Tak trochu jiný tádžický sklípek

Je tu opět poslední letošní den, chystám si pro sebe vína na silvestrovský večer a zvažuji, na jaké téma by bylo nejlepší se v našem blogu s rokem 2021 rozloučit. Vybavuje se mi, že jsem tu přesně loni vyprávěl o dobrodružství, které jsem před pár lety zažil, když jsem letadlem pašoval vinný rmut z dalekého tádžického Dušanbe do Prahy. Hezké vzpomínky mě vracejí zpět do vinného ráje na jižních svazích třítisícových vrcholů Fanských hor na dohled obklopujících hlavní město Tádžikistánu. 

Poštěstilo se mi, že mě při pracovní misi na tádžickém ministerstvu financí vytáhli místní auditoři na víkendový výlet kousek za město právě do zmiňovaných hor. Navštívili jsme historickou pevnost Hissor, vyjeli autem křivolakými silničkami na vrcholky hor až na místo, kde si přes dvacet let vládnoucí tádžický prezident Emómalí-ji Rahmón nechal postavit své letní sídlo neboli „daču“, jakýsi mramorem obložený palác… Hezké zážitky, což o to, ale stále to nebyl hlavní cíl našeho výletu.

Pro mě, milovníka vína to byla pochopitelně návštěva místního vinohradu Nodži, táhnoucího se pro mě až téměř neuvěřitelně v nadmořské výšce kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Zkrátka zázrak subtropů… A věřte nevěřte, takhle obalené keře vinné révy jsem nikdy před tím a ani potom neviděl. Jejich sklizeň právě vrcholila. No a když už jsem byl hostem ministerstva financí, nebylo pro mé průvodce až zas tak těžké připravit takové soukromé vinobraní. 

Zdobení stromečku

Tak už to máme opět za sebou. Letošní Štědrý večer se nezadržitelně odsunul do vzpomínek, chvilku ještě budeme ukazovat pár fotografií a předvádět dárky od svých bližních. Za bujarého veselí pak ukončíme druhý covidový rok s nadějí, že se dočkáme alespoň trochu normálního života. Chceme se přece potkávat s rodinami, přáteli nebo třeba s lidmi, kteří jsou ze stejného těsta jako my v tom, že dokážou trávit večery se sklenkou dobrého vína na některé z řízených degustací.

Ještě chvilku na vánoční notu… Nevím, jak to máte u vás, v naší rodině pro mě a mé sestry zdobil vánoční stromeček výhradně náš táta. My děti jsme do obývacího pokoje nesměli, o to větší překvapení pak bylo, když Ježíšek zazvonil na zvoneček, otevřely se dveře, stromek zářil hořícími svíčkami a prskavkami a pod ním ležela kupa dárků. Rodiče se zkrátka uměli postarat o to správné vánoční kouzlo…

Tuto tradici jsem si přenesl i do mé rodiny, i když už jsou děti dávno dospělé, držíme to stále stejně. Od bohatě prostřeného stolu, o což se dokáže Dana postarat na výtečnou, se zvedáme až tehdy, když zazvoní cinkot zvonku. Teprve poté Týna uvidí nazdobený a rozsvícený stromek, pod kterým leží dárky od Ježíška. A to je vlastně můj každoroční štědrodenní úkol. Dopoledne dát zakoupenou jedličku do stojanu, rozvěšet na něj léty nashromážděné kouličky, zvonečky, figurky, provázat větve stříbrnými řetězy a posypat lamelami. Ještě mi to jde…

Vánoční večírky

V předvánočním shonu se většinou odehrává nejvíce večírků. Jakoby nebylo už tak dost práce s uzavíráním konce roku a doháněním všeho, co jsme nestihli. Nestíhají téměř všichni, nejinak je tomu i u sommeliérů, vinařů i dovozců, koneckonců ti, kdo jsou členy našeho klubu, to potvrzují. Organizují jeden večírek za druhým, obvykle pro všelijaké firemní klienty. I ke mně dorazilo několik pozvánek na předvánoční setkání s vínem.

Jednu, která s ohledem na hosta předznamenávala velkou pohodu a profesionalitu, jsem s radostí přijal. Bylo to setkání s Michalem Šetkou a jeho oblíbenými víny z portfolia Advivum. Večer byl moc povedený, všechna vína byla skvostná. Velice zdařile sestavený degustační list doprovázely Michalovy zkušenosti a historky, které asi nikdy nezažijeme. Ale psát o tom, co všechno Michal zažil, nechci. Tahle komnata zůstane zavřená.

Vánoční přání z Vitisbergu

Za pár dnů tu máme Štědrý den, setkáváme se s blízkými a děláme si navzájem radost. Někdo dává dárky, někdo si připije sklenkou vína, někdo potěší třeba jen tak pozdravem. A tak to má být. Pokud jsme s někým prožili chvíle pohody, proč si na něho nevzpomenout právě v těchto dnech.

Mezi spřátelené vinaře už pár let patří i Ondra Konečný z čejkovického vinařství Vitisberg. Potkáváme se po celou dobu, co jezdíme s Danou a přáteli do Nového Poddvorova, a že je to už pěkných pár let… Nedivte se, že se mu podařilo u mě vytvořit určitou závislost na dobrých vínech. Nejenže z otevřených sklepů, ale i během roku od něho vozím krabice s víny a všem je doporučuji. Stojí za to.

Těsně před loňskými vánočními svátky jsem na stránkách našeho blogu Ondru vyzpovídal, jak prožil těžký covidový rok 2020. Možná si vzpomenete. Netušil jsem, že se po roce zas tak moc nezmění. Zkusím tedy tak trochu na naše povídání navázat a třeba zazní i něco více pozitivního, co nám milovníkům vína udělá radost.

Vlašáček

Myslím na to už nějaký čas. Píšu tu zpravidla o tom, co jsem zažil při objevování stále nových a nových vín. Jako by mi nestačilo se zaměřit jen na ta, která jsem už ochutnal a sedla mi… Dokážete si představit, že bych si každé ráno sedl k notebooku a začal se v textu ohlížet za předchozím dnem? Třeba nějak takto… Tak jsem si opět otevřel lahvinku skvělého vína od mého oblíbeného vinaře. Dobrý? Jak dlouho byste mě dokázali číst? 

Tak jsem si opět otevřel úžasný Ryzlink vlašský od mého oblíbeného vinaře Antonína Blažka z Dolních Bojanovic… Nenudím? Dneska sice nebudu o tomto víně psát prvně, už jsem se o něm zmínit před dvěma roky při reportáži z otevřených sklepů v Novém Poddvorově. Dneska bych mu však chtěl vzdát hold a vyzdvihnout ho na piedestal. Zkuste to tedy vydržet.

Pan Antonín dostal vinařské geny po předcích. Od dětství se pohyboval s rodiči ve vinicích, odkoukával jejich práci při zpracování hroznů a výrobě vína ve sklepě. Cesta k vinařské profesi nebyla přímá, ale poté, co se vydal na zkušenou k rakouským vinařům, už ho touha vyrábět vlastní vína neopustila. Něco podědil, něco zakoupil, dosázel nové vinice a přebudoval sklep v Dolních Bojanovicích.

Vína pro dlouhé zimní večery

Nic není natolik absolutní, abych z toho vyvozoval univerzální závěry. Když se tak ohlížím za letošním podzimem, tak většinu vín jsem koštoval doma, kdy jsem musel hledat cestu k jejich hodnocení jen sám u sebe. Jasně, že tu občas taky popisuji některou z mých řízených či neřízených ochutnávek s vinaři, ale ve srovnání s předchozími lety toho zas tak moc není. Chodíval jsem na ně obvykle zpravidla jednou týdně, teď jsem šťastný, když to vyjde jednou měsíčně.

Takže vlastně to většinou probíhá tak, že si koupím něco lákavého od mých dodavatelů vín, od vinařů nebo jen tak z pultů vinoték. Pak si večer lahev otevřu, naleji vybrané víno do skleniček a způsobem pokus – omyl nacházím uspokojení, nebo se musím vypořádat se zklamáním. Jak by to bylo krásné, kdybych si před každým nákupem mohl víno skladované za ideálních podmínek přechutnat a při koštování doma vlastně jen užívat.

Říkám většinou, ale zas tak úplně pravda to není. Vzhledem k tomu, že nesháním vína ze dne na den, tak mám poměrně rozsáhlý archiv vinných lahví, co čekají na svůj den, nebo lépe řečeno na svůj večer, kdy si je otevřu. Tato vína shromažďuji průběžně, zpravidla si je odnáším od vinařů po absolvovaných ochutnávkách, nebo jsou mi natolik známé z předchozích koštů, že už oprávněně vím, co mě v lahvi čeká.

Je totiž neděle a mám dost času

Seděli jsme kolem dlouhého stolu, hrstka spolužáků, co si na sebe našla čas čtyřicet let po promoci. Jasně, že se můžeme stejně tak pobavit i za rok, dva nebo pět, ale počet těch, co se budou ochotni se ze svých ulit vymotat a vydat se na víkend do neznáma za čím dál méně podobnými tvářemi, bude menší a menší. Ale neřešme to, teď je tady přítomnost a ve vzpomínkách na časy studentské vlastně i minulost. Sobota se zlomila do neděle, Josef s Michalem vytáhli kytary a jede se opět naplno jako tenkrát, kdy prakticky nebyly žádné starosti a před námi ležel celý svět. Nevadí, že někdo zpívá líp, někdo třeba hůř, po nepočítaném množství piva a vína to je vlastně jedno.

Jako obvykle to vyhrály semaforské písně ze šedesátých let. Chytlavé melodie a důvěrně známé texty se nás drží od dětství. Jeden hit za druhým, od Růží z Texasu, přes Zuzanu, po Žízeň je veliká… Mě však dostal Pramínek vlasů, díky za něj Pepo. Mám s ním spojeno jedno silvestrovské slavení, kdy jsme se podobně sešli u Pavla na chatě v Milovech. Melodie této písně se tam tehdy uchytila a nikdo ji nechtěl opustit. Tak se kladly vlastní verše, jeden za druhým, přidávalo se a přidávalo, hlavně tam muselo být, že je totiž neděle a mám dost času…

Hotel nám připravil do salónku lákavé občerstvení, ale bez výčepu nápojů. Museli jsme se tedy postarali sami o sebe. Každý si na odchodnou z nedaleké restaurace Pivovar přinesl to, na co měl chuť. Buď petky s řevnickými speciály, nebo lahve vína. Ochutnával jsem tam sice prvně bílé poklady, klidně jsem mohl pokračovat, ale u mě to tak už bývá. Pokud si chci na závěr přece jen opravdu užít, tak  jdu do dobrého červeného vína. A když jsem viděl, že přede mnou už Pepa ochutnal vzorek Chianti a neváhal, bral jsem to od něj, jako od světem protřelého bohéma, za doporučení k následování.

Víno, ženy, zpěv a Řevnice

K vedlejšímu stolu přinesla obsluha další rundu skleniček bílého vína. Oči se mi mimoděk stále častěji obracely tímto směrem, byť skupinka čtyř mladých pohledných žen k naší společnosti nepatřila. Motaly se kolem nich malé děti, takže mi to přišlo od nich jako dobrý kompromis mezi hlídáním ratolestí a schůzkou kamarádek na kus řeči.

U našeho stolu se nás sešlo pár spolužáků po čtyřiceti letech po promoci. Bylo nás tehdy na škole ve třech kruzích kolem devadesáti, co se pravidelně potkávalo v posluchárnách a učebnách, užívalo si ve chvílích volna na mnoha místech Prahy či během prázdninových výjezdů po různých místech republiky. 

Nezapomenutelné byly třeba sportovní hry v Srbsku u Karlštejna nebo silvestrovské výjezdy na Pavlovu chatu v Milovech na Vysočině. Teď to tu však už bylo o dost skromnější setkání, mnozí z nás už zakončili svou profesní kariéru a náš život se začal ubírat jiným směrem. I tak skutečnost, že nás tentokrát do Řevnic přijelo alespoň dvanáct, lze považovat docela za úspěch.

Gevrey-Chambertin

Gevrey-Chambertin je vesnice v burgundské podoblasti Côte de Nuits, kde se vyrábí jedny z nejprestižnějších a nejdražších červených vín na světě. Hierarchie vín má 3 stupně – úroveň Village, 1er Cru a Grand Cru. Posledně jmenované již ovšem nenesou jméno Gevrey-Chambertin, nýbrž vlastní, samostatný název apelace, například Mazoyères-Chambertin GC.

Vína základní kategorie „Village“ mají jméno AOC Gevrey-Chambertin. Pokud víno pochází z jedné vinice, může nést za označením AOC Gevrey-Chambertin toto konkrétní jméno (např. Gevrey-Chambertin Aux Ételois). Zpravidla tuto možnost vinaři využívají tehdy, když dotyčný vinohrad patří k těm prestižnějším.

Vinic kategorie 1er Cru je celkem 27. Jejich vynikající kvalita je nezpochybnitelná, avšak i mezi nimi lze nalézt rozdíly – ty nejcennější vinice se nacházejí na svahu Saint-Jacques se skvělou sluneční expozicí, jenž se stáčí od úžlabiny Lavaux směrem k obci Brochon.

Červený listopad

Nevím, jak jste na tom vy, ale u nás doma, co se už venku ochladilo, tak na otázku, co dneska koštneme, zpravidla zazní vždy to samé. Dali bychom si červené. Konečně, proč ne. V průběhu roku nakupuji poměrně ve velkém a většinou tak nějak pravidelně, takže pokud platí zákon velkých čísel, měl by vycházet poměr bílých a červených vín fifty fifty. Zkusím tedy porovnat mezi sebou tři červená, co jsme si u nás v posledních dnech otevřeli.

První lahev jsem si přivezl z mých cest na severozápad Čech. Audituji teď poblíž Chomutova, pravidelně proto míjím cestou za prací obec Chlumčany. Znalci už ví, sídlo vulkanického vinařství Pod Chlumem, v poslední době vystupující pod obchodním názvem Wilomenna. Mám osobní vazby na Luboše Bílíka, takže pokud to jen jde, stavím se. Tentokrát to bylo pár dnů před svatým Martinem, logicky jsem chtěl ochutnat něco z letošní sklizně.

Jenže smůla, mladé víno ještě nebylo v lahvích. Tak jsem aspoň okouknul, čím bych si udělal radost. Z trojského vinobraní jsem si vybavil, že mi tam nejvíce chutnala dvě červená. Svatovavřinecké a pak cuvée Samba. Tentokrát mi Luboš podstrčil ono roztančené v latinskoamerických rytmech, suché víno z ročníku 2019. Pamatujete ještě, co se do Samby schovalo? Převládalo v ní Svatovavřinecké z 60letých keřů, doplněné cuvée Provocateur čili Dornfelderem a Modrým Portugalem.

Těsně před dalším lockdownem

Každodenní čísla o počtu lidí, co u nás právě teď lapnul koronáč, opět vypadají hrůznostrašně. Politici z obou břehů povolební barikády se nakrásno dušují, že žádný nový lockdown už znovu nepřipustí. No, můžeme tomu říkat, jak chceme, ale firmy stejně vyhlásí homeoffice a hospody buď zavře hygiena, nebo to zabalí sami hostinští, protože jim tam nikdo nebude chodit. A do toho všeho letošní advent a vánoční svátky…

Měl jsem teď jeden takový milý podvečer u sklenky vína, kdy jsem si uvědomil, že už asi něco není v pořádku. Prožíváte to určitě podobně mnozí z vás, ale řekl jsem si, napíšeš o tom… Třeba to už ani příště nezažiji, nebo naopak budu na ty doby covidového šílenství jednou vzpomínat a vyprávět o tom vnoučatům. Jak rád bych od nich slyšel otázku. A dědo řekni mi, co to byl koronavirus?

Přednášel jsem v centru Prahy v jedné firmě. Celodenní seminář, osm vyučovacích hodin povídání a povídání. Stále ve střehu, jak říká jeden uznávaný herec. Sotva to skončilo, veškerý nashromážděný adrenalin ve mně málem vybuchl. Kam s ním? Musím se ho nějak rychle zbavit, Vylezl jsem na ulici a hledal místo, kam si na chvilku sednu. Sláva, kousek odtud zastrčená vinotéka. Okamžité rozhodnutí, jdu na skleničku…

Víno v Brně

Koncem srpna jsem tu psal o mé návštěvě děčínského Domu vína a o ochutnávce zajímavých vín do skleničky… Tehdy to bylo o vínech z bag in boxů, která mě překvapila svou úrovní. Něco jsem vám však přece jen tehdy zůstal dlužen. Zmínil jsem se, že jsem dal na doporučení vinárníka a odvážel si domů pár lahví, co prostě nelze jen tak minout. A pak už ani zmínka o tom, jak to dopadlo…

Mezi doporučenými víny bylo jedno z vinařství Bukovský z Kobylí. Nikdy před tím jsem o jméně tohoto vinařství neslyšel, ale poté, co jsem dostal tip na jejich úžasná cuvéečka, nešlo jinak. Přece jen jsem nechtěl, aby se mi zařadilo mezi takové ty colombovská vinařství, o kterých každý mluví, ale nikdo je nikdy neviděl.

Volba tehdy padla na kupáž Veltlínského zeleného a Sauvignonu, pozdní sběr, ročník 2019, polosuché. Mile mě po ochutnání překvapilo, jak se obě odrůdy harmonicky doplňovaly. Určitě tam bylo něco z podmanivých tónů broskviček a bezinky, současně i květinky a mandličky. Jejda ty zdrobněliny… Všechno sladěné do hladka s vybalancovanými cukry a kyselinkou. Tak úspěch hned na poprvé a předsevzetí, že se musím někdy vypravit na přechutnání dalšího sortimentu vinařství.

Vína na brněnském náměstí Svobody

Svatomartinské slavení vín z letošní sklizně již odeznívá, to však vůbec neznamená, že jsou všechna mladá vína vypita. Určitě se můžeme těšit na jaro, až se začnou lahvovat vyzrálá bílá vína a po pár měsících snad i první červená… Ale do té doby zbývá ještě spousta dobrých mlaďochů. A tak jsem i já v rámci pracovních závazků v Brně vyrazil degustovat pět dní po termínu, co nám moravští vinaři letos připravili.

Věděl jsem kam, ve zprávách jsem zaslechl o velkém koštování na náměstí Svobody, údajně až 100 vzorků svatomartinských vín… Tak buď jsou Brňáci velcí kabrňáci, nebo to bylo jako obyčejně novinářsky nadsazené. Z dvaceti stánků tu bylo s vínem jen asi šest, zbytek pochutiny a pár stánků se zbožím patřícím typicky na předvánoční trhy, co úspěšně vytahuje peníze z našich peněženek.

Pustím se do vyprávění. Na první víno z ročníku 2021 jsem narazil u stánku čejkovického vinařství Kamila Michny. Jezdím do této podmanivé obce z velkopavlovické vinařské oblasti přes dvacet let, a přestože vinařství produkuje svá vína již od roku 2003, dosud jsem na ně nenarazil. Své vinice v Čejkovicích postupně rozšiřují, nyní jich mají přes osm hektarů. Tak pojďme koštovat… První vzorek v mé skleničce byl Irsai Oliver. Typická raná odrůda, úžasně voňavé víno, zbytkový cukr kolem pěti, kyselinka na sedmi gramech. Hned první vzorek mi potvrdil, že jsem se dnešní večer rozhodl strávit dobře.

Mladá vína

Někdy se to povede a mohu si poskládat priority tak, že 11. listopadu v 11 hodin a 11 minut otevírám dveře vinotéky a stavím se do řady, abych ochutnal první vzorek svatomartinského vína. Mladého vína z letošní sklizně, co sotva probublalo, usadilo se a je připravené potěšit. Nechci se pouštět do planých diskusí, co se vedou mezi ortodoxními zastánci klasické výroby vín, která si na svůj den klidně nějaký ten rok počkají, a těch druhých, co vidí i tu krásu mládí, dokážou vínu nadbíhat, nechávají se jím pokoušet, flirtují s ním a tuze rádi podléhají…

Jasně, že i to má svá pravidla. Pro mladá vína jsou voleny vybrané odrůdy, ani ne proto, že se jich produkují taková množství, že je každý vinař rád, když se svého vína ze sklepa rychle zbaví. Je to spíš přizpůsobeno tomu, aby víno z nich rychle vyzrálo, přitom si ponechalo kouzelný aromatický projev a dostalo se do sklenek co možná nejdříve. Však tento sprint na krátkou trať má i své nevýhody, víno dlouho nevydrží, musíte ho brzo vypít. A to je možná i dobře, pak pochopitelně dostávají šanci prosadit se i ta poctivě vyrobená vína ze všech ostatních odrůd z celého světa, co dostala šanci nic neuspěchat.

Možná vás napadá, a nešlo by to přijít s mlaďounkými víny ještě dříve? No, jak se to vezme. Mohu tu klidně pustit něco zkušeností ze svého sklepa… Stojí tu kousek vedle mě v kanceláři tři demižony letošního vína z mé malé zahradní vinice. V podstatě víno bylo prokvašeno na etapy už během října. Poté, co ráno dorazím a než se pustím do auditů, občas podlehnu a přechutnávám. Tak centimetr na dně sklenky, abych si svůj úsudek vůči klientům příliš neovlivnil. Pokaždé z toho mám jiný pocit. Někdy mě okouzlí primární aromatika, jindy se otřepu z vyšších kyselin, pak z toho zase lezou nedočkavé oxidativní tóny. Každopádně mně mé víno chutná, ale mezi lidi bych ho ještě nepustil. Takže asi tak. Víno má svůj čas, možná by se dalo o pár dnech před termínem mluvit, ale proč neoslavit svátek spolu se svatým Martinem?

Povídání s Guillaume Bousquetem o novinkách z vinařství

Cosi mě navádí, abych si prozkoušel vaši paměť. Vzpomene si ještě někdo, kdo vyhrál v námi vyprovokovaném souboji Malbeců, o kterém tu psal Jarda ve svém úvodním textu o Galadegustaci Kupmeto? No jasně, bylo to argentinské vinařství Domaine Bousquet. Tak se teď k němu vrátím a v podstatě tak symbolicky vzpomínání na úžasný podvečer na Novoměstské radnici uzavřu.

Nebylo to totiž poprvé, co jsme na ona nezapomenutelná argentinská vína narazili. Celkem náhodně, spíš jen tak s chutí objevovat zámořské Malbecy, jsme se v červnu 2019 s Jardou dostali na ochutnávku vín Domaine Bousquet v pražské Šenkovně. Byl to fantastický zážitek, jedno víno lepší než druhé, však jich taky pár krabic poté připutovalo na naši adresu, abychom si jich pořádně užili. Copak se dá Malbecu v rezervě, co dostala skvělých 91 bodů od Jamese Sucklinga, odolat?

Tenkrát nás zaujala nejen vína, ale i skvělá prezentace Guillaume Bousqueta, pochopitelně i s neméně dobrým překladem od Martina Kozáka, který to všechno dal dohromady. Guillaume už podle jména patří do rodiny vlastnící ono argentinské vinařství. Po studiu marketingu se nyní věnuje odbytu jejich vín v Evropě. A to mu jde velmi dobře, okamžitě po setkání s ním máte pocit, že je člověkem, kterého důvěrně znáte, můžete s ním probrat cokoliv, co se jejich vín týká, a to, co nabízí, vám podá s takovým zápalem, že máte pocit, že od něho nemůžete bez koštu odejít, protože jinak byste o moc přišli.

Sud-Ouest de la France

Je to on? Není? Pokukoval jsem po zástupci vinařské firmy Plaimont hospodařící na Jihozápadu Francie, a měl jsem pocit, jako by mně někoho připomínal. To přece není možné, aby každý chlap z Gaskoňska měl geny po d`Artanganovi. Byť když si představím mušketýrský šat, něco z podoby na něm určitě bude… Možná se teď jen lehce usmíváte, ale proč ne? Aspoň vidíte, proč mě vína odtamtud tak přitahují.

Na Galadegustaci Kupmeto jsme s Jardou narazili hned na dva stolky nabízející vína z Jihozápadu Francie. Některé apelace nám byly již důvěrně známy, pár vzorků vín odtud jsme už dříve ochutnali. Některá vína k nám našla cestu jen přes odrůdy, ale vinařství a jejich vyrobená vína byla i pro nás novinkou. Tak mi dovolte malé představení této vinařské oblasti a s odstupem času návrat do sálu plného skvělých vín… 

Kam vyrazit, kdybyste chtěli ochutnat vína z vinařské oblasti nesoucí označení Jihozápad Francie? Zjednodušeně stačí, když se podíváte na mapu, najdete si Bordeaux a poputujete prstem směrem na jih. Nejde o sourodý pás vinic, spíš několik samostatných vinařských ostrovů ve vnitrozemí, položených směrem k Atlantiku, nikoliv na druhou stranu ke Středozemnímu moři, kde nacházíme vinice patřící do oblasti Languedoc-Roussillon.

Chateauneuf du Pape

My, co se vyznáváme z obliby k červeným vínům z údolí Rhôny, víme, co se skrývá za zkratkou GSM. Jasně, že jde o cuvée třech modrých odrůd Grenache, Syrah a Mourvédre. Někdy pravda se tam přidá i něco navíc, ale uvedené hrozny jsou základem. Nic však většinou není tak, jak se zdá, takže mi dovolte uvést v dnešním textu jednu proslulou výjimku. 

Severně od Avignonu, zhruba deset kilometrů od Orange je apelace, kde je povolených hnedka deset modrých odrůd. Vím, že to málokdo dočte do konce, ale neodpustím si to… Grenache, Cinsaut, Counoise, Grenache Noir, Mourvédre, Muscardin, Piquepout Noir, Syrah, Terret Noir a Vaccarese.

Všechno za to může historie, teda konkrétně nějakých sedmdesát let čtrnáctého století. V té době nastalo vlivem výrazného zásahu světské moci k volbě dvou papežů a nastalo takzvané papežské schizma. Jeden z papežů, sídlící v podstatě ve francouzském zajetí, měl sídlo v Avignonu, ke kterému si nechal vystavět letní zámek uprostřed vinic v nedaleké vesnici Calnernier, dneska sídlo známé spíš jako Chateauneuf du Pape, nový papežský zámek.

Americký košt

Galadegustace umožňuje milovníkovi vína dostat do sklenky vzorek vína, ke kterému by se často neměl šanci vůbec dostat. Teď nemám na mysli ani tak pro jeho cenu, spíš proto, že jeden vlastně netuší, že ono vinařství vůbec existuje a jaká vína nám nabízí. Proto jsem se při akci vyhlášeného dovozce vín Kupmeto sešel s Jardou u několika stolů s nabídkou vín z údolí Rhôny a ochutnával a ochutnával… 

Jenže jak už tomu tak bývá, postupem času odhalíte tajemství úspěchu, proniknete do typické chuti cuvéeček této oblasti a pak po prvním doušku čekáte, zda se víno vinaři povedlo, nebo jen zapadlo do průměru, ke kterému se vracet nemusíte. O to raději pak ochutnáte víno úplně z jiného konce světa. A to se stalo v mém případě právě při koštu vín z Nového světa.

Jarda už tu o tom psal, vlastně to byl v daný podvečer právě takový souboj mezi nabušenou jižní Francií a zbytkem světa, třeba právě západním pobřeží Spojených států. Proč souboj? Já bych to popsal asi takto. Na jedné straně staletími prověřené směsi vybraných evropských odrůd, hra fermentace, zrání v sudech, hledání optimálního okamžiku k ochutnání, aby se pak ve sklence hledal zázrak. Na druhé straně většinou nabušené jednoodrůdovky, které si na nic nehrají, útočí na čich a chuť na první dobrou, hřejí na jazyku, v dochuti se drží několik minut, jen tak vás neopustí. Teď je však na stole otázka, co s tím?

Galadegustace Kupmeto

Při čtení posledního článku mi bylo Rodana až líto. Takový nepovedený večer… Tak aspoň jedna dobrá zpráva. Na galadegustaci, kterou zmiňuje závěrem textu, jsme byli totiž po dlouhé době společně a myslím si, že se moc vydařila. Ale všechno pěkně popořadě.

Společnost Kupmeto je nám velmi dobře známá. Koneckonců na její galadegustaci a mimochodem i na jiných degustacích zaměřených na jednotlivé vinaře, případně novinky v portfoliu, jsme rozhodně nebyli poprvé. A i přesto, že loňský ročník se nekonal, po dvou letech jsme potkali známé tváře zástupců jednotlivých vinařů, a to je moc fajn. Úplně největší překvapení bylo to, že někteří poznali nás, my jsme vlastně mohli navázat na minulé setkání před dvěma roky.

Přemýšleli jsme s Rodanem o tom, jak Vám celou akci zprostředkovat. Já vždycky říkám, že se snažíme vyvarovat se předání seznamu degustovaných vín plného analytiky. Rodan měl nápad pojmout věc jako souboj. Tak já to zkusím jako první, Rodan se možná přidá.

Zklamání

Tak jaké to tam bylo? Protancoval jsi noc až do rána? Takové otázky mi přilétly whatsappkou od kamarádky ledva jsem opustil místo konání konference. Co jí mám odpovědět? Sám jsem to ještě neměl v hlavě srovnané… Tance jsem si vlastně užil dostatečně, bylo to docela fajn. Až na pro mě závěrečný, pomalý hudební kousek. Využil jsem pánské volenky, vybral si hezkou tanečnici, a ačkoliv se snažil zaujmout, dostal jsem košem… Takže vlastně se mi to moje štěstíčko onen večer rozsypalo na kousky a přišlo zklamání.

Ty máš vlastně vždycky velká očekávání, pokračovala po síti kamarádka. Pak se nediv, že se nenaplní a jsi zklamaný… Zkus se taky někdy zamyslet nad tím, co chce druhá strana. Pak to třeba dopadne líp, uvidíš. Přiznám se, že na nepříjemné poznámky moc nedám, zpravidla se vždy zachovám podle svého. Ale tentokrát se mi to stále vrací, musím se nad jejími větami zamyslet. Nejraději bych se hlasitě ozval. Copak má někdo jiné tužby než se večer příjemně pobavit, zatancovat si a dát si pár sklenek dobrého vína?

Mlaskání nad volebním výsledkem

Sotva jsem v pátek v podvečer odvolil, stavil jsem se kousek od naší volební místnosti v oblíbené vinotéce. Ještě ve dveřích se mi vybavilo, že kdysi dávno byly doby, kdy se ve volební dny nesměl podávat alkohol. Zaplať pánbůh, už to máme aspoň v tomhle jinak. Koneckonců ani jsem neměl v úmyslu něco vypít hned tady a teď, měl jsem jen chuť si udělat radost v případě, pokud druhý den volby dobře dopadnou a mnou preferovaná strana uspěje. Vím, že to je jen takový adrenalin pro dospělé, ale přece jen sněmovní volby dokážou pořádně ovlivnit náš život.

Co vybrat? Co se hodí pro tuto příležitost? Francie, Itálie, Španělsko? Čím zapít vítěznou volbu? No hezký výběr tu mají… Ale přece jen, jsou to české volby, měl bych se podívat do nabídky tuzemských vín… Jak jsem tak kroužil kolem moravských regálů, čím dál víc mě přitahovala nabídka vín z Velkých Bílovic. Konečně něco, co mám rád. Malý vinař Mádl… Už jsem tu před časem smekal pomyslný klobouk před uměním Františka Mádla a jeho ženy Hany, či pokračovatele rodu, jejich syna Davida. Rád se k Mádlovic vínům vracím, obdivuji bílé Sauvignony, růžové Frankovky nebo povedená červená cuvée.

Pohádka o víně ze zámku

Mám rád pohádkové příběhy. Kdo by ostatně neměl, byť se patrně mezi sebou neshodneme, které nás berou nejvíc.  U mě to možná ani nebude tak klasika od Němcové či Erbena, kterou jsem v dětství čítával na prázdninách u babičky. Berou mě takové ty naoko reálné historky, ve kterých je však možné všechno. Trocha snového tajemna, trocha netradičního vysvětlení na oko naprosto normálního děje. Takže se dnes do jedné takové pustím.

Letošní léto jsem pracovně trávil v Děčíně. Pár dní u lesáků v městských lesech, pár dní mezi úžasnými zvířaty a milými lidmi v místní zoologické zahradě, a nakonec i pár dní na děčínském zámku. Právě zde jsem podlehl kouzelné atmosféře balancující na pomezí současnosti a odkazu historie.

Před třiceti lety opustili zámek vojáci sovětské armády. Dokážete si asi představit, v jakém stavu to tu zůstalo, když se zámecké prostory přeměnily na ubikace žoldáků, světnice politické výchovy či sklady zbraní. Díky několika vizionářům, kteří milovali památky a odkaz minulosti, se to tu postupně změnilo opět do podoby, kdy se sem hrnou zástupy natěšených návštěvníků a odchází spojeni.

Konečně sklizeň zralých hroznů

Někteří z vás mě letos na tomto blogu zpovzdálí sledovali, jak se pinožím na mé zahradní vinici nad zříceninou hradu Buben. Od prvních pokusů s novým střihem Simonit & Sirch, přes zelené práce a pučení révy, až po dozrávání v poměrně chladném létě. Pochopitelně vše to bylo spojené s očekáváním, aby mi hrozny zesládly na potřebnou úroveň a došlo k tomu dřív, než je za mě sklidí ptáci, vosy a sršáni. A kupodivu vyšlo to.

Využil jsem uplynulého víkendu, kdy se slunce naposledy postaralo o záchvěvy babího léta. Pro úplnost něco málo už jsem sklidil začátkem září, kdy jsem trhal rané odrůdy. Voňavý Solaris a část úrody červené marmeládově podmanivé Boskop Glory je už v demižonech. Letos mi to bublá v kanceláři mé poradenské firmy, což je sice opojné, ale raději všechna jednání řeším u klientů, abych si nekazil jméno odérem vinného sklepa.

Takže teď došlo na zbytek. S obavou jsem po příjezdu proběhl zasíťovanou vinici. Po měsíci všechno, jak má být. Odolala náletům ptáků, jen tu a tam se předčasně postaraly o laty, které prolézaly přes oka sítí. Zobal jsem teď i já kuličky vína jednotlivých odrůd, abych si potvrdil, že je správný čas. Možná vás napadá, že to není to pravé, ale zatím jsem k něčemu takovému, jako je refraktometr na cukr, nedospěl. No co, prsty se začaly lepit od sladké šťávy a ty největší bobule měly cukru na rozdávání. Možná některé hrozny by si ještě mohly pár dní počkat, ale sotva jsem se jich dotkl, začaly i z nich některé kuličky padat na zem. Hurá, jde se na to.

Svatováclavské bílé poznámky

Zmínil jsem se, že letošní vinobraní na Svatováclavské vinici se neslo v minimalistickém duchu. Pět stánků u Villy Richter, pět u horního vstupu do areálu… Dalo by se zjednodušeně říct, pár skleniček při úžasném pohledu na stověžatou Prahu a může se jít domů. To bych to však nesměl pojmout jako neřízenou degustaci, což představuje od každé vystavené lahvinky degustační košt. Cože? Vždyť to je jen jednoduchá násobilka…

Mile mě překvapilo Vinařství Velké Bílovice. Už jsem tu napsal řadu textů o vínech z této největší vinařské obce na Moravě, ale na zmíněné vinařství jsem ještě nenarazil. Upoutal mě hned první vzorek Ryzlink rýnský, sur lie, ročník 2019. Z ležení na kvasnicích si odnesl plné zakulacené tělo, nemohu mu však upřít odrůdovost po lipovém květu a medových tónech. Hned na úvod první pochvala. Poté však přišlo ještě větší překvapení v podobě Chardonnay, ročník 2017. Mohutné víno jakoby ani nepatřilo na Moravu. Přitom v nerezu, ve vinařství mají i bílá v dubových sudech, ale toto tímto zráním neprošlo. Pochvala hned dvojnásobná.

S chutí jsem si nechal nalít Sylvánské zelené, ročník 2018. Třetím rokem ho při mých návštěvách u vinařů vyhledávám, a i tentokrát jsem byl nadmíru spokojený. To, co jsem od tohoto vína očekával, jsem ve skleničce našel. Povedlo se, moravský šohaj, svalnatý, lehce upocený, bez zbytečné vůně, zkrátka plná ústa poctivého vína. 

Červené postřehy ze Svatováclavské vinice

Sezóna vinobraní v Praze vrcholí… Teda vlastně asi už má to hlavní za sebou. O tomto víkendu jsem vyrazil omrknout jedno z posledních. Vinobraní na Svatováclavské vinici, kterou před časem obnovili bezprostředně pod Pražským Hradem. Fantastická lokalita s ještě úžasnějším pohledem na červené střechy Malé Strany, Vltavu a za ní ležící Staré Město. 

Pro přespolní pro informaci uvádím, že se tu sice hrozny pěstují, ale my vínu naklonění Pražáci jsme se naučili sem chodit hlavně ochutnávat vína prakticky z celého světa. Takže ač tentokrát vinobraní vzhledem ke stále neskončené pandemické situaci proběhlo v hodně omezeném rozsahu, užil jsem si ho. To hlavní, narazil jsem na několik zajímavých vinařů se vzorky vín z Čech a Moravy, které stojí za pár poznámek.

Čím začít? No asi pinotem… Bude to možná vypadat, že chci Jardu drobet pošťouchnout, ale po několika nezapomenutelných zážitcích s Rulandským modrým z trojských vinic navážu dalším výjimečným vzorkem. Pinot Noir z Villy Richter, ročník 2016, Svatováclavská vinice. Teda jak se to vezme, výjimečným vínem… Určitě nikdy nezapomenu, že jsem ochutnával víno z jedné z nejkrásnějších vinic přímo pod Hradem, ale popravdě na úroveň těch trojských pinotů nedosáhlo.

Poznáš Burgundské?

Pokusím se vytvořit oslí můstek mezi tématem Pinotů, o kterých se zmiňuje Rodan ve svých předchozích textech, a mezi Pinoty (a samozřejmě také Chardonnay) z Burgundska a z Austrálie. Právě takovéto degustace zaměřené na poznání, z jakéže země víno pochází, jsem se zúčastnil.

Napřed si ale neodpustím stručnou poznámku k chlapácké modré rulandě. Náhodou jsem se minulou neděli díval na stejný pořad jako Rodan a přemýšlel jsem o tom, co v pořadu v souvislosti s Pinoty zaznělo. Rodanovi ten pořad samozřejmě krásně nahrál na smeč, protože neuplynul ani týden od Trojského vinobraní. Tam jsem já bohužel nebyl, minimum svého volného času jsem věnoval vinobraní na Jiřáku.

Vinice Sv. Kláry má můj hluboký obdiv, jejich vína jsou vždy příjemným zpestřením mého repertoáru. Líbí se mi i jejich odrůdové zaměření i vinifikace odrůd. S čím bych ale tak docela nesouhlasil, to je tvrzení, že ve srovnání s Burgundskem se technologie zase tak moc neliší. Myslím si, že Francouzi se snaží vyrábět víno ve vinici, ne ve sklepě. Možná se tím myslí, že je podobná technologie a rozdíly jsou ve vinifikaci. Každopádně nemohu si pomoci, ale nezapře se nám, že se umíme dostatečně pochválit. Jestli je víno plnější, harmoničtější nebo ovocnější bych nechal na konzumentech.

Chlapácká modrá rulanda

Jak jsem se tu minulé dny zmínil, na vinobraní v Troji mě letos uchvátilo Rulandské modré z vinice Sv. Kláry, ročník 2016. Krásné víno s ovocnou chutí. Jasně že v něm byly znát peckoviny, ale klidně bych mohl přísahat i na tropické ovoce či přezrálé ryngle. Bylo nadupané, šmrncnuté dubovými sudy, k tomu silné víno se 14 procenty alkoholu. A jak už jsem napsal, úžasná dlouhá dochuť, kterou jsem si v ústech pořádně užíval.

Utekl týden, koukám na jeden televizní hobby pořad a co tam nedávají. Rozhovor s Vladimírou Egertovou, vedoucí vinice Sv. Kláry v Botanické zahradě hlavního města Prahy, zaměřený právě na výrobu jejich vlajkového vína, kterým je Rulandské modré. Začala super otázkou, nad kterou jsem se, přiznám, doposud nikdy nezamýšlel. Tak sem s ní.

Ochutnáváme-li Pinot Noir v Burgundsku a u nás, je v tom nějaký rozdíl? Technologie výroby vína z hroznů této odrůdy zas tak odlišná není. Postupuje se zhruba stejně, odlišnosti tomu dávají jednotliví vinaři a zde se budou preference lišit. Zatímco v Burgundsku je Pinot Noir taková slečinka mezi víny, u nás je modrá rulanda chlapáckým vínem. Je plnější, harmoničtější, rozhodně ovocnější a má i zpravidla více alkoholu.

Vína z Troje

Ochutnávku trojských vín na nádvoří Trojského zámku v letošním roce doplnili dva přespolní vinaři. Tak úplně přespolní nebyli, jak se to vezme. Když někdo zasvětí velkou část svého profesního života vinařství Salabka, tak nějak tak mezi místní patří, že? Ano, mluvím teď o Lubomírovi Bílíkovi. O vínech, které nyní procházejí jeho rukama, jsem tu už několikrát psal. Kdo stále tápe, tak jde o vinařství Wilomenna pod Chlumem, z Chlumčan u Loun.

Ještě dříve, než jsem se postavil ke stánku na ochutnávku vulkanických vín, zašli jsme s Lubošem k Lence Šmídové do vinařství Jabloňka. Potěšilo mě, že jsme si při hodnocení jednotlivých vzorků v podstatě notovali. Oba jsme vyzdvihli rýňák před tramínem, i když ten nejnovější tramín červený z ročníku 2020 nebyl s tak těžký zadkem a dle mě taky stál za hřích. A na harmonicky voňavém Ryzlinku rýnském červeném jsme žádnou chybu nenašli, byl to milý zážitek. Jasně Luboš vidí mnohem víc do kuchyně, jak se víno dere na svět, já jako konzument zas hodnotím první dospělé kroky, kdy víno musí zaujmout.

Trojská vína

Vždy v tuto dobu mě pravidelně najdete na vinobraní sedmé pražské části u překrásného barokního zámku v Troji obklopeného kouzelnou francouzskou zahradou. Každoročně tu stávaly desítky stánků vinařů a prodejců vína, u kterých se jako vosy tísnili tisíce návštěvníků. Hezké vzpomínky… Už druhým rokem se však vlivem covidu akce smrskla pouze na lokální přehlídku místních vín pro několik stovek zájemců. No což, i tak jsem si letos užil.

Hned u prvního ze stánků mě čekalo velké překvapení. Projekt Marka Vydry, znovuobjevená a nově vysázená vinice na opukových terasách pod zrekonstruovaným zámečkem Jabloňka, majestátně se tyčícím nad Vltavou. Od roku 2013 první výsadba, dnes už nabízejí minimálně poslední tři ročníky. Odrůdově se nerozmáchli, zaměřili se pouze na dvě stěžejní odrůdy, Ryzlink rýnský a Tramín červený. Ale ani to však ještě není všechno. Raritou je neobvyklý a v podstatě výjimečný klon rýňáku Ryzlink rýnský červený. Ochutnal jsem poslední ročník a byl jsem z něho nadšený. Možná překvapení z nově objeveného vína, možná bonbónek ve formě zlatožlutého, aromatického a šťavnatého ryzlinku do krásného odpoledne babího léta. Rozhodně se k němu budu rád vracet.

Za vínem pod Staré Hory

Když něco děláte častěji než ostatní, tak je úplně samozřejmé, že přitom potkáváte lidi, kteří se postupně stanou vašimi známými, přáteli či dokonce kamarády. Jedním takovým je pro mě Marian, na kterého narážím na pražských degustacích snad patnáct let. Původně jsme se jen zdravili, pak spolu začali sdílet své dojmy, dnes si již vzájemně předáváme i naše tipy, která vína by nám neměla uniknout.

I když předem nevím, kde se potkáme příště, jedno místo je jistotou. Marian málokdy totiž chybí na degustacích pana Libora Chlupatého v překrásném sklepě Horní Landhauska v pražských Havlíčkových sadech. Nejinak tomu bylo i tentokrát při ochutnávce vín vinařství Dvůr Pod Starýma Horama ze slováckých Boršic.

Tak co Mariane, co těm vínům dneska říkáš? To byla má první otázka po skončení degustace. Odpověď jsem tak nějak čekal. No, po pravdě… Jsem z toho dnes takový rozpačitý. Hmm… Ani já jsem z nich nebyl nijak nadšený. Přišlo mi, že Ondra Gottwald, který zde rodinné vinařství zastupoval, neodhadl cílovou skupinu nadšenců, co se zde sešla. Přivezl totiž víno pro Pražáky…

Rukopis Juraje Kvačaly

Všechny ty roky, co se motám kolem vína, jezdím za vinaři na ochutnávky a dávám jim všetečné otázky, abych jejich dílo co možná nejvíce pochopil, slyším převážně to samé. Skvělé víno vzniká ve vinici… Vinař se musí jen snažit, aby mu pak ve sklepě neublížil. Držím se toho, kdykoliv se dostanu k dobrému vínu, zajímá mě, odkud pochází. Pátrám, kde se urodily hrozny, v jakém regionu či obci, na jaké viniční trati s charakteristickým podložím a orientací za sluníčkem. Koneckonců několika nejzajímavějším moravským vinicím jsem tu už složil hold. Zkrátka, až doteď jsem věřil tomu, že za okouzlení ve sklence může především místo, kde se víno urodilo. 

Nedávná degustace slovenských vín Martina Pomfyho & Via Magna mně v tom drobet udělala zmatek. Prezentovaná vína vyrobená z hroznů ze dvou různých vinařských oblastí, kde vinohrady vlastní jedna osoba, měla společný rukopis. O něj se zasloužil především enolog vinařství Juraj Kvačala. Po přechutnání široké škály vzorků jsem si pak uvědomil, že mě na tom nebaví ani tak zkoumání, zda je lepší vlašák ze Strekova či veltlín z Malých Karpat, ale spíš něco, co stojí za tím. Co je na ochutnávaných vínech charakteristické, proč mě vlastně zaujala.

O to víc hodnotím příležitost, která se nám s Jardou vyskytla, když jsme se mohli osobně s Jurajem setkat. Byl zážitek se nechat provést jeho výkladem o přístupu k výrobě jejich vín a na cokoliv se ho pak zeptat. Tyto chvíle jsou v zásadě neopakovatelné, přál bych i vám je zažívat co možná nejčastěji. Totiž dostali jsme v rámci výkladu extra porci informací navíc, nebylo to totiž ani tak jen o zasvěcení do vůní a chutí vín, ale především k odpovědím na otázky, jak Juraj jednotlivá vína vyrábí, jak zpracovává hrozny ihned po sběru, jak je poté lisuje, rozkvasí rmut, fermentuje, míchá mlaďounké víno na jemných kalech, nechává zrát v nerezu či na sudech, a to z akátu či dubu z různých končin Evropy, aby nakonec nastala chvíle, kdy ho nalahvuje a doporučí optimální chvíli k jeho konzumaci.

Strekovský Cabernet Franc

Je tomu již více než rok, kdy jsem tu spolu s mým slovenským přítelem Marianem publikoval pár textů o vínech z jihomaďarské vinařské oblasti Villány. Pod ochranou známkou Crocus zde nabízejí především špičková červená vína z odrůdy Cabernet Franc. Od té doby se na degustacích zahraničních vín poohlížím právě po vínech z této odrůdy, přiznám se však, že většinou marně. Teda pokud se nespokojím s cuvéčky, do kterých se Cabernet Franc přimíchává.

Po dosednutí v salónku Vinografu na degustaci slovenských vín Martina Pomfyho & Via Magna jsem zajásal. Objevil jsem Cabernet Franc mezi nabízenými červenými víny. Takže se konečně dočkám a tuto odrůdu si náležitě užiju. Ne, že bych se netěšil i na ostatní vína, však je už ve svém hezkém reportu uveřejněném v předchozím textu náležitě pochválil Jarda, ale přece jen, když si něco přejete, nedáte pokoj, dokud to nedostanete.

Pozdrav ze Slovenska

Se Slovenskem toho máme hodně společného. Naše generace se narodila v Československu, mnoho rodin má na Slovensku příbuzné nebo dobré známé. Kromě geografické blízkosti hraje velkou roli také blízkost jazyková. Přesto si myslím, že se o slovenských vínech u nás moc nemluví, nejsou vidět v nabídce restaurací ani degustace slovenských vín nejsou příliš časté. Nakonec o prodeji slovenských vín u nás by mohli mluvit dovozci zahraničních vín. Většinou je zájem o tradiční vinařské velmoci jako Francie, Itálie, Španělsko, Rakousko a Německo. Pak samozřejmě vína z nového světa, ale od našich sousedů se toho moc neprodá.

Za sebe musím přiznat, že toho o slovenských vínech moc nevím. Teprve nedávno jsem se prostřednictvím pořadu o putování za vínem některé slovenské televize dozvěděl alespoň základní informace o nejvýznamnějších vinařských regionech. Když jsme s Rodanem přemýšleli, jak vyplnit volný čas, a tedy jakou degustaci navštívit, přišla mi nabídka degustace slovenského vinařství Martin Pomfy jako skvělá příležitost proniknout do světa slovenských vín, něco nového ochutnat a něco nového se dozvědět. Degustace se navíc konala v prostorách mého oblíbeného Vinografu. I když se kvůli počasí nemohla odehrávat venku, zadní degustační salonek byl jako vždy velice důstojným místem pro představení mnohých špičkových vín.

Prinz Salm

Víte, jaké je nejstarší vinařství na světě? Asi záleží, z které strany se na to dívat. Po pátrání bychom našli nejstarší historické vinařství světa, které vzniklo před více jak 6000 lety na území Arménie, což dokládají archeologické průzkumy arménských a irských archeologů v jeskynním komplexu Areni-1 v Arménii.

Můžeme se na věc také dívat z pohledu nejstaršího fungujícího vinařství, tím je prý Staffelter Hof z Moselské oblasti v Německu. Bylo založeno v roce 862, nicméně v průběhu své existence měnilo vlastníky.

Mohli bychom také pátrat po nejstarším rodinném vinařství světa. Château de Goulaine bylo založeno šlechtickou rodinou Goulaine roku 1000 a tato rodina spravuje vinařství spolu s krásným zámkem na Loiře dodnes.

Sudovky z děčínského Domu vína

Přiznal jsem se tu již několikrát, že s oblibou na svých služebních cestách vyhledávám místní vinotéky. Nedá mi to a zpravidla ochutnám pár vzorků vína, jen tak pro potěšení. Vůbec nevadí, že jde takzvaně o sudovky, čímž se zpravidla myslí vína, co se pro svou kvalitu již nehodí do lahví. Jenže omyl… Do toho nám už legislativci před pár roky hodili vidle. Dneska musí vinaři plnit víno výhradně do takzvaných bag in boxů. A to se rozumí, úplně špatná, a k tomu navíc ředěná vodou, to už takto balená vína nejsou.

Pokud se poštěstí, tak mám šanci si při objednávkách i popovídat s majitelem té které vinotéky. Vůbec není s podivem, že by mi neměli co říct. Často to jsou praví fandové do vína, jezdí si pro svůj artikl přímo k jednotlivým vinařům. Díky osobním preferencím a vlastně i díky osobním kontaktům přivážejí a nabízejí vína, za která se rozhodně nemusejí stydět. Taková jsem ochutnal jedno příjemné odpoledne minulý týden v děčínské vinotéce s názvem Dům vína.

Léto ve znamení ryzlinků

Letošní léto se mi do paměti vryje jako léto, které bylo jednoznačně pod taktovkou německých ryzlinků. Ne že by se nic jiného neodehrálo. Akcí byla celá řada, ale trojice vinařství, která zastupují jednotlivé styly a regiony byla tak dominantní, že trumfla všechno okolo.

Minule jsem psal o vínech z Mosely, a sice o vinařství Peter Lauer. Snad jen malé upřesnění, že se jedná o vinařství z moselské oblasti, konkrétně z městečka Ayl na řece Sára. Také jsem se zmínil o tom, že přijede do Prahy představit svá vína vinařství Prinz Salm. To všechno se moc podařilo, o slíbené vinařství Prinz Salm rozhodně nepřijdete.

Jízdu na vlnách ryzlinků nicméně zahájilo představení mimořádného vinařství Domdechant Werner začátkem července, které je legendou nejen v Německu, ale i za hranicemi. Jedná se o vinařství z oblasti Rheingau, konkrétně se nachází v obci Hochheim am Main. A snad ještě konkrétněji asi 5 km vzdušnou čarou od soutoku Mohanu a Rýna, tedy od Mohuče. Vinařství hospodaří na 14 ha a z 98 % produkuje bílá vína, která v menším množství doplňuje Pinot Noir.

Vinařství Kern

To snad musí napadnout každého. Když jsem si rezervoval jedno místo na podvečerní degustaci a viděl jsem v nabídkovém listě mezi víny odrůdu Kerner, říkal jsem si, bez tohoto vína by mi něco u Kernů chybělo. A když pak vinař David Kern řekl to samé, že když se po skončení školy vydal na zkušenou do několika německých vinařství, ryzlinkovou odrůdu Kerner si tam vyhlédl právě pro podobnost se svým jménem. 

Teď jen, zda mu tato odrůda pomáhá propagovat vinařství, nebo spíš komplikuje život moravského vinaře. Kerner je německým křížencem Ryzlinku rýnského s modrou odrůdou Trolínské, pocházející z Jižního Tyrolska. Je oblíbená pro dřívější dozrávání, většinou se sklízí tak dva týdny před rýňákem. Pravidelně i v horších ročnících poskytuje přívlastková vína až do výběru z hroznů, která jsou charakteristická svou svěžestí až říznou kyselinkou, harmonizující s obsahem zbytkových cukrů.

Kerner má aromatický, květinově ovocitý charakter a jemně nahořklý závěr. Kdo hledá, ve vůni a chuti najde muškát, rybíz, tmavý med, máslové tóny či kořenitost. Možná má v našich krajích trochu smůlu. Soupeří totiž s jiným novošlechtěncem, odrůdou Hibernal, a spíš prohrává. A na závěr poznámka od vinaře… Při kvašení velice hezky voní, pak však z ničeho nic přestane, až to všechny vystraší, aby se nakonec aromatika znovu vrátila. Což o to, ostudu neudělalo, ale našel jsem si na degustaci jiné favority.

Originál Dunajovské kopce

Podle čeho si vybíráte moravská vína? Honí se mi hlavou možné odpovědi už od úterka, co jsem se po čase zúčastnil ochutnávky vín ve sklepě Horní Landhauska na Grébovce. Svá vína tam představil David Kern ze stejnojmenného vinařství. Na závěr jsme dostali obvyklou šanci za výhodné ceny objednat vína, co nám chutnala. Deset různých vzorků, které víno si chci po degustaci odnést domů? Takže, ještě jednou, jak se rozhodujete vy?

Mám v tom možná zmatek. Doby, kdy byla základním kritériem cena, už mám jakžtakž za sebou, ale všechno má své limity… Pro podvečerní popíjení se držím do dvou stovek, výjimečně ujedu na super víno do pětistovky. Dražší vína, co jsem si za své za můj život dopřál, bych mohl spočítat na prstech obou rukou. Takže cena svou roli hraje spíš jen podle známé auditorské poučky value for money čili hodnota za peníze.

Tak co jiného mě vede k výběru vína? Na prvních dvou místech jsou srovnatelně název vinařství a odrůda. Možná to je šalamounské rozhodnutí, ale pokud znám vinařství, beru v zásadě cokoliv, pokud preferuji odrůdu, víno si koupím mnohdy i od pro mě neznámého vinařství. Však už jsem toho tady napsal dost, je to v rámci mého objevování toho nejlepšího vína na světě nutná podmínka.

Uvařené Primitivo

Každý jsme ve svém životě vyrostli mezi nějakými spolužáky. Ať na základce, tak na střední nebo někteří i na vysoké. Jsem ještě z generace, které to všechno absolvovala za totáče, a která měla to štěstí, že jsme tak nějak i poté dokázali držet pohromadě. Kupodivu to platí i o našich vysokoškolských studiích. Místo tříd se tomu říkalo kruhy, na našem oboru byly jen tři, takže jsme v podstatě všichni o sobě dobře věděli, scházeli se v jedné posluchárně a koneckonců spolu i trávili volný čas.

Platí to i nyní, když už pomalu balíme své pracovní kariéry a chceme si užít ještě něco, co se užít dá. Vždy tak jednou, dvakrát do roka si najdeme čas, aby někdo z nás vyslal signál, kdy a kde, a my se pak sejdeme na popovídání o našich životech, na ochutnání sklenky vína a třeba i na dobrou večeři. Nejinak tomu bylo letos v půlce června.

Kdo to odpoledne dorazil, posadil se kolem sražených stolů na dvorku jednoho příjemného letenského bistra. Mohl bych teď vzpomínat na zážitky ze studentských let, které se mi vybavují, když jsem pohledem těkal kolem stolu a pozoroval své bývalé spolužáky. Ale tento text by měl být především o víně, tak to musím stočit tímto směrem. 

Lauer z Mosely

Málokdy se stane, že se na degustaci setkáte s více než jedním znalcem vína a současně blogerem. Mě se to ještě nestalo, tedy až do poslední degustace skvělých moselských Rieslingů od Petera Lauera, kterého dováží Alifea. Degustace se zúčastnil Mikuláš Duda, který publikuje články na blogu Pod korkem, a Jan Čeřovský, kterého můžete sledovat na legendárním Jižním svahu. Oba pánové mají mou nejvyšší úctu i uznání, vínu se věnují již dlouhou dobu a jejich články s Rodanem pravidelně sledujeme.

Takže nikoho nepřekvapí, že jsem o to více a pozorněji tyto dva blogy po degustaci sledoval v očekávání nějakého článku. Povedlo se, doporučuji přečíst oba dva. Pod korkem velice pěkně a výstižně popisuje Moselskou oblast i vinařství Peter Lauer včetně důkladné analytiky vín. Prostě moc pěkný článek, který vše podává tak, jak to vidím i já. Neodpustil jsem si tu pro vás přidat pár kouzelných fotek z webu vinařství.

Moravský kabernet

Kdo z vás čte mé texty již delší dobu, určitě registruje, že jsem trochu rozpolcený, co se týká preferencí konzumovaného vína. Jednak tu referuji o ochutnávaných vínech z mých zásob, což jsou pochopitelně většinou spíše mé oblíbené odrůdy, jednak stále hledám nové a třeba i pro mě dosud neznámé vzorky. Tak dneska zůstanu spíš u těch, které málokdy opominu.

Letošním otevřeným sklepům v Novém Poddvorově jsem tu již věnoval několik blogů. Konečně, proč ne. Líbí se mi tam, pochvalu si tato akce určitě zaslouží. Tak snad nebude vadit, když přidám ještě jednu úvahu. Jaká odrůda vinné révy mě tam zaujala? Asi překvapivě to byl letos Merlot, se kterým vylezlo hned několik vinařů, a žádné z prezentovaných vín mě nezklamalo. Mezi víny, které jsem si vezl z Poddvorova domů, však bylo kupodivu i hodně krabic s jiným červeným vínem. Asi byste neuhodli. Cabernet Moravia…

Rendez – Vous

Někdy se to zkrátka tak stane. Máte chuť na víno z určité oblasti, z oblíbených hroznů, či patřičné dospělosti. Můžete volit nějakou svou jistotu. Už vám dříve v minulosti jedno konkrétní víno udělalo radost, tak proč se k němu nevrátit. Nebo se můžete pustit jen tak naslepo do objevování něčeho nového, co vás jen a jen překvapí. Anebo taky třeba zklame…

Před pár dny jsem dostal chuť na nekomplikované červené víno z jižní Francie. Třeba nějaké to od Rhony, nebo z Languedocu či ještě západněji z Gaskoňska. Měl jsem na jazyku typické trio odrůd GSM, čili Grenache, Syrah a Mourvedre, nejlépe v příjemném cuvée. A kdyby k tomu přibylo ještě něco navíc, taky dobře. V tomto směru se však mé zásoby vyprázdnily, tak nezbylo než se stavit v blízké vinotéce Global Wines.

Radost mi zpravidla udělá i pouhé procházení regálů a prohlížení jednotlivých vinět. A když už mám pocit, že to mám, zkusím ještě pro jistotu Vivino. Jak vybrané víno chutná ostatním milovníkům vína? Čím více to osciluje kolem 4 bodů, tím víc jsem přesvědčen o dobré volbě. Odkládám lahve zpravidla zpět, pokud hodnocení dosáhne jen někam pod 3,7. Konečně, mám možnost volby, ne? Lahví s vínem jsou tu stovky…

Další tři vinařství z degustace V8

Osobně jsem se dost těšil na Nové vinařství. V uplynulých dvou ročnících jsem se snažil podrobněji pochopit filosofii jejich výroby vín, což se podařilo do velké míry zásluhou jejich obchoďačky Terezy. Odpovídala nám vždy ochotně na všetečné otázky, mohli jste si to tu ostatně přečíst sami. Jenže letos stálo u pultíku jiné osazenstvo, se kterým budeme teprve muset navázat vztahy. No a i ve vinařství samotném pak došlo k zásadním změnám v managementu, což ukážou teprve další ročníky v lahvích. Takže nic není jako dřív…

Obdobně jako při minulých ochutnávkách vyzdvihuji skvostně udělaná vína v řadě Petanque. Na první místo letos řadím Chardonnay, ročník 2017 ve výběru z hroznů, viniční trať Langewarte. Nezavrhuji však ani mlaďoučká vína z řady Cépage, třeba takovému Rulandskému šedému, ročník 2020 v pozdním sběru, viniční trať Stará hora v Kletnici, se nedá nic moc vytknout. Krásné pitelné víno, byť deklarované jako polosuché, tak vzhledem k vyšší kyselině se pilo moc dobře.

Byli jsme s Jardou zvědavi na deklarovanou Frankovku v řadě Petanque, moravské zemské víno, ročník 2018, trať Slunečný vrch v Drnholci. Jsem rád, že se na ochutnávkách v poslední době s touto odrůdou setkávám čím dál častěji, ale hvězdičku jsem mu nedal. Mnohem víc mě zaujal Pinot Noir, který vinařství zařadilo jaksi mimo program. Jo, taková vína mohu pít častěji. Jen sorry, analytiku si nevymyslím…

První tři ze šestice vinařů ze Strahova

Nikdo se mi nemůže divit, že jsem si po čtvrteční smršti snad pětiset degustačních vzorků Aliance vinařů V8 ve Strahovském klášteře musel pár dní od vína odpočinout. Tak zcela pravda to pochopitelně není, přes víkend jsem se už na chvilku ponořil do sklenky pokoušející si mě lapit jihofrancouzským vínem, ale dozvuky Strahova ve mně stále jsou.

Určitě si budu ještě nějaký čas vybavovat zážitky z ochutnávek těch nejzdařilejších vín, tentokrát se pokusím jen proběhnout celou degustaci a u každého z vinařů vzpomenout na vzorek, který bych mohl bez rozpaků zařadit mezi ty nejlepší.

Začali jsme s Jardou v Reistenu. Čtyři vína řady Classic, tři řady Maidenburg, navíc jedno perlivé polosladké roséčko… Zmíním se o dvou soubojích na kordy. Postavila se proti sobě vína z různých řad jak z odrůdy Pinot Blanc, tak z odrůdy Riesling. Napadá vás možná, že jde o nerovný souboj, každá řada pracuje s vínem odlišně, jaksi předurčeně by měl vyhrát Maidenburg. Ale tak tomu nebylo. U Rulandského bílého mi kupodivu mnohem víc chutnala základní řada z Valtické trati v Mikulově, lehké svižné víno z nerezu si uchovalo primární aromatiku, ze které lezlo typické mikulovské podloží. Pilo se jedna báseň. Mnohem složitější Pinot Blanc ze Slunného vrchu z Pavlova byl mnohem méně přístupný, mám-li možnost si vybrat, beru Classic.

Příprava na letošní Tour Aliance vinařů V8

Rok se s rokem sešel a opět je tu tradiční degustace vín Aliance V8, na kterou se s Rodanem vždycky moc těšíme. Pro mě je to vyhovující formát, neboť členů je jak známo 6, každý se prezentuje tak s osmi vzorky, v součtu jde tedy přibližně o 50 vzorků. To je pro mě ideální počet. Nemusím plivat, maximálně někdy odlévat a mohu vychutnávat doušky naplno. K tomu se připočítá velice honosný sál Strahovského kláštera, který akci dodá ten správný lesk a důstojnost. Samozřejmě se těším na společnost, kterou dotváří naši přátelé a příznivci Koštýřovin. Jen letos nevím, jak se všem podaří dorazit, snad to vyjde i těm zahraničním.

Jak to u nás auditorů bývá, před jednáním se snažíme vždycky dobře připravit. Projít poznámky, dostupné zdroje informací, relevantní podklady… Znáte to. Nejinak tomu bývá i u degustací, zejména těch, které se pravidelně opakují, a je na co navazovat. Loni mě předběhl Rodan se svojí analýzou vinařství, kdy vzpomínal na divokou kartu v podobě vinařství Sonberk. Letos ho předběhnu já se svými poznámkami, dojmy i očekáváním. Jen se asi nepodaří moje myšlenky zveřejnit před samotnou akcí, nicméně věřte, že tyto řádky píšu jen pár okamžiků před začátkem.

Zkusím se zaměřit na to, co mě loni nejvíce zaujalo a pak se podívám na to, na co se nejvíc těším, případně co mě nejvíc zajímá.

Vašíčkův výběrový Merlot

Je tomu už asi dva roky, kdy jsem v Novém Poddvorově prošel už všechny sklepy a přesouval se pod party stan, kde následoval společenský večer. Většina mých přátel už tam po celodenním putování pro nás držela místa, já se však stále nechtěl rozloučit s atmosférou sklepní uličky a skvělými víny, co zde vinaři celý den nabízeli. Když tu přede mnou na malém plácku u svého degustačního stolku gestikuloval ještě jeden z vinařů, kterého jsem do té doby neznal. S rozevlátými delšími vlasy, téměř jako muzikant bohém, tu prezentoval svá vína Milan Vašíček, přespolní vinař z nedalekých Nechor.

Nevím už, zda to byl pro mě takový nezapomenutelný zážitek z důvodu, že už jsem měl za celý cen už přece jen dost napito, nebo prostě proto, že byla jeho vína tak dobrá. Mně tenkrát v podvečer chutnala úplně všechna… Řadu z nich jsem si pak odvážel domů, mezi nimi jeden klenot, a to Merlot, rezervu z ročníku 2016, ve výběru z hroznů.

U Sůkalů pod pergolou

Navštívit poddvorovské otevřené sklepy a nestavit se ve vinařství u Milana Sůkala snad ani nejde. Z jedenácti zapojených vinařů je snad nejznámější, však už se může taky pyšnit i prestižním oceněním vinaře roku. Po všech těch letech, co se u nich stavuji, jsem ještě nenarazil na víno, co by mi nechutnalo. Naopak, většinou to jsou ta nejlepší vína, která tu potkávám, však si je taky po krabicích odvážím sebou domů.

Kromě pár přespolních vinařů ze Starého Poddvorova, Dolních Bojanovic a Nechor tu mají všichni své sklepy. Sůkalovi zde mají nejen sklep, ale přímo vinařský dvůr. Zažil jsem tu roky, kdy nám k jejich ochutnávce vyhrával cimbál, každoročně posedáváme pod rozsáhlou pergolou, přechutnáváme jednotlivé vzorky vín, díváme se na níže položený rybníček a je nám tak nějak hodně hezky.

Antonín Ryba, dobrý ročník

Další z poddvorovských vinařství, kam se každoročně rád vracím, je to s názvem Hnidák. Založil ho původně Jaromír Hnidák starší, jak jsem tu už dříve v jednom textu psal, ve světě oceněný medailí jako sauvignonový král. Roky plynou, při mých návštěvách místních otevřených sklepů jsme ho tu vídali čím dál méně, oficiálně předal své vinařství synovi Jaromírovi a zeťovi Antonínu Rybovi. A jak jsem se doslechl, už obhospodařuje sám nekonečné nebeské vinice.

Oba pokračovatelé už jsou v podstatě také v mých letech, mohli bychom se tedy o víně bavit s přehledem, ale nějak to mezi námi během těch pár let, co sem jezdím, spíše vázlo. Ještě, že je ve vinařství omladina, mladá děvčata a jejich nápadníci, ochotně se postarali o naše skleničky. Jenže, jaksi chyběl ten zasvěcený výklad…

Letos mi přišlo, že jsem přijel do úplně jiného vinařství. Jedna z krásek, kterou tu potkávám snad od základky, už vyspěla, dosáhla plnoletosti a pod volnými šaty se jí začalo zvedat bříško. Sláva, rod Hnidáků bude pokračovat. Výkladu se profesionálně chopil pan Antonín. S velkým přehledem představoval jednotlivá vína na degustačním stolku. O každém nám prozradil vše, co nás zajímalo.

Dvě, tři sklenky u Padalíků

Sotva jsme s Jardou dorazili na letošní otevřené sklepy vinařů Nového Poddvorova, vyřídili si vstupné a vyfasovali skleničky, prvními, koho jsme potkali, byli manželé Padalíkovi. Pronajali si jeden z volných místních sklepních domků zhruba uprostřed táhlého stoupání, před nímž postavili stanový přístřešek s degustačním stolkem. Paní Broňa mě spatřila, právě když vykládali své zásoby vín, usmála se a hned natahovala ruku k přivítání. To vždy potěší, když navážete s některým z vinařů osobní kontakt. Však už sem taky jezdím pěkných pár let.

Letos si na nás Padalíkovi nachystali dvanáctku svých vín. Jen jsem je projel očima, zarazil jsem se u rýňáku. Zažil jsem tu zhruba před dvěma roky příjemné překvapení. Jejich Ryzlinku rýnskému, z ročníku 2018, jsem docela podlehl. Byl sice v polosuché variantě, ale měl v sobě kouzlo delšího ležení na slupkách, co se promítlo do syté barvy, možná k tomu až šmrnc oxidace, který mi však vůbec nevadil. Mně, co se sám o výrobu vín pokouším, právě podobná selská vína, u kterých proces fermentace neuhlídám, docela chutnají.

Jenže dva roky v Praze při pokojové teplotě krabici těchto rýňáků moc nesvědčilo. Nevydržela… Poslední z vín, co jsem vytáhl nedávno k ochutnání, už ztratilo vše, čímž bylo zprvu zajímavé. Ani jsem ho nedopil… To vše jsem probíral s panem Ivošem, který připustil, že skladování vín je alchymie, kterou si každý musíme s opatrností pohlídat. Nicméně, co říkáš na tento Ryzlink rýnský, ročník 2020? Ochutnávám. Odrůdově přiznaný, ale na mě vyšší kyselinka srovnaná sladkým ocáskem. Inu, polosuché…