Pravidelní čtenáři

pondělí 31. srpna 2020

YOUNG GUNS 2020

 

Jsem moc rád, že mne Jarda před pár dny vytáhl mezi mladé pušky… Mezi skupinu čtyř mladých vinařů, kteří se pustili s nadšením do světa produkce kvalitních moravských vín a podle mého názoru se jim to daří, neboť jejich vína se určitě odlišují od běžné masové produkce. A co víc, o některých z nich ještě v budoucnu budeme slýchat víc a víc, protože mají dobře našlápnuto.

Letošní ochutnávka vín ve dvoře pražské Bokovky nebyla jen tak obyčejnou degustací. Obvykle mají vínomilci možnost po celý večer koštnout od konkrétního vinaře kolem osmi vzorků a sotva se to rozjede, už aby šli domů. Druhý model je, že je těch vinařů a vzorků jejich vín plný sál a vy ani při dobré vůli nemáte možnost všechny ochutnat. Nebo si to pak druhý den nepamatujete… Tato vinná střelnice nabízela čtyři různé přístupy k vínu a přiměřený počet nábojů z jejich lahví, aniž by byl problém si vybrat své favority a skamarádit se s nimi.



Není to jen můj dojem, že se letošní ochutnávka Young Guns povedla? Navrhuji to zkonfrontovat s Jardovým názorem. Oslovuje tě podobná přehlídka vín, kdy několik vinařů vybere ze své produkce vzorky, za které se nemusí stydět, nebo bys se raději potkal jen s jedním z nich samostatně, třeba u něho ve sklepě, navázal s ním vztahy, a v průběhu večera přechutnal všechno, co nabízí?

J: Přesně jsi popsal dva přístupy k degustaci. Já se začínám cíleně vyhýbat tomu druhému modelu, a sice stovkám vzorků, které není v lidských možnostech skutečně ochutnat. Vybírám si raději degustace řízené, případně degustace s menším počtem vzorků a ideálně s osobní přítomností vinaře nebo někoho zasvěceného. Young Guns je přesně ten model, kdy množství vzorků je optimální a všichni vinaři jsou přítomni. Jedná se už o druhý ročník, takže byl od loňska nepatrně vylepšen. No a cestu do sklepa k některému z přítomných to může jistě otevřít.

Na letošní ochutnávce jsme se opět setkali se čtyřmi vinaři z různých končin Moravy. Pokud začnu podle abecedy, tak tím nejznámějším z nich byl Roman Fabig a jeho Vinařství FABIG z Hustopečí. Milým překvapením byla vína Radima Masaříka z Blatnice pod svatým Antonínkem. Více jsme pak znali Jakuba Smrčku ze Znojma, od něhož jsme si už nechali během roku dovézt předloňský Pinot Noir. Čtveřici doplňoval organizátor celé akce Matouš Forman, u nás známý jako pražský vinař jednoho vína z hroznů z vinic od Popic. Ohlédnu-li se nazpátek, myslím, že nikdo z nich ostatní nepřevyšoval, nikdo však ani mezi nimi nepropadl. Možná Roman Fabig měl svou kolekci vín kvalitativně nejvyrovnanější, ale každý z vinařů měl jedno víno, ke kterému jsem se po celý večer se zalíbením vracel.

Jardo, co ty, jak se díváš na úroveň vín mladých pušek? Znám tě spíše jako fanouška dovozových vín italských, francouzských či z nového světa. Dokážeš si představit, že tě tato moravská vína srovnatelně uspokojí?

J: Na mladých vinařích je vidět, že se nebojí experimentovat. Mají elán jet naplno a pořád přicházet s něčím novým. Zároveň však už mají dost zkušeností, aby mohli víno dělat. Pokud se budou držet toho, že není potřeba zabývat se nekonečným množstvím odrůd a raději se zaměřit na ty, které jsou u nás doma, bude se jim jistě dařit. Pak budu rád pít vína z Moravy nebo z Čech. A pokud budu mít chuť na Sangiovese, sáhnu po láhvi z Toskánska. Všechno se u nás dělat nedá.



Už tu padlo, že profesionálem mezi přítomnými vinaři je Roman Fabig. Je vyhlášený se svými Sauvignony, které sem také na ochutnávku přivezl. Chutnaly mi, spíše jsem ocenil francouzský projev Sauvignonu Blanc 2019, před moravskou verzí z tratě Růženy. Úplně paf jsem však byl z „podpultového sektu“ z této odrůdy, který si Fabig vyrábí v malém množství ve vinařství tradiční metodou Champenoise.

Jardo, co vím, zajímal ses o dosažení skvělého ohodnocení Romana Fabiga, které dostal v letošním roce za své Sauvignony od Roberta Parkera. Domníváš se, že mu to pomůže v jeho další vinařské práci a současně tím otevře cestu do světa i dalším moravským vinařům?

J: Sauvignony mi chutnaly oba, však je taky Roman Fabig na ně specialista. Už od loňska dokazuje, že ostatní vinaře mírně převyšuje. Podpultový sekt byl mimořádný, nezachytil jsem ale výrobní postup a složení. Ocenění od Parkera je nepochybně významným oceněním a přeji Romanovi, aby mu pomohlo při expanzi na trhy i mimo naše hranice. V tom duchu jsme i diskutovali. A jeho slovy, bere to jako ocenění nejen jeho práce, ale i obecně ostatních vinařů v regionu.



Druhý z vinařů Radim Masařík, který sem loni přivezl skvělý Muškát. Letos nabídl jedno víno, které mi přišlo, že ani na Moravu nepatří. Jeho cuvée Pinot z Rulandského šedého, Rulandského bílého a klaretu z Rulandského bylo sice chuťově mohutné, ale na mne postrádalo tolik potřebnou kyselinku. Přechutnal jsem i jeho rýňáky, až jsem propadl Ryzlinku vlašskému z nakupovaných hroznů z Pálavy od Vinařství Volařík.

Jarda ochutnával spíše vína z odrůdy Ryzlink rýnský. Jak tě jeho rýňáky zaujaly? Pokud je porovnáš ze znojemskými nebo slováckými, mají šanci na úspěch?

J: Poslední dva měsíce jsem pil větší množství ryzlinků, než je u mě obvyklé. Zúčastnil jsem se různých degustací na velmi dobrých úrovních a ochutnával nejlepší ryzlinky z celého světa. Poznal jsem etalon, takže konkurence a moje patro je v tomto směru rozmlsané. Musím ocenit, že Radim Masařík produkuje víno s ohledem na terroir. Jeho ryzlinky terroir odrážejí. Jsou jiné než moselské, alsaské nebo pálavské. Ale to neznamená špatné. Zejména jeho polosuchý ryzlink mě zaujal. Přišlo mi, že těch pár gramů cukru víno podpořilo.



Jak už jsem se zmínil, na loňském ročníku nás zaujal Jakub Smrčka, který profesně působí jako enolog ve vinařství Trávníček & Kořínek. Loni jsme podlehli jeho Pinotu Noir 2017, který jsme si pak s Jardou zakoupili k domácímu koštování. Letos si pro nás připravil chutný Müller Thurgau 2018, Sauvignon 2019 a kromě již zmíněného Pinot Noir ještě Cuvée Red Light ze Svatovařineckého, Rulandského modrého a Dornfeldera, z ročníku 2018. Všechna vína měla něco do sebe, ale pokud bych si měl vybrat jedno z nich, hlasuji pro milerku nazvanou podle původního názvu viniční tratě Hofäcker.

Jardo, co ty a Smrčka? Stále je tvým favoritem Pint Noir, nebo tě letos oslovilo něco jiného? Milerka ze starých keřů, minerálně slaný Sauvignon nebo lehká červená směs moravských odrůd?

J: Já jsem nadšen z Pinotu Noir, ten známe. Letos musím vyzvednout Cuvée Red Light ze Svatovařineckého, Rulandského modrého a Dornfeldera z ročníku 2018. Jsem zatížený na červená vína a tohle se podařilo. Jakub je velice talentovaný vinař a myslím, že o něm ještě uslyšíme. V mém případě určitě, protože máme naplánovanou v půlce října návštěvu vinařství Thaya, vybudovaném na základech původního vinařství Trávníček a Kořínek. Na tu se moc těším.



Na závěr jsem si nechal Prahou odkojeného Matouše Formana, který letos představil dvě vína z odrůdy Veltlínské zelené. Jednak jeho první ročník 2018, tak i čerstvě nalahvovaný ročník 2019. Já byl okouzlen devatenáckou, krásná odrůdová chuť, šťavnaté vrstevnaté víno, co mi bude po večerech přinášet radost. V tomto jsme se však s Jardou neshodli.

Jardo, jak hodnotíš veltlíny od Matouše Formana. V čem tě přitahuje veltlín z ročníku 2018?

J: Já si pamatuju to víno už z loňska, moc mi chutnalo. Navíc to bylo jediné víno, které loni Matouš představoval, takže to se pamatuje dobře. Analyticky možná ročník 2019 vykazuje lepší hodnoty, ale mozek člověka zpracovává množství vjemů velmi komplexně a u mě asi rozhodl celkový dojem vína, takže za mne vítězství ročníku 2018. Každopádně jsme objednali nějaké láhve, tak to můžeme ještě jednou zhodnotit. Zatím máme 2 hlasy pro osmnáctku a 1 pro devatenáctku. Máme však v záloze ještě jednoho hodnotitele, tak to ještě může být remíza.

Věřím, že jsme vás trochu nalákali k objevování nových jmen z moravského vinařského světa. Určitě si to všichni zaslouží. U každého z nich jsme především vyzdvihli vína, co nás nejvíce zaujala, ale znáte to. Každý máme své preference a jinak mlsné jazýčky…

Rodan a Jarda

neděle 30. srpna 2020

Za četníky na Côte d'Azur

 

Byl to tehdy rok nula. Padla železná opona, otevřely se hranice na západ a my chtěli naráz poznat všechno, co nám do té doby bylo zapovězeno. Na druhou stranu jsme byli připraveni na všechno. Nevadilo nám se týden mačkat ve čtyřiceti lidech v autobuse Karosa, noci řešit přejezdy z místa na místo, když už pak byla potřeba se umýt, stačilo najít hostel se sprchami a vícelůžkovými pokoji. Inicioval jsem počátkem května 1990 poznávací zájezd vnitrozemím Evropy přes v té době ještě Spolkové Německo, Švýcarsko a Francii do španělské Barcelony, nazpátek pak podél pobřeží Středozemního moře přes Francii a Itálii, a poté po přejezdu rakouských Alp opět k nám do Prahy. Stovky zážitků, co si od té doby nesu s sebou ve své paměti, ze zajímavých míst, kde jsem nikdy nebyl a možná už ani nebudu. I když, někam jsem se už od té doby znovu podíval a rozhodně to ještě musím zopakovat.

Jedním z nejatraktivnějších úseků bylo francouzské Azurové pobřeží se zastávkami v Marseille, Saint-Tropez a Monte Carlu. Každé z těch tří měst mělo své kouzlo a bylo se tam na co dívat. Úžasné bylo ráno v marseillském přístavu, když se vrátili rybáři z moře s čerstvým úlovkem ryb, které pak prodávali na nedalekém trhu čerstvých ryb a mořských plodů. Vybavuji si, jak jsem se tam procházel od jednoho k druhému, obdivoval nabídku ryb a nasával přitom z velkého hrnce podmanivě se valící vůni rybí polévky bujabézy. Nezapomenutelný byl rovněž pohled na monumentálně tyčící se dominantu města Marseille Nȏtre Dame de la Garde, ke které jsme pak z přístavu vystoupali a ona se nám za to odměnila fantastickými výhledy na celý záliv a kolem se rozprostírající město.

Druhá zastávka byla v Saint-Tropez. Kdo by neznal impozantní kolonádu podél jachet v přístavu, restaurace a bary s výhledem na moře, a především četnickou stanici z legendárních filmů s Luis de Funes… Tady bylo předem jasné, co jsme chtěli vidět, kde jsme se chtěli projít a co chtěli vyfotit. Pokaždé, když filmy o četnících reprízují v televizi, čekám na záběry míst, kde jsem byl a vzpomínám přitom na chvíle prožité v Saint-Tropez. Pohvizduji si současně známý hudební motiv z filmu, který tam na vás padá na každém rohu…


Blížil se však konec dne a bylo potřeba se někde ubytovat. Tady to nebylo možné, atraktivní turistický magnet si nechal za hotely dobře zaplatit. Z tohoto důvodu jsem předem zamluvil pro nás všechny z autobusu ubytování v nedalekém přímořském středisku v hostelu Auberge de Jeunesse HI Fréjus - Saint Raphaël. Hezké čisté pokoje se sociálkou, kde jsme se mohli dát po dvou dnech opět do pořádku.

Pár z nás se ještě vydalo na procházku do centra tohoto střediska, vlastně dvojměstí… Obě města, jak Saint Raphael, tak východně ležící Frejus, se nacházejí v departementu Var, v oblasti Provence-Alpes-Cote d'Azur. Dohromady tvoří živé přímořské letovisko s dobře udržovanými plážemi a malým přístavem stojícím ve stínu zalesněných kopců Massif des Maures. Procházeli jsme se podél krásného pobřeží s písčitou pláží obklopené řadou kaváren, restaurací a obchůdků. Ačkoliv se už zde začátkem května díky příjemnému středomořskému podnebí dalo koupat, my jsme ten den takové štěstí neměli. Zatáhlo se a se západem slunce i rozpršelo. Schoulili jsme se navzájem všichni pod deštníky a vrátili zpět na ubytovnu.

Den však ještě neskončil. Zachránila nás velká jídelna, kde jsme pak mohli posedět, vytáhnout ze zbytku zásob české pivo a pobavit se. Podobný nápad měla i skupina mladých v hostelu rovněž ubytovaných Francouzů, která tam seděla spolu s námi. Pochopitelně až na to české pivo. Ale byli jsme v Provence, takže na sucho tam neseděli. Vytáhli si na stoly několik lahví vychlazeného roséčka… Postupně se obě naše skupiny propojovaly. Museli jsme sice hledat společnou řeč, oni česky nemluvili, my zase neuměli francouzsky. Když se však chce, tak se lidé domluví...

Proč na to vzpomínám? Pochopitelně je v tom francouzské víno. My pokukovali po voňavých růžovkách, francouzské mladíky zase přitahovala naše česká piva. Tak došlo k nejvýhodnějšímu směnnému obchodu v dějinách, na kterém jsem se já osobně podílel. Lahev za lahev… Za půllitrovku piva jednu sedmičku vína… Už si nepamatuji, cože jsme to vlastně ten večer pili, ale bylo to moc dobré provensálské růžové víno, které se nezapamatovatelně vrylo do mé paměti. Pokaždé, když se od té doby k vínu z Provence dostanu a mám příležitost ho ochutnat, sonduji, jestli není stejně dobré, jako tehdy na hostelu v Saint Raphael.

Nedá mi to, abych ještě nepřidal dovětek. Vzhledem k tomu, co dnes už vím, pravděpodobně šlo o stolní růžové víno z AOC Côtes de Provence, kde vyrábí téměř osmdesát procent produkce provensálských vín. Tato apelace se skládá ze tří departementů Alpes-Maritimes, Bouches-du-Rhône a Var. Pěstuje se zde mnoho povolených odrůd, čehož výsledkem je široká škála vín. Tři čtvrtiny z toho tvoří růžová vína, která jsou stáčena do speciálního tvaru láhve. Většinou jde o směsi maximálně 40% z Carignan, maximálně 30% z Cinsaut, Grenache Noir, Mourvedre a Tibouren a maximálně 30% ze Syrah, Barbaroux Rosé, Cabernet Sauvignon, Calitor, Clairette, Semillon, Ugni Blanc a Vermentino. Takže přes to všechno stále zůstává záhadou, co jsme to tehdy vlastně pili…

Rodan

sobota 29. srpna 2020

Bořetický Pinot z mého archivu

 

Poprvé jsem toto víno zaregistroval před dvěma lety na vinobraní u trojského zámku. Vlastně ne, pil jsem ho mnohem dříve, to když jsme se v roce 2011 s Marianem a jeho kolegy sešli v Bořeticích a na večer jsme si domluvili ochutnávku v rodinném vinařství Jedlička. V té době ještě výrobu vín zastřešoval spolu s panem Novákem, několik let však vinařství vystupuje pouze pod jménem Jedlička. Kdo s vinařstvím pak přišel do styku, stejně si na první dobrou vybaví tvář vinařství, kterou je jeho ředitel pan Jaroslav Sucký.

Vzpomínám tu na Rulandské modré, suché víno ročníku 2008, výběr z hroznů, barrique. Přímo ve vinařství chutnalo, ale přece jen jsem si pak z degustace odvážel jiné favority. Zaujala mne tam některá bílá vína, jako například Pálava Botrytis Cinerea, výběr z hroznů z ročníku 2010, Veltlínské zelené, pozdní sběr z ročníku 2008, Rulandské šedé, barikovaný výběr z hroznů z ročníku 2009, Sauvignon, pozdní sběr z ročníku 2010 a Tramín červený, pozdní sběr z ročníku 2010.


Jak byla všechna bílá vín dobrá, já tam tehdy stejně jel především za jediným mně důvěrně známým červeným vínem tohoto vinařství. Několikrát jsem už totiž při různých příležitostech narazil na jejich vlajkovou loď, a to Cuvée Kácary. Vždy mi moc chutnalo a nezklamalo mne ani tentokrát. Výrazně v něm bylo znát Rulandské modré ve výběru z hroznů, dávalo mu jahodové aroma, tělo tvořilo Svatovavřinecké v pozdním sběru, jak jinak kulaté švestkově povidlové tělo, a k tomu navrch André v pozdním sběru, dávající vínu nakyslé višňové tóny a zároveň i tříslovinu, která mu prospěla.

Takže ač mám rád Pinot Noir, tehdy na něj nedošlo. Z mé paměti se postupně vzpomínky s tímto vínem spojené vytratily. Takže o to větší překvapení, když ho na trojském vinobraní v roce 2018 u stánku vinařství rozlévali. Skutečně Rulandské modré, výběr z hroznů 2008. Sice s upozorněním, že se jedná o poslední lahve, ale přece jen, nabízeli ho jako vzácnost, co se jim povedla. A musím uznat, že deset let staré víno, co zrálo na barikových sudech, bylo na vrcholu toho, co mohlo nabídnout. A že to stálo za to.


Světle červená barva vína, tak typická pro tuto odrůdu, s cihlově červenými tóny. Ve vůni bylo možno najít jahody a červené třešně. Pochopitelně byl znát i dubový sud, dřevitě kouřové tóny. Dřevo bylo znát i v chuti, ale ve víně jsem dohledal sušené švestky a čokoládové tóny v dochuti. To vše doprovázené hebkými tříslovinami. Nemohlo to skončit jinak. Ač jsem se tam měl kochat burčákem aktuálního ročníku, nebo případně se poohlížet po již hotových vínech z roku předchozího, já si z vinobraní odnášel archivní rulandu…

Musím se však přiznat k tomu, že když narazím na víno, které mne ohromí, nedokážu ho ihned vypít. Již několikrát mne to odsouvání vytažení korkového špuntu z lahve pro některou zvláštní příležitost vytrestala. Nevím, jak to máte vy, pro mne žádný okamžik není dost vhodný, když navečer beru vína ve svém archivu do rukou a zvažuji, které mi právě teď udělá radost, tak na ta cennější vína nedojde. A když pak už je příležitost něco slavit, jde se buď do restaurace, nebo dojde na bubliny. A víno pro zvláštní příležitost opět utře…

Včera to konečně nastalo. Ukončil jsem u klienta zakázku, přijel domů plný odeznívajícího adrenalinu ze závěrečného projednání zprávy, a rozhodl se. Tak pojďme si dnes udělat radost. Probíral jsem lahve v chladničce, díval se i na dřevěný pohotovostní stojan s víny, bylo jasné, že tentokrát na jedno z těch lepších vín dojde… Nakonec došlo na onen bořetický Pinot Noir. Ten, co mne kdysi ve vinařství neoslovil, pak při setkání po letech jsem mu propadl a zatoužil po něm.

Co vám mám říct? Už když jsem vytáhl plastovou zátku, věděl jsem, že to bude průšvih. Vyvalila se vůně vína, co už to spočítané. Acetonové tóny, oxidativní zasmrádlost, pryč bylo to, co jsem kdysi u toho vína obdivoval. Dva roky stačily k tomu, aby se víno na vrcholu odebralo do věčných lovišť. Ještě jsem chvíli hrdinně kroužil se sklenkou, ale nic mi z vína nevyprchalo. Po jednom dni, kdy jsem ho odstavil, se možná chemická laboratoř vyvětrala, ale ta zvadlá povidla ve víně se už na nohy nepostavila. Na vinaře, ani na víno se nezlobím. Chybu jsem udělal já. Vytvářet si archiv vín v pražském činžovním bytě je utopie. Tak pro příště, budu si častěji hledat zvláštní příležitosti k otevření lahví, kterých si vážím…

Rodan

pátek 28. srpna 2020

Mladý vinař jednoho vína

 

Dorazil jsem do dvora jednoho ze středověkých domů v pražské Dlouhé ulici o trochu dříve. Mám rád Staré město, dýchá tu na mne atmosféra několika uplynulých století. Zde v podloubí dvora je již několik let známý vinný bar Bokovka, kam může kdokoliv zajít za dobrým vínem a příjemnou společností. Má natolik vyhlášenou pověst, že vinařům stojí za to vyrobit pro něj víno na míru právě s názvem Bokovka.

Já jsem si tam však tentokrát nešel sednout, naopak rozhodl jsem se strávit příjemný podvečer jednoho z posledních teplých srpnových dnů venku na dvoře, kde se měla za chvíli konat degustace „Young Guns“ mladých moravských vinařů. Jak jsem tam stál ještě na téměř prázdném dvoře, mé oči těkaly po kamenné sloupové pavlači prvního patra, po omšelých omítkách, oknech s příčkami a květináčích na parapetech, dole pak po rozestavěných sudech, na kterých budou za chvíli vinaři rozlévat své vzorky… Začal jsem se těšit ještě o trochu víc. Byl jsem tu totiž už loni, moc se to tehdy povedlo. Potkal jsem tu nová neokoukaná vinařství a velmi zajímavá vína.

Abych dostál informační povinnosti zadost, čekali jsme dnes čtyři vinaře. Skutečně osobně dorazili. Ze stejnojmenného vinařství v Novém Šaldorfě jako první přijel Jakub Smrčka, následoval Radim Masařík z vinařské lokality Blatnice pod svatým Antonínkem, a poté přijel představit své Sauvignony Roman Fabig z Hustopečí. Nakonec bych chtěl mezi tuto společnost uvést i organizátora celé akce, sommeliéra a prodejce vín Matouše Formana. A právě jemu bych chtěl věnovat mou dnešní pozornost.

Poprvé jsem ho vlastně zaregistroval loni na prvním ročníku přehlídky vín mladých pušek. Přece jen však vinař prezentující jen jedno víno, rozlévající navíc víno z prvního vyrobeného ročníku, vám dlouho v paměti neutkví. Pak však Jarda navštívil několik degustací francouzských a amerických vín, které Matouš osobně vedl, s nadšením v oku o nich vyprávěl, až jsem se o nabídku jím prodávaných vín začal zajímat a uskutečnil i první nákup. Na ochutnávku vín ve dvoře u Bokovky jsem teď šel za ním jako za známým, se kterým si máme co říci.

Fandím milovníkům vína, co si svůj koníček dokázali osedlat a stal se jim zaměstnáním. Navíc i podlehli pokušení a rozhodli se vyrobit své vlastní víno. Koneckonců i já jsem se vydal podobou cestou. Víno už asi prodávat nebudu, ale rád pomůžu s organizací ochutnávek a třeba i některou z nich povedu. Co už však u mne funguje, mám za sebou již čtyři sklizně ze své arové vinice na Plzeňsku, ze kterých se zrodila první vlastnoručně vyrobená vína. O to víc mne tedy zajímá, jak to dopadne, když se o něco podobného pokusí i někdo další.

Matouš se pustil po vzoru vín z jím obdivovaného rakouského Kamptalu do projektu vyrobit podle své chuti to nejlepší moravské Veltínské zelené, které by se hodilo pro nejnáročnější gastronomii. Domluvil se se svým kamarádem Romanem Fabigem a s jeho pomocí se začal starat o kousek vinice Na Výsluní, hraničící s pozemky vinařství Sonberk. Kdo to tam zná, určitě mi dá za pravdu, že výhled na Novomlýnské nádrže a Pavlov zarámovaný do nekonečných pásů vinic okouzlí každého. V případě té Matoušovy jde o jihozápadně orientovanou vinici s pětačtyřicetletými vinnými keři na podloží ze spraše, vápencového jílu a slínu bohatého na minerály. To vše spolu s počasím má vliv na to, že na této vinici dozrávají redukované hrozny s malými koncentrovanými bobulemi. Vyrobené víno pak dlouho leželo na jemných kalech, což se podepsalo na konečném charakteru velmi povedeného veltlínu. Z roční sklizně se jich vyrobí sice jen něco přes tisícovku lahví, ale vína jsou to skutečně moc povedená.


Na letošní ochutnávce nám Matouš nabídl dva poslední ročníky. Jednak osmnáctku, možná vůní a chutí podmanivější, ale s drobet zbytkovým cukrem, který mě nutil o něm přemýšlet. Jaké by to bylo, kdy to tak nebylo… Degustoval jsem spolu s Jardou a ani my dva jsme se neshodli. Pro něho úžasné víno, pro mne ještě čekání na lepší. A to přišlo hned vzápětí. Veltlín devatenáctka… Ten se Matoušovi skutečně povedl. Jeho vůně byla lehce ovocná po zelených jablcích, ale především dosti kořenitá a pepřová. V chuti pak víno bylo velmi osvěžující s potřebnou křupavou kyselinkou. Žasnu, jak postupem sur lie víno dostává harmonii, jak se zaobluje, jak zvýrazní, co má, a především okouzlí… Pochopitelně, co se nepovede na vinici a zkazí ve sklepě, to ani ležení na jemných kalech a případné další pokusy s vínem už nenapraví. Ale tentokrát se povedlo všechno tak jak mělo, a víno mi moc chutnalo.

Našla se příležitost, kdy jsme se s Jardou mohli Matouše na mnohé přeptat. Jeho vyprávění bylo natolik zajímavé, že jsme se domluvili, že se něco z toho v našich textech objeví. Už se na to těším…

Rodan

úterý 25. srpna 2020

Čtyři způsoby, jak se dostat k ochutnání vína

 

K dnešnímu textu mne inspirovalo několik mediálních odkazů na donášku vína do domu. Pandemie covidu–19 totiž v Itálii vytáhla na světlo řešení, které tu již kdysi bylo. A to v sedmnáctém století, když mnohá italská města postihl dýmějový mor. Ve Florencii to vyřešili ve šlechtických palácích specifickým způsobem. Pro styk s vnějším světem nechali vybudovat tzv. „vínová okna“ (buchette del vino), přes které probíhal prodej vína tak, aby se prodávající a kupující vzájemně nesetkali. Pochopitelně bylo tu riziko morem zašpiněných peněz, ale to dokázali eliminovali jejich dezinfekcí.

To, že více než stovka takových oken se ve Florencii dochovala do dnešních časů, inspirovalo několik restaurací, které začaly dodávat vína do domů tímto způsobem. Pochopitelně se toho hnedka chytli i zmrzlináři, kavárníci či baristi. Okénka v palácích začala opět po mnoha staletích sloužit svému účelu. Jak se vám líbí tento způsob dodávky vína? Využili byste okénkovou roušku?


Pokud se nad tím zamýšlím, proč ne. Ostatně, obracel bych se tímto způsobem stejně jen na vybraného restauratéra, případně svého prodejce nebo dodavatele vína. Jaký je rozdíl mezi dnešními e-shopy, kdy vám to zásilkovna doveze objednané zboží ke vchodovým dveřím, a okénkovou donáškou, kdy někdo zabouchá, vy otevřete a převezmete si lahvinku nebo karafu s vínem? V podstatě žádný. Ani ta dezinfekce papírových peněz či mincí už dnes probíhat nemusí, obejdeme se už prakticky bez hotovosti. Jen si říkám, že se tímto způsobem budu dostávat spíše k vínům, co již znám, která mi chutnají a oblíbil jsem si je.

Druhou cestou k vínu je vlastně klasická varianta koupě či jeho dodávky. Zajdu si do prodejny, navštívím vinaře, nebo na e-shopu některého z dodavatelů si objednám důvěrně známá vína. Určitě se nespletu, mám s nimi zkušenosti, pokud jsem pečlivý, tak jsem si i zapsal do poznámek mé předchozí hodnocení. Jasně, že si spolu s vínem neobjednám atmosféru, která mne při ochutnávání vína minule doprovázela. Nic však takto nepokazím a třeba zážitek s koupenou lahvinkou bude ještě lepší.

Určitě větší dobrodružství zažiju, když jdu objevovat mně neznámá vína odjinud nebo z netradičních odrůd, obdivovat jejich vůně a chutě, takříkajíc naslepo. Zajdu do vinotéky, kochám se víny v regálech, dokud neobjevím některé, co mne upoutá natolik, že jeho svodům podlehnu. Ta chvíle napětí, kdy si vybranou lahev nesu domů a než si ji poté otevřu, přivoním, ochutnám, věřte mi, ta chvíle se nedá k ničemu jinému přirovnat. Možná jen, k okamžikům, kdy jsme jako děti čekali na Ježíška, než zazvoní zvoneček a my se nahrneme pod stromeček k dárkům….

Poslední čtvrtý způsob mám asi nejraději. Jsou to ochutnávky v rámci různých přehlídek, koštů, otevřených sklepů či řízených degustací. Mám-li štěstí, dostanu se k vínům, se kterými bych se možná nikdy nepotkal, vinaři mi k nim poskytnou spoustu informací, já ochutnávám, srovnávám, chválím, obdivuji… A když se podaří, dojde někdy i na podpultovku. Já vím, kapitalismus je především o penězích, ale přece jen. Vinařům někdy mnohem víc záleží na tom, když je pochválíte, jak se jim některé z vín povedlo.

Takto dodnes vzpomínám na chvilku u stolku s Davidem Mádlem z Velkých Bílovic. Měl na oné degustaci povedené kousky v červených vínech. Když vytáhl Velkou červenou slípku, myslel jsem, že už nic lepšího to odpoledne pít nebudu. A ejhle. Asi jsme mu byli sympatičtí, asi se chtěl pochlubit, co u nich umí… Kde se vzala, tu se vzala, náhle tu stála lahev Cuvée 1+1 z odrůd Rulandské modré a Zweigeltrebe od Miloše Michlovského a Františka Mádla. Výsledek více jak třicetileté spolupráce dvou významných vinařů. Sytá rubínová barva s lehce cihlovými okraji. Vůně po tmavých lesních plodech, borůvkách a ostružinách, v chuti podpořena tóny švestek. Díky zrání v sudu tomu byly dodány stopy tabáku a vanilky. Vzhledem k delšímu ležení v lahvi, byly taniny elegantně uhlazené. No uznejte, napadlo by vás něco takového objednat do vinného okénka?

Rodan

pondělí 24. srpna 2020

Terra Parna

 

Před devíti lety jsem se dostal v okolí Trnavy do kouzelných údolí s vinicemi na jižně orientovaných stráních. Nejprve do Vlčí doliny, pak do Růžové… Nebylo to náhodou, směřoval jsem za konkrétním cílem. Potřeboval jsem se dostat do malé dědiny Suchá pod Parnou. Naštěstí jsem v době navigací nezabloudil, bylo tam totiž všude tak podmanivě, že jsem nevěděl, kam se dívat dřív. Přestože už byl začátek listopadu a okolní vinice byly osiřelé,  jejich podzimní zabarvenost mne fascinovala natolik, že bych nejraději zastavil a procházel se v nich.

Co mne táhlo do těchto končin? Toužil jsem blíže poznat moderní slovenské vinařství Terra Parna a pochopitelně jejich vína. První překvapení mne čekalo na místě. Na kraji vinohradů stála nově vybudovaná minimalistická prosklená budova jejich sklepa. Zní to komicky, o žádnou pivnici se v tomto případě nejedná, byla to moderní přízemní budova vinařství, kde byly prostory jak pro výrobu, tak sklady, administrativu, prodej i degustační místnost pro zákazníky. Když jsem zastavil a vešel dovnitř, navázal s personálem kontakt, pak mne vzali dovnitř. Byl to zážitek…


Obvykle se takovým stavbám říká, že byly postaveny na zelené louce. Tentokrát je třeba tento výraz změnit. Vinařství Terra Parna bylo postaveno v zelené vinici… Nechali si od zkušených poradit, aby tím prvním dojmem nebylo ohromení z architektury, ale především prospěšnost pro víno. I tak budova dostala řadu ocenění za přínos architektuře. Za povšimnutí stojí, že je celá v jednom přízemním podlaží, beze schodů, chladné skladování je zabezpečeno technologií, která dokáže nahradit podzemní sklepy.

Co se vinohradů týká, majitel vinařství Jozef Zvolenský v jednom rozhovoru uvedl, že nápad zasadit vinou révu na ladem ležících pozemcích vznikl vlastně po obědě při sklence vína s jezuitským páterem. Jeho dcery si stěžovaly na to, že jim z okolních polí práší do oken. Páter se zamyslel a řekl památnou větu. Tak proč tu nezasadíte vinnou révu?

Tak byly osázeny vinice jak v Suché po Parnou, tak na nedalekém Resenbergu. Primárně padlo rozhodnutí věnovat se jen několika málo odrůdám bílých a červených vín. Za vlajkovou loď byl tehdy vybrán Modrý Portugal, který do této oblasti historicky patří. Rodina Zvolenských začala tak, že dohledala po okolí původní klony, vysázené před mnoha desetiletími, namnožila je a vysázela do své vinice. S Modrým Portugalem sklízí díky péči ve vinohradu i při zpracování ve sklepě velké úspěchy. Měl jsem možnost ho po zakoupení ochutnat. Ač na ovocitá červená vína moc nejsem, toto mne mile překvapilo. Na chuti jsem ocenil jemnou dochuť višní v hořké čokoládě. To navíc zarámováno do sametově harmonických taninů. Velmi povedený Modrý Portugal…

Vinařství se netají tím, že jim při výrobě pomáhají zkušení vinaři ze světa. Na výrobě bílých se podílel Harald Heiling z rakouského Golsu. Ochutnával jsem jejich Veltlínské zelené, Sauvignon blanc, Rýnský ryzlink a Rulandské bílé. V poznámkách jsem si tehdy zapsal, že jsou udělané velmi dosucha, až je to na úkor odrůdové aromatiky. Nechtějte po mne, zda je to odpověď na otázku, jaká tato vína jsou. Po těch letech bych se teď na to určitě díval jinak, v té době jsem teprve k veltlínu či bílé rulandě hledal cestu. Dnes patří k těm nejvyhledávanějším vínům, které pravidelně přechutnávám.

Výrobu červených vín vinařství řešilo s létajícím vinařem Francois-Xavier Gaboryaud. Ve svém portfoliu měl vinařství Saint Emilion v Bordeaux, další v Rakousku a v Turecku. Pokud jsem tu už velebil Modrého Portugala, tak si ho dovolím spolu s dalšími dvěma víny zařadit mezi tři krále sedící na vinném trůnu. Osobně na nejvyšší stupeň řadím jejich Svatovařinecké v barrique. Moc se mi líbí přirovnání, co jsem zaslechl ve vinařství. Zákazníci sem přijedou a jsou zklamaní, že zde nedostanou Merlot či Cabernet Sauvignon. Nad vavřinečkem ohrnují nos. Sotva ho však ochutnají, ve svých preferencích konvertují. Odjíždějí pak s plnou krabicí…

Také já jsem si ho nechal naložit. Na první pohled tmavorubínová barva vína, vůně červeného peckovitého ovoce pochopitelně zarámovaná do vanilky z barikových sudů. Chuť vína je jemná, sametová, vyrovnaná a nerušená ostrou kyselinou. V mých poznámkách si vína pro sebe boduji a toto dostalo plný počet.

Dalším špičkovým vínem vinařství Terra Parna je Alibernet v barrique. Kdo tuto odrůdu zná, ocení jak podmanivě tmavou barvu barvířky, tak cabernetovský rodokmen a chuť do bobulovin, především černého rybízu. Vinařství pak školilo toto víno několik let na barikových sudech, které mu zakulatily třísloviny a dodaly dubové a vanilkové tóny do chuti. Opět jsem si poznamenal, že se jim toto víno povedlo. ale přece jen Svatovařinecké u mne pro tentokrát vyhrálo.

Jak se nořím do vzpomínek, dívám se na fotografie z návštěvy vinařství a vybavuji si kouzelné etikety jejich vín, dostávám opět chuť na vína vinařství Terra Parna. Budu si muset po čase naplánovat cestu do slovenských Malých Karpat. Byť to tam není od nás daleko, zapomínáme na ně, je tu šance poznat jinou kulturu spojenou s vínem a ochutnat ta jejich vína vyráběná odlišným rukopisem. A kam se tam podívám? Za Hubinskými do Vinosadů, za Sodomou do Modry a především sem do vinařství v Suché pod Parnou…

Rodan

sobota 22. srpna 2020

Cava ve sklence, připijme si…

 

Naposledy se zde v textu vracím k naší nedávné veselce a vínům, která jsme ochutnali na svatební hostině. Vlastně jsem zde přípitkem měl začít, ale zkrátka vína, co jsem měl v průběhu oběda s novomanželi a která jsem pároval s jídly, mne zaujala víc. Přece jen, bylo by však škoda šumivé víno Cava z popisu onoho odpoledne opominout.

Co se vám vybaví, když řeknu Cava? Pravděpodobně pro vás, co se trochu ve světě vína orientujete, naskočí heslo španělský šampus… Koneckonců, proč ne. Historie se traduje od sedmdesátých let devatenáctého století, kdy se ve Španělsku začala produkovat šumivá vína francouzského typu vyráběné tzv. tradiční metodou. Nazývali je tehdy Champaña. V druhé polovině dvacátého století se však vlivem legislativních tlaků od tohoto pojmenování muselo upustit a hledal se alternativní název pro tento typ šumivého vína.   Vybral se tehdy alternativní název Cava, pocházející z pojmenování po kamenných sklepech (cavas), ve kterých víno dozrává. Kupodivu tedy se pojmenování navázalo ani na odrůdy hroznů, ani na místo, odkud pocházejí, ani na vinařskou techniku používanou při výrobě.


Když už bylo na světě nové pojmenování Cava, byla poté v roce 1979 ustavena i oblast, ve které se toto šumivé víno produkuje, a to Cava DO (Denominación de Origen). Byť se tím nastavila pravidla pro výrobu tohoto typu vína, přece jen se pod název Cava začala zahrnovat veškerá výroba v celém Španělsku, dost často i těch nejprůmyslovějších méně kvalitních značek.  Zatímco původní Cava byl vyráběna výhradně v Katalánsku, konkrétně v malém městě zvaném San Sadurní de Noya, nyní se do apelace mohou zahrnout i vinařství z Aragonu, Navarry, Riojy, Pais Vasco, Valencie a Extremadury.

Ve snaze se vymezit proti novodobým praktikám při výrobě španělského sektu opustilo několik předních výrobců apelaci DO Cava a založilo si vlastní sdružení Corpinnat, které chce zdůraznit kvalitu výroby postavenou na metodách, jako je ruční sběr a ekologické zemědělství. Tím i poukázali na rozdíly ve vinařských postupech mezi velkými a malými výrobci. Takže, až někdy příště budete držet lahev Cavy ve svých rukou, podívejte se, zda je označena DO, nebo Corpinnat, případně bude zcela bez označení. Na první pohled tak budete vědět, co od tohoto sektu máte očekávat.

Dalším znakem je i označování lahví jako Cava Reservas či Gran Reservas. Pochopitelně tím hlavním jsou kvalita hroznů a nejméně deset let ekologicky obhospodařované vinice, které musí být zahrnuty do registru vinic Cava, aby byl zaručen původ hroznů. Směrodatné jsou dále také technologické postupy spočívající v odlišné době ležení vína v jednotlivých etapách školení vína včetně zrání v lahvích při druhotném kvašení.  Například k získání označení Reserva muselo dojít mezi začátkem druhé fermentace a znehodnocením použitých kvasinek k uplynutí nejméně patnácti měsíců. Toto období zrání je pak u Cava Gran Reserva prodlouženo na třicet měsíců. 

Tradičními odrůdami hroznů používanými při výrobě Cava jsou Macabeo, Parellada a Xarel-lo. Nyní se však můžete setkat i s pokusy s využitím tradičních burgundských odrůd Chardonnay a Pinot Noir. Odrůda Macabeo tvoří většinou polovinu do cuvée pro Cava. Není to ani tak kvůli své chuti, která není moc výrazná, ale vinaři ji preferují především proto, že kvete poměrně pozdě a tím je bezpečná vůči časným mrazům. Mírně zemitá chuť, která odlišuje Cavu od většiny šampaňských vín, se obvykle připisuje hroznům odrůdy Xarel-lo. Poslední z odrůd, ovšem využívaná v nejmenším poměru k ostatním, je Parellada. Přináší do Cavy vůně květů a zelených jablek, což ideálně doplňuje medové a grapefruitové tóny Macabeo a zemitou chuť Xarel-lo.

Právě uvedené tři odrůdy obsahovala i Cava Rigol Brut od C.B.L.S.A. Sant Sadurni d'Anoia, kterou jsme si vybrali pro slavnostní přípitek. Vybavuji si jemné perlení, květinovou vůni a chuť přecházející do ovocných tónů citrusů a zeleného jablíčka, možná až do dozrávajících blum a hrušek, doprovázenou měkkými tóny sušených bylinek. Celkově hodně příjemný sekt, ke svatební tabuli ideální…

Rodan

pátek 21. srpna 2020

Dornfelder Erben Exklusiv


Před pár dny jsem tu složil hold červenému vínu z Mikulovska, které nám na ochutnávce předložilo vinařství Tanzberg. Jejich Dornfelder z trati Turold, ročník 2018, ve výběru z bobulí, se jim opravdu povedl. Moc se těším, až si udělám čas se svými blízkými, a přechutnáme celou lahev. Není to však jediné víno této odrůdy, které pravidelně vyhledávám a jsem s ním spokojený. Určitě si vzpomenete, že jsem tu chválil Jiřího Uherka, který ho umí v Dolních Bojanovicích také velmi hezky. Jeho Dornfelder z ročníku 2019 je vskutku výtečný, ač neprošel zráním v sudech, tak má díky využití teplé macerace velmi intenzivní hlubokou barvu a nabízí ovocné aroma do ostružin a borůvek. Je to spíš to naše středoevropské červené víno plné ovoce, s nízkým podílem tříslovin a hladce sametovou dochutí. Doporučuji…

Pokud však vám mám doporučit něco, s čím jste pravděpodobně ještě nepřišli do styku, tak zabrousím do sousedního Německa. Jde sice o víno odrůdy Dornfelder z velkého vinařství, ale na druhou stranu na něj díky tomu patrně narazíte kdekoliv, kam vyrazíte za hranice na nákupy. Já si ho kupuji již řadu let, a ještě mne nezklamalo. Chci vám představit Dornfelder Barrique Trocken, který nabízí vinařství Langguth ve své vyšší řadě Erben Exklusiv Serie a pravidelně mu přidává na lahev medaili z Meingers Weintest. 


Víno má krásnou tmavou barvou, vůně a chuť je typicky odrůdová, se sametovou dochutí. Díky využití barikového sudu se ostružinová chuť doplněná višněmi v čokoládě opírá i o vanilku a dubové tóny, získává jemné taniny a harmonicky se zakulacuje. Já si po každém doušku libuji, jak mne toto víno v ústech příjemně hřeje…

Vinařství Langguth produkuje svá vína již od roku 1788. Dnes patří v Německu k těm větším, takže se není čemu divit, že má ve svém portfoliu několik zavedených značek, mezi něž patří právě i Erben. Proč právě tento název? Německé slovo Erben se překládá jako „dědici“. Rodina Langguthů vlastnící vinařství se tak hlásí k tradici pěstování vína, k rodinnému jménu a know-how pro nejlepší kvalitu.

Díky tomu je Erben jednou z nejpopulárnějších německých značek vína, spojenou s německými odrůdami hroznů a vysokou úrovní kvality vyráběného vína. Ano, je za tím i závazek vyplývající z těch dvěstěpadesáti let vlastnictví rodiny Langguthů, i při nejlepší vůli se toho v našich končinách už nedožiju…

Rodan

čtvrtek 20. srpna 2020

Gavi di Gavi k tataráčku…

 

Dostanete-li pozvání na veselku, jdete se tam primárně bavit. Neočekáváte, že se tam setkáte s vínem, na které jste dosud nikdy nenarazili, vyrobeného z odrůdy, o které jste ani neslyšeli, a od výrobce, jehož vinice tak matně umísťujete do regionu možná stejně velkého, jako je některý z našich krajů. A to uznáte, že pokud se mi toto stalo, je to vlastně dost velká náhoda…

Seděl jsem s ostatními v restauraci u svatební tabule a čekali jsme, až připraví pro všechny jídlo k hlavnímu chodu. Než se to nachystalo, dostali jsme na výběr drobné předkrmy, já neodolal, počesnekoval jsem si pár topinek a na to namazal pikantně namíchaný tatarák. Zkrátka ňamňa, byť ne všichni u stolu se mou souhlasili.

A čím to zapíjet? Mohl jsem pokračovat plzeňským Prazdrojem, ale já toužil už ochutnat některé z vín z nápojového lístku. Mohl jsem se držet klasického pravidla, že k hovězímu masu patří červené víno, ale to jsem si nechával až na hlavní chod. Topinky, česnek, studená masová nátěrka, lákalo mne to zkombinovat s bílým vínem, které by nebylo zas tak aromatické, aby se pustilo do souboje s tatarákem, ale na druhou stranu, aby bylo tak podmanivé, aby dokázalo jeho chuť doplnit.


Po konzultaci s obsluhujícím číšníkem, který vínu očividně rozuměl, jsem si vybral bílé víno z Piemontu. Že jste odtud ještě bílé víno neochutnali? Nedivím se, jsem na tom stejně. Také jsem se doposud setkával spíše s Barberou d`Asti, Barolem či Barbarescem… O to víc mne přitahoval název nabízeného vína Gavi di Gavi s označením DOCG, z vinařství Laficaia, ročník 2018. Toto vinařství vede od roku 2013 charismatický Enrico Piantato, původní profesí právník, který navázal na rodinou tradici a pustil se do výroby vína v úrodném kraji Casalotto di Mombaruzzo. Právě s dědečkem Clementem je vinařství spojováno, uvádí se, že do pozdního věku trávil každodenní siestu ve stínu fíkovníků s karafou vlastního vína. S tím souvisí i motto vinařství: "Najdu tě znovu ve stínu fíkovníku, kde réva obejme oblohu ..."

Gavi di Gavi, nesoucí jméno od města, které vinice vinařství Laficaia obklopují, mne nezklamalo. Opravdu jsem dostal do sklenky velmi elegantní bílé víno. V podstatě se jednalo o jednoodrůdové víno z hroznů Cortese. Na pohled mělo slámově žlutou barvu. Ve vůni bylo svěží, registroval jsem jak ovocné, tak květinové tóny. Líbila se mi chuť, splnila přesně to, co jsem od ní očekával. Suché lehké víno, současně však šťavnaté, harmonicky spojující ovocnost bílých mirabelek a červených jablek s mineralitou. K tataráčku bylo skvělé…

Přemýšlel jsem, proč Gavi nezískalo stejnou popularitu jako vína z jiných po Evropě rozšířených odrůd. Údajně populární již bylo v letech po druhé světové válce, kdy Gavi patřilo k nejvyhledávanějším bílým vínům Itálie, pak však v důsledku nadprodukce přišel pokles kvality a tím i úbytek zájmu o něho.  Jak je vidět, změna přístupu k pěstování hroznů Cortese a k současné výrobě Gavi naznačuje, že se s ním budeme opět rádi potkávat. To, co jsem popíjel na veselce, rozhodně za to stálo.

Rodan

středa 19. srpna 2020

Černý kohout na veselce

 

Oproti mne seděli u svatební tabule oba novomanželé. Před několika hodinami se v kouzelném zákoutí parku břevnovského kláštera vzali, teď už tu sedí oficiálně vedle sebe jako sezdaný pár. Moc jim to přeju, však jsem jim také po obřadu osobně k sňatku poblahopřál, ať se jim dlouhá společná cesta životem vydaří. Za čas se usadí, přivedou na svět novou generaci dětí, budou si realizovat své sny a naplňovat touhy… Čím jim připít, ať to všechno dopadne podle jejich představ?

V nápojovém lístku restaurace Pod kaštany bylo několik zajímavých tipů na vína ze všech končin světa. Hledal jsem něco přitažlivého, současně však mně neznámého, s čím jsem se při svém objevování vín doposud nesetkal. Nabízela se vína z Nového světa, z Evropy pak francouzské Bordeaux, španělská Rioja, německá Mosela, rakouský Wagram, italské Toskánsko… Apropo Itálie, v poslední době se snažím více pochopit tuto krásnou zemi od severu po jih, poznávat její vína, typické odrůdy, specifika a zvláštnosti. Koneckonců zde s Jardou dost často své zážitky z ochutnávání Itálie popisujeme. Tak jsem znovu očima přelétl nabídku, ale co naplat, magické Chianti mi do výběru padalo stále víc a víc. No odolali byste? Já ne.


Po chvíli přede mne postavil obsluhující číšník lahvinku Chianti Classico DOCG "Cavalleresco“, z vinařství Trambusti, ročník 2016. Přivoněl jsem, velmi příjemné tóny odrůdy Sangiovese bez žádných rušivých vlivů spojených s nevhodnou péčí při delším ležení. Dostal jsem do sklenky vzoreček, abych za všechny rozhodl. Přivřel jsem oči, víno poválel v ústech, zahřál, aby vystoupilo vše, co se ve vínu ukrývá, pustil ho pěkně do stran jazyka, polkl… Elegantní víno, možná červené bobulové ovoce, určitě směs koření a bylinek. Nakonec jemné taniny, které mé chuťové pohárky uzavřely, abych si zážitek z vína co nejdéle pamatoval. Pokývnul jsem, toto víno rozhodně nalévejte. Stojí za to…

Dovolte mi se ještě chvilku u Chianti zastavit. V těchto srpnových dnech se rádi doma díváme na televizní cyklus TV Paprika „Italská města, italské chutě“. Průvodce pořadů, šikovný kuchař Gino D’Acampo cestuje po celé Itálii, představuje zvláštní a pamětihodná místa, která by stála za to vidět. Pochopitelně minimálně dva díly byly věnovány i Toskánsku, nemohl při putování turistickým vláčkem opominout také vinice a představit typické víno. U místních vinařů představil konkrétní místa mezi Florencií a Sienou spojená s DOCG Chianti Classico.

V souvislosti s DOCG Chianti Classico jsem si opětovně připomenul, že tato vína nesou ochranou známku v podobě černého kohouta. Jak se na lahve tento symbol dostal? Jde o historickou ikonu vojenské legie Chianti namalovanou Giorgio Vasarim na stropě v Salone dei Cinquecento v Palazzo Vecchio ve Florencii.  Takže, ačkoliv se víno pod značkou Chianti vyrábí na mnohem větším území, to s černým kohoutem pod označením Classico je jen z vymezené oblasti a vyráběné za stanovených podmínek. Původně až do 19.století se názvem Chianti označovalo červené víno, které se v této oblasti vyrábělo především z hroznů Canaiola. Nyní platí, že minimálně 80% musí tvořit hrozny odrůdy Sangiovese a do zbytku se nesmí používat bílé odrůdy.

Když čím dál více pronikáte do tajemství jednotlivých vín, seznamujete se s historkami s nimi spojenými, a co hlavní, tato vína vám chutnají, není se čemu divit, že tomu propadnete. Tak tomu bylo i na naší veselce. Ochutnávané víno Cavalleresco sedlo přesně do mé nálady spojené se svatební hostinou, zachutnalo mi a díky tomu jsem si ho užil. Jsem moc rád, že jsme se spolu potkali…

Rodan

úterý 18. srpna 2020

Objev týdne

 

V minulém článku jsem popisoval velice bohatý degustační týden, tedy přesněji řečeno jeho první část, která se věnovala vínům mladých talentovaných vinařů z Francie. Je sympatické, že vinaři atakující padesátku jsou označováni jako mladí. To člověk, který je v běhu mezi čtyřicítkou a padesátkou na konci první třetiny, určitě ocení.

Naznačoval jsem, že z velkého množství vín, která jsem měl možnost degustovat, je téměř nemožné zvolit vítěze. Všechna degustovaná vína byla výborná, většinu z nich bych si i koupil, pokud se tak už nestalo. Zvolil jsem proto tento zužující formát, množství vzorků bylo samozřejmě větší. Do této mozaiky však zapadlo jedno víno, které bych označil jako víno, které mě v poslední době nejvíce zaujalo, nebo také objev týdne. Jaké?

Další degustace byla zaměřena na vína z Loiry, tentokrát pod taktovkou mé oblíbené společnosti Alifea. Někde jsem ztratil poznámky, takže pokud soudíte, že se večer více než vydařil, je to tak. Alifea obvykle prezentuje na degustacích 12 vzorků a podle osazenstva se někdy objeví nějaký ten bonus. Výjimečnost degustace byla podpořena prezentací nového dodavatele skla, se kterým se připravuje budoucí spolupráce. Sympatické je to, že se jedná o domácího výrobce a sklenice jsou vyráběny ručně, tedy nikoliv strojově. Přes 30 sklářů s píšťalami, co kus to originál. Odpovídá tomu i cena, cca 500 za kus, ale byl to zážitek.


Pojďme si ale podívat na vína z Loiry. Začínáme s crémanty. Nikdy jsem nevyhledával bubliny, ale zároveň nezavrhoval. Pokud bych však měl na nějaký sekt chuť, asi bych v této oblasti nehledal. A jak jsem měl možnost pozorovat, nebyl jsem sám. Přesto musím říci, že jedním z největších překvapení večera byla trojice crémantů. Domaine Louis de Grenelle Crémant de Loire "Brut Platine" AOC NV. Cuvée odrůd Chenin Blanc, Chardonnay, Cabernet Franc. Krásný, suchý, minerálně-ovocný citrusový crémant se středně jemným perlením, harmonickou kyselinou a příjemnou dlouhou dochutí. Tady musím vyzdvihnout i cenu 290 Korun, chce se mi říci „Slibuji, že už nikdy nebudu pít Prosecco“. To berte prosím s nadsázkou. Druhý byl Saumur Brut AOC Rosé NV a vítězem v kategorii byl Domaine Louis de Grenelle Saumur Brut "Grande Cuvée" AOC Blanc NV z odrůd Chenin Blanc a Chardonnay asi o padesátikorunu dražší.


V tichých vínech mě nejvíce zaujalo vinařství Domaine Pierre Prieur, vinařství s bohatými zkušenostmi 10 generací vinaření v Sancerre. Vlastní cca 30 různých mikroparcel, jejichž různorodé půdy dávají komplexnost různým cuvée Sauvignonu Blanc. Nejznámějšími polohami jsou Les Monts Damnés, Les Cous de Brault a Le Chêne Marchand. Pěstují také Pinot Noir, dávající elegantní a jemná vína pod názvem Sancerre Rouge. S maximálním respektem k přírodě a prostředí se o ně starají po všechna období roku. I tímto přístupem získávají hrozny té nejlepší kvality. Důležitými jsou ale také rozhodnutí, kdy přesně je ideální čas začít sklízet. Samozřejmě ručně, aby zachovali aromatickou finesu odrůdy. Za pomocí moderní techniky pak mohou vznikat autentické a ušlechtilé Sauvignony, které potěší naše chuťové buňky a zpříjemní jakoukoli událost. Sancerre AOC "Les Silex" 2013 je etalon této apelace. Špičkový Sauvignon Blanc, z půd obsahujících pazourek, který dodává vínu zajímavý aromatický i chuťový vjem po křísnutí křemeny. Minerálně-ovocný charakter s pevnou strukturou, elegancí a dlouhou dochutí.


Večer se náramně vydařil, a protože jsem byl na předchozí degustaci pozván na sklenku šampaňského, tedy na několik sklenek, chtěl jsem se alespoň symbolicky odvděčit a pozvat sommeliéra Martina a zbytek osazenstva pro změnu já. Objednal jsem tedy na doporučení láhev Malbecu, ale tentokrát ne z Francie (Malbec pochází z Cahors), ale z Argentiny, z oblasti Salta, nacházející se na severu Argentiny. Vallisto Malbec 2015 je bez nadsázky víno, které mě zaujalo v poslední době nejvíce. Našel jsem vyzyvatele mého oblíbeného Domaine Bousquet. Je to Malbec plný, harmonický s výraznou aromatikou tmavého ovoce, švestek, paprik a koření s hedvábnými taniny a dlouhou intenzivní dochutí. Vinařství založili tři enologové (Hugh Ryman, Francisco Lavaque, Marcelo Pelleriti). Tři muži s odlišnými charaktery byli přitahováni touto nehostinnou krajinou a viděli v ní ohromný potenciál pro výrobu kvalitního vína. A víno je semklo, spojilo. Stali se přáteli. Klobouk dolů, pánové umí. Vychutnali jsme si celou láhev do posledního doušku.

Jarda