Vinobraní ve Ville Richter

Tak už to mám letos za sebou. Burčáky, vínka od českých a moravských vinařů na řadě atraktivních míst po Praze. Zkrátka, pořádaná vinobraní jsou pro mě, milovníka vína ohromným pokušením. Nejde o alkohol, to už snad čtenář mých textů pochopil, jde o vůně, chutě, terroiry, vinaře, rozhovory s lidmi, kteří jsou na tom podobně, jako já. 

A jak? Myslím, že jsem si mezi těmi všemi ochutnávkami našel řadu vín, která mě potěšila a ke kterým se budu vracet. Kromě uplavaného koštu pod žižkovskou televizní věží a zrušeného vinobraní v trojské botanické zahradě, se všechna ostatní setkání povedla. 

Co jsem si z letošních vinobraní pro sebe odnesl? Možná dva poznatky. Mnozí moravští vinaři ztrácí zájem o osobní setkávání se svými zákazníky a nechávají ochutnávky na obchodnících. Jasně, o vína osobně nepřijdu, ale už si o nich nepopovídám. Zvláště, když mi je nalévá gastro obsluha, která kromě propagačního letáku vlastně neví, co by mi řekla.

Druhý poznatek se týká poměrně velkého zastoupení vinařů z obou českých vinařských podoblastí, Litoměřické a Mělnické. Jasně, že dojem zkresluje vinobraní Prahy 7, kde se pod Trojským zámkem sešli převážně pražští vinaři, případně vinaři od Mělníka či Loun. Vlastně mě to letos přimělo i k zamyšlení, zda mě česká vína chutnají natolik, že je budu chtít ochutnávat čím dál častěji.

Weingut Familie Frei z Kamptalu

Vinobraní v plném proudu, každou chvíli ochutnávám vínka od zajímavých vinařů z Čech a Moravy, dalo by se říct, že v září mě budou zahraniční vína míjet. Ale nikdy neříkej nikdy. Minulý víkend nám tu v Praze naplánovaná vinobraní uplavala, tak jsem našel chvilku času a přerovnával jsem si má archivní vína. Narazil jsem na jedno téměř zapomenuté z loňského Wein Früling festivalu ve třech Dolnorakouských vinařských regionech. Riesling z teras nad Zöbingem z rodinného vinařství Stefana a Ulrike Frei.

V rodném listě má toto víno uvedeno Kamptal DAC Ortswein Ried Heiligenstein. Už jsem se o této lokalitě charakterizované sklepní uličkou uprostřed stráně s terasovitými vinicemi zmiňoval dvakrát. Psal jsem tu pochvalně zejména o vinařství bratrů Baumgartnerových, jejichž dovezenou krabici vín jsem vypil bezprostředně po návratu z Kamptalu s velkým potěšením. 

Z poznámek a na základě fotografií si vybavuji, že se Stefan Frei orientuje na udržitelnost jak na vinici, tak ve sklepě. Hrozny sklízejí na vinici ručně do malých bedýnek a pak následuje ve sklepě šetrné lisování. Díky tomu dokáží produkovat kvalitní vína, která sklízí mnohá ocenění na lokálních výstavách vín či na AWC Wiena. Ale neorientují se pouze na tichá vína, v jejich nabídce jsou i sekty a hroznová šťáva.

Vína ze Salabky

My Pražáci jsme náležitě hrdí na fakt, že i na území Prahy je několik vinic, kde se dělají fajnová vína. Několikrát jsem tu psal o Grébovce, kterou mám tak říkajíc za humny, na ochutnávkách se setkávám se špičkovými víny od Zilvara, od Vydry z Jabloňky, z vinice svaté Kláry nebo třeba s družstevními víny z Máchalky nebo z Modřan. Letos jsem měl štěstí a několikrát jsem natrefil na vinařství Salabka, které se nachází kousek za Botanickou zahradou v Troji.

První setkání bylo se spolumajitelem vinařství Janem Tomáškem při procházce po jejich vinici organizované spolkem Bohnice žijí… Bylo to začátkem května, takže jsme se hodně bavili o aktuálních jarních mrazících, na které nasazená réva doplatila. Pro mě to bylo první setkání s kouzelným místem, ze kterého jsem měl příležitost už pár parádních vín ochutnat.

Kdo je přespolní, tak alespoň pár základních informací. Salabka je viniční trať v pražské Troji se stejnojmennou usedlostí. Skládá se ze čtyř vinic, první zmínky o její existenci pocházejí z let 1224-1233. V 16. a 18. století se mezi jejími majiteli poprvé objevuje jméno Salaba, nicméně až od 18. století nese jméno po jednom z majitelů, Janu Kašparu Salabovi. Později byla vinice zrušena a dlouhá léta se nevyužívala. Obnovy se dočkala až tehdy, když se potkal majitel tamních nemovitostí pan Čermák s úspěšným podnikatelem panem Tomáškem, otcem současného spolumajitele a pustili se do ambiciózního podnikatelského záměru, znovu zvednout prestiž největší vinice v Praze. 

Flint

Dneska ode mě nečekejte žádná velká moudra… Ještě že už léto končí, v těchto vedrech si člověk v pergole raději otevře vychlazené pivo, než aby po deckách usrkával ze skleničky víno. Frekvenci vyhazovaných prázdných lahví jsem tedy drobet snížil, ale přesto jsem během srpna pár zajímavých vzorků ochutnal.

Jsem rád, že jsem podlehl nabídce blogu sklenicka.com a objednal si krabici převážně bílých franckých vín z Weingut Hofmann z Röttingenu. Šlo převážně o lehká svěží vína na křemencovém podloží, z přívlastků to byly kabinetní Rieslingy a Silvanery. Navíc tam bylo navíc jedno červené víno a to Schwarzriesling. Nečekejte žádnou novou odrůdu, jde o místní název Pinot Meunier, u nás známý také jako Mlynářka.

Franky řadím mezi středně velké německé vinařské regiony, které se od ostatních liší především odrůdovým zaměřením, kde Riesling je poražen právě Sylvánem a Milerkou. Většina vinic je vysazena podél kroutícího se toku řeky Mohan, což znamená menší podíl využité techniky a většího nasazení ruční práce na strmých vinicích.

Do třetice poddvorovské sklepy

Bez Marka Vybírala by Poddvorov ani nebyl Poddvorovem. Jeho vinařství Krásná hora byste sice našli až ve vedlejším Starém Poddvorově, ale pro mě na tuto akci neodmyslitelně patří a jejich vína zde považuji za jedna z nejlepších. Možná má subjektivní výtka směřuje ke způsobu, jakým Marek svá vína na sklepech prezentuje. Domluví se s někým, kde si může postavit prezentační stan, připraví vzorek šesti vín a dává okoštovat. Marketingově na sebe upozorňuje, aby si ten, kdo ho nezná, uvědomil, o co přichází, když vína z Krásné hory nepije. Objednávku a převzetí vín zde neřeší, kdo chce, ať se staví ve vinařství…

Všechna vína mě u Marka chutnala. Za ta léta, co sem jezdím, si uvědomuji, že se dají dělat vína jakkoliv, vína z Krásné hory jsou zkrátka poctivá. Suchá, odrůdově typická, stylově terroirová, a hlavně s rukopisem šikovného vinaře. Doporučuji přechutnat všechna, ale mám-li jedno vyzdvihnout, tak červené Bernety, ročník 2022. Jasný Bordeaux style, cuvée Merlotu a Cabernet Sauvignonu v poměru 3:2. Ve vůni švestky, červený rybíz a koření, v chuti rozhodně peckoviny, ovocitost, kyselinka a třísloviny. Hezký delší závěr.

Pokračování dojmů z letošního Poddvorova

Po návštěvě vinařské stodoly Marka Gertnera jsme vlastně přešli jen přes ulici. Zda má svůj sklep vinařství Jaromír Hnidák. Toto jméno ve mně i po letech vyvolává úctu k vinaři, co zkrátka uměl. Jak jeho bílý Sauvignon, tak červený Pinot Noir z let, kdy se na jejich výrobě pan Hnidák podílel, jsou pevně v mé paměti uchyceny jako jedny z nejlepších poddvorovských vín. Neříkám, že jeho nástupce zeť pan Ryba dělá vína špatně, ale je to tak jako u většiny vinařů. Někdy se mu to podaří, jindy si jdete najít to své krásné víno o kousek dál…

Letos jsem si u nich nejvíc pochutnal na suchém Ryzlinku vlašském, ročník 2023. Měl odrůdovou chuť přesně takovou, co můžu… Možná za zmínku stojí i jejich Rýňák a Sauvignon, ale vlašák dostal ode mě nejvíc hvězdiček… V poznámkách mám hned dvě, ale vy, co to čtete pravidelně, víte, nejvíc dávám hvězdy tři, tak asi tak.

Pod Hnidákovými bylo další přespolní vinařství Prygl ze Starého Poddvorova. Vína tohoto vinařství zkrátka napité nemám, po loňské návštěvě sklepa mě tam ještě nic výrazně nezaujalo. Bude to ještě nějakou dobu trvat, než si Prygla zařadím mezi mé portfolio. A tak platí pravidlo, když tě nic nezaujme natolik, abys o tom psal, ochutnej sekt… Letos medium dry, ročník 2022, pitelné demíčko pro oslavu některých rodinných narozenin.

První dojmy z letošního Poddvorova

V zásadě se všichni, co to čtete, dělíte do třech skupin. Ta první nikdy o Poddvorově neslyšela a pro víno si na Moravu jezdí úplně někam jinam. Patrně většina z vás má tu svou vinařskou vesničku, ty své vinaře za kamarády, nebo, a to je nejhorší, k vinařům ani nejezdí a nakupují svá vína v některém ze supermarketů. Jejich názvy si každý doplňte sami, protože tam nehraje roli ani tak kvalita, ale spíš jen a jen cena.

Druhá skupina je už nadějnější, zajímá se o dobrá vína, a tak nemohla minout některého z poddvorovských vinařů. Není to tak snadné, protože jejich degustace mimo svá vinařství nejsou právě častá, ale kdo bude mít štěstí, narazí na ně. Třeba na Wine Prague nebo při vinobraních či ve vybraných vinotékách. Pokud už se někde objeví, neváhejte.

A do té třetí skupiny patřím já… Celkem cíleně jsem navštívil otevřené sklepy v Novém Poddvorově po přečtení několika pochvalných recenzí v roce 2009. Nebyl to první ročník, ale od té doby tam jezdím každoročně. Ano, letos jsem tam byl již popatnácté. A nikdy jsem neodjížděl zklamaný. Některá vína jsou taková, jaká na Moravě očekávám, pitelná pro dobrou náladu, některá jsou špičková, za něž by se nemuseli stydět ani zahraniční vinaři. 

Magické číslo 10.000

Když jsme s Jardou v době covidu začali psát své fejetony o víně, neměli jsme představu, jak dlouho nám to vydrží… Jardu po čase odvála práce do ciziny, a tak to zůstalo na mně. Snažím se pokorně svěřovat mému vinnému deníčku, co kde s vínem zažiju. Vůbec to však nestíhám, ochutnávám mnohem víc, než stačím zaznamenat. Ale přestat se mi stále nechce.

Jeden z motivů je i skutečnost, že několik desítek milovníků vína si tu a tam Koštýřoviny otevře a do mých vzpomínek se začte. Možná že už to bylo za ty roky i pár stovek čtenářů, každopádně mi teď statistika přístupů ohlásila, že už jste se na mé texty přihlásili více než deset tisíckrát. Klobouček…

Že mě oblast pěstování vinné révy, výroby vína a jeho ochutnávání baví, to je fakt, ale neznamená to, že podobných lidí je kolem mě zas tak tolik. Mám zajisté pár přátel, které na blog nasměřuji, potkám tu a tam lidi nadšené pro víno, co si občas něco ode mě přečtou, ale nepředpokládám, že jim to vydrží a budou se zájmem sledovat vše, co se na blogu objeví. Pevně věřím, že se o někoho z vás postaraly i internetové vyhledávače.

Galerie emocí

Štíhlá plavovláska procházela jednotlivými ateliery Akademie výtvarného umění a prohlížela si vystavená díla diplomantů. Stejně jako řada dalších návštěvníků, které jsem tu potkával, ale ji zkrátka nešlo přehlédnout. Byla mladá, ale přece jen o pár let starší než studenti, kteří u svých obrazů, grafik nebo prostorových děl postávali či posedávali se sklenkami v rukách, přičemž se snažili za každou cenu na sebe upozornit, že jsou právě oni autory jednotlivých dílek.

Slušelo jí to, bylo znát, že už ví, co si má obléci, aby zaujala. Dlouhé splývavé šaty zvýrazňovaly její siluetu, svůdný dekolt přitahoval pozornost přítomných pánů. Mohla by hnedle stát modelem pro některý z obrazů, kdyby se našel nový šikovný Picasso a dostal by chuť prorazit do světa tím, že ji namaluje. Jak se jen odlišovala od mladých kluků a holek v ležérním oblečení, často jen s jediným charakteristickým znakem, že bylo černé.

V ruce držela sklenku bílého vína, přece jen to byla sláva ku příležitosti vernisáže děl na závěr pětiletého studia, takže vše povoleno. Rád ochutnávám víno při různých příležitostech, když je šance spojit víno s uměním, posouvá se zážitek o úroveň výš. Víno beru jako kulturní nápoj, jako prostředek ke společenské konverzaci, jako náboj zacílený na naše emoce.

Italské momenty na Wine Prague

Jak začít? Třeba takto… Květnová přehlídka českých, moravských či zahraničních vín Wine Prague je pro mě svátkem vína ze všech svátků nejsvátkovatější. Jasně vím, že i v rámci České republiky jsou i další podobné prestižní akce, ale tady mi někdo přímo v Praze připraví ochutnávku dost dobrých vzorků z celého světa přímo pod nos, a to v množství poměrně rozsáhlém, a dává mi plnou volnost vše přechutnat.

Každoročně si odnáším spoustu zážitků, zajímavých tipů na vína, která by mi neměla chybět ve sklence. K tomu zde potkám řadu lidí podobně nadšených pro víno, jako jsem já, se kterými se třeba v budoucnu budu moci dále střetávat a probírat spolu, co nám chutná. Ne vždy to vyjde, výměna kontaktů sice proběhne, ale kdo si pak vzpomene na vizitku v kapse a vybaví si osobu, která k ní patří... 

Malahi Red

Etiketa prodává… V poslední době si všímám, jak světoví i tuzemští vinaři obměňují etikety svých vín. Dříve si sázelo možná víc na tradici, pokud si zákazník zvykl na určitý grafický projev, tak bylo vhodné se ho držet. Teď mi přijde, že je snaha ukázat, že se jde s dobou, že existuje nápaditost, barevnost a vtip v prezentaci vína.

Mám před sebou právě přechutnanou lahev vína. Výrazný název, který jasně zasazuje víno do regionálního a historického kontextu pěstování révy, co posloužila výrobě tohoto vína. Pak tři trochu autochtonní odrůdy, které daly vínu tělo. A nakonec výrazný obrazec svislých rovnoběžných čar, částečně pokrytý pastelovými pruhy, co upoutá a vyvolá emoce… 

Snad pravidelné řádky podzimní vinice, snad části technologických zařízení vinařství, latě velkých dubových sudů, dlaždice na podlaze sklepa nebo nekonečné zásoby naplněných lahví vína. Tvůrce štítku architekt Ararat Haydeyan ho nazval „Chameleon“ a dává nám vlastně vybrat. Každý ať v něm vidí něco jiného. 

Prvomájové růžovky

Píšu tady o tom každý rok. Ke svátku práce patří každoročně políbení pod rozkvetlým stromem a svátek růžových vín na Svatováclavské vinici pod Pražským hradem. Loni jsem to sice nahradil touláním po dolnorakouských vinařstvích, ale letos jste mě tu mohli opět zastihnout se sklenkou růžového vína. Potkal jsem se tu s pár známými i nově objevenými vinaři, pobavil se s několika vinnými nadšenci a přiťukl si dokonce i s kamarádkou Renatou z Děčína, co sem přijela se svou partou slavit první máj.

Pořadatelé striktní pravidla akce už před časem rozvolnili, na stáncích se může objevit kromě růžovek i ukázkové bílé víno a hlavně vše, co u vinařů ve vinařství obsahuje bublinky. Vzhledem k tomu, že spousta vzorků měla letos cukru více než malé množství, zaměřil jsem se právě na sekty a frizzante.

Trojka s Jirkou Maděřičem

Koho by napadlo, že kousek od litoměřického náměstí narazí na Hrádek? Pro méně znalé na Litoměřický hrad z druhé poloviny třináctého století? Taky jsem o tom léta nevěděl. V podstatě do doby, než jsem začal jezdit na regionálně velmi známou akci Vinařské Litoměřice. Každoročně koncem dubna se zde potká třicítka vinařů a obchodníků s víny se stovkami místních milovníků vína a do toho všeho k tomu hraje cimbálovka Jožky Šmukaře.

Letos nám k tomu jako bonus svítilo sluníčko, což umožnilo vycházet se skleničkou vína do přilehlého parčíku, posedávat na trávníku a dávat se do řeči s lidmi, které bych normálně nikdy v běžném životě nepotkal. Tady to naopak patřilo k uvolněné atmosféře místa a okamžiku, což vínu dává nové rozměry.

Využil jsem připraveného programu a dohodl jsem si v průběhu dne účast na mini degustaci třech vín z Vinařství Maděřič z Moravského Žižkova. Vinařství patří k těm komerčně známějším, ale popravdě zas tak často se s jejich produkcí nesetkávám. A když k tomu přidám fakt, že už jsem měl za sebou ochutnávku několika desítek vzorků, tak hodina posezení v zámecké vinárně s odborným výkladem vinaře byla vlastně dost fajn nápad.

Veltlín Novosady

Jakoby v nadpise něco chybělo. Ale nechybí. Vinař označil svou lahev názvem viniční trati v Čejkovicích, odrůdu pak najdete až na zadní etiketě. Nebo ji máte šanci poznat až po ochutnání ve sklence, jste-li jen trochu zběhlí v identifikaci vůní a chutí jednotlivých odrůd vinné révy.  I když možná u takto špičkového vína můžete i s tím mít problémy. Víno od mladého špičkového vinaře je prostě tak extrémně krásné, že vás okouzlí paletou vůní a chutí.

Pojďme si tedy onu trojčlenku trochu projít. Začnu hrozny. Veltlínské zelené je odrůdou typickou pro oblast Rakouska Uherska, kde se v podstatě výhradně dodnes pěstuje. Kolébkou jí bylo Dolní Rakousko, odkud se mi ať už na místě nebo při degustacích podařilo ochutnat pár skvělých veltlínů. Rakouští vinaři to umí parádně, moravští se však v souboji s nimi snaží neztrácet dech, ale ne vždy se jim to daří. Přiznávám, že to je možná i tím, že v množství ochutnaných vín ta tuzemská vedou řádově, takže je pochopitelné, že je mezi nimi i množství průměrných či slabších vzorků.

Právě původ v Rakousku mu dalo název Grüner Veltliner. Na Moravě se původně používal název Bělošpičák nebo Muškatel. Určení zelené v názvu vína ho odlišuje od jiné odrůdy Veltlínské červené rané, známé také pod názvem Večerka.

Víkend nejen v Táboře

Ochutnávám, degustuji, popíjím, bavím se… To všechno, co mi ve světě vína přijde důležité, chci uvést hned zkraje.  Prakticky každý den si nalévám víno do skleničky, ať už doma, nebo venku s někým, kdo má víno rád minimálně stejně, jako ho miluji já. Takže asi tolik pro ty, co si snad myslí, že nemám o čem psát. Je to všechno o dost složitější. Nepřestávám hledat ta nejlepší vína na světě, jen se mi nedostává času o tom psát. Takže alespoň teď ťukám na web pár nedělních řádek.

Konečně jsem se v týdnu přiznal ze svých podnikatelských úspěchů a odeslal daňové přiznání. Ulevilo se mi, vydělal jsem toho tak akorát, že mě to roční zúčtování nezruinovalo. Lehce rozradostněn jsem pak cestou od klienta vlezl do Billy a podlehl jsem tam klasické supermarketovce z Languedocu. Kupuji si ono víno pokaždé, když jeho cena klesne v akci na 50%. Co že to bylo? Merlot od Mazeta, Pays D’OC, víno chráněného zeměpisného označení.

Himmelwerk

Nebeské dílo… Je tomu už skoro rok, co jsem se s přáteli procházel po dolnorakouských vinicích. Mohl bych zde v textech průběžně zaznamenávat zážitky jenom z těch pár dní strávených v Kamptalu, Kremstalu a Treisentalu a stačilo by to. Já však neustále podléhám dalším a dalším pokušením, o kterých se snažím něco napsat. A pochopitelně a nejčastěji mám ve sklenkách hlavně vína z Čech, Moravy a Slovenska. Přesto, pokud chci zavzpomínat na nebeská vína, doluji ze zásob lahve z loňského Weinfrülingu.  

Už jsem se tu jednou rozepsal o sklepní uličce Heiligenstein s otevřenými heurigen, co se nachází uprostřed vinohradů vysoko ve stráni nad vinařskou obcí Zöbing. Jen jsem se ještě nepustil do popisu ochutnávek. Zážitkem bylo již první zastavení na terase s nádherným výhledem do údolí, kde u kulatého altánu s pultem nabízelo své vzorky hned několik drobných vinařů. Bylo fajn, že mezi nimi bylo i pár potomků prarodičů pocházejících z našich končin, tak se tu i tam dalo mluvit česky. Byla to smršť různých koštů, vybavuji si s odstupem jen jedno fajn víno z Weingut Wandl, jak jinak, šlo o barikovaný Zweigelt.

Novozélandské Sauvignony

Občas se to tak zamotá. Mám domluvenou služebku sto třicet kilometrů od Prahy a do toho se sejde řada pozvánek na opravdu povedené ochutnávky vín. Schůzku s ředitelem organizace k ukončení auditu se mi podařilo přeložit, ale kam ve volný večer vyrazit? Podlehl jsem sentimentu, domluvil se s dvěma přáteli a zašli jsme na degustaci vzorků vín z Nového Zélandu a Austrálie.

Měl bych asi vysvětlit, proč do toho tahám vzpomínky na doby dávno minulé. Vlastně jsem to tu možná popisoval ve svých generačních vínovinách, kdy jsem vzpomínal na doby, když jsem s objevováním vín začínal a dost zkraje jsem podlehl právě voňavoučkým Sauvignonům. Aromatika angreštových kompotů, akátového květu, černorybízových promnutých lístků mě navždy připoutala k bílým vínům, která do té doby z regálů večerek připomínala spíše zředěné octy, po nichž druhý den bolela hlava a pálila žáha.

Život s vínem mě po dvaceti letech už posunul o kousek dál, Sauvignony mohu i z Bordeaux či od Loiry, takže mnohem méně aromatiky, o to více rafinovanosti a překvapivých zážitků, co mě dokážou zpříjemnit večery. Ale popravdě, objevím-li někde etiketu s označením původu v Marlborough, neudržím se a jdu do toho. S velkou pravděpodobností opět narazím na milovaný angrešťák.

Občasníková onlajnovka

Nikdy bych neřekl, že si s přáteli nostalgicky vzpomeneme na covidové časy. Na onu dobu, kdy jsme buď sami koštovali víno doma a dojmy si museli nechat pro sebe, nebo jsme se sešli na tajňačku prohibičně s jedním dvěma přáteli, kteří se v rouškách připlížili ke mně do kanceláře natěšeni na pár skleniček, popřípadně jsme si vína společně otevřeli vlastně jediným povoleným způsobem, a to online pořádanými ochutnávkami. To se krabice se vzorky odeslala předem, pak se vinař přihlásil po síti ze svého sklepa a všichni připojení dostali informace, co pijí a co v tom mají cítit. Ne vždy se to podařilo, popisoval jsem to tu s povzdechem v případě mnou absolvované ochutnávky vín z Kolby.

Když s tím tentokrát přišel Dan Petřivalský, že bychom se touto formou mohli podívat do sklepa Břetislava Jakubíka ze slováckého Zlechova, přišlo mi to jako docela fajn nápad. Koupíme si vzorky společně se skupinkou přátel, sejdeme se někde a ochutnáme dobrá vína. Luděk se nabídl, že u něho by to šlo, má v prostorném obýváku velkou obrazovku, díky ní bychom o nic důležitého nepřišli… Oukej, jen jsme nakonec měli problém s tím nejdůležitějším, tj. s časem. Kdo mohl na první část, nemohl na druhou, kdo by i měl zájem, odjel právě do ciziny, nebo zrovna v onu dobu podnikal jiná privátní dobrodružství.

Dží Dží Riesling

Měl jsem opět po čase štěstí na degustaci německých Rieslingů. Navštívil jsem před pár dny Vinný sklep Újezd 19, vyslechl si velmi zajímavou přednášku o tom, co by milovník vína měl znát o této odrůdě pěstované na soutoku Rýna a Mohanu, a navíc k tomu ochutnal devět fantastických vzorků z vinařství Weingut Domdechant Werner’sches z Hochheimeru. 

Nejprve tedy pár slov o vinařské oblasti Rheingau. Nachází se ve spolkové zemi Hesensko. Když se dívám na mapu, tak jižněji jsou další známé oblasti Rheinhessen, Nahe, Pfalz a Baden, na západ pak Mittelrhein. Vinařská oblast Rheingau je jedna z nejmenších, část leží podél Mohanu právě u obce Hochheimer, větší část pak za Wiesbadenem u pravého břehu Rýna.

Rheingau patří k nejdůležitějším oblastem pro pěstování odrůdy Riesling na světě. Jsou zde velmi staré a legendární vinice, které historicky vlastnila převážně církev a šlechta. Poskytují dokonalou jižní polohu a ze severu je proti nepřízni počasí chrání 880 m n.m. vysoké pohoří Taunus. Podloží je zde velmi rozmanité, najdeme zde hluboké sprašové půdy, křemenec, pískovec, vápencové půdy, také žulu a břidlici. Pikantní a kořenitý Riesling z Rheingau se vyznačuje ovocným a květinovým buketem, mineralitou, šťavnatou kyselinkou a potenciálem pro dlouhé zrání.

Tři krásné kousky z Bokovky

Málokdo z milovníků vína dosud neviděl film Bokovka. Znáte, ne? Dva dávní přátelé ve středním věku se vydají na pánskou jízdu týden před svatbou jednoho z nich. Na cestu za skvělými víny ve vinicích v Santa Ynez Valley... Kromě nekonečné války mezi Pinotem a Cabernetem se tam toho řeší mnohem víc, láska a přátelství, přetrvávající osamělost a sny o budoucnosti. Příhody jsou postaveny na velmi nesourodé dvojici, kdy jeden si chce na poslední chvíli užít svobody, druhý chce jen ochutnat dokonalost v lahvi. Sám jsem ten film viděl několikrát, pořídil jsem si dokonce i knižní vydání a poctivě to přelouskal.

Nechci nikomu nic podsouvat, ale úplně jiné přátele v Praze, a to filmaře, umělce a restauratéry dala v roce 2005 dohromady skvělá vína. Otevřeli si pro sebe, a vlastně i pro nás, vinárnu právě pod názvem Bokovka. Od počátku byla předurčena k tomu, aby vzniklo místo, kde se budou pít velká vína po malých sklenkách. A to myslím platí do dneška.

V současné době najdete Bokovku na jednom téměř zapomenutém pavlačovém dvorku v Dlouhé ulici. V létě zde celý dvorek bývá občas místem setkávání nadšenců pro dobrá vína, sám jsem se tu jednou sešel s Jardou při ochutnávce vín skupiny vinařů pod přátelským označením „Young Guns“.

Galadegustace Châteauneuf-du-Pape

Tu a tam se ke mně dostanou pozvánky na degustace, které prostě nejde odmítnout. Vím, že jsou i jiná skvělá vína, ale už v dobách, kdy mě objevování těch nejlepších ještě míjelo, tak jsem věděl, že Châteauneuf-du-Pape musím ochutnat. Kdykoliv jsem se dostal do Francie, a tím i do jejich blízkosti, neváhal jsem utratit eura za typické lahve s lisovaným označením od vinařů z oblasti nacházející se pár kilometrů severně od Avignonu. Koho zajímá historie, tak o ní jsem tu již jednou psal.

Ono jedna věc je narazit na Châteauneuf-du-Pape ve vinotéce nebo wineshopu, druhá je dostat se přímo tam, kde se tato vína vyrábějí, případně k obchodníkům, kteří je předvádějí na prestižních ochutnávkách. Ze zkušenosti vím, že se v té první skupině málokdy na podařené víno avignonských papežů narazí.

Tentokrát mě degustace specializovaného obchodníka Kupmeto přivedla do Novoměstské radnice na Karlově náměstí. Sedm stolků podél renesančního Velkého sálu, na každém z nich sedm vzorků vín, až na výjimky právě Châteauneuf-du-Pape. Když to spočítám, celkem jsem jich to odpoledne přechutnal všech třicet. Každé vynikající, mimochodem v cenách od 700 do 2000 korun. Taková vína se málokdy pořizují bez ochutnávky, ani u vín nelze kupovat zajíce v pytli.

Dolnobojanovický Pinot blanc

Někdy se dostanu do situací, které bych předem nečekal. V prosinci jsme navštívili s Richardem ochutnávku vín pod názvem Špičky jižní Rhôny. Měli jsme tu příležitost potkat tři trojice vín vybraných z těch nejlepších červených vín z nejvýznamnějších oblastí na jižní Rhôně. Pro toho, kdo obdivuje místní cuvéečka GSM, to byl zážitek, na který bude dlouho vzpomínat. Musím co nejdříve oprášit poznámky a popsat to v samostatném textu.

Dnes se však chci zmínit o náhodě, právě spojené se zmiňovanou degustací. Sedělo nás u stolu pět obdivovatelů vín, kteří si měli o říct nejen o ochutnávaných francouzských, ale prakticky o jakýchkoliv vínech ze všech koutů světa. Řeč přišla i na Moravu a já se zmínil o mých návštěvách otevřených sklepů v Novém Poddvorově. Kolega, který seděl naproti mně,  ihned zareagoval. To znám, tam jsem byl letos taky. Nikdy jsme se před tím nepotkali, přiznám se, pokud jsme se v některém sklepě míjeli, nevzpomínám si.

Pak pokračoval. Suprové mi tam přišlo vinařství Antonína Blažka z Dolních Bojanovic… Toho moc dobře znám, zareagoval jsem. Dělali jsme spolu rozhovor na můj blog. Beru si od něho zvláště červená. Letos měl moc krásnou Frankovku ve výběru z hroznů…  

Spolustolovník se zamyslel. Mě tam zase nejvíc zaujalo jeho Rulandské bílé 2022 zařazené do VOC. S tak povedeným pinotem se na Slovácku málokdy potkáš… Souhlasil jsem. Tak to máme stejnou chuť, přivezl jsem si letos do Prahy taky několik jeho lahví ...