Nikdo se mi nemůže divit, že jsem si po čtvrteční smršti snad pětiset degustačních vzorků Aliance vinařů V8 ve Strahovském klášteře musel pár dní od vína odpočinout. Tak zcela pravda to pochopitelně není, přes víkend jsem se už na chvilku ponořil do sklenky pokoušející si mě lapit jihofrancouzským vínem, ale dozvuky Strahova ve mně stále jsou.
Určitě si budu ještě nějaký čas vybavovat zážitky z ochutnávek těch nejzdařilejších vín, tentokrát se pokusím jen proběhnout celou degustaci a u každého z vinařů vzpomenout na vzorek, který bych mohl bez rozpaků zařadit mezi ty nejlepší.
Začali jsme s Jardou v Reistenu. Čtyři vína řady Classic, tři řady Maidenburg, navíc jedno perlivé polosladké roséčko… Zmíním se o dvou soubojích na kordy. Postavila se proti sobě vína z různých řad jak z odrůdy Pinot Blanc, tak z odrůdy Riesling. Napadá vás možná, že jde o nerovný souboj, každá řada pracuje s vínem odlišně, jaksi předurčeně by měl vyhrát Maidenburg. Ale tak tomu nebylo. U Rulandského bílého mi kupodivu mnohem víc chutnala základní řada z Valtické trati v Mikulově, lehké svižné víno z nerezu si uchovalo primární aromatiku, ze které lezlo typické mikulovské podloží. Pilo se jedna báseň. Mnohem složitější Pinot Blanc ze Slunného vrchu z Pavlova byl mnohem méně přístupný, mám-li možnost si vybrat, beru Classic.
V případě Rieslingu to však dopadlo tak, jak mělo. Tady vyhrálo víno opět z hroznů z trati Valtická z Mikulova, tentokrát krásně vyškolené v sudech v řadě Maidenburg. Dostalo u mě nejvíce hvězdiček a připsanou poznámku, je to víno, kterého mám plnou hubu. Rozhodně se k němu musím ještě vrátit.
Druhé vinařství bylo to Volaříkovo. Mohlo být klidně i první, ale s Jardou jsme se shodli, že ho vytrestáme zařazením na druhou pozici, v poslední době nás jaksi nepřesvědčuje, že je opravdu tak dobré, jak se říká. Zaujal nás na stánku jejich Ryzlink vlašský. Kupodivu měli ho tam v řadě Classic dva, já hlasoval pro první ze Zimního vrchu v kabinetu, Jardu okouzli spíš ten z trati Plotny v pozdním sběru. Ten druhý byl i o rok starší, což bylo znát v projevu, ale já byl ten večer spíš na mladší… Měl bych se zmínit ještě o suché Pálavě ve výběru z hroznů z trati U Venuše, ročník 2019. Plně aromatická, byť s vyšším alkoholem, v poznámce mám, jde o krásné víno, jen se nedá pít celý večer.
Třetí stánek byla pro nás s Jardou bomba. Petr Marcinčák z Novosedel zkrátka zraje jako víno. Každý rok nás dokáže překvapit něčím novým. A hlavně, dokáže o víně úžasně vyprávět. Jak o mikulovském VOC, tak o vínech zařazených jako Organic. Hltali jsme od něho všechno, co řekl. Dostalo mě, že se musel popasovat s extrémně vápenitým mikulovským podložím, kterému bylo třeba přizpůsobit speciální klony vinné révy.
A jakéže víno od Marcinčáka stojí za pochvalu? Klidně mohu vyzdvihnout vlašák z mikulovské tratě Svatá, polosuchý tramínek z novosedelské trati Kamenný vrch, nebo polosuchou Pálava ze trati Slunečná z Novosedel. Já však popravdě připomenu přiznané Bordeaux cuvée s kapkou Pinot Noir navíc pod názvem Bokovka. Ochutnávám ho díky stejnojmennému pražskému baru již řadu let, tentokrát Bokovka z ročníku 2018 opravdu sedla. A v průběhu večera jsem se k ní ještě několikrát vrátil.
Koho dostávají speciality, neochudím vás o Marcinčákovou slámovou Frankovku. Dezertíček se 157 gramy zbytkového cukru, 8 gramy kyseliny, 11,5 voltů alkoholu… A bratru 800 Kč za třetinkovou láhev. Zkrátka ke koštování vína patří i takové poklady.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat