chuť po černém rybízu, ostružinách nebo borůvkách, dále sladké koření, lékořice s trochou pepře. Co se mi líbilo, tak harmonicky vyzrálé taniny, vyvážené tóny barikových sudů, víno s dlouhou dochutí… Víno, byť s vysokým alkoholem, bylo svůdně pitelné po celý večer.

O měsíc později jsem dostal do sklenky dalšího supertoskánce, a to z vinařství Donna Olimpia 1898 Cabernet "Campo alla Giostra", Bolgheri DOC 2015. V rámci ochutnávaných vzorků jsem už nebyl tak nadšený, preferoval jsem ten večer spíše vína, kde dominovala odrůda Merlot. Zde se jednalo o víno výhradně z odrůdy Cabernet Sauvignon s intenzivní rubínově červenou až fialovou barvou. Ve vůni a chuti jsem zaznamenal jednak ovocné tóny, ale v celkovém dojmu zabalené do bylinného projevu. Každopádně mi neladila ani svíravost projevu dubových sudů, asi by mne to odradilo takovémuto vínu podlehnout.

Toskánsko si do budoucna určitě zaslouží mou trvalou pozornost, ale po zážitcích z poslední doby budu vína pečlivě vybírat. Bolgheri DOC bude jistě jedním z tipů, ale ne jediným…

Rodan

Vína z Rhony

Vínům z Rhony jsme se v našich textech zatím moc nevěnovali, proto jsem s radostí přijal pozvánku na degustaci vín z údolí Rhony, kterou pořádala společnost Advivum. Tedy přesněji řečeno, jednalo se o sérii degustací se zaměřením na tuto oblast vždy s určitým tématem. Ta včerejší si kladla za cíl porovnání dvou odrůd typických pro tuto oblast. Bílé zastupovala odrůda jak jinak než Viognier, červené Syrah. Znalým oblasti hned naskakuje, že to jsou odrůdy typické pro severní Rhonu, ale nejen sever byl zastoupen na včerejší degustaci.

Nejdříve mi ale dovolte rychlou exkurzi po Rhoně těm, kdo se s těmito víny ještě nesetkali, ostatní si mohou osvěžit paměť. Od města Vienne po Valence se oblast nazývá severní Rhona, dále na jih až po departement Bouches-du-Rhone jižní Rhona. Sever a jih pak nesou společné označení Cotes-du-Rhone. Co se týče hierarchie vín, nejníže stojí Vin de table, stolní vína, jen o jednu příčku výše Vin de pays, tedy zemská vína. Na rozdíl od těch stolních je už nepřípustná chaptalizace neboli doslazování moštu a hrozny musí vykazovat původ uvedený na vinětě. Apelační vína, tedy viněty s nápisem Appelation d’Origine Controlée se už odlišují maximálním povoleným hektarovým výnosem, původem hroznů i odrůdovou skladbou. Nejvýše stojí lokální apelace. Nemají v názvu žádný odkaz na Cotes du Rhone a jsou uvedena jen jména obcí. Ze severní Rhony jsou to např. Cote Roti, Hermitage, z jižní Rhony Gigondas, Vacqueras či Chateauneuf du Pape.

Hlavní odrůdou severní Rhony je Syrah a díky testům DNA je dnes jasné, že se narodila právě tady. K životu ji probudili Australané, kteří s ní začali slavit úspěchy pod jménem Shiraz. To Francouze přinutilo, aby se rozpomenuli na její kvality a dnes se Syrah těší opět zasloužené pozornosti. V bílých vínech dominuje odrůda Viognier. Její vína jsou plná a mají jen velmi lehkou kyselinku s aroma meruněk, manga, medu, hlohu, kdoule či perníku.

Na jižní Rhoně tvoří 70 % osázené plochy odrůdy Grenache, Mourverde a Syrah. Bílá vína musejí z 80 % tvořit odrůdy odrůd Grenache blanc, Clairette, Marsanne, Rousanne, Bourboulenc a Viognier. A ještě jedna zásadní věc a odlišnost. Na rozdíl od Bordeaux, kde se zcelování různých odrůd provádí až po ukončení bouřlivého kvašení anebo ještě nějaký čas po něm, na jižní Rhoně používá mnoho vinařů tradiční technologie společného kvašení.

Pojďme se tedy podívat na vína, která jsme mohli ochutnat a porovnat. Začátek byl pojat jako slepá degustace dvou vzorků odrůdy Viognier. Znali jsme všechny informace o víně, vinaři, ročníku a bohužel i o ceně, jen jsme nevěděli, které víno se skrývá pod písmenem A a které je B. U mě vyhrálo na celé čáře víno A, což bylo Condrieu DePoncis 2018, Francois Villard. Barva zářivá, lehce nazlátlá. Ve vůni cítím závan citrusů, tóny broskví a meruněk. Chuť je svěží, jemná a krásně zakulacená. Degustační poznámky obsahují nejvyšší hodnocení, ovšem odpovídá tomu i cena. 1 700 Kč po degustační slevě je hodně, ale pokud by se jednalo o mimořádnou příležitost, proč ne.

 

Vinařství Laurent Miquel nabídlo Viognier Verité 2013 a červené Faugeres Kinsale 2017. Obě vína byla dobře pitelná, červené bez sudu, pouze v nerezu. Vinařství nicméně není z oblasti Rhony, ale ze sousedního Languedoc-Roussilon, proto mě překvapilo zařazení těchto vín na degustační seznam.

Odrůdu Syrah skutečně z Rhony, a to ze severní, důstojně zastoupily dva vzorky. Crozes-Hermitage 2016 Mangum, Alain Graillot a Cornas Jouvet 2015, Francois Villard. Poslední zmíněné víno i vinař jasně ukázalo, že Francois je nesmírně talentovaný vinař. Ve vůni je tmavé ovoce, možná stopy černého rybízu, koření a lékořice. V chuti je patrná mineralita a svěžest. Víno má pevné tělo, vynikající kombinaci taninu a kyseliny.

 

Na závěr se podával dezert, který představil opět Francois Villard. Quintessence 2010 je 100 % Viognier z velmi vyzrálých hroznů. Zbytkový cukr je 40g/l, přitom alkohol je 14,5 %. Krásně vyrovnané sladké víno, ke kterému by se hodil modrý sýr nebo husí játra, zrovna jako Sauternes z Bordeaux.

Oblast Rhony je velice zajímavá, tímto úvodem doufám otevírám dveře dál do světa vín z Rhony. Těším se, že se s Rodanem vrhneme objevovat další apelace a snad co nejdříve vyjde nový příspěvek. Třeba odtajníme někomu možná známou zkratku GSM, tolik typickou pro cuvée jižní Rhony. Těším se na to.

Jarda