Neklasická Rhôna

Na ochutnávku dvanácti vín z jižní Francie ve Vinném Újezdě mě upozornil Richard. Mám červená od Rhôny docela rád, tak jsem se na degustaci chtěl dostat. Ale bylo nás takových mnohem víc, než tam bylo míst. Tak jsem to zkusil alespoň na čekačku. Třeba někdo vypadne a mně se poštěstí. No, nebudu napínat, vyšlo to.

Nebylo všechno jen z Côtes du Rhône, došlo na vinice rozbíhající se do okolí řeky od severu na jih, z východu na západ, něco jsme koštovali i z Languedocu. Charakteristickým znakem však bylo, že vína pocházela z menších oblastí, ke kterým se člověk běžně nedostane.

Začalo to dvěma bílými a jedním roséčkem. Celkově mě moc nezaujala, byť na harmonické cuvéečko odrůd Colombard a Vermentino z Languedocu bych si snad i časem zvykl. Mnohem úspěšnější bylo mezi účastníky růžové Respelido z Tavelu, vyhlášené oblasti specializované právě na roséčka. Bylo plné, s výraznou vůní a dlouhou dochutí, typické odrůdy Grenache a Syrah. Ale já jsem sem přišel za červenými…

Mladá slovenská s pány Müllerem a Oliverem

Pokud mi někdo řekne, že se svátek svatého Martina nevztahuje na vína ze Slovenska, má v zásadě pravdu, ale budu si o něm myslet své. Ano, u nich se mladá vína otevírají o pár dní později na svatou Kateřinu. Ale přesto, celý můj život se budu cítit Čechoslovákem a budu fandit lidem za hranicemi stejně, jako těm od nás. A tamnější vinaři? Prolezl jsem už řadu sklípků v Modré, Dol’anoch, Vinosadech nebo Trnavě… Všude mi víno chutnalo, takže se nedivte, že pokud se vyskytla příležitost ochutnat na Jiřáku slovenská vína z aktuálního ročníku, šel jsem do toho.

Začalo to tím, že jsem mezi stánky se svatomartinskými víny našel jeden označený mně už dobře známým logem slovenskevino.online. A poté, co jsem za pultem uviděl Andulu s Andrejem, byl jsem rád, že je opět po nějakém čase potkávám. Naposledy jsme s Evženem a Honzou koštovali skvělé slovenské novošlechtěnce při vinobraní na Grébovce. Však jsem tu o tom povedeném odpoledni pár řádek napsal. Mimochodem moc mě potěšilo, že se tento text dostal rovněž mezi členy Asociácie somelierov Slovenskej republiky, kde si ho se zájmem četli…

Mohl jsem strávit celý košt jen u jejich stánku a byl bych nadšený. Zachutnalo mi v tu chvíli, cokoliv jsem dostal do skleničky… Abych uklidnil hnidopichy, při prezentaci většiny vín neporušovali žádný kodex, stejně jako někteří moravští vinaři, co se nechtějí vázat, tak i ti na Slovensku přišli s nabídkou mladých vín. Dokonce na to jdou vtipněji… Vína označují kouzelným názvem „Prvý bozk“. 

Svátek mladých vín 2022

 Kdo mě zná, tak ho možná někdy napadlo, kdyže má vlastně Rodan svátek? Však jsem si taky sám v dětství nad tím lámal hlavu, všichni kolem mě se veselili, jen já jsem se v aktuálním kalendáři pokaždé hledal marně. To padlo až v chvíli, když jsem se hrabal o prázdninách v dědově nočním stolku a našel jsem tam kapesní kalendář z roku 1957. Nebudete tomu věřit, já v něm okupoval spolu s velmi podobným Radanem 10. listopad.

Zápis v kalendáři se však v dalších letech neudržel. Z uvedeného dne mě vytlačil Evžen. Nezlobím se na něho, rád mu tento den k svátku popřeji. Důležitější je, že se to aspoň v mé rodině ví, takže to s nimi rád oslavím i na Evžena. Dokonce jsem se nedávno do kalendáře dostal oficiálně, 21. prosince si mě k sobě vzala Natálie. Ale přece nebudu ve svém věku měnit zvyky, že?

Mnohem víc mi však vadí, že hned následující den po našem svátku slaví Martin a s ním skoro celá země. Zejména v posledních letech, kdy se to spojilo s oslavou svátku svatého Martina a s tím spojených mladých vín. Přesně v jedenáct hodin a jedenáct minut se otevřou první letošní vína a do večera má v sobě skleničku rozjuchaného vína skoro každý. Škoda, svatý Rodan by nebyl proti…

Dožít, zažít, užít…

Tak jsme se opět po roce setkali. Dá se odvážně říci, že se naše skupinka absolventů ze třech sesterských kruhů plánka měla už možnost jednačtyřicetkrát sejít a zavzpomínat. Je to tak, tolik let už uběhlo od naší promoce na ekonomce. Teda počítat s tím, že se budeme setkávat každoročně je dobrá utopie, ale kupodivu, jak postupně překračujeme práh penzijního věku, tak ty příležitosti ke setkávání vyhledáváme čím dál častěji. 

A jsem u toho, vstupenkou na abiturientský večírek s přibývajícími roky je samotný fakt vůbec se ho dožít. No a pak překonat lenost, co dřímá v každém z nás, sednout do auta, na vlak či cokoliv jiného a vydat se do neznáma. S nadějí, že ty bývalé spolužáky vůbec poznám. Ale jo, vlastně jsme se zas tak moc nezměnili.

Letos to Majka s Michalem zorganizovali v Horním Bezděkově, v areálu golf resortu Botanika. Zajistili kouzelný podzimní den se sluníčkem, listy v okolním lese hrály všemi barvami, prostě zážitek, co si podmaní každého, ať už je to kdokoliv. Máme takový obyčej. V odpoledních hodinách před bezbřehým popíjením a ukazování fotek mnoha desítek našich vnoučat, z nichž si rozhodně zapamatuji jen ty moje, a to je co říct, vyrazíme na pěší procházku po okolí. Údolí kolem Kačáku to tentokrát jistilo, jen se k němu dostat sešupem po strmé stráni… Zvládli jsme to, jsme vlastně ještě plni mladických sil.

Vína z Dalmácie

Zas tu máme podzim, listí na stromech hraje všemi možnými pastelovými barvami, trička jsme schovali pod svetry a sotva zajde sluníčko, už abychom se zahalovali do teplých bund. Pozoruji, že u nás doma čím dál častěji dostávají přednost červená vína před bílými, tak to zkrátka je a zima na tom nic nezmění.

Dnešní text ovlivnil jeden dokument o dalmatských plážích, městech a jejich památkách, který mě navnadil zavzpomínat na místní, pro mě stále trochu exotická vína. Pravidelní čtenáři ví, že mi o nich často povídá Linda, která v Chorvatsku pravidelně tráví krásné letní týdny.

Vinařství patří k Dalmácii už od pradávna. Na dalmatském pobřeží jsou vinohrady prakticky všude. Nejproslulejšími vinařskými oblastmi jsou zde zejména ostrovy Brač, Šolta, Hvar, Ščedro, Vis a na pobřeží pak Kaštela nedaleko Splitu.

Typické pro viniční tratě je kamenitý terén. Před kultivací vinic zde byly na stráních obrovské kameny, které bylo nutno nejprve rozbít na malé kousky. Teprve na této kamenité půdě bylo možno zasázet vinnou révu. 

Logicky napadá každého otázka, odkud rostliny dostávají v kamenité půdě vodu? Jednak zde dochází mezi kameny k menšímu odpařování vody, takže se lépe pod kameny uchovává pro kořeny révy. Druhým efektem je, že zde logicky roste méně plevele. Vzhledem k tomu, že v této oblasti prší jen minimálně, pomáhají si vinaři v letních měsících kapkovým zavlažovacím systémem, z něhož lze výjimečně v období dlouhotrvajícího sucha vodu čerpat. To se však uplatňuje jen tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Po schodech dolů pro vína z Vinofolu

Do nadpisu jsem schoval vzpomínku na ochutnávku vín u dalšího ze stánků na vinobraní na Grébovce. S Evženem jsme se totiž zapovídali s panem Michalem a jeho sympatickými kolegyněmi, kteří to sem neměli daleko. Kousek od Havlíčkových sadů provozují vinotéku Po schodech dolů. Nikdy předtím jsem o nich neslyšel, ale vína zde prezentovali parádní, tak jsem se s nimi určitě nepotkal naposledy.

Druhé a podstatně zásadnější sdělení mám, že jsme si díky jejich stánku dopřáli řízenou degustaci známého vinařství Vinofol z Novosedel. Znáte ho? Což o to, už jsem měl párkrát možnost tato vína ochutnat, vinařství má docela srozumitelnou vinětu k zapamatování, ale frekvence koštů není valná a spíš tedy po čase nevím, než vím. Taky se mi název někdy zaměňuje s vinopolem, za což se omlouvám, ale odteď si už budu pamatovat… Je to totiž jednoduché, v čele vinařství jsou bratři Richard a Pavel Foltýnové.

Víno od Šmída z Mutěk

Už delší dobu si kladu otázku, zda při frekvenci jedna lahev vína za večer je to v mém případě stále ještě koníček, nebo už se jedná o závislost. Teda našlapuji kolem toho opatrně, Dana to říká natvrdo, že už jsem alkoholik. Jakkoliv ji respektuji, tentokrát však podotýkám, že rozhodně pravdu nemá… 

Dokreslím to poohlédnutím za minulým týdnem. Zčista jasna jsem zalehl do postele s covidem, tisknul se ke mně houževnatě, že jsem se potil jedna radost. K tomu bolest hlavy a vykašlávání koviďáků, zkrátka na koštování vína jsem si ani nevzpomněl. A aby toho nebylo dost, musel jsem dokonce zrušit mou účast na galadegustaci pořádanou společností Kupmeto, což je pro mě jeden z vrcholů pražských podzimních koštů vína. 

Takže víno je stále ještě mým koníčkem, budu se z něho i nadále radovat a zde pro vás o něm psát. Tentokrát třeba o Winery Romana Šmída z Mutěnic. Potkal jsem jeho vína na vinobraní na Grébovce, kde ho prezentovala sympatická paní Eva, co má po Praze tři vinotéky, ve kterých Morava jede…

Mutěnicko patří do vinařské podoblasti Slovácko a v podstatě tvoří přechod mezi severními a jižními podoblastmi pěstování vinné révy na Moravě. Vinné révě se zde daří, teplé a suché údolí řeky Kyjovky přeje především bílým odrůdám. Červená vína se zde pěstují v menší míře. Výše položené vinice na jižních svazích zvlněného terénu, kde již není tolik patrný vliv teplého proudění, dávají vínům plnost se svěžím charakterem, jemnou kyselinu a výrazné odrůdové aroma.

Slovenské víno online

Zasloužilo by to určitě hezčí nadpis, napadají mě hned různé alternativy, jako třeba názvy „Krásná červená“ nebo „Andula & Andrej“… Jenže nechci tu psát jen o jednom konkrétním zázraku od jmenovitě určeného šikovného vinaře z Malokarpatské vinohradnícké oblasti. Jde mi spíš o ohlédnutí za nabídkou e-shopu, s jehož víny jsem se letos setkal na různých ochutnávkách vlastně už potřetí. A věřte, vždycky šlo o náramná vína.

Prvně jsme se potkali v Litoměřicích na dubnovém festivalu vína. V reportu z této fajn akce na ně nedošlo, ochutnával jsem tam toho dost a zahraniční vína jsem ve vzpomínkách drobet upozadil. Ale ve foťáku pár odkazů zůstalo, mohu pro připomenutí vyjmenovat z červených vín například Dunaj 2020 z Karpatské perly, Frankovku modrou 2018 Black edition od Adama Sykory, Hron 2020 Golden Edition od Angel Wines nebo Dunaj 2019 bobul‘ový výber od Miroslava Dudo.

Určitě se musím někdy vrátit k andělskému Hronu, hodně tmavočervené barvy s výraznou aromatikou po ostružinách, černém rybízu a tmavých moruších. V chuti ovocné tóny doplnila čokoláda, lékořice, tabák a možná i jemné stopy lanýže. Každopádně díky 30 měsícům na sudu šlo o komplexní s mohutným tělem a dlouhou dochutí.

Odpoledne na Grébovce

Září je i u nás v Praze a případně v okolních městech jednoznačně ve znamení vinobraní. Letos díky teplým dnům během prázdninových měsíců to začalo hned prvním poprázdninovým víkendem a o té doby se stále někde něco děje. Tentokrát mě to vytáhlo na vinobraní městské části Prahy 2 a kam jinam než na Grébovku. Chodím tam pravidelně, zaplaťbůh koronavirové restrikce minulých let už pominuly a milovníci vína mají opět hody.

Domluvili jsme se s Evženem a jeho přítelkyní Jannie, která tráví pár dní v Čechách, že se tu potkáme. Dali jsme vědět i dalším, alespoň Ivanka a Honza si našli čas a přišli nás sem u sklenky pozdravit. Procházeli jsme celými Havlíčkovými sady, od Groty, přes Gröbovu vilu a pavilón Grébovka až po vinný sklep pana Bulánka, všude kvanta bílého a červeného burčáku. A pochopitelně nesmím opominout sedmnáct stánků s víny od vinařů a prodejců vína. Tomu se vážně nedalo odolat, abychom něco někde nekoštli.

Začal jsem ještě sám na uvítanou u starých známých z vinařství Mühlberger. Tedy starých, to není pravda, jak vinař Petr, tak jeho sympatická kolegyňka jsou podstatně mladší než já, spíš tím chci naznačit, že se už známe, a to poté, co jsem u nich přechutnával vína v dešti na Jiřáku a napsal o tom nedávný text na náš blog. Co tu máte nového? Kupodivu měli…

Kurdějov

Na tuto moravskou obec nedaleko Hustopečí jsem narazil poměrně pozdě a v podstatě náhodou. Zahajovali jsme tehdy projekt s Marianem ze Stredoslovenské energetiky, a co by to bylo za start, kdyby se neotevřela lahvinka dobrého vína. Domluvil jsem se s Martinem Prokešem, že nám dá koštnout pár vzorků vín a sektů z jejich Proqinu z Velkých Němčic. A když jsme hledali místo, kde bychom se mohli potkat, doporučil nám konferenční hotel právě tady v Kurdějově.

Jak se tak zpětně ohlížím, povedlo se to tenkrát moc, jak ono příjemné podvečerní posezení s výbornými víny, tak vlastně i celý projekt zaměřený na Fraud Risk Management. Vzpomínám, že jsme ještě druhý den po ochutnávce autem projeli celou obec zařízlou do hlubokého údolí na úpatí Žďárských vrchů. Sotva jsme se dostali nad obec, ihned jsme zaregistrovali nově vysázené vinice.

Kdysi tu již byly, ale po roce 1947, co odtud bylo vystěhováno německé obyvatelstvo, postupně zpustly a zarostly. Takže se vlastně po roce 2000 začalo odnovu. Tím, že jsou s místním vinařením spojena opravdu známá jména, jako třeba Jaromír Gala, Zdeněk Hort, Tomáš Teplý či Radek Sedláček, připoutalo to pochopitelnou pozornost vinařských odborníků i obdivovatelů dobrého vína. Každopádně je v Kurdějově marketingově vyzdvihováno unikátní uzavřené mikroklima, vysoce svažité tratě a jejich skvělá expozice. Terroir je charakteristický vápenitými pískovci překrytými vápenitou spraší.

Vinařství Mühlberger z Jaroslavic

Nedá se říct, že bych vinaře na Znojemsku míjel, ale přece jen Velkopavlovicko a Mikulovsko navštěvuji mnohem častěji. Když už přece jen zavítám do Znojma, tak se dostanu tak akorát do Dobšic, Nového Šaldorfu, Hnanic či Šatova. Území dál podél rakouských hranic prakticky neznám, což platí rovněž o vinařské lokalitě kolem Jaroslavic.

Právě odtud pochází vinařství Mühlberger. Prvně jsem na něj narazil před dvěma roky na Grébovce a už tam mě jejich vína zaujala. Bylo to už bohužel až na závěr náročného odpoledne na vinobraní, tak jsem neabsolvoval plný košt, nechal jsem si nalít jen jednu decku červeného a poté, co mi chutnala, jsem si někam do povědomí zakódoval, že se k jejich vínům musím vrátit.

Jenže je tomu tak zpravidla jako se všemi ostatními tipy, jeden zážitek překryje druhý, pro toulání po moravských vinicích času moc nezbývá, a slib, který jsem si v tomto případě dal, se zatím zkrátka nenaplnil. Až tentokrát na vinobraní třetí pražské části na Jiřáku. Tradiční vinaře, se kterými jsem se tu pravidelně potkával, nahradili tentokrát jiní a mezi nimi jsem potkal i Petra Mühlbergra z Jaroslavic. Konečně…

Doba burčáková

Sláva… Tak už to tu máme zase. Na vinicích dozrávají hrozny, první rané odrůdy již končí v lisech a následně začíná fermentace jejich šťávy. A s tím je pochopitelně spojený první košt částečně zkvašeného moštu neboli burčáku. Ani já jsem tomu neunikl, první sběr hroznů proběhl i na mé zahradní vinici. Možná by réva mohla ještě chvíli dozrávat, ale souboj se špačky jsem už začínal prohrávat. Takže do lisu šel jak Solaris, tak Boskop Glory. Ostatní odrůdy budou muset ještě chvíli pod sítěmi vydržet.

Bez vinného sklepa to jde všechno mnohem hůř, ale přesto se mi to podařilo v tomto týdnu vylisovat a už mi mošty bublají v demižonech… A pochopitelně průběžně koštuji, krásná odměna za půlrok strávený ve vinici. I když si někdy říkám, že v mém případě je cesta cílem. Radost, kterou během léta prožívám, když mi postupně hrozny zlátnou, či modrají, to už v mém běžném životě máloco nahradí.

Fajn sicilská degustace

Víte někdo, na kolika hektarech vinic se pěstuje vinná réva na Sicílii? Tak touto otázkou mě zaskočil Mikuláš Duda hned v úvodu včerejší degustace sicilských vín. Tak to jsem netušil ani náhodou… Nepomohla mi ani nápověda, abychom to porovnali s rozlohou vinic na Moravě. Ani jsem netipoval, však jsme se to vzápětí všichni dozvěděli. Na Sicílii je v současnosti přes 120 tisíc hektarů vinic, na Moravě oproti tomu jen něco přes 18 tisíc hektarů.

Při rozhodování o návštěvě mě zlákalo, že degustace nabízela poodkrytí roušky tajemství, které pro mě představují místní odrůdy vinné révy. Tu a tam jsem se již setkal s nejznámější sicilskou odrůdou pro červená vína Nero d’Avola, jednou dokonce i s vínem odkazujícím se na odrůdu Nerello. Ale ostatní spíše autochtonní odrůdy pro zejména bílá vína mi byly doposud utajeny.

Hned zkraje se hlásím k tomu, že hodnotím degustace na povedené a na ty ostatní, při kterých se možná díky alkoholu a příjemné společnosti dobře bavím, ale nic si z toho kromě lehké migrény neodnesu. Tato rozhodně patřila do té první skupiny. Poznal jsem pár vín, ke kterým bych se rád ještě někdy příště vrátil, a ochutnávka mě inspirovala zařadit Sicílii mezi mé další cestovatelské cíle. Krásný ostrov na jihu Itálie, kde se na úpatí Etny a pak podél jihovýchodního a západního pobřeží Středozemního moře daří vinné révě pro výrobu úžasných vín.

Devatenáct zločinů

Víno s příběhem mě vždycky dostane. Už jak jsem viděl vinětu oné lahve ve vinotéce u jednoho z největších obchodníků s víny, věděl jsem, že ho musím ochutnat. Něco málo jsem pochopil z textu na druhé straně lahve, ale většinu jsem pak musel dopátrat na internetu. Překvapilo mě, že o australských vínech z řady „19 Crimes“, distribuovaných do světa od roku 2012, ví už asi kdekdo, ale jak jsem řekl, já jsem na něho narazil uprostřed letošního léta vlastně náhodou.

Pro úvod trocha osvěty. Vína pod společným označením 19 zločinů jsou inspirována skutečnými příběhy z Anglie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Na každé lahvi je uveden příběh jednoho ze zločinců, kteří byli za trest vyhoštěni do Austrálie. A to nejen pouze textem na tmavě zbarvených vinětách s fotem zločinců, ale pomocí aplikace po naskenování mobilem i zvukovou nahrávkou.

Trest vyhoštění dopadl na zhruba 162 tisíc zločinců, kteří se dopustili jednoho z devatenácti stanovených přečinů. Vím o tom poměrně málo, abych mohl hodnotit, ale podle uvedených nadpisů by možná v současnosti některé z nich dnes ani nestály za vyšetřování a následné potrestání. Tato unikátní řada vín má připomenout významný podíl těchto vyhoštěných vězňů na následném osídlování městských center kolonizované Austrálie.

Zlevněnky

Pravidelně teď na dovolené vítám nový den v pergole u mé vinice. Pohled na jásavě zelené listy vinné révy chránící nalévající se hrozny postupně zlátnoucí či rudnoucí do své krásy mě dostává a utvrzuje v tom, že to za to stojí věnovat tomuto koníčku takové kvantum volného času. Nad stromy nedalekého lesa se vyhoupne sluníčko, postupně vysaje ranní rosu ze střechy chaty a trávníku kolem ní. Sedím u stolu, ranní káva lákavě vonní a teplé paprsky mě postupně zahřejí natolik, že odkládám nadbytečné vrstvy oblečení a užívám si dalšího podařeného letního dne.

Kdyby všechno bylo tak idylické, jak to tu podávám, to by panečku bylo… Se sládnoucími bobulemi se mi ve vinici zčistajasna objevili špačci a kosáci. Charakteristický je šustot jejich křídel pár metrů ode mě, vůbec jim nevadí, že tu sedím a koukám se na ně. Kuličky vína jsou pro ně takovou drogou, že se mi klidně drze dívají do očí a klovou a klovou. Nezbyde mi pokaždé nic jiného než vstát a rozeběhnout se proti nim. Devadesát kilo živé váhy je přece jen odradí a přinutí je rozletět se do všech stran, aby tam vyčkali, co se bude dít dál a třeba se mohli případně vrátit. Vím, budu už muset síťovat, abych jim to alespoň drobet znepříjemnil, ale ještě pár dní se chci kochat pohledem do krásných volných keřů mé vinice držících v náručí ošatky hroznů.

Letní Vé osmička

Možná s tím bojuji jen já sám, možná se to týká i někoho z vás. Stane se, že se potkám se spoustou krásných vín na skvěle připravené degustaci, o čemž by bylo fajn něco napsat. Nosím to v hlavě pár dalších dnů, možná i týdnů, ale pak přijdou naléhavé pracovní úkoly a pak zaplaťbůh konečně i dovolená… No a stále nic. Konkrétní vína splývají čím dál víc do pocitu povedeného koštu, smysl deníčku popisujícího zážitky začíná postrádat smysl.

Pokusím se tedy napravit alespoň něco málo z předchozích týdnů a poreferovat o Tour V8, kterou uspořádala skupina vyhlášených vinařů z Mikulovska v pražském Strahovském klášteře v polovině července letošního roku. Kromě vinařů, z nichž se s řadou osobně znám, padesátky skvělých vín a okouzlujícího prostředí jsem se tu po čase opět potkal s Jardou, který na pár dní dorazil do Čech až z dalekého Lucemburku.

První zastavení bylo u stolku vinařství Reisten. Jejich vína mají pro mě vždy známku té nejvyšší kvality, byť mnohému pro jejich suchost a minerálnost nemusí právě sedět. Také jsem k nim dlouho hledal cestu, což se myslím už konečně podařilo. Jako všechno, co má svou hodnotu, stalo se vinařství Reisten v posledních letech předmětem investičních obchodů, což se naštěstí do jejich vín nepromítlo. A pokud něco, tak věřím, že finanční kapitál J&T přispěje i k něčemu dobrému…

Vlašák od Davida Kerna

Jak ten čas letí… Je tomu už rok, co jsem se tu rozepsal o značce Originál Dunajovské kopce, kterou si skupina vinařů z Březí u Mikulova a Dolních Dunajovic zvolila pro prosazování těch nejlepších Ryzlinků vlašských z Mikulovské vinařské podoblasti. Končil jsem s přáním tyto vlašáky přechutnat a něco o nich napsat. Jenže se má touha někam zasunula za prázdné lahve a do skleniček se mi místo toho dostávají nová a nová vína, Dunajovský vlašák zůstal lehce v zapomnění…

Je škoda trávit letošní léto v rozžhavené Praze, ale občas se to zkrátka tak přihodí, že nic jiného nezbývá a jeden se musí na skok kvůli svým povinnostem vrátit. Mě to potkalo opět tento týden, kdy jsem musel jednak absolvovat schůzky pověřence chránícího osobní údaje a jednak se stavit na interně nemocničního zařízení ohledně preventivního zákroku…

Nechci nikoho strašit, ale na mě vždy v této souvislosti dolehne představa, že třeba potom už víno nebudu moci pít tak často, nedej bože ho nebudu moci pít vůbec. Okamžitě na to sice přestanu myslet, ale přece jen mi to večer nedá, sáhnu proto hlouběji do archivu a vytáhnu něco dobrého, co kdyby… Zkrátka rozhodnu si udělat radost kvalitou, kterou do té doby odsouvám na vhodnější příležitost.

Dovolenka mezi viničními řádky

Z nižší frekvence nových textů na našem blogu by se dalo usuzovat, že horké léto vínu dvakrát nepřeje. Trávím už druhý týden na chatě, a tím pádem i na mé vinici, a skutečně při teplotách nad třicet stupňů otevírám vychlazené plechovky piva mnohem častěji, než ve srovnání s tím tahám špunty z lahví vína. Ale na druhou stranu, kamkoliv se po zahradě podívám, tam na mě vykukují mladé hrozínky a signalizují letos velmi dobrou úrodu.

Vinná réva v údolí řeky Mže má zpravidla čtrnáctidenní zpoždění oproti moravským vinicím. Většinou konec prázdnin nechytám ani v raných odrůdách, například loňská sklizeň Solarisu v posledním srpnovém týdnu se vyznačovala poměrně vysokou kyselinkou v moštu, což mi pak ve svatomartinském víně vyčinilo, že jsem si měl pohrát s mírným doslazením. Jak letos procházím mezi řádky, mám radost, že díky parným červencovým dnům by úroda mohla přijít dřív… Zaznamenal jsem už dokonce první bobulky na hroznech modrých odrůd, co se mi začínají zbarvovat do červena.

Víkend v Lucembursku

Zajímá vás, jak se tráví víkend v Lucembursku? Mohu se s Vámi podělit o svůj víkend, pokud zrovna nejedu někam pryč a zároveň je teplé až horké počasí, asi jako poslední měsíc nebo právě včera.

Tak jako u našich západních sousedů, i v Lucembursku mají všude v neděli zavřeno. Je to asi dobře, jen je třeba s tím počítat a všechny aktivity si dobře naplánovat. Pokud tedy potřebujete zařídit nějaké nakupování, ať už jde o potraviny, hobbymarket nebo nábytek (pokud se zabydlujete jako já), jde to jedině v sobotu. V neděli nakoupíte jen dopoledne potraviny, jinak ani ránu. Takže sobota je většinou alespoň z poloviny vyčleněná na různé shánění, obhlížení a nakupování. Radši vyrážím ráno, dokud není ještě vedro. Večer by mohla být nějaká grilovačka, ale o prázdninách většina kolegů odjíždí někam s rodinou nebo za příbuznými. Spíš to vypadá na nějaký odpolední výlet nebo na skleničku někde venku, pokud se najde nějaký kolega, co tu zůstává.

Schengen

Co se Vám vybaví, když se řekne Schengen? Ano, Schengenský prostor, dohoda, úmluva. Nechci slovíčkařit, ale víme, o co jde. Hraniční kontroly a zábrany mezi členy Schengenu byly prakticky zrušeny. Tím dostalo právo občanů EU na svobodu pohybu v rámci EU velice konkrétní podobu. To znamená, že mohou žít, studovat, pracovat nebo odejít do důchodu kdekoli v EU. Těchto práv využívají i turisté a hlavně podniky.

Dobře, ale kde vlastně je ten Schengen? Věřím, že málokdo to ví. Asi budou mnozí tipovat Belgii nebo Holandsko, samá voda. Je to v Lucembursku. Krásné městečko na řece Mosele umístěné na hranicích s Německem a Francií. Jen dodávám, že Schengenskou smlouvu uzavřely Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko 14. června 1985 a dosud ji podepsalo 26 států, které tím tvoří Schengenský prostor. A poslední drobná poznámka - smlouva nebyla ve skutečnosti podepsána v městečku Schengen, ale na palubě lodi Princesse Marie-Astrid, která kotvila na řece Mosele u Schengenu. Přesto se Schengen běžně uvádí jako místo podpisu smlouvy a na jejím území je umístěn i památník Schengenské smlouvy.

Žabí stehýnka, šneci a Napoleon Bonaparte

Opět po roce Kampa a vyhlášený francouzský trh při příležitosti státního svátku… Když se povede počasí, tak to nemá chybu, parádní atmosféra, živá muzika postavená na šansonech. A k tomu dlouhá řada stánků s pochutinami všeho druhu, nabídka koštů vín a crémantů z různých regionů, nebo pro fandy i spritz či cider. Zkusím zapátrat v paměti a podělit se o pár zážitků. 

Nedalo mi to a přidal jsem se k několika odvážlivcům, co se rozhodli ochutnat něco typicky francouzského. No žabí stehýnka to nebyla, zas natolik odvážný jsem nebyl, ale šneka jsem si dal. Evžen objednal talířek s deseti šneky a nabídnul… Opatrně jsem dřevěným trojzubcem nabral z hlubin ulity povařené tělíčko šneka servírované s bylinkovým máslem. No, jak bych to řekl… Kdo si dává na dovolené sépie, tak možná ví. Tuhý sval, co se musí dobře rozžvýkat, máslíčko sice navnadí, ale dlouhá dochuť stejně dokáže zdůraznit všechno, proč takové delikatesy nevyhledávám.

Veselského Neuburg

Seděl jsem u Pavla Veselského v degustační místnosti vytvořené u příležitosti letošních otevřených sklepů v Novém Poddvorově v průjezdu jeho vinařství. Otevřenými vraty z ulice přicházeli jednotliví účastníci vyzvednout si objednaná vína, která je včera při koštu zaujala. Já jsem využil jistého privilegia, že se s Pavlem znám již roky, povídal jsem si s ním o jeho vinicích, o hroznech, které se na nich rodí, a o vínech, která z nich dokáže vykouzlit. 

O příchozí se starala jeho dcera Veronika, která již vyrostla z dětských střevíců a jako studentka vinařské fakulty se pomalu připravuje na převzetí štafety po svém otci. Doufám, že to ještě nějaký ten čas vydrží spolu, vína od Veselského mají u mě totiž pečeť hodně povedených, například Cabernet Moravia od něho považuji za jeden z nejlepších na Podluží. A to jsem se zatím ještě nerozepsal o některých jeho bílých vínech…

Pokaždé, když si přebírám objednaná vína u Veselského, ve vinařství nacházejícím se na samém konci poddvorovské vinné uličky, vím s určitostí, že letošní sklepy definitivně končí. Co vinné uličky, spíše bych měl říct vinařské obecní promenády, co začíná nahoře u Vládi Kašíka a postupně klesá níž a níž, až nezadržitelně končí právě zde u Pavla a jeho vín. Jasně, že s jednou odbočkou doprava k Milanu Sůkalovi, což bývá zpravidla kolem poledne, v čase, kdy je stejně potřeba se nadechnout, něco zbaštit, abychom vydrželi pokračovat…

V Poddvorově s přáteli

Rodinka mě tento rok nechala v Poddvorově ve štychu. Teda lépe řečeno, dcera měla před státnicemi a Dana ji v závěrečném šturmu nemohla opustit. Takže priority rozhodly. U mě otevřené sklepy a u nich závěrečný dril nad skripty. Vyplatilo se, máme doma bakalářku. A víno s tím taky tak nějak souvisí. Ondra z Vitisbergu poslal každé z nich svou horkou novinku, dvě decky Frizzante v plechovce. Hned v pondělí večer po zkoušce jsme to otevřeli. Je to radost, když nás víno spojuje i v normálním životě.

Ani mě přátelé v Poddvorově neopustili. Zcela dobrovolně si mě vzala na starost Miládka a hlídala mě, abych nikde nepřekročil pomyslnou laťku, čehož bych pak třeba litoval. Ochutnával jsem, degustoval, koštoval, ale zůstal přitom člověkem. Tak to má být… A příjemně se taky bavil, o což se postarali Libor i Evžen s Jannie. Já je zasvěcoval do tajů vína, oni mi to vraceli vtipnými postřehy ze života. Přátelé, doufám, že se tu za rok potkáme znovu, bez vaší společnosti by to tu bylo prázdnější, víno přece není jen alkohol…

Je to možná hodně okatý oslí můstek, ale chci vyprávět ještě o další příhodě, která tak nějak s mezilidskými vztahy souvisí. Ve stánku vinařství Milana Sůkala jsem marně hledal jeho skvělé cuvée nazvané prostě „Pro přátele“. Vozím si ho od něho pravidelně, musím tu otevřeně říct, že si mě podmanilo. Právě pro taková vína má smysl na Moravu jezdit.

Letošní Poddvorov, druhé ohlédnutí

Naším dalším zastavením bylo vinařství Jaromíra Hnidáka. Já to s ním mám osobně tak trochu na houpačce. Chvíli dole, chvíli nahoře. Loni se nám spolumajitel vinařství Antonín Ryba věnoval, vzal nás do sklepa, koštovali jsme červené víno z barikových sudů, zkrátka zážitky, které naši mysl jen tak neopustí. A letos? Na pana Rybu jsem narazil až večer u cimbálu, obsluha u stolku nedokázala k vínům nic říct… Takže to dopadlo neslavně. Pár vzorků a šel jsem dál.

Co bych u nich vyzdvihl? Kdo ještě ve vinařství nic neochutnával, tak rozhodně doporučuji zkusit červená vína. Letos shodou okolností byla v nabídce ta samá jako loni. Merlot ve výběru z hroznů, ročník 2018, úžasně voňavé, pije se s obzvláštní radostí. Druhý vzorek patřil moravskému Bordeaux neboli cuvée Mozaika, ročník 2019, ze 70 % Merlot a z 30 % Cabernet Sauvignon. Taková vína mohu, mám jich pár v archivu ještě z minulých otevřených sklepů.

Z bílých vín u mě bodoval suchý nezatříděný Sauvignon, ročník 2021, a se stejnými parametry Ryzlink rýnský. Ani jeden mě však neuchvátil natolik, abych si domů vzal lahve ve větším počtu. Nákupy jsem tedy odložil napříště. Vím, že se to ve víně nedělá, každý rok je jinačí, jiné hrozny z vinice, třeba i jiné ruce vinařů. Nechám se překvapit, houpačka mě třeba vynese opět nahoru do výšin vinařských zážitků.

Slunečný Poddvorov, první letošní vzpomínka

Pravidelně po třetím víkendu v červnu mohou narazit pravidelní čtenáři tohoto blogu z mé strany na pění ód o otevřených sklepech v Novém Poddvorově. Jasně, že každý máme někde ty své oblíbené vinaře, kteří nás zásobují z našeho pohledu těmi nejlepšími víny. Já je prostě mám tady v Poddvorově. Letos už potřinácté jsem ochutnal téměř všechny nabízené vzorky od dvanácti místních vinařů. A avizuji dopředu, opět to stálo za to. Zvu vás teď na procházku ze svršku na spodek malebné vesnice na Podluží.

Většinou začínáme u Vládi Kašíka. Nahrnula se tam celá naše parta a než za námi stačili dorazit další zájemci o příjemná vína, už jsme měli většinu vzorků přechutnanou. Mimochodem opět velká pochvala paní Kašíkové za moravské tvarohové koláčky. Každoročně se na ně těším a nechyběly ani letos. Čekala nás tu spousta milých typicky odrůdových bílých vín, kterou servírovala Kašíkovic omladina. Škoda že ta červená vína ještě zrají, budeme sem tedy muset znovu někdy v závěru roku. Nepřidáte se?

Mám-li volit to nejlepší víno z ochutnávky u Kašíků, za sebe sáhnu po Veltlínském zeleném, suchém, ročník 2021. Úžasně voňavoučký veltlínek, tóny zralého grepu, ten se bude pít jedna radost. Do objednávky se mi vešla i dvě polosuchá vína z ročníku 2021, Ryzlink rýnský a Chardonnay. Podlehl jsem i loňskému polosladkému Hibernalu. Nezbláznil jsem se, jen na okraj, celkově zůstaly v bílých vínech vyšší kyselinky, takže úměrně tomu zbytkový cukr vytvářel ve vínech podmanivou harmonii.  A jako každoročně jsem si vybral i jahůdky v jogurtu, roséčko Rulandského modrého, ročník 2021.

United Islands of Europe

Skutečně, je to tak… Multižánrový hudební festival United Islands s několikaletou tradicí není rozhodně o víně. Je to především o mladé muzice a dobré zábavě pro ty, co se bavit chtějí a jsou ochotni se zúčastnit bez ohledu na to, kde to je a jaký komfort je nabízen. Vnímal jsem to vždy především jako akci pro mé děti, účast jsem proto nikdy nezvažoval. Až letos…

Týna se v rámci svých studií zapojila do organizace festivalu. Sledovali jsme s Danou vpovzdálí, jak v průběhu jara vytipovávala hudební skupiny, jak kontaktovala kluby a domlouvala v nich průběh vystoupení. Nic nebylo jednoduché, ale o to větší radost měla, když postupně překonávala drobné překážky a s blížícím se termínem konání festivalu se jí dařilo zadané úkoly plnit.

A když to vypuklo, byli jsme sami zvědavi, jak se jim to povedlo. Přijali jsme proto pozvání do Klubu FAMU na Smetanově nábřeží. V rámci páteční klubové noci zde vystoupilo pět kapel, a přestože se informace o akci šířily převážně pouze po sociálních sítích, kupodivu se prostory klubu zaplnily, a to nejenom mladými filmaři. S minimálními přestávkami se na nás hrnula úměrně hlučná muzika, kterou běžně ve veřejném prostoru neslýchám, ale popravdě se dala docela poslouchat.

Balconara od Donata D’Angelo

Byl to pořádný nářez… Takovou degustaci jsem už dlouho nezažil. Ozval se mi nedávno Martin z Alifea, zda nechci okoštovat jižní Itálii. Což o to, italská vína vyhledávám, v každé oblasti je něco zajímavého. Určitě mám na jihu zmapovanou Puglii, takže, když se do hledáčku tentokrát dostala Campanie, Molise a Basilicata, nebylo dvakrát proč váhat.

Fajn sklepní prostory ve Zborovské ulici na Smíchově, parta příjemných a znalých obdivovatelů vína navázaných na předního dovozce vín z celého světa. Tentokrát ochutnávka souvisela s letošní Martinovu návštěvou veronského veletrhu vín Vinitaly… Vytipovaná vína, co mají šanci se dostat na český trh.

První překvapení byl seznam prezentovaných vín. Málokdy se stane, že dostanete v průběhu jednoho večera při řízené degustaci do sklenky šestnáct vzorků. Osm bílých vín a stejný počet červených. Navíc většina ochutnávaných vzorků byla z odrůd, která jsem možná pil poprvé v životě. Pokud jsem na ně někdy narazila, tak už jsem na ně nenávratně zapomněl. O to větší očekávání jsem na začátku měl. 

Jedna z otevřených pražských vinic

Málem jsem to prošvihl… Informace o zpřístupněných vinicích na území hlavního města o tomto víkendu se ke mně nedostala. Kdybych tak neměl v neděli náhodou puštěné rádio, tak bych celé odpoledne jen seděl doma a dokončoval přípravu na audit. No stejně žádná sláva, ale aspoň na Grébovku jsem dokázal dorazit.

Jednotlivé vinařské obce na jižní Moravě pořádají své otevřené sklepy, stovky či tisíce milovníků vína ochutnávají v malebném prostředí vzorky vín místních vinařů. Praha do tohoto modelu jaksi nezapadá. Žádné vinařské uličky zde nemáme, nějaké sklepy by se tu možná našly, ale jen v případě těch největších výrobců v Troji nebo na Grébovce. Tak byla zvolena jakási náhradní varianta. Každý, kdo měl zájem, mohl obejít vytipované obecní či soukromé vinice, včetně těch normálně nepřístupných, a někde byla možnost i ochutnat zdejší vína.

Nebudu se více rozepisovat o tom, co bych rád viděl, kdybych si to lépe pohlídal. To možná stihnu napřesrok, nebo si to vynahradím při jiných příležitostech, například v rámci trojského vinobraní. Takže se jen krátce zmíním, co jsem stihnul… O vinici patřící městské části Praha 2 jsem tu již párkrát psal. Rád se vydávám na různé kulturní a zábavné akce do Havlíčkových sadů a když to jen trochu jde, tak se stavím na skleničku u Pavla Bulánka, který se o vinice a výrobu vína z Grébovky stará.

Tekutá vizitka ze světa velkých vín

Dostal jsem se k dobrým čilským vínům před mnoha lety na degustaci dovozce vín společnosti Kupmeto. Teda už jsem před tím tu a tam pil odtamtud nějaké supermarketovky, ale na opravdu dobrá vína jsem narazil opravdu až ve spojení s vinařstvím Errazuriz. Od té doby si každoročně dělám radost a pár vín si z jejich vyšších řad objednávám.

Nebylo proto zas tak moc těžké, abych podlehl vábení a vyrazil minulý týden do Novoměstské radnice na průřezovou ochutnávku deseti vzorků ze sortimentu vinařství Errazuriz. Rozhazoval jsem sítě, abych tam nešel sám a mohl své zážitky s někým průběžně diskutovat, ale buď to bylo moc nakvap, nebo čilská vína mnohé zas tak nepřitahují. 

Degustace měla pro mě ještě jednu přidanou hodnotu. Kromě vlastníka společnosti Martina Kozáka, jehož encyklopedické znalosti vín i jazykovou vybavenost obdivuji, uváděl jednotlivé vzorky i zástupce vinařství Pablo Montero. Ochutnávky doprovázené postřehy vinařů zkrátka jsou přece jen o něčem jiném než jen prosté chlastání vína, a to jakkoliv dobrého…

Vinařství pod Nechory

Jsem teď sice díky realizovaným zakázkám opět více rozježděný, ale do moravských vinic jsem se zatím nedostal. To teprve přijde, za měsíc bych měl vyrazit do Nového Poddvorova. Zajistil jsem si už registraci na místní otevřené sklepy a těším se, čím mě tam letos vinaři překvapí. Určitě se jim to povede, dokážu to spolu s mými přáteli ocenit.

Ještě mi zbývá si zajistit noclehy, nejsem totiž jediný, kdo má tuto potřebu a kamkoliv zavolám, už je obsazeno. Rýsuje se mi teď jedna možnost v nedalekých Nechorách, ale bude to znamenat noční procházku po náročných ochutnávkách. Když je cíl, cesta se najde.

A propos Nechory… Měl jsem včera v Českých Budějovicích hodinku do odjezdu vlaku. Ideální příležitost zajít si na skleničku vína. Mám tam jednu oblíbenou vinotéku, kroky tak nějak samozřejmě směřovaly právě tam. Než jsem však zahnul za ten správný roh v historickém jádru města, musel jsme projít Kněžskou ulicí. Historický dům s podloubím, venku stolky lákající k posezení, na fasádě nápis Pod Nechory. To přece musí nějak souviset s vínem, ne? Musel jsem se přesvědčit.

Wine Prague 2022

Tak to máme za sebou. Snad největší vinná událost první poloviny roku… Během dvou odpolední přechutnat ve velké hale Výstaviště PVA vzorky odhadem na 200 stáncích, což při nějakých osmi lahvích na stánku představuje půldruhého tisíce koštů. Ne, to jsem ani já nedal. Ale snažil jsem se…

Jsem rád, když se potkám s vinaři, které osobně znám, mám radost, když se seznámím s vinaři, jejichž vína mohu ochutnat poprvé. Každopádně početné zastoupení vinařství z Čech a Moravy bylo fajn. Užil jsem si to. Ocenil jsem rovněž nemalé zastoupení zástupců mezinárodního vinného světa. Popravdě? Letos mě okouzlila Francie… 

Tři střípky ze Svátku růžových vín

Byly doby, kdy jsem si nedokázal představit prvomájové dopoledne jinak než v průvodu s mávátkem v ruce. Jasně, že to bylo takové veselení z povinnosti, koneckonců o účasti se vedla docházka a muselo se vysvětlovat, proč jsem se rozhodl svátek práce neslavit spolu s ostatními. Naštěstí je tomu už několik desetiletí jinak a na nesvobodné časy můžeme jen vzpomínat.

Pohltilo mě však jiné slavení. Díky Vinařskému fondu se mohu každoročně na prvého máje potkávat na Svatováclavské vinici pod pražským hradem s přáteli a společně slavit Svátek růžových vín. Uznejte sami, lepší sklenička růžového a fantastický pohled na červené malostranské střechy, než otřepané mávátko a pohled na otylé straníky bodře tleskající na tribuně.

Letos jsem měl trochu obavy, zda nám to neproprší, předpověď to celý týden signalizovala, pak však přišla prosluněná sobota ideální pro pálení čarodějnic, na což navázala neděle drobet zachmuřená, ale teplá, a hlavně bez deště. Vyrazil jsem hned na zahájení, to proto, aby mě odpoledne neušlapaly davy. Kupodivu pocovidová doba moc milovníků nepřivábila, bylo to tam tak akorát, že jsem měl jednotlivé vinaře jen pro sebe a mohl si s nimi náležitě pobavit.

Vinařské Litoměřice 2022

V sobotu se opět po roce zaplnil litoměřický kulturák milovníky vína. Už dvacátý ročník soutěžní přehlídky přilákal několik stovek zájemců o košt vín. Tentokrát nám bylo nabídnuto 661 vzorků z 21 zemí, především z Čech a Moravy, ale samostatné stolky zde měla například vína ze Slovenska, Francie, Itálie, Rakouska, Portugalska, Gruzie, Moldávie. Mám vazby na tento kout republiky, do Ústí, Děčína a Litoměřic jezdím poměrně často, takže když jsem dostal pozvánku přímo od organizátora akce MUDR. Kacerovského z Ortopedického centra, nebyl důvod odmítnout.

Většinou se vyhýbám nějakým jednoznačným odsudkům, ale přece jen jsem měl tentokrát pocit, že se většina přítomných přišla především pobavit při doušku kvalitního vína. Nasadil jsem opět svou metodu malých degustačních vzorků, ale i tak jsem se dostal za celý den možná jen k pětině dostupných vín. Vzorky byly až na výjimky placené, takže mě vlastně nové zážitky přišly na docela dost peněz. Zkusím se s vámi o něco podělit a třeba i nasměrovat, kam se zajet podívat.

Vlastní soutěž proběhla před degustační sobotou, výsledky znám, ale škoda, nejlepší vína mě vlastně minula. Championem výstavy bylo tentokrát Chardonnay ve výběru z hroznů, ročník 2019, Mysterium, z Vinného domu v Bzenci, které vyhrálo mezi bílými víny. Nejlepší roséčko byl Merlot ve výběru z hroznů, ročník 2021, z vinařství Žerotín. Mezi červenými víny vyhrálo Rulandské modré ve výběru z hroznů, ročník 2018, z Habánských sklepů. Mohl bych pokračovat dál, kategorií bylo ještě několik, ale myslím, že to na úvod stačí. Přidám raději pár svých nových poznatků.

Bůškův Sylván

Určitě to většina z vás taky zažila. Vyrážíte na Moravu za vínem, na poslední chvíli sháníte ubytování, aby bylo blízko vyhlédnutému vinaři a moc vás to nestálo. Možná je pak všechno trochu jinak, ale přes to se už nějak přeneseme. Jakže to tedy může dopadnout? Domluvený košt je kus cesty pěšky, což tam ještě jde, ale zpátky se proklínáme, co vás to napadlo. Cena pak odpovídá běžnému standardu, když totiž nechcete spát se skupinou dalších ovíněnců jako v kasárnách a chcete si navíc ráno dát sprchu, musíte si připlatit… 

Každopádně to většinou přebije jedna devíza, na kterou jen tak nezapomenete. Každý penzion ve vinařské obci je totiž nad sklepem, kam si můžete kdykoliv v průběhu pobytu zajít pro lahvinku a koštnout. Na Moravě totiž víno vyrábí každý, nelze se tedy divit, že zpravidla i majitel penzionu. Byl by tedy sám proti sobě, kdyby nenabídl víno ze svého sklepa, které sám vyrobil. 

Osobně jsem zažil jak košty do petek přímo ze sudů, tak lahve bez etiket, kde se odrůdu a ročník dozvíte díky bílému popisovači na sklo. V nejlepším případě se vinař pokusí o vlastní vinětu, kde sice chybí analytiky, ale neopomine se zdůraznit, že víno je určeno pro přátele a známé. Inu, požadavky legislativy…

Co se do reportáže nedostalo

Na ilustrační fotografii k minulému textu drží Jarda v náručí magnumku, kterou dostal na rozloučenou od členů vinného klubu. Neochutnávali jsme, už tak byla smršť vzorků rozsáhlá. Zajímalo by vás, o co šlo? Mě taky. Zkusím tedy zapátrat a o informace se podělit.

Z viněty se dá vyčíst, že jde o Pinot Noir Magnum, zemské víno, ročník 2015, od Petra Kočaříka z Čejkovic. Hrozny pocházejí ze dvou místních viničních tratí, a to Padělky a Novosady. Petr Kočařík hospodaří na dvou hektarech vinic, a právě Pinot Noir je tím nejzajímavějším vínem, které tu ze svých hroznů vinař dělá. K vínům přistupuje organicky, jako člen Autentistů ctí minimální přidávání síry. Vína před lahvováním nečiří, ani nefiltruje. Hrozny při zelených pracích výrazně redukuje, právě modré Rulandy zůstává na keři jen 1 až 1,2 kg. 

Zmíněný Pinot Noir v magnumce zrál v nových dubových sudech. Z referencí na něj vybírám, že má intenzívní odrůdovou vůni, plnou a elegantní, určitě s charakteristickými peckovinami a citrusovou linkou, pochopitelně se zaznamenatelnými tóny sudu. Víno je krásně šťavnaté, má střední až plnější tělo, harmonický a plynulý průběh a dlouhou perzistenci. Jardo, užij si ho…

Klub přátel dobrého vína

Možná se ta parta vinných nadšenců nazývá úplně jinak, možná ani oficiální název nemají, Jarda jim však neřekne jinak, než vinný klub. Dvakrát do měsíce s nimi chodí koštovat zajímavá vína, vždy se zaměřují určitým směrem. Z jeho vyprávění vím, že to u nich funguje poměrně jednoduše. Každý účastník přinese jednu lahev, za kterou se nebude před ostatními stydět, a pak zpravidla společně zahájí slepou degustaci. Ostatní se přitom snaží poznat, cože to je za víno, odkud a případně z jakého ročníku.

Jarda se od příštího měsíce chystá na dlouhodobější zahraniční výjezd, tak se vlastně tento týden byl v klubu na čas rozloučit. Tak nějak vybylo místo, vzal mě tedy sebou jako hosta. Nebudu zapírat, byl jsem vlastně docela zvědavý, jak to u nich chodí a zda mé znalosti a schopnosti, co se vína týče, budou na ostatní stačit. Myslím, že jsem to zvládnul, byť tam byli rozhodně větší borci, kteří se ve světě vína pohybují profesionálně.

Uvedu, že tentokrát se klub zaměřil na typická odrůdová vína Moravy a Čech. A jdu na to, pojďme společně projít přehlídku slepic. Rozumějte, pět lidí kolem stolu a každý přinesl po jedné lahvi, kterou před ostatními zatajil. I když… Byli tací, kteří vytáhli z tašky lahví víc. Něco v rámci prezentace, něco jako bonus. Je jedno, zda se víno skrylo do novin, do alobalu nebo do elegantní strečové košilky. Jediným poznávacím znakem bylo jen hrdlo a tvar láhve, pominu-li představení, zda se jedná o bílé nebo červené.

Víno z kvevri

Pokud mi to jen čas dovolí, sleduji každou neděli dopoledne na ČT1 dokumenty, které mě vedou k poznávání obdivuhodných míst z celého světa, kam se patrně nikdy nedostanu. Tentokrát byl Objektiv zahraničních zajímavostí obzvláště povedený. Co příspěvek, to zmínka o pěstování vinné révy a o výrobě vína. Začalo to střední Francií, pak se redaktoři zastavili u Neziderského jezera na hranicích Rakouska a Maďarska, nakonec to vzali až do Gruzie. A když Gruzie, tak pochopitelně nemohla chybět zmínka o výrobě vína v hliněných nádobách kvevri.

Pěstování vinných hroznů ke Gruzii neodmyslitelně patří. Uvádí se zde výskyt až 520 endemických odrůd vína. Dokonce je Gruzie považována za kolébku vína, tradice výroby vína z hroznů je zde nejstarší na světě. Už před osmi tisíci lety se pro jeho fermentaci a zrání začaly používat právě kvevri, velké hliněné nádoby tvaru špičatého vejce zpravidla zakopané do země. Do kvevri se ukládají přímo pomleté hrozny a po zhruba dvoutýdenní maceraci, kdy se musí pravidelně rozbíjet matolinový klobouk, se slupky, stonky a pecky postupně usazují na dně.

Vinné předjaří a Teroldego ke špekáčku

Astronomický začátek jara se letos docela povedl. Teplota v uplynulé dekádě dní, kdy zima oficiálně skončila, vystoupala sympaticky vysoko. Navíc se pravidelně na nás dívalo sluníčko z krásně modré oblohy. Není se tedy čemu divit, že mě to o víkendu táhlo na chatu podívat se do mé vinice. 

Jarní střih už jsem zvládl před měsícem, takže to teď bylo spíš o pročišťování řádků po zimě od přerostlých bylin a suchých listů, o úpravě drátěnky a pak o identifikaci škod po zimě spolu s plány, jak díry po zaschlých mladých výhoncích révy zacelit. Rozloha mé zahrady, kde se už dvanáctou sezónu snažím pochopit, jak se dělá víno, je totiž omezená, prostor pro rozšiřování novou výsadbou prakticky není. Takže musím účelně využít veškerého prostoru, který jsem pro realizaci svých snů na rodině vybojoval. Předpěstovávám si po střihu pár proutků Cabernet Cortisu, rád bych sklizeň této povedené odrůdy znásobil.

Loni jsem tu psal, že jsem přes lekce na You Tube pronikl do střihu révy podle metody pánů Simonita a Sirche. Jde o klasické rýnsko-hesenské vedení na drátěnce různé výšky, které si hlídá vytváření hlavy u každé révy. Shrnu-li to velice zjednodušeně, metoda se dá popsat ve čtyřech bodech. 

Novosvětská červená

V závěru minulého textu zaměřeného na Novosvětská vína jsem slíbil, že se s Vámi podělím i o červená vína, která jsem měl na degustaci minulý týden možnost ochutnat. Degustace byla zaměřená na Nový svět, zejména na novinky v portfoliu Alifea. Jak to tak obvykle bývá, degustuje se dvanáct vzorků, tentokrát 6 bílých a 6 červených. První tři příčky bílých vín jsem již prezentoval, pojďme se podívat na červená.

A hned navážeme na vítěze bílých vín, protože nejinak tomu bude i u červených. Hned dopředu prozrazuji, že vítězem se stává Dixon Pinot Noir 2019 z vinařství Bindi. Víno je vyrobené v klasickém burgundské stylu, je to plné dlouhé víno plné peckového ovoce. Ještě prozradím, že i díky ocenění James Hallyday´s atlas of wines, je i pro Australany mimořádně obtížné toto víno sehnat. Jsem proto velice rád, že jsem měl možnost vína tohoto vinařství ochutnat a něco málo i koupit. Moje první otázka, a asi tak bude znít i Vaše, byla – proč hned na začátek to nejlepší? Odpovědí je skladba odrůd dalších degustovaných vín, toto je totiž jediný pinot na degustaci. Chápu, jdeme na další.

Novinky z Nového světa

Nikdy jsem se netajil tím, že mám rád vína z Nového světa. Tím nechci říci, že bych neměl rád klasický starý kontinent. Ale nepatřím k těm, kteří automaticky zavrhují všechna vína, která nepocházejí z Francie, Itálie nebo možná z Německa a Rakouska. Už jsem se o tom několikrát zmiňoval, začínal jsem s víny v Londýně pod taktovkou velmistra, který byl původem Novozélanďan a vždy se snažil představit i jiná vína, než ta ze starého kontinentu, zejména pochopitelně ta novozélandská a australská, ale i kalifornská, argentinská nebo jihoafrická. To mě nepochybně výrazně ovlivnilo.

S radostí jsem proto přijal pozvánku na degustaci vín, která nese název „Novinky z Nového světa“. Podle programu to vypadá, že kromě stálic australských vinařství, která poráží na slepých degustacích Burgundsko téměř na všech frontách, bychom měli poznat i nové vinařství, které se může pyšnit titulem australský vinař loňského roku dle James Hallyday´s atlas of wines. Podíváme se na staré známé Sauvignony z Nového Zélandu, ovšem v nových ročnících. A z kalifornské Sonomy se přes novinky rovněž známého vinařství Sebastiani dostaneme až k hokeji! Jste zvědaví? Tak pojďme na to!

Roudnická Fratava

Celý minulý týden jsem se vína ani nedotkl. Nešlo o protažení suchého února do půlky následujícího měsíce, ale sedla na mě choroba. Vypadalo to jako covid, bylo mi blbě jako při covidu, ale nebyl to covid. Aspoň podle čínských antigenních testů, které stále tvrdily, nemáš to, kamaráde… No, věř jim. Už je to lepší, tak opět pokukuji, co bych ochutnal. Než budou nové zážitky, vrátím se ještě k jednom slíbenému textu. 

Z výletu do Litoměřic jsem si přivezl dvě lahve vína. O Dornfelderu z Vinařství pod Sedlem jsem tu už psal, s druhým vínem jsem před vámi dosud dělal drahoty. Tak sem s tím… Ve vinotéce, která nabízela výhradně místní vína z lokalit podél Labe, Mělníkem počínaje a Žernoseky z obou břehů řeky konče, tedy Malých i Velkých, jsem po chvilce přebírání sáhl po jednom roudnickém. Opět červené víno, tentokrát vyhlášená Fratava z Lobkowiczkého zámeckého vinařství Roudnice nad Labem.

Ani o víně této odrůdy se zde nezmiňuji poprvé. Zhruba před rokem jsem otevřel jednu lahvinku z litoměřického Vinařství pod Radobýlem. Fratava mi docela chutnala, dokonce jsem pak vyvozoval, že možná i já sklízím hrozny Fratavy z keřů, které jsem si kdysi přivezl ze Štětí. Byl to dar naslepo, tak stále hádám, co by to mohlo být. Snad tedy Fratava. Aromatické a chuťové znaky jsou si totiž dost podobné.

Cerasuolo di Vittoria, DOCG

Před pár týdny bych se nechytal. Možná po nápovědě, že se jedná o víno ze Sicílie bych naslepo vypálil, že půjde patrně o Nero d'Avola. Jo, napůl pravda, ale ještě něco… Do cuvéečka se přidává čtyřicet procent místní autochtonní odrůdy Frappato, ze které se zde obvykle vyrábí poměrně jednoduchá lehká vína, ale s výraznou hroznovou aromatikou.

Díky písčitému podloží v lokalitě Vittoria se dosahuje v případě odrůdy Frappato extrémně nízkých výnosů, což se promítá do poměrně elegantního vína. Zkupážování se provádí až po fermentaci odděleně sklízených hroznů v různém čase, která u Frappato probíhá v nerezových tancích při řízené teplotě, čímž se podtrhuje právě ono typické ovocné aroma a chuť.

Oproti tomu druhý hráč, silnější a mohutnější odrůda Nero d'Avola zraje ve velkých dubových sudech, přičemž se pak malá část moštu kolem patnácti procent nechává rok v použitých barikových sudech. Možná stojí za řeč ještě jedna zvláštnost typická pro ochutnávané Cerasuolo di Vittoria z vinařství Santa Tresa. Část hroznů Nero d'Avola se před fermentací nechá lehce vysušit, což se pak promítá do větší komplexnosti vína a bohatosti jeho chutí, a co mohu zvláště ocenit, kupodivu přináší i jemnější třísloviny.

Španělský rozstřel

Na světě je neskutečné množství vína. Abychom se mezi nimi jako fandové neztratili, přišli jsme s teorií, že každému chutná jen něco. V ústech máme chuťové pohárky a ty reagují na vína z různých odrůd, z různých oblastí, vyrobených různým stylem prostě jinak. Vlastním chuťovým pohárkům každému z nás vyhovuje ze všech možných vín jen asi tisíc lahví. Je jen potřeba je najít…

Takhle nějak začínal Martin Kozák z Kupmeto nedávnou degustaci španělských vinných novinek. Tak pojďme na to, která z nich vyhovují naší chuti? Slíbil jsem, že se k nim ještě ve vzpomínkách vrátím a prozradím, která z nich chutnala mně.

Na nabídce červených vín se podílela vlastně jen tři vinařství. Už na první doušek každého vína bylo jasné, jak se vzájemně odlišují. A to platí i o těch, která pocházela z typické španělské odrůdy Tempranillo. Ocenil jsem však, že jsme dostali šanci ochutnat i vína z jiných odrůd. Pokusím se dotknout alespoň těch nejzajímavějších. 

Just fucking good wine red

Možná to nebylo to úplně nejlepší víno na degustaci španělských vinných novinek. Ale uznejte, časem na vůni a chuť těch nejlepších určitě zapomenu, toto si však budu díky názvu pamatovat ještě hodně dlouho. Každý si to přeložte, jak chcete, pro slušňáky podsouvám třeba prostě zatraceně dobré červené…

Na ochutnávky pořádané společností Kupmeto chodím docela rád, zpravidla se na nich dostanu ke slušné kvalitě za rozumné peníze. Navíc, a to jste si tu už mohli několikrát přečíst, pozvou občas na návštěvu do Čech přímo zahraniční vinaře osobně. Komu z vás se to podaří, aby ochutnával třeba víno z Gaskoňska a bavil se přitom s vinařem, který by jako z oka vypadl d`Artagnanovi?

Název nebyl tím jediným, co mě na víně zaujalo. Mnohý z vás bude hádat, že když španělské víno, tak to bude na tuty Tempranillo, jde jen o to, jak dlouho leželo v barrique dubovém sudu, aby se mohlo chlubit patřičným přívlastkem. Jenže omyl… Tentokrát za to mohou ze 100 % hrozny odrůdy Marselan, což je kříženec Cabernet Sauvignon, který mu dal třísloviny, a Grenache, díky němu si odnesl ovocitost. Byl vyšlechtěn v šedesátých letech ve Francii, kde se nejvíce pěstuje v Languedocu, rozšířil se pak dál i do Španělska, Bulharska, přes oceán i do Kalifornie a v poslední době i do Číny. 

Bílý Pošip z ostrova Korčula

Dalo by se říct, že poslední dvě desítky let žiji v určité uzavřené profesní komunitě interních auditorů. Na jednu stranu mezi sebou udržujeme na oko dobré vztahy, na druhou se však díky naší práci občas na sebe díváme přespříliš kriticky… Přece jen komu se dostane kontrolorský bacil pod kůži, obtížně se ho zbavuje.

Naštěstí jsem se před pár lety rozhodl, že si začnu dělat věci po svém. Život je totiž příliš krátký na to, abych se hrabal v starostech. K tomu patří i to, že si vybírám práci, která za to stojí a díky tomu lidi, kteří mě při ní obklopují. Z řady mých kolegů se tak léty stali přátelé, se kterými si rád zajdu na skleničku a společně se vínem potěšíme.

Už párkrát jsem se tu zmínil, že mé cesty za vínem obohatila interní auditorka Linda, která už řadu let částečně žije v Chorvatsku. Díky ní jsem měl šanci poznat vína z odrůd, které u nás nejsou právě obvyklé. Psali jsme tu spolu s Lindou o perle mezi červenými víny Dingači z odrůdy Plavac mali, osvětu jsme poskytli chorvatským vínům obecně a speciálně pak slavonským vínům. Před časem mi Linda přivezla další z vyhlášených vín, tentokrát bílé víno Pošip.