Dorazil jsem do dvora jednoho ze středověkých domů v pražské Dlouhé ulici o trochu dříve. Mám rád Staré město, dýchá tu na mne atmosféra několika uplynulých století. Zde v podloubí dvora je již několik let známý vinný bar Bokovka, kam může kdokoliv zajít za dobrým vínem a příjemnou společností. Má natolik vyhlášenou pověst, že vinařům stojí za to vyrobit pro něj víno na míru právě s názvem Bokovka.
Já jsem si tam však tentokrát nešel sednout, naopak rozhodl jsem se strávit příjemný podvečer jednoho z posledních teplých srpnových dnů venku na dvoře, kde se měla za chvíli konat degustace „Young Guns“ mladých moravských vinařů. Jak jsem tam stál ještě na téměř prázdném dvoře, mé oči těkaly po kamenné sloupové pavlači prvního patra, po omšelých omítkách, oknech s příčkami a květináčích na parapetech, dole pak po rozestavěných sudech, na kterých budou za chvíli vinaři rozlévat své vzorky… Začal jsem se těšit ještě o trochu víc. Byl jsem tu totiž už loni, moc se to tehdy povedlo. Potkal jsem tu nová neokoukaná vinařství a velmi zajímavá vína.
Abych dostál informační povinnosti zadost, čekali jsme dnes čtyři vinaře. Skutečně osobně dorazili. Ze stejnojmenného vinařství v Novém Šaldorfě jako první přijel Jakub Smrčka, následoval Radim Masařík z vinařské lokality Blatnice pod svatým Antonínkem, a poté přijel představit své Sauvignony Roman Fabig z Hustopečí. Nakonec bych chtěl mezi tuto společnost uvést i organizátora celé akce, sommeliéra a prodejce vín Matouše Formana. A právě jemu bych chtěl věnovat mou dnešní pozornost.
Poprvé jsem ho vlastně zaregistroval loni na prvním ročníku přehlídky vín mladých pušek. Přece jen však vinař prezentující jen jedno víno, rozlévající navíc víno z prvního vyrobeného ročníku, vám dlouho v paměti neutkví. Pak však Jarda navštívil několik degustací francouzských a amerických vín, které Matouš osobně vedl, s nadšením v oku o nich vyprávěl, až jsem se o nabídku jím prodávaných vín začal zajímat a uskutečnil i první nákup. Na ochutnávku vín ve dvoře u Bokovky jsem teď šel za ním jako za známým, se kterým si máme co říci.
Fandím milovníkům vína, co si svůj koníček dokázali osedlat a stal se jim zaměstnáním. Navíc i podlehli pokušení a rozhodli se vyrobit své vlastní víno. Koneckonců i já jsem se vydal podobou cestou. Víno už asi prodávat nebudu, ale rád pomůžu s organizací ochutnávek a třeba i některou z nich povedu. Co už však u mne funguje, mám za sebou již čtyři sklizně ze své arové vinice na Plzeňsku, ze kterých se zrodila první vlastnoručně vyrobená vína. O to víc mne tedy zajímá, jak to dopadne, když se o něco podobného pokusí i někdo další.
Matouš se pustil po vzoru vín z jím obdivovaného rakouského Kamptalu do projektu vyrobit podle své chuti to nejlepší moravské Veltínské zelené, které by se hodilo pro nejnáročnější gastronomii. Domluvil se se svým kamarádem Romanem Fabigem a s jeho pomocí se začal starat o kousek vinice Na Výsluní, hraničící s pozemky vinařství Sonberk. Kdo to tam zná, určitě mi dá za pravdu, že výhled na Novomlýnské nádrže a Pavlov zarámovaný do nekonečných pásů vinic okouzlí každého. V případě té Matoušovy jde o jihozápadně orientovanou vinici s pětačtyřicetletými vinnými keři na podloží ze spraše, vápencového jílu a slínu bohatého na minerály. To vše spolu s počasím má vliv na to, že na této vinici dozrávají redukované hrozny s malými koncentrovanými bobulemi. Vyrobené víno pak dlouho leželo na jemných kalech, což se podepsalo na konečném charakteru velmi povedeného veltlínu. Z roční sklizně se jich vyrobí sice jen něco přes tisícovku lahví, ale vína jsou to skutečně moc povedená.
Na letošní ochutnávce nám Matouš nabídl dva poslední ročníky. Jednak osmnáctku, možná vůní a chutí podmanivější, ale s drobet zbytkovým cukrem, který mě nutil o něm přemýšlet. Jaké by to bylo, kdy to tak nebylo… Degustoval jsem spolu s Jardou a ani my dva jsme se neshodli. Pro něho úžasné víno, pro mne ještě čekání na lepší. A to přišlo hned vzápětí. Veltlín devatenáctka… Ten se Matoušovi skutečně povedl. Jeho vůně byla lehce ovocná po zelených jablcích, ale především dosti kořenitá a pepřová. V chuti pak víno bylo velmi osvěžující s potřebnou křupavou kyselinkou. Žasnu, jak postupem sur lie víno dostává harmonii, jak se zaobluje, jak zvýrazní, co má, a především okouzlí… Pochopitelně, co se nepovede na vinici a zkazí ve sklepě, to ani ležení na jemných kalech a případné další pokusy s vínem už nenapraví. Ale tentokrát se povedlo všechno tak jak mělo, a víno mi moc chutnalo.
Našla se příležitost, kdy jsme se s Jardou mohli Matouše na mnohé přeptat. Jeho vyprávění bylo natolik zajímavé, že jsme se domluvili, že se něco z toho v našich textech objeví. Už se na to těším…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat