Tak trochu jiný tádžický sklípek

Je tu opět poslední letošní den, chystám si pro sebe vína na silvestrovský večer a zvažuji, na jaké téma by bylo nejlepší se v našem blogu s rokem 2021 rozloučit. Vybavuje se mi, že jsem tu přesně loni vyprávěl o dobrodružství, které jsem před pár lety zažil, když jsem letadlem pašoval vinný rmut z dalekého tádžického Dušanbe do Prahy. Hezké vzpomínky mě vracejí zpět do vinného ráje na jižních svazích třítisícových vrcholů Fanských hor na dohled obklopujících hlavní město Tádžikistánu. 

Poštěstilo se mi, že mě při pracovní misi na tádžickém ministerstvu financí vytáhli místní auditoři na víkendový výlet kousek za město právě do zmiňovaných hor. Navštívili jsme historickou pevnost Hissor, vyjeli autem křivolakými silničkami na vrcholky hor až na místo, kde si přes dvacet let vládnoucí tádžický prezident Emómalí-ji Rahmón nechal postavit své letní sídlo neboli „daču“, jakýsi mramorem obložený palác… Hezké zážitky, což o to, ale stále to nebyl hlavní cíl našeho výletu.

Pro mě, milovníka vína to byla pochopitelně návštěva místního vinohradu Nodži, táhnoucího se pro mě až téměř neuvěřitelně v nadmořské výšce kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Zkrátka zázrak subtropů… A věřte nevěřte, takhle obalené keře vinné révy jsem nikdy před tím a ani potom neviděl. Jejich sklizeň právě vrcholila. No a když už jsem byl hostem ministerstva financí, nebylo pro mé průvodce až zas tak těžké připravit takové soukromé vinobraní. 

Zdobení stromečku

Tak už to máme opět za sebou. Letošní Štědrý večer se nezadržitelně odsunul do vzpomínek, chvilku ještě budeme ukazovat pár fotografií a předvádět dárky od svých bližních. Za bujarého veselí pak ukončíme druhý covidový rok s nadějí, že se dočkáme alespoň trochu normálního života. Chceme se přece potkávat s rodinami, přáteli nebo třeba s lidmi, kteří jsou ze stejného těsta jako my v tom, že dokážou trávit večery se sklenkou dobrého vína na některé z řízených degustací.

Ještě chvilku na vánoční notu… Nevím, jak to máte u vás, v naší rodině pro mě a mé sestry zdobil vánoční stromeček výhradně náš táta. My děti jsme do obývacího pokoje nesměli, o to větší překvapení pak bylo, když Ježíšek zazvonil na zvoneček, otevřely se dveře, stromek zářil hořícími svíčkami a prskavkami a pod ním ležela kupa dárků. Rodiče se zkrátka uměli postarat o to správné vánoční kouzlo…

Tuto tradici jsem si přenesl i do mé rodiny, i když už jsou děti dávno dospělé, držíme to stále stejně. Od bohatě prostřeného stolu, o což se dokáže Dana postarat na výtečnou, se zvedáme až tehdy, když zazvoní cinkot zvonku. Teprve poté Týna uvidí nazdobený a rozsvícený stromek, pod kterým leží dárky od Ježíška. A to je vlastně můj každoroční štědrodenní úkol. Dopoledne dát zakoupenou jedličku do stojanu, rozvěšet na něj léty nashromážděné kouličky, zvonečky, figurky, provázat větve stříbrnými řetězy a posypat lamelami. Ještě mi to jde…

Vánoční večírky

V předvánočním shonu se většinou odehrává nejvíce večírků. Jakoby nebylo už tak dost práce s uzavíráním konce roku a doháněním všeho, co jsme nestihli. Nestíhají téměř všichni, nejinak je tomu i u sommeliérů, vinařů i dovozců, koneckonců ti, kdo jsou členy našeho klubu, to potvrzují. Organizují jeden večírek za druhým, obvykle pro všelijaké firemní klienty. I ke mně dorazilo několik pozvánek na předvánoční setkání s vínem.

Jednu, která s ohledem na hosta předznamenávala velkou pohodu a profesionalitu, jsem s radostí přijal. Bylo to setkání s Michalem Šetkou a jeho oblíbenými víny z portfolia Advivum. Večer byl moc povedený, všechna vína byla skvostná. Velice zdařile sestavený degustační list doprovázely Michalovy zkušenosti a historky, které asi nikdy nezažijeme. Ale psát o tom, co všechno Michal zažil, nechci. Tahle komnata zůstane zavřená.

Vánoční přání z Vitisbergu

Za pár dnů tu máme Štědrý den, setkáváme se s blízkými a děláme si navzájem radost. Někdo dává dárky, někdo si připije sklenkou vína, někdo potěší třeba jen tak pozdravem. A tak to má být. Pokud jsme s někým prožili chvíle pohody, proč si na něho nevzpomenout právě v těchto dnech.

Mezi spřátelené vinaře už pár let patří i Ondra Konečný z čejkovického vinařství Vitisberg. Potkáváme se po celou dobu, co jezdíme s Danou a přáteli do Nového Poddvorova, a že je to už pěkných pár let… Nedivte se, že se mu podařilo u mě vytvořit určitou závislost na dobrých vínech. Nejenže z otevřených sklepů, ale i během roku od něho vozím krabice s víny a všem je doporučuji. Stojí za to.

Těsně před loňskými vánočními svátky jsem na stránkách našeho blogu Ondru vyzpovídal, jak prožil těžký covidový rok 2020. Možná si vzpomenete. Netušil jsem, že se po roce zas tak moc nezmění. Zkusím tedy tak trochu na naše povídání navázat a třeba zazní i něco více pozitivního, co nám milovníkům vína udělá radost.

Vlašáček

Myslím na to už nějaký čas. Píšu tu zpravidla o tom, co jsem zažil při objevování stále nových a nových vín. Jako by mi nestačilo se zaměřit jen na ta, která jsem už ochutnal a sedla mi… Dokážete si představit, že bych si každé ráno sedl k notebooku a začal se v textu ohlížet za předchozím dnem? Třeba nějak takto… Tak jsem si opět otevřel lahvinku skvělého vína od mého oblíbeného vinaře. Dobrý? Jak dlouho byste mě dokázali číst? 

Tak jsem si opět otevřel úžasný Ryzlink vlašský od mého oblíbeného vinaře Antonína Blažka z Dolních Bojanovic… Nenudím? Dneska sice nebudu o tomto víně psát prvně, už jsem se o něm zmínit před dvěma roky při reportáži z otevřených sklepů v Novém Poddvorově. Dneska bych mu však chtěl vzdát hold a vyzdvihnout ho na piedestal. Zkuste to tedy vydržet.

Pan Antonín dostal vinařské geny po předcích. Od dětství se pohyboval s rodiči ve vinicích, odkoukával jejich práci při zpracování hroznů a výrobě vína ve sklepě. Cesta k vinařské profesi nebyla přímá, ale poté, co se vydal na zkušenou k rakouským vinařům, už ho touha vyrábět vlastní vína neopustila. Něco podědil, něco zakoupil, dosázel nové vinice a přebudoval sklep v Dolních Bojanovicích.

Vína pro dlouhé zimní večery

Nic není natolik absolutní, abych z toho vyvozoval univerzální závěry. Když se tak ohlížím za letošním podzimem, tak většinu vín jsem koštoval doma, kdy jsem musel hledat cestu k jejich hodnocení jen sám u sebe. Jasně, že tu občas taky popisuji některou z mých řízených či neřízených ochutnávek s vinaři, ale ve srovnání s předchozími lety toho zas tak moc není. Chodíval jsem na ně obvykle zpravidla jednou týdně, teď jsem šťastný, když to vyjde jednou měsíčně.

Takže vlastně to většinou probíhá tak, že si koupím něco lákavého od mých dodavatelů vín, od vinařů nebo jen tak z pultů vinoték. Pak si večer lahev otevřu, naleji vybrané víno do skleniček a způsobem pokus – omyl nacházím uspokojení, nebo se musím vypořádat se zklamáním. Jak by to bylo krásné, kdybych si před každým nákupem mohl víno skladované za ideálních podmínek přechutnat a při koštování doma vlastně jen užívat.

Říkám většinou, ale zas tak úplně pravda to není. Vzhledem k tomu, že nesháním vína ze dne na den, tak mám poměrně rozsáhlý archiv vinných lahví, co čekají na svůj den, nebo lépe řečeno na svůj večer, kdy si je otevřu. Tato vína shromažďuji průběžně, zpravidla si je odnáším od vinařů po absolvovaných ochutnávkách, nebo jsou mi natolik známé z předchozích koštů, že už oprávněně vím, co mě v lahvi čeká.

Je totiž neděle a mám dost času

Seděli jsme kolem dlouhého stolu, hrstka spolužáků, co si na sebe našla čas čtyřicet let po promoci. Jasně, že se můžeme stejně tak pobavit i za rok, dva nebo pět, ale počet těch, co se budou ochotni se ze svých ulit vymotat a vydat se na víkend do neznáma za čím dál méně podobnými tvářemi, bude menší a menší. Ale neřešme to, teď je tady přítomnost a ve vzpomínkách na časy studentské vlastně i minulost. Sobota se zlomila do neděle, Josef s Michalem vytáhli kytary a jede se opět naplno jako tenkrát, kdy prakticky nebyly žádné starosti a před námi ležel celý svět. Nevadí, že někdo zpívá líp, někdo třeba hůř, po nepočítaném množství piva a vína to je vlastně jedno.

Jako obvykle to vyhrály semaforské písně ze šedesátých let. Chytlavé melodie a důvěrně známé texty se nás drží od dětství. Jeden hit za druhým, od Růží z Texasu, přes Zuzanu, po Žízeň je veliká… Mě však dostal Pramínek vlasů, díky za něj Pepo. Mám s ním spojeno jedno silvestrovské slavení, kdy jsme se podobně sešli u Pavla na chatě v Milovech. Melodie této písně se tam tehdy uchytila a nikdo ji nechtěl opustit. Tak se kladly vlastní verše, jeden za druhým, přidávalo se a přidávalo, hlavně tam muselo být, že je totiž neděle a mám dost času…

Hotel nám připravil do salónku lákavé občerstvení, ale bez výčepu nápojů. Museli jsme se tedy postarali sami o sebe. Každý si na odchodnou z nedaleké restaurace Pivovar přinesl to, na co měl chuť. Buď petky s řevnickými speciály, nebo lahve vína. Ochutnával jsem tam sice prvně bílé poklady, klidně jsem mohl pokračovat, ale u mě to tak už bývá. Pokud si chci na závěr přece jen opravdu užít, tak  jdu do dobrého červeného vína. A když jsem viděl, že přede mnou už Pepa ochutnal vzorek Chianti a neváhal, bral jsem to od něj, jako od světem protřelého bohéma, za doporučení k následování.

Víno, ženy, zpěv a Řevnice

K vedlejšímu stolu přinesla obsluha další rundu skleniček bílého vína. Oči se mi mimoděk stále častěji obracely tímto směrem, byť skupinka čtyř mladých pohledných žen k naší společnosti nepatřila. Motaly se kolem nich malé děti, takže mi to přišlo od nich jako dobrý kompromis mezi hlídáním ratolestí a schůzkou kamarádek na kus řeči.

U našeho stolu se nás sešlo pár spolužáků po čtyřiceti letech po promoci. Bylo nás tehdy na škole ve třech kruzích kolem devadesáti, co se pravidelně potkávalo v posluchárnách a učebnách, užívalo si ve chvílích volna na mnoha místech Prahy či během prázdninových výjezdů po různých místech republiky. 

Nezapomenutelné byly třeba sportovní hry v Srbsku u Karlštejna nebo silvestrovské výjezdy na Pavlovu chatu v Milovech na Vysočině. Teď to tu však už bylo o dost skromnější setkání, mnozí z nás už zakončili svou profesní kariéru a náš život se začal ubírat jiným směrem. I tak skutečnost, že nás tentokrát do Řevnic přijelo alespoň dvanáct, lze považovat docela za úspěch.

Gevrey-Chambertin

Gevrey-Chambertin je vesnice v burgundské podoblasti Côte de Nuits, kde se vyrábí jedny z nejprestižnějších a nejdražších červených vín na světě. Hierarchie vín má 3 stupně – úroveň Village, 1er Cru a Grand Cru. Posledně jmenované již ovšem nenesou jméno Gevrey-Chambertin, nýbrž vlastní, samostatný název apelace, například Mazoyères-Chambertin GC.

Vína základní kategorie „Village“ mají jméno AOC Gevrey-Chambertin. Pokud víno pochází z jedné vinice, může nést za označením AOC Gevrey-Chambertin toto konkrétní jméno (např. Gevrey-Chambertin Aux Ételois). Zpravidla tuto možnost vinaři využívají tehdy, když dotyčný vinohrad patří k těm prestižnějším.

Vinic kategorie 1er Cru je celkem 27. Jejich vynikající kvalita je nezpochybnitelná, avšak i mezi nimi lze nalézt rozdíly – ty nejcennější vinice se nacházejí na svahu Saint-Jacques se skvělou sluneční expozicí, jenž se stáčí od úžlabiny Lavaux směrem k obci Brochon.