Jak jsem pašoval vinný rmut z druhého konce světa

Prodíral jsem se mezi stovkami pasažérů k pasové kontrole na mezinárodním letišti v Dušanbe. Před chvilkou jsem předal k odbavení můj cestovní kufr, čekaly mě ještě zhruba dvě hodiny do odletu, což kromě jednoho dute free shopu, který jsem zpravidla prošel během deseti minut, znamenalo sehnat volné místo v čekárně, vydržet a především neusnout, aby mi letadlo nakonec neodletělo. Do hluku bavících se lidí se ozývaly informace o příletech a odletech. Využíval jsem toho, že byly většinou dvoujazyčně, anglicky a rusky, což mi pomáhalo si potvrzovat, jak moc všemu v tom kterém jazyku rozumím. Z poklidu mě však náhle vytrhlo hlášení: „Mister Svoboda, come to the luggage desk immediately, please“. Sevřel se mi žaludek, rozhlížel jsem se kolem sebe, pro všechny ostatní bylo hlášení naprosto nezajímavé. Bylo totiž jenom pro mne…

Takže opět zpátky o patro níž k odbavení. Vyhýbal jsem se nově příchozím na odlety třech letadel, cestou jsem uvažoval, o co může jít? Pro jistotu jsem se zastavil u informací a optal se, kam to mám vlastně jít. Určitě máte představu, jak to na letišti chodí. Do té doby jsem si myslel, že to také znám… Nebo že by to bylo v Tádžikistánu jinak? Od každé odbavovací přepážky se sbíhaly všechny pojízdné pásy s kufry pasažérů do jednoho proudu a pak vedly směrem do rohu odbavovací haly. A právě tam byla ona zavazadlová přepážka.

První šok, když jsem otevřel dveře. Sotva se zvenčí přes gumové lamely objevil kufr, bafl ho jeden z přítomných uniformovaných mužů obsluhy a ručně ho skládal na vozík k příslušnému letu. Pokud se mu něco nezdálo, postavil zavazadlo do rohu místnosti, kde to kontroloval jejich komandýr. Podíval jsem se tím směrem a mezi vyřazenými kufry stál i ten můj. Poctivě zabalený v igelitové folii… Vrchní komandýr si vyžádal mé doklady. A hned otázka k věci: „Eto vaš čemodan?“ Potvrdil jsem to. „A počemu on takoj bol‘šoj?“ Drobet se mi ulevilo, tak o to jim jde. Začal jsem tedy vysvětlovat, že jsem zde pracoval na projektu více než dva měsíce a mám v kufru vše potřebné. Otázky však ještě nevyčerpal: „A što u vas v čemodaně?“ Znovu jsem tedy opakoval, že oblečení, pracovní pomůcky a nějaké dárečky pro rodinu. „A kakije to podarki?“ Opotil jsem se. Ejhle slabé místo, jen aby to nechtěl vidět…

Proč? Musím se tedy zmínit, co tomu předcházelo. Má stáž probíhala bezprostředně po skončení místních oslav ramadánu dva měsíce v srpnu a září. Trávil jsem v Dušanbe vedle pracovních dnů pochopitelně i těch pár víkendů, někdy jsem si program naplánoval sám, někdy se postarali auditoři z tádžického ministerstva financí. Věděli o mé zálibě týkající se vína, tak mi zorganizovali jednu návštěvu blízkého zemědělského podniku obhospodařující vinohrad Nodži. Bylo tehdy půvabné odpoledne, ozvláštněné i tím, že se vinice nacházejí na jižních svazích třítisícovek, jejichž zasněžené vrcholky jsou vidět v Dušanbe téměř odkudkoliv. Vezl jsem si tehdy na byt krabici s více než pěti kilogramy vlastnoručně natrhaných slaďoučkých hroznů bílé odrůdy Taifi a červené Kishmish, kterou nazývají rovněž Sultana. 

Jenže co s tím? Jedna věc je dobrodružství spojené s touláním se po tádžické vinici a trhání hroznů z révy vedené na takzvané zácloně, druhá je pak otázka, jak dostat hrozny domů do Prahy… Moc jsem se nikdy nezajímal o převážení zboží přes hranice, ale z toho, co jsem si dokázal uvědomit, vyplývalo, že žádné plodiny, či rostliny se přes hranice převážet nesmějí. Odlet za dva dny a u mě v lednici stále krabice s plná hroznů. Tak jsem si určil program na celé jedno odpoledne. Ve smaltovém hrnci jsem dnem čajového hrnku drtil jeden hrozen po druhém a vzniklý neodkalený rmut jsem naléval do dvoulitrových petek. Byl jsem ulepený od hlavy až k patě, podlahu v kuchyni jsem musel několikrát vytřít, ale i tak jsem se stále lepil. Nakonec jsem jednu lahev naplnil červenou šťávou, druhou bílou… Takže zázrak, slaďoučké tádžické hrozny se nakonec přeci jen dostanou do Prahy.

V normálním světě by to skončilo, jenže po jedenáctém září roku 2001 si na palubu letadla nevezmete ani kapku vody, pokud není z letištního shopu. A to jaksi uznáte, čtyři litry vlastnoručně vylisovaného vinného moštu nebyly. Jak tedy jinak? Napevno jsem víčka petek utáhl, pečlivě je omotal tričky a zastlal do kufru. A teď se můžeme vrátit na letiště.

„A podarki kakije?“ Začal jsem improvizovat. Keramika, suvenýry z výletů, no a „butylki“. Komandýr zavětřil… Bylo na něm vidět, že se mu úsilí vyplatilo. Konečně dosáhl svého. Chytil si svého pašeráka. Už mě chtěl požádat, abych kufr otevřel, když si znovu uvědomil, jak je pečlivě omotaný igelitovou fólií. V pravý čas začal váhat, chvilka odmlky, přičemž mi stále pořádně trnulo. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že vyhrabe několik půllitrovek místního koňaku a vodky. Bylo mi jen líto, že bych se musel rozloučit se svým vinným rmutem. Do té doby jsem neměl co do činění s houževnatostí tádžických úředníků. Nedal se:“Podněsitě čemodan pod skaner, požalujsta“.

To všichni znáte, na letišti naprosto běžná věc. Jenže já tentokrát stál na té druhé straně. Koukal jsem na obrazovku a po celou dobu mě mrazilo, když jsem viděl, jak centimetr po centimetru projíždí kufr sem a tam, dopředu a dozadu, chvíli se zastavil, pak zase pokračoval v posunu. Co vám mám říkat. Bylo tam vidět úplně všechno. Dvě dvoulitrové petky s vymačkanou hroznovou šťávou a pět dárkových lahviček s alkoholem. Nejmíň snad špinavé prádlo po dvouměsíčním pobytu. 

Komandýr však byl na koni: “Znajetě li vy, što suščestvujet ograničenije tol‘ka na dva litra alkogolja?“ A já spustil. Jak jsem nebyl v ruštině rovnocenným soupeřem, bránil jsem se houževnatě. Ukázal jsem na petky: „Eto ně alkogol‘, eto sok…“ Byl jsem připravený zachránit rmut a případně obětovat jednu z lahviček koňaku. „I ničego, eto podaročnyje butylky na četvjerť litra. Posčitajtě, skol’ko eto litrov. Četvjerť, polovina, tri četvjerti, litr, litr i četvjerť… Vmjestě meňše dvuch litrov fantastičeskogo tadžikcogo koňjaka…“

Nevím, zda zabrala má výřečnost, chvála tádžického výrobku nebo úředníkova lenost, neodhadnutá velikost půllitrové lahve a špatná známka z počtů. Ještě jednou to přepočítal, vyšlo mu to taky pod dva litry alkoholu, tak jen mávl rukou a nařídil jednomu z chlapů od obsluhy, ať můj kufr naloží na vozík do letadla letícího přes Istanbul do Prahy… Mně se ulevilo, byť jsem se snažil ani nehnout brvou. Hurá, mohl jsem se konečně nechat propustit do odletové čekárny u příslušného gatu. A měl jsem navíc i po starostech, že jsem měl původně příliš volného času. Sotva jsem prošel duty free shop, už nás vyzývali k nástupu. 

Dodnes vzpomínám, jak mi vlastnoručně vyrobené víno z tádžických hroznů chutnalo. Surovina měla dostatek cukru, tak i něco z něho zbylo a dostal se do vína. A uznejte, když se košt doprovodí vyprávěním, že propašovat vinný rmut z Dušanbe do Prahy nebylo vůbec snadné, uznale mi na to pokývá při nabídnuté sklence každý, kdo si to vše ode mne vyslechne. Abych však nezpychnul, jsem natolik soudný, že vím, že většina českých a moravských vinařů vyrobí lepší víno než já, ale přesto, kdo z nich přitom zažije takové dobrodružství?

Rodan

Sváteční rozjímání u skleničky s Mirkem, naším ambasadorem pro rakouská vína

Potěšilo mě, že se do naší poddvorovské party obrážející pravidelně otevřené sklepy tamějších vinařů začlenil Mirek. Fanda do vína, a navíc disponující oproti mně nezanedbatelným bonusem. Pracuje řadu let v rakouské oblasti Kremstal, vína odtud má rád a dokáže o nich zajímavě vyprávět… Letos nám dokonce přivezl pár vzorků na ochutnání, moc dobrá degustace to byla. Všechno by to bývalo pokračovalo, kdyby se proti nám nespiknul čínský vir. Plánovali jsme totiž u něho prodloužený víkend a putování po heurigen, kde místní vinaři nabízejí víno k ochutnání ze svých sklepů. Nevyšlo to, věřím však pevně, že příští rok koronáč porazíme a na rakouská vína dojde.

Z televizního zpravodajství sleduji, že jsou na tom s covidem naši jižní sousedé tak nějak podobně. Bojují s ním statečně a přijímají opatření možná ještě tvrdší než my. Úplné lockdowny však moc ochutnávkám vín nepřejí ani tady u nás, ani u nich. Napadlo mě tedy, že bych Mirkovi položil pár otázek, jak to v Rakousku teďka s vínem vlastně je. Snad mi nedá košem...

R: Mirku, dostaneš se v Rakousku v průběhu vašeho nouzového stavu k ochutnávce vína? Vybavuji si, jak jsi nám vyprávěl, že se cestou z práce občas stavíš v některém vinařství a uděláš si radost lahvinkou dobrého vína. To teď asi nejde, co?

M: Rodane, není to takové, jako to bývalo v době předcovidové. V létě se žilo normálně a opět jsme mohli navštěvovat příjemné „Heurigeny“ a ochutnat něco přímo z produkce vinařů. To bohužel skončilo 2.listopadu se zavřením gastronomických provozů a od této doby musíme dát pouze na prodej vína s sebou. Nicméně pokud máme svého oblíbeného vinaře, vždy je možno zakoupit nějaké bedýnky na základě výběru, nebo předem něco vybrat na internetu a poté se stavit pro své oblíbené víno. Ale rád bych podotkl, že pravděpodobně se znalostí toho, že víno je v Rakousku spjato s kulturou, současně prostředkem přátelské komunikace a i nedílná součást gastronomie, tak i v době tzv. lockdownu byla většina vinoték otevřena a mohlo se nakupovat jako obvykle, snad jen s omezenou otvírací dobou a s rouškami.   

R: Je šance si dát v Rakousku víno ve společnosti přátel? Můj kamarád Jarda, se kterým tento blog naplňujeme našimi texty, tvrdí, že na víno, které by měl pít o samotě ani nemá chuť. Je tvor společenský, má potřebu se u vína bavit. Tak jak je to u vás, všechno zavřeno, nebo se najdou výjimky umožňující někam zajít na víno?

M: S tím, kam si zajít na víno je skutečně nyní problém. Koupit domů si mohu takřka vše, pokud člověk ví, kam zajít a kterého vinaře navštívit. Nejsou zde většinou ani tzv. česká okénka – asi vzhledem k chladnějšímu počasí není zrovna příjemné a kulturní pít víno na ulici. Navíc, lidé asi mnohem více respektují (alespoň mimo Vídeň a velká města) opatření - kolik lidí se může scházet a ostatní nařízení. Na druhé straně je všeobecně známo, že forma podpory zavřených restaurací, kaváren a gastronomie zde byla ihned vyhlášena poměrně transparentně, takže provozovatelé mají jistou náhradu obratu za listopad např. 80% obratu a za prosinec 50% obratu. V současnosti máme snad světlo na konci tunelu – 18. ledna 2021 by se mělo za jasných opatření otevřít. Pozitivem je, že opatření, a to jak zavírání, ale i otvírání provozoven je ohlašováno s dostatečným předstihem, aby nedocházelo ke zmatkům.

R: V Čechách se teď začalo téměř všechno nakupovat přes e-shopy. Víno nezůstalo stranou. Dopřávám si krabice vybraných moravských vín, případně i něco od vás, z Německa, Itálie, či Francie. Zasáhl vás rovněž tento fenomén dodávek vína přes messengera bez předchozí ochutnávky?

M: E-shopy jsou fenoménem doby, víno bylo možno nakupovat přes ně u celé řady vinařů, především u těch větších. Já jsem toho nikdy nevyužil, protože raději zajedu k dodavateli přímo, byť po předchozí domluvě. Jak už jsem však zmínil, Ursin Haus v Langenlois nebo třeba vinařství Winzer Krems i vinotéky ve Weinviertelu jsou k dispozici přímo jako prodejna, bohužel však bez prohlídek a ochutnávek jako dříve.

R: Zažil jsem tu u nás i webovou degustaci… Frčí v Rakousku tato on-line setkávání, kdy si každý u svého počítače otevře lahvinku vína a povídáte si přitom navzájem přes sítě?

M: To máš přesně pravdu. Víš, cestovní omezení dělá divy. Dříve jsem najezdil spoustu kilometrů a nebyl problém posedět u sklenky vína přímo s přáteli ať už na rakouské, či moravské straně hranice. Nyní je využití technických možností nezbytností. V tomto roce moji kamarádi a spolužáci slavili vesměs kulatá výročí a tak jsme nejednou diskutovali o víně a nejen o něm přes mobilní aplikace. Člověk se tak zapomene, že po čase degustace se mi několikrát stalo (ač jsem byl sám pouze u PC nebo mobilu), že když kolega dopil svou sklenku, tak jsem mu bezelstně nabídl: „ počkej, Ty máš už prázdnou skleničku, naleju Ti tenhle výborný vzorek“. Bohužel to zatím virtuálně po síti moc nejde… 

R: Přece jen položím na závěr alespoň jednu normální otázku. Stačil sis v této podivné době povšimnout, jakáže to byla ta letošní sklizeň? Chválí si ji vinaři? Můžeme se těšit na dobrá vína z ročníku 2020?

M: Záleží na oblasti a konkrétní odrůdě. Vzhledem pro přírodu k dlouho toužebně očekávanému vlhčímu vegetačnímu období se sklizeň posunula do normálních termínů, a proto jsem ještě neměl možnost příliš srovnávat. Podstatné je, že si vinaři nestěžují na letošní úrodu, z hlediska výnosů i kvality. Zatím jsem si v listopadu zakoupil pouze jako závdavek od vinařů Winzer Krems jejich tradiční mladá vína Cuvée Junger Österreicher a Junge Österreicherin 2020 (Mladý Rakušan a Mladá Rakušanka), což jsou příjemná vína na běžnou spotřebu, pár jsem jich v Česku rozdal – a ať si pánové či dámy v rámci rovnoprávnosti vyberou, které víno je pro koho více blízké či chutné… Mám však avízo, že v Traisentalu – což je oblast na pravém břehu Dunaje směrem k St. Pöltenu, se urodily tradičně dobré vzorky – z kategorie Traisental DAC. Uvidíme a snad společně ochutnáme, tato oblast je totiž zase trošku něco jiného než tradiční Weinviertel či Wachau.

Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Až se doba zklidní, domluvíme se s Evženem a vyrazíme celá poddvorovská parta za tebou. Moc se těším, až objevím mnou dosud neprobádaný svět rakouských vín.

Rodan

Pas de deux

Letos jsem se dostal do vánoční nálady až dost na poslední chvíli. Pohltily mě nedodělané úkoly, nebyla možnost se procházet po nasvícených bulvárech města a nazdobených pasážích obchodních center, nekonaly se žádné vánoční večírky. Zachránilo to tentokrát Národní divadlo. Ne, že by byla možnost navštívit některé z představení, ale společně s Českou televizí nás pozvalo k nim takzvaně on-line. Těsně před Štědrým dnem uspořádalo přímý přenos baletu Louskáček od Petra Iljiče Čajkovského.

Nevypadám na to, ale balet a tanec mě provází celým mým životem. Koneckonců to mohu říct o jakémkoliv oboru tvůrčí kultury, přesto mě vždy dostane, když někdo dokonale ovládá své tělo a propojí pohyb s podmanivou hudbou k dokonalému zážitku v mé mysli. Nemusel jsem proto ani moc přemlouvat rodinu, zvláště Týna se na přímý přenos baletního představení Louskáčka těšila podobně jako já.

Z křesla a v pantoflích to možná zas tak moc slavnostní nebylo. Zachraňovala to skutečnost, že jednak šlo o příběh, jehož děj byl inspirován původní Vánoční koledou Charlese Dickense, jednak jsem si mohl na rozdíl od hlediště Národního divadla nalít ke sledování televize skleničku vína a zážitek si tak umocnit. Jenže vyvstává otázka, jaké víno je nejlepší párovat k Louskáčkovi? Tak pojďme se nad tím zamyslet…

Úvodní dějství je spojeno s Londýnem devatenáctého století, kde během štědrovečerní noci v protipólu k hamižnému a sobeckému obchodníkovi panu Scroogemu vystupují děcka, která si hrají jak s vojáčky, tak s panenkami. Dívka Klárka najde pod stromkem dárek, figurku Louskáčka, který kupodivu umí louskat ořechy. Okamžitě si ho oblíbí a on ji vtáhne do svého království. Arogance negativní postavy, která se postupně napravuje, a rozpustilé dětské hry mě navedly, že jsem sáhl po červeném vínu. Nebylo těžké vybírat, měl jsem ještě z předchozího večera nedopitý Merlot z Vignobles Paula Mase z jižní Francie, z ročníku 2018. Jde sice o klasické supermarketové víno, ale pokud se povede koupit v akci, tak za ty peníze potěší. Částečně zraje víno na dubových sudech, které typické vůni a chuti po moruších a švestkách, přecházející do černého rybízu a kakaa, přidává sametovost dřeva, tóny vanilky a lékořice. Jenže, ať jsem doušky převaloval v ústech z jedné strany na druhou, k baletu to dvakrát nesedělo… 

Rozhodl jsem se tedy pro změnu. Běžela stále ještě první část, kde na Klárku s Louskáčkem, který se proměnil ve vojáčka, dorážejí myši vedené svým králem. Volba k tanečním figurám baletního souboru na jevišti Národního divadla padla na bílé víno. Již několik večerů jsem plánoval otevřít druhý z Rieslingů z Mosellandu. Tentokrát v pozdním sběru, tedy poněmecku Spätlese, ročník 2019. Psal jsem tady již jednou o kyselé chuti Rieslingu od řeky Mosely. A opravdu. I v tomto druhém případě šlo o hodně šťavnatý Riesling, v chuti přímo nabušený mineralitou a výraznou kyselinkou, kterou se vinaři pokusili srazit zbytkovým cukrem… Sice ho nebylo tolik jako v předchozí lahvi Qualitätswein z Mosellandu, ale u baletního představení mě toto víno hodně rychle omrzelo.

Poté, co proběhla přestávka a začala druhá část odehrávající se na slavnosti uspořádané na počest Louskáčka, jsem dal Riesling stranou a otevřel si třetí lahev. Tentokrát jsem měl šťastnou ruku. K tančícím Španělům, Číňanům, Rusům, Arabům či Rakušanům na krásné baletní melodie jsem zvolil Rulandské šedé z Vinných sklepů Kutná hora, suché víno z ročníku 2017. Víno vonělo po broskvích, jablkách, hruškách a citrusech, někdo by v něm mohl najít i med či včelí vosk a různé koření. Překvapivě mu kyselina kolem sedmi gramů dávala sympatickou šťavnatost, živost a kouzelnost podporující divadelní fantazii.

Balet dospěl do finále. Jednak mě u sklenky této Rulandy okouzlil tanec Klárky s Louskáčkem, tedy ono pas de deux, jednak závěrečný valčík všech účastníků slavnosti. Dobře to Čajkovský načasoval, nejprve zklidnění při bravurních baletních figurách obou sólistů, poté mohutný závěr celého sboru svádějící se přidat. Duše plesala, sklenka vína k tomu dodávala noblesu. Lepší začátek vánočního týdne jsem si nemohl přát.

Rodan

Vánoční rozjímání u skleničky vína s Ondrou z Vitisbergu

Ondra Konečný mi letos udělal radost hned třikrát. Jednak jsme si spolu mohli popovídat u výběru ze sortimentu vín z jeho vinařství Vitisberg na otevřených sklepech v Poddvorově. Ani jsme s tím už nepočítali, místní spolek vinařů je nakonec v této nelehké době uspořádal mezi dvěma vlnami pandemie covidu 19. Všichni jsme se museli přizpůsobit bezpečnostním opatřením, přesto jsem si to u nich jako každoročně náramně užil. Kdo to tu čte pravidelně, mé reporty z Poddvorova nemohl minout. 

Podruhé to bylo díky Ondrově nabídce na vánoční rozvážku vín z jeho vinařství. Přiletěla mi mailem právě v době, kdy jsem se rozhodoval, jaká vína si pro přátele, kolegy a zákazníky vyberu jako poděkování za to, že jsme se letos potkávali a spolupráce se dařila.

O tom třetím setkání ani Ondra netuší. Možná je to až ostuda, ale teprve letos jsem si na vinobraní třetí pražské části udělal čas na to, abych přechutnal vína z vinařství Spielberg. Vím, že výraznou tváří tohoto vinařství je právě Ondra, který zde pracuje jako enolog. Mile mě vína překvapila, jak bílá, tak zejména červená.  

Vím, že Ondra občas na stránky našeho blogu zabrousí, tak jsem toho využil a díky tomu, že o sobě víme, požádal jsem ho o tento vánoční rozhovor. Snad se vám budou jeho odpovědi líbit stejně jako mně.

R: Ondro, začnu tématem, na které se asi patrně ptá kdekdo. Co znamenal letošní rok pro drobné vinaře, kam Vás stále řadím? Omezení možností prezentovat svá vína se určitě muselo promítnout do odbytu Vašich vín a získávání zpětné vazby na to, jaká vína se Vám podařilo vyrobit.

O: Co pro nás znamenal, pravděpodobně ještě sami nebudeme schopni vyhodnotit. Co pro nás znamenal v krátkodobém horizontu víme, co pro nás bude znamenat do budoucna na to se odpovídá velmi těžce. Začnu tím, že vinařské řemeslo je velmi tvrdé, odjakživa je vystaveno vlivům přírody, různým devastujícím chorobám a škůdcům a přesto se vždy podařilo se s těmito nepříjemnými okamžiky historie vyrovnat. 

Každá uspořádaná akce byla projevem jisté odvahy vinařů, rizika všech zúčastněných, povznesení se nad potíže, které v této době zažíváme. Bohužel mnoho naplánovaných našich akcí bylo zrušeno. Místo tradičních víkendových večerů na degustacích ve sklepích jsme trávili večery doma, spousta mých kamarádů vinařů tvrdí, že trochu na chvilku začali užívat života. Co se týká odbytu mám pocit, že se nám vracel alespoň nějak nespočet provedených degustací v předchozích letech.

R: Přes všechny peripetie s pandemií proběhla další sklizeň hroznů. Je asi ještě předčasné se zajímat o to, jaká budou vína ročníku 2020, ale přece jen. Na co se můžeme těšit, až se potkáme na příštím ročníku otevřených sklepů?

O: To sám ještě nevím, zatím nikdo neslíbil, že to bude v roce následujícím. Oproti loňskému roku mám pocit, že jsme ještě ve větší nejistotě, pravděpodobně o tom rozhodne jarní situace a PES.

Pokud mám zhodnotit sezónu 2020, tak byla po vinohradnické stránce extrémně náročná, především kvůli dešťům, takže se na vinicích pracovalo kdykoliv to jen trochu šlo a takto to vlastně zůstalo až do sklizně. Já jej považuji za rok vinohradníka, protože jakákoliv nezralost hroznů se letos plně odrazila do kvality vín. V našem vinařství jsme letos zpracovali pouze vlastní hrozny. Za tou sezónou je abnormální úsilí vinařů, protože ročník nebyl úplně ideální a vyrovnat nesoulad na vinici extrémně náročné.  Nabídne spíše ovocná a dobře pitelná, především suchá vína…

R: Když jsem ochutnával vína z vinařství Spielberg, napadla mě otázka, jak ovlivňuje Vaše práce pro Spielberg výrobu vín ve Vašem vinařství Vitisberg? Projevují se nabyté zkušenosti do kvality Vašich vín, co naopak děláte odlišně? 

O: Pro obě vinařství je stěžejní kvalita vína, to mi vyhovuje. Vitisberg má mnohem více odrůd a jiné složení půd. Některé osvědčené postupy dělám podobně. Důležité je, že v každém vinařství jsou odlišné teroiry a technologie. Více vyráběných vín přináší jednoznačně větší množství nabytých a neocenitelných zkušeností.

R: Potkáváme se u sklenky vína již řadu let. Nabízíte nám čím dál lepší vína, přesto by mě zajímalo, které z nich Vám osobně nejvíce chutná? 

O: Není lehké říct, které víno mám nejraději, mám je rád všechny a každé z nich mě uspokojuje nějak jinak nebo v jiné příležitosti. Moc mi chutnají naše Chardonnay, ale popravdě nejčastěji otvírám sám pro sebe lahev Veltlínského (sedí mi k práci).

R: A co vína z jiných moravských či zahraničních vinařství? Kdybyste si mohl zčistajasna ukázat na jakoukoliv lahev, ze které z nich by Vás víno nejvíce potěšilo? 

O: Asi Burgundské vinařství Domaine Etienne Sauze: vína z jeho produkce jsou všechna skvělá, mezi ty nejlepší patří jistě Batard-Montrachet, ale nepohrdl bych ani Puligni-Montrachet Grand Cru.

Věřím, že se doba srovná a my se opět znovu potkáme. Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Krásné vánoční svátky a šťastný nový rok Vám i Báře...

Rodan

Vánoční rozjímání u skleničky vína s Terezou z drnholeckého Nového vinařství

Když jsem se zamýšlel nad tím, koho všeho oslovím pro rekapitulační rozhovory našeho blogu, mezi prvními mě napadla Tereza. Usměvavá obchoďačka z Nového vinařství. Díky dvěma letošním ochutnávkám jejich vín, kterými mě Tereza provázela, jsem doslova propadl exkluzivní řadě vín s označením Petanque, dozvěděl se mnohé o práci ve vinicích v Drnholci a okolí, o moderním sklepě vinařství i propagaci nabízených vín.

Už dvakrát jsem využil Terezčinu vstřícnost a publikoval tu zajímavé rozhovory. Setkaly se vždy s velkým ohlasem, přece jen je něco jiného si číst o mých a Jardových názorech na svět vína a něco jiného je to slyšet od člověka, který žije ve víně od rána do večera, každý den, po celý rok… Proč to tedy nezkusit znovu, a třeba se dozvědět i něco dalšího o drnholeckých vínech, nebo i osobních preferencích, které má každý z nás.

R: Terezo, jsem rád, že jsme měli letos příležitost se dvakrát potkat u vín z vašeho vinařství. Pro mě obě ochutnávky byly nezapomenutelným zážitkem, moc se těším, až se situace zklidní, a my se opět někdy střetneme u skleničky dobrého vína z Nového vinařství. Já své preference mám a pravidelně se k nim tady přiznávám, ale co Vy? Které z vašich vín Vám udělá největší radost, když ho máte ve sklence?

T: To je na začátek docela těžká otázka. Kdybyste se ptal na víno, které mi neudělá radost, bylo by to jednoduché, jakékoli červené. Nějak mne červená vína neoslovují, asi jsem se k nim ještě, jak se říká, nepropila… Ochutnám, ale dobrovolně je nevyhledávám a nemyslím si, že je ocením. 

Co se týká vín, co mi udělají radost, to je těžké říci. V podstatě asi každé bílé nebo růžové víno, které má do 20 g cukru. Pak už jsou na mne moc sladká. Když bych si měla vybrat z našich jednotlivých řad, tak z Village by to byl suchý Tramín červený, z řady Cépage Sauvignon z Langewarte a z řady Petanque Chardonnay z Langewarte. Když jsem to tak vyjmenovala, tak mi došlo, že všechna tři vína jsou krásně ovocně aromatická a suchá. Takže radost mi pravděpodobně udělá suché víno s ovocnou aromatikou. 

R: Předchozí otázka tak nějak vyplynula z kontextu, původně jsem se především chtěl zeptat na letošní vína. Vím, že je to asi předčasné zajímat se, které z nich bych si měl koupit na nadcházející vánoční svátky, ale tak aspoň navnaďte... Na které z letošních vín se máme těšit, až přijde do prodeje?

T: V letošním roce budeme mít novinku a tou je Pálava. V loňském roce jsme měli jen 300 lahví, ale letos už začaly plodit všechny révy, takže už to nebude jen podpultová záležitost, ale ochutnat budou moci všichni. Dle informací ze sklepa budeme mít jak variantu polosladkou/sladkou, tak hlavně variantu suchou. Nevím, jestli to navnadí vás, ale já se na tu suchou moc těším, protože to opět splňuje mé oblíbené - aromatické víno, které je suché. 

Zároveň se určitě máte na co těšit v řadě Petanque. Nebude se tedy ještě jednat o vína ročníku 2020, ale již nám krásně nazrává ročník 2019, ve kterém máme opět také Ryzlink rýnský, který nyní mnohým tak chybí.

R: Máte jistě dobrý přehled, jak si vedou vaše vína ve srovnání s konkurencí. Nechci teď po Vás, abyste porovnávala. Zkusím to jinak… Kdybyste se dostala do situace, že žádné z vašich vín nebude po ruce a byla šance si místo toho vybrat jakékoliv moravské víno, po jakém byste nejraději sáhla?

T: Prozatím jsem s Vámi mluvila na rovinu, a budu v tom pokračovat. Mám raději vinaře, kteří si vypěstují své hrozny, sklidí své hrozny a následně z nich vyrobí víno. Nejsem fanoušek vinařství, která ze svých hroznů dělají prémiová vína a na ostatní si hrozny kupují, v té lepší variantě od českých vinohradníků. Už to, jak se o hrozny staráte ve vinicích, určuje to, jaká vína budou, a u kupovaných hroznů si nikdy nemůžete být jisti. Nejen z tohoto důvodu raději sáhnu po menších, rodinných vinařstvích. Ano, o NOVÉM VINAŘSTVÍ jen těžko můžeme říci, že je malé, ale tady si to mohu ohlídat a vím, že moji podmínku kvality hroznů splňují. 

Kdybych měla být konkrétní, určitě bych vyzdvihla Vinařství Pavlica ze Zaječí nebo vinařství R&R z Bavor. Jedná se o malá rodinná vinařství, jejichž vína si vždy ráda naleju a vím, že nikdy neprohloupím.

R: Já tu ve svých textech často obdivuji červená vína ze střední a severní Itálie, nebo ta francouzská z údolí Rhony. Jak jste na tom Vy? Které ze světových vín toužíte ochutnat? 

T: V tomto ohledu mě ne tak úplně láká víno, ale prostředí, ve kterém se víno rodí a kultura kolem něj. Ráda bych tak viděla vinice na Novém Zélandu, láká mě oblast Napa Valley v Kalifornii nebo vinařský region Cape Winelands v Jihoafrické republice.

R: Co covid a odbyt moravských vín? Jak ve vinařství prožíváte tyto krušné měsíce, kdy není šance pořádat ochutnávky, milovníci vína nemohou navštěvovat vaše vinařství, nepořádají se tradiční slavnosti vína? 

T: Není to jednoduché. Kontakt se zákazníky nám chybí. Hlavně tedy mě. Tolik času za počítačem jsem již dlouho nezažila a nemůžu se dočkat, až bude zase možnost vyjet někam na cesty a osobně se bavit s lidmi. Pouze virtuální komunikace mi nestačí. 

Co se mi však líbí je touha lidí i nadále se o víně vzdělávat a zůstat s vinaři v kontaktu. Online degustace jsou na vzestupu, zájem o degustační kartony s popisy vín je mnohem vyšší, než tomu bývalo a lidé se snaží si atmosféru degustací vytvořit ve vlastních podmínkách doma s rodinou a přáteli. To je mi velice sympatické.

Tak doufejme, že to napřesrok skončí a my se brzo při nějaké vhodné příležitosti znovu potkáme. Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Krásné vánoční svátky a šťastný nový rok...

Rodan

Pěkné svátky

Závěr roku vybízí k určitému bilancování, hodnocení všeho, co se odehrálo, co se povedlo nebo naopak nepovedlo. Zároveň je také konec roku vyhrazen různým firemním vánočním večírkům či setkání přátel, kteří si chtějí popřát pěkné Vánoce a hodně štěstí do nového roku.

Mě k lehkému bilancování přivedla celkem nechtěně jedna událost, které se většina lidí snaží vyhnout, neboť jak se říká „stěhovat se je horší než vyhořet“. Naštěstí se nestěhuje naše rodina, tedy domácnost, ale kancelář. Při balení věcí do krabic jsem se zarazil u přihrádky s pomyslným označením soukromé poznámky. Mám totiž v kanceláři schované degustační a jiné poznámky, které se týkají vína.

Bez diskuse byl tento rok výrazně ovlivněn heslem „covid“ ve všech pádech i slovních tvarech. Lamentování však už bylo dost, tak ať skončíme alespoň trochu pozitivně. Při tom mém prohlížení poznámek jsem byl velice překvapen, kolik jsme toho přes všechny nešvary stihli degustovat, navštívit a vypít.

Ze všech navštívených degustací, které byly velmi přínosné a profesionálně vedené, výrazně vybočují dvě vzdělávací akce, které jsem absolvoval. První je seminář s názvem „Úvod do degustace vína“, kterou pořádá Národní vinařské centrum ve Valticích, druhou mezinárodní zkouška WSET v první úrovni. Nechci tady popisovat, s kolika vzorky jakých vín jsem měl možnost se setkat, ani jaké chutě nebo vady se dají rozpoznat. Důležité pro mě je, že jsem měl možnost poznat systematický přístup a postupně se učit jej používat. To je pro mě největší benefit.

Ne náhodou jsem začal vánočními večírky. I ty se nakonec k mé veliké radosti uskutečnily. Mé dvě spřátelené společnosti, tedy Alifea a 2 Winelovers, využili krátkého přestupního okénka do psa trojky (schválně jestli tomu bude někdo za pár let rozumět) a uspořádali degustaci jako poděkování svým přátelům a zákazníkům.

Každý na to šel trochu jinak. Alifea to pojala spíše jako večírek, kde se kromě výborného občerstvení prezentovalo 20 vzorků vín, které jsou určené pro každodenní pití, zároveň ale představují za rozumné peníze výbornou kvalitu. Tedy takzvaně maximální orientace na poměr ceny a kvality. Většina vín se pohybuje kolem dvou stovek, takže velice slušná cena. Pokud bych chtěl nakoupit dobrá vína na každodenní pití, vím, na koho se obrátit.

Vás ale určitě zajímá, co jsme ochutnali. Seznam přikládat nebudu, zmíním mé největší překvapení. Prvním je vinařství Pod Radobýlem a jejich Müller Thurgau 2019. Víno připomínalo spíše německý styl s pěknou kyselinou a krásnými tóny citrusů, broskví a jemnou mineralitou. Druhým příjemným překvapením je vinařství Ilias a jejich Veltlínské zelené „Stará hora“ v pozdním sběru 2019. Ten zase naopak připomíná spíše rakouský styl. Pěkné květinové tóny ve vůni, chuť ovocná s dotekem angreštu, limetky a citrusů. Z červených mě oslovily vlastně všechny vzorky, těžko nějaký vyzdvihnout. Nejméně se orientuji ve španělských vínech, proto pro mě bylo velkým překvapením Tempranillo 2019 z vinařství Monte Real a rozhodně jsem nebyl sám. Víno plné bobulového ovoce s pěknou tříslovinou stojí za to ochutnat.

Matouš z 2 Winelovers pojal degustaci jako přehlídku nejlepších vín z portfolia, nikoliv nezbytně nejdražších. Opět předvedl, že je mistrem svého oboru a poutavým výkladem mě ujistil o tom, že svět kalifornských vín je jeho parketou. Specializace jeho e-shopu na Kalifornii je určitě správný krok. Večer byl ve znamení vinařství Cline Cellars, Peter Franus a Mettler Family. Co dodat? Sauvignon Blanc od Cline Cellars, Brandlin Zinfandel od Petera Franuse i Petite Sirah od Mettlerů představují absolutní špičku toho, co je možné u nás za rozumné peníze pořídit. Kalifornie si vybudovala cestu, kdy se nesnaží napodobovat vína z Evropy, ale spíše vyzdvihuje typické znaky místního terroir. To se mi líbí. Těším se na porovnávací degustace s Evropou, jakmile to situace dovolí. Jsou v plánu už nějakou dobu.

Doufám tedy, že příští rok bude méně chaotický, více předvídatelný a že si užijeme dobrého vína nejen v pohodlí našich domovů, ale i ve společnosti, tak jak vínu sluší.

Milí přátelé našeho blogu, rád bych všem popřál klidné Vánoce, hodně zdraví, úsměvů na tváři a sklenic plných dobrého vína! 

Jarda

Moselland

V dnešním textu se podívám na pomezí Německa, Francie a Lucemburska. Německé vinice se zde nacházejí v oblasti Porýní – Falz (německy Rheinland-Pfalz), bližší určení regionu je podle významné místní řeky, a to Mosela. Do nedávna se jí říkalo obšírněji Mosel – Saar – Ruwer, kdy se do názvu vinařského regionu zahrnovala nejen řeka hlavní, ale i její dva přítoky, podél nichž se rovněž pěstuje víno. I tady však nastalo v roce 2007 tolik oblíbené zkracování, prý to tak stačí, byť vinaři od těch obou menších řek mají asi na věc jiný názor. Region pak ohraničují města Trier a Koblenz vzdálená od sebe asi sto padesát kilometrů. A zajímá vás, kolik vinařů v tomto regionu pěstuje vinou révu a produkuje víno? Uvádí se jich 3.600. Zvládnou vyprodukovat zhruba dvojnásobek roční moravské produkce vína…

Co je na vinaření na Mosele nejzajímavější? Než se dostanu k typickým vínům, chci se ještě zmínit o strmých vinicích podél všech tří řek. Nebylo tomu tak vždycky, původně se vinná réva především odrůdy Müller Thurgau pěstovala na rovinatějších zemědělských pozemcích dál od Mosely. Postupně se však vinohrady přesunuly na strmé svahy podél říčních meandrů. Pěstování révy je zde sice mnohem náročnější, ale zase se za to hrozny dokáží vinařům odvděčit v kvalitě vína. Říká se, že na Mosele lze najít vůbec nejstrmější vinici na světě – Calmont u obce Bremm. Každopádně je něco za něco. Za tvrdou dřinu na obtížně obdělávatelném terénu lze ochutnat špičkové rýňáky…

A teď k odrůdám, kterými je Mosela vyhlášená. Spolu s vinařským regionem Rheingau, který obklopuje řeku Rýn, jsou oba jedinými oblastmi, které mají doporučené k pěstování pouze bílé odrůdy vinné révy. V největším rozsahu cca 60 procent se zde pěstuje Riesling (Ryzlink rýnský). S velkou ztrátou ho následuje stále poměrně hojně pěstovaný Müller Thurgau a pak je malým podílem zastoupena pětice odrůd Elbling, Spätburgunder (Pinot Noir), Weisser Burgunder (Pinot Blanc), Dornfelder a Kerner. Mezi zbývajícími odrůdami pak lze nalézt již méně zastoupené Rulandské šedé, Bacchus, Chardonnay, Regent, Auxerrois, Sauvignon a Sylván.

Přitažlivost moselských rieslingů spočívá v typické chuti zdejšího vína díky specifickým podmínkám vinic. Výrazný sklon, orientace na jih, maximum slunečního svitu znásobeného rovněž odrazem paprsků od vodní hladiny, v neposlední řadě zdejší břidlicovitá půda. Některé vinice dokonce nemají žádnou horní vrstvu hlinité půdy, pouze rozdrcenou, zvětralou břidlici. Na druhou stranu díky studenějšímu podnebí obsahují vína mnohem více kyselinky než rieslingy pěstované v teplejším klimatu. Zkrátka, pokud se napijete ze skleničky místního vína, okouzlí vás typická sladkokyselá chuť přirovnávaná ke šťavnatému zelenému jablku. Břidlicová půda pak vínu dodá v chuti vysokou mineralitu projevující se zajímavou slaností.

Proč jsem se tak rozepsal? V normálních časech si jezdím pro vzorky moselských rieslingů do sousedního Saska. Mezi mé oblíbence patří vína z cenově přijatelné řady rieslingů z družstevního vinařství Moselland. Normálně se pohybuje jedna lahev kolem šesti euro, ale když se narazí na akci, dá se koupit tento moselský Riesling i za polovinu. Obdivuji na nich jejich šťavnatost, vůně se postupně rozvine do jablek, meruněk a broskví, doprovázených mineralitou v chuti. Pokud narazím na vína od tohoto vinařství označená Aus der Steillage, dohledávám v nich ještě navíc hrušky a grepy. Je potřeba si však obecně u moselských rieslingů dávat pozor na množství zbytkového cukru, vzhledem k výrazné kyselince cukr vinaři v rieslingu do sucha často neodbourávají a někdy ho tam ve víně zůstává nadbytek.

Letos jsem žádné výlety do Žitavy nebo Drážďan neuskutečnil. Zásoby německých vín z nákupních expanzí už dávno došly, vína tohoto typu nahrazuji dražšími z pražských vinoték. No, u mě je to tak, když si něco oblíbím, můžete mi stokrát říkat, že jsou jiná vína lepší. Teda, já to vím, ale jen na to mé oblíbené narazím, šup s ním do nákupního vozíku. A to se mi tentokrát stalo v Bille. V regálech s víny na mne vykukují dva rieslingy z Mosellandu. Typická nepřehlédnutelná viněta, cena přijatelná, tak není co váhat. Jedno suché a druhé sladší putují do mého archivku. Dlouho si tam nepobyla. Polosladká verze s konstatováním chuť dobrá, ale příliš mnoho cukru, již to má za sebou, na tu suchou se těším. Už se chladí. Mám rád víno, miluji rýňáky, mezi nimi kvalitu rozhodně drží Mosela. Hlasuji všemi deseti pro Rieslingy z Mosely…

Rodan

Moje úcta, milý vlašáčku…

Logo vinařství Tondy a Dity Blažkových z Dolních Bojanovic obdivuji každoročně, když mám v Novém Poddvorově možnost ochutnávat jejich vína. Prostá černobílá kresba z vinného sklepa a kolik příběhů mě přitom napadá… Velké dubové sudy plné vína podél zdí ve mně vyvolávají touhu vzít skleničku, pootevírat kohoutky a postupně z každého sudu cmrndnout na dno sklenky košt, poměřit si každý z nich proti světlu, jakouže krásnou barvu tato vína mají, a co teprve jejich vůně linoucí se přes obrubu a nádherná chuť v ústech. Jejda, to by byla paráda.

Pevná ramena majestátně stojícího vinaře uprostřed sklepa dávají signál, že práce ve vinici i ve sklepě si vyžadují pořádného chlapa. Takového se vším všudy, co má odvahu a sílu, ale i rozum, co je k tomu nadán od boha, aby vykouzlil z bobulí vinné révy jedinečný božský nápoj. Mazlí se s vínem až do chvíle, než uzná, že ho může vypustit do světa mezi lidi, aby se tam neztratil. Naopak, aby si je podmanil, okouzlil, lapil do svých spárů, vedl je tím správným směrem právě mezi takové lahve, které produkují Tonda s Ditou. Chvála vínům od Blažků…

V této části Podluží, kam řadím i Dolní Bojanovice, je řada skvělých míst, co se mohou honosit označením špičkového terroir. Obdivuji vína z vinic na Krásné hoře, Na Stráni, ze Zvolence nebo z Kukvičky. Osobně jsem měl možnost to tu v průběhu otevřených sklepů v Novém Poddvorově několikrát projít, kochat se krásnými výhledy na dozrávající hrozny, žasnout nad tím, jak se tento překrásný kout Moravy hlásí o slovo v přetahování o nejlepší víno široko daleko. O vínech z hroznů, co vyrostly na Kukvičce, jsem tu už psal, co ještě k tomu říct? Nic jiného, než že před nimi smekám…

Ochutnal jsem letos v Poddvorově všechna vína od Tondy a Dity. Pozoroval jsem, jak někteří z naší party obdivovali ta sladší, já hledal zázraky mezi suššími. Přehlídka jejich vín měla dva jasné favority. Ryzlink vlašský, pozdní sběr z ročníku 2019, a Frankovku, výběr z hroznů z ročníku 2018 v barrique.  Dvě úchvatná vína, kterým nebylo, co vytknout.

Zatím jsem doma přechutnal vlašák. Je patrné, že si Blažkovi dávají na pěstování vinné révy i výrobě vína záležet. Redukované hrozny v sobě drží nabušenou chuť, průběh zpracování ji dokáže ve rmutu udržet, řízené kvašení pak primární aromatiku ještě víc podpoří. Vína zrají v kameninových nádržích, co v sobě dokáží skloubit výhody nerezových tanků i sudů. 

V loňském ročníku se Blažkovým Ryzlink vlašský opravdu povedl. Už v tak krátké době, necelý rok po sklizni, jsem ochutnával úchvatně harmonické víno, ale žádné ulepené, mělo v sobě šťavnatost a jiskrnost, vonělo po citrusech a vlašském ořechu. V chuti medové tóny, lipovina, každopádně znovu ty citrusy. Rád ve vlašáku hledám i chuť rozinek, tady to na ně bylo možná ještě brzo, ale každopádně bych toto víno dokázal pít každý den až do naprostého omrzení… S úctou se klaním dobře udělanému vlašáku z Dolních Bojanovic, z hroznů pocházejících z viniční tratě Kukvička, od Tondy a Dity Blažkových.

Rodan

Slavnosti bublinek

Mám to asi tak, jako většina lidí, co pijí rádi víno. Volíme mezi bílými a červenými, mezi tuzemskými a zahraničními, mezi mladými a vyzrálými… Něco máme radši, ale z principu se nevyhýbáme žádnému vínu, o kterém se dá aspoň trochu předpokládat, že nás potěší, zpříjemní setkání s přáteli, vyplní fajn večer. No jo, ale jak to máte s bublinami?

Už jsem tu v několika textech naznačil, že po sektech jakéhokoliv druhu sahám především ve dnech, kdy něco u nás doma slavíme. Otevřeme lahev pomalým povytažením špuntu, víno zašumí a už se dere ven do sklenek, aby nám udělalo radost co možná nejdříve. Ve štíhlé sklenici nastane okamžitě koncert bublinek, předhánějí se, která bude co nejdříve na hladině, vyskočí ven do prostoru, kde očekává toho, kdo si chce k ní přivonět, podlehnout pokušení skrytému uvnitř skleničky.

Dá rozum, že sekt je něco jako šlechtic mezi víny, štíhlý, urostlý, voňavý, na vysoké noze… Proto také k němu tak přistupuji, nenechám ho čekat někde v koutě, nabídnu mu při ochutnávání veškerou svou pozornost a úctu. Vzpomínám z mých ochutnávek na řadu milých setkání s těmi nejlepšími z nejprestižnějších značek sektů. Ať už ze Champagne, nebo z jiných oblastí Francie, Španělska nebo Itálie. Není to však zdaleka tak často, jak bych si přál. Když už mám náhodou absťák, zajdu si alespoň na skleničku. Takovým super místem je u nás pod Vyšehradem ve Vratislavově ulici krámek s naprosto vypovídajícím názvem Champagne. Dám si tam občas skleničku, byť bych měl za tu samou cenu v supermarketu celou lahev…

Pochopitelně nejčastěji však čelím výzvám těch našich domácích sektů. Teda nemyslím teď na to, že bych si je dělal sám, to snad ani nejde, ale na to, že máme v Čechách několik velkých výrobců a pak desítky nadšených vinařů, kteří svůj sortiment vín doplňují právě o sekty. Takže ani kdybych nechtěl, podlehnout tu a tam musím, lahvinku si zakoupím a pak už se těším na první příležitost, abych onu šumivku ochutnal.

A že těch příležitostí teď bude, co? Vánoční svátky a příchod nového roku si přímo říká o to, abychom si připili dobrým sektem. Šampaňské v jakékoliv podobě neodmyslitelně patří k podobným oslavám speciálních příležitostí. Pokud máte pocit, že se bublinky nehodí na štědrovečerní večer, tak jen proto, že jste to patrně doposud nezkusili. Doporučuji se proto letos na to nachystat, zvolit jedno z těch šumivých vín, co vám udělá radost a vyzkoušet, jaké to je… Určitě tím Ježíška potěšíte.

Mám ve své vinotéce několik nachlazených sektů, které jsem si přinesl z těch málo letošních ochutnávek, co podařilo uspořádat. Dojde na ně, to vím určitě. Přesto však nevěrně pokukuji po dalších. Třeba jako teď v pátek, kdy jsem opět uhnul ze silnice na krátkou zastávku ve vinařství Wilomenna Pod Chlumem. Ani jsem neplánoval, že tam narazím na sekt. Přece jen Lubomír Bílík tento projekt nastartoval teprve před několika roky, tedy abych byl dobře pochopen, spíš chci naznačit, že pěstování hroznů a výroba vína je běh na dlouhou trať, kde sekty jsou rozhodně až na konci snažení…

A ono to tam bylo. Kupoval jsem jako obvykle šestku vín do krabice, když při prohlídce překrásného klenutého sklepa jsem ji uviděl. Lahev sektu Wilomenna… Na mou otázku, jakéže to je, následovala bezprostřední reakce přítomného sklepmistra. Božské, chcete ochutnat? Při představě, že jako řidič budu koštovat lahev sektu, jsem se zhrozil. Ale, to už lezl korek ven, natlakovaná lahev mu pomohla povyskočit a do mé skleničky se už lil degustační vzorek.

Ročníkový sekt Wilomenna Brut 2015 byl vytvořen lahodnou kombinací tří odrůd Veltlínského zeleného, Chardonnay, Pinot Noir v klaretu. Byl vyroben tradiční francouzskou metodou champagne. Hrozny pocházejí z místních vinic na vulkanickém podloží, jak z vinařství Pod Chlumem, tak od sousedního pěstitele Chardonnay. Díky znalosti původu je garantována kvalita, dohlíží se na pečlivý ruční sběr a zpracování. Víno následně prochází druhotným kvašením v lahvi po dobu 24 měsíců. 

Jak chutnal? Vůně i chuť byla hodně živá, výrazně ovocná, jablíčka, broskve, citrusy… Vím, že brut není o nepřítomnosti cukru, ale spíš o vyváženosti chutí, aby sladkost nebyla dominantním dojmem. A to se podařilo. Bylo mi i po tom jednom doušku jasné, že podlehnu. Zkrátka letos vánoční svátky prožiji aspoň chvíli s Wilomennou. Šťastné a veselé…

Rodan

Viniční rovnoběžky a vrstevnice

Vypadá to, že má ambice zaujmout čtenáře pravidelným textem o vínech mě žene někdy až do okrajových témat. Je to vlastně pravda, ale pokud mám s mým vyprávěním spojený bezprostřední prožitek, tak to zas tak okrajové téma nebude, že?

Několikrát za období, ve kterém objevuji vína a hledám mezi nimi to nejlepší na světě, jsem narazil na vinařství, která se snaží konzumenty upoutat místem, odkud pocházejí hrozny. Nekladu si rozhodně za cíl, toto téma vyčerpat, mnozí z vás jste zažili něco podobného a pravděpodobně se budeme v našich vzpomínkách míjet. Já si teď hned vybavuji tři případy, kdy tomu tak bylo.

První ochutnávku, kterou mám spojenu s rovnoběžkou, kde se nacházejí vinice daného vinařství, jsem zažil s vínem z vinařství Vinselekt Michlovský. Produkují tam totiž vína v řadě „Latitude 49“, přičemž používají právě vinné hrozny pocházející od 49. rovnoběžky, přičemž jak klimatické podmínky, tak různorodost daného terroir dávají vínům této řady specifický charakter. Marketingově vinařství uvádí, že toto území patří k těm nejsevernějším, kde se ještě pěstuje vinná réva. My víme, že tomu je podobně i jinde u nás, kde pěstování vinné révy ovlivňují atlantické větry a vnitrozemské klima. Když už se tak máme čím chlubit, tak naše vína mají možná výraznější aromatiku s potřebnými kyselinkami a kořenitostí.

Je to už pár let, co jsem víno z řady Latitude 49 ochutnával. Bylo to před deseti lety v reprezentační prodejně vinařství v Praze a jednalo se o Cuvée Chardonnay – Semillon, z ročníku 2008. Moc mě tenkrát nezaujalo, obě sympatické odrůdy už byly zjevně za svým zenitem, angreštové či tropické tóny byly přehlušeny projevem stařiny. Někdy se to prostě nepovede…

Podruhé jsem se setkal s faktem, že se vinařství snažilo dostat do povědomí milovníků vín právě územím, odkud pocházejí jejich hrozny, během mé zahraniční mise v Dušanbe. Z toho mála, co se dalo v obchodech sehnat, jsem si vybral červené víno z ruského vinařství Fanagoria Estate Winery. Jejich vinice se nacházejí na poloostrově Taman mezi Černým a Azovským mořem v Krasnodarském regionu. 

V současné době se jedná o soukromou společnost, největší vinařství v oblasti, s produkcí více než dvacet milionů litrů vína. Na etiketách stále zdůrazňuje, že jejich vinice leží na obou stranách čtyřicáté páté rovnoběžky, což je srovnatelné se stejnou zeměpisnou šířkou, která protíná mimo jiné Bordeaux, Piemont či Oregon. 

Já jsem ochutnával víno z vinařství Fanagoria v řadě pro prémiová vína nazvanou Cru Lermont. Byla pojmenovaná na počest Michaila Lermontova, velkého ruského básníka, který se v této oblasti působil jako důstojník ruské armády během svého působení na Kavkaze. Vína z této kolekce jsou vyráběna z ručně sbíraných hroznů z vybraných viničních tratí. Zpracovávají se jak klasické evropské odrůdy vypěstované z francouzských sazenic, tak i místní kavkazská autochtonní réva.

Tehdy v roce 2015 jsem ochutnal víno odrůdy Pinot Noir, z ročníku 2012, které zrálo v dubových sudech. Klasické odrůdové víno světle cihlové barvy téměř s nazlátlým okrajem. Ve vůni a chuti připomínalo černé třešně, ostružiny a švestky.  Vinařství se pokoušelo být světové, trochu mě však víno zklamalo druhý den, kdy evidentně ztrácelo dech. Přesto ho hodnotím velmi dobře, i když mezi slepými je jednooký králem. Však to znáte…

Poslední víno, snažící být nápadité tím, že se odlišuje něčím od ostatních, byl vzorek bulharského vína, který jsme si před nedávnem otevřeli doma. Šlo o Kotta 299 z vinařství Lovico Lozari, což bylo původně nejstarší vinařské družstvo v Bulharsku. Skupina Lovico je v současnosti jedním z největších výrobců a vývozců vína v Bulharsku s roční produkcí přesahující pět milionů litrů. Pamatujete, co jsem psal o ruském vinařství Fanagoria? Zkrátka proti tomu, co se děje v Rusku, budeme my ostatní vždy jen troškaři…

Kde byste vinařství Lovico Lozari měli hledat? Nachází se v severní vinařské oblasti Bulharska v Podunajské nížině. Název vína, které jsem ochutnával pochází z kóty 299 metrů nad mořem, které dosahují vinice na Suhindolském vrchu. Veškerá vína z této řady vín zrají minimálně 6 měsíců v dubových sudech, díky čemuž dochází k ideálnímu změkčení jejich drsného charakteru. 

Já jsem ochutnal víno z odrůdy Gamza, mělo hezkou tmavě červenou barvu, ve vůni jsem cítil aroma třešní a ostružin, v chuti byly výrazné třísloviny. To vše však mělo jeden zásadní problém. Kromě toho, jak mělo chutnat, z něho ještě navíc lezly octové tóny. Do vína se dostaly v procesu výroby nežádoucí těkavé látky, patrně zvýšenou oxidací s nechtěným přístupem bakterií. Zamrzí, když se chce vinařství pochlubit svým vínem v zahraničí, ale zkrátka stane se…

Na závěr vás nechci ochudit o to, co je to vlastně odrůda Gamza. Pochází z Maďarska, kde ji nazývají Kadarka. Už jste doma? Ano, tato odrůda je významnou součástí maďarského červeného cuvée Býčí krev z Egeru, byť je zde v poslední době vytlačována více pěstovanými odrůdami Kékfrankos a Portugal. Pravděpodobně byste na tuto odrůdu narazili pod různými názvy i v dalších východoevropských zemích, tam mě jejich objevování teprve čeká.

Rodan

Vánoční víno

Aby bylo vše jasné hned na začátku. Nechci se tu pouštět do chvály vánočních trhů na městských náměstích v průběhu čtyř adventních týdnů, kde vánoční atmosféru dotváří i vůně grilovaných klobás, smažených trdelníků a hlavně svařáku, horkého červeného vína s hřebíčkem, skořicí a citronem… Letos máme v tomto utrum, i když možná jen právě teď, až se zjistí nálada obyvatelstva, politikům to nedá a ze dne na den pak může být všechno jinak.

Pod pojmem vánoční víno rozumím předání lahve vína v přenosné papírové tašce ve formě dárku při příležitosti nejkrásnějších svátků v roce. Víno si lidé předávají jako forma pozornosti, jako ocenění dobrých vztahů, které mezi sebou uplynulý rok měli, a věří, že to bude pokračovat i v budoucnu. Toto téma je pro mě o to více zajímavější, když mám možnost pro jednu firmu rozhodovat o tom, jaké dárky budeme před vánočními svátky svým zaměstnancům, odběratelům a dodavatelům předávat.

Uvedl jsem hned zkraje, že my budeme předávat víno. Ono to taky nemusí být úplnou samozřejmostí. Zažil jsem i řadu jiných vánočních dárků, já osobně jsem dostal třeba dárkový balíček s exkluzivními potravinami, ručník s výšivkou, termohrnek s logem firmy a tak podobně. Říká se, darovanému koni na zuby nehleď, nebudu si tedy stěžovat, ale mně jako milovníkovi vína udělá určitě největší radost, když dostanu krásné víno, které si mohu o vánočních svátcích užít.

Není to žádná partyzánština, když vás zaměstnavatel či obchodní partner obdaruje vínem. Víno pro reklamní účely označené logem firmy je daňově uznatelným nákladem, pokud jeho cena bez daně nepřesáhne pět set korun. Zákonodárci to dali do zákona o dani z příjmu, jednak jako potvrzení skutečnosti, jak to opravdu v životě chodí, jednak také jako podporu českých a moravských vinařů, případně obchodníků se zahraničními víny.

A jak to chodí u nás? Mnoho let mám nastavené osobní vztahy s panem Jiřím Seidlem, obchodním zástupcem vinařství Kolby. Doby se mění, zažil jsem ho už tehdy, když vinařství patřilo Hušákově Sazce, poté Šmídovu Rooso Steel, až doteď, kdy ho zastřešuje J&T. Jsou patrné posuny v marketingu, obchodní politice, snad i v rychlejším uvádění vín na trh. Terroir pouzdřanské stepi, kde dozrají hrozny, zůstal stejný, očekávaná chuť vyráběných vín se rovněž výrazněji neposunula. Snad jen nová výsadba, kdy dochází k obnově vinic, zahuštění hlav v řádcích i doplnění odrůdové skladby, to jsou novinky, které postupně objevuji v nových ročnících.

Letos jsem vyrazil k panu Seidlovi minulý týden, abych si vybral, kterými víny budu obdarovávat na vánoční svátky. Ještě, že jste se ozval, uslyšel jsem hned při příchodu. Příští týden to tu balím, odcházím konečně do penze… Prolétly mi hlavou všechny ty roky, kdy jsme se spolu potkávali na ochutnávkách, vinobraních, při nákupu vánočních vín. Tak nejen, že si postupně zvykám na dopady nových vlastníků vinařství, ale jedna doba končí a druhá začíná i v tom, kdo mi vína z Kolby bude prodávat.

Prošli jsme skladem, k výběru jsem dostal z osmi různých vín v několika ročnících. Pochopitelně i v různých přívlastcích a tím i za různé ceny. Mám jednotlivé odrůdy od Kolby za ta léta napité, tak jsem volil za přijatelnou cenu vína, které mi neudělají u mých partnerů ostudu. Která že bych vám mohl nabídnout?

V bílých jsem volil jakostku Ryzlink vlašský, ročník 2016. Co si vybavuji, jde o minerální, květnaté, medové víno, v dochuti patrné rozinky.  Moc sympatické víno, dostává ode mne pravidelně čtyři hvězdičky z pěti. V červených vínech jsem pak vybral jakostku Modrý Portugal, rovněž ročník 2016, také za čtyři hvězdičky. U této odrůdy vždy s preferencemi trochu bojuji, jde zpravidla o lehké ovocné víno, třešně, višně, povidla a minimum tříslovin. Ale od Kolby jsem s výrazem tohoto vína každoročně spokojený, byť popravdě v cuvée Red, kdy je Modrý Portugal scelený s Cabernet Sauvignon, mi chutná ještě mnohem víc. A to jsem se od pana Seidla dozvěděl, že už se chystá zásadní novinka. Od dalšího ročníku má přijít cuvée Red ve stylu Bordeaux, kdy dojde k nahrazení Portugalu odrůdou Merlot. Už teď jsem natěšený, snad ho Kolby představí na některé z akcí příštího roku.

Rodan

Velká červená slípka od Hrabala

Letošní rok nám milovníkům vína moc nepřál. Ne, že by se neurodilo, ani si nemohu stěžovat, že bych neochutnal pár skvělých vín, ale oproti jiným rokům jsem prakticky nevyrazil za víny přímo do vinařství. Když to tak rekapituluji, tak jsem to zvládl v podstatě jen třikrát, a to nedávná prakticky drive-in návštěva vinařství Wilomenna Pod Chlumem, v červnu otevřené sklepy v Poddvorově a v březnu prodloužený víkend ve Velkých Bílovicích.

Jihomoravské město Velké Bílovice patřící do velkopavlovické vinařské podoblasti je největší vinařskou obcí v České republice. Těším se na ně, kdykoliv minu na dálnici D2 odbočku na Hustopeče a mířím hned na tu další, kdo se stále nechytá, tak ho najdete zhruba na půl cesty mezi Velkými Pavlovicemi a Čejkovicemi. To, že je ve Velkých Bílovicích hodně vinařů, by v zásadě ještě moc neznamenalo, ale ono je tam hodně dobrých vinařů… Však už jsem tu i o mnohých psal, na vzpomínání na ochutnaná vína dalších se ještě chystám.

Co však stojí za zmínku, je skutečnost, že největší vinařská obec nemá dosud své vlastní zatřídění vín do VOC. To jim nechybí? Nechybí… Ačkoliv místní vinaři nešli stejnou cestou jako v případě třinácti jiných, určitou obdobu označení svých výjimečných vín si vytvořili. Tak schválně, kontrolní otázka… Už jste narazili na vlajkovou loď zhruba deseti místních špičkových vinařství? Už jste ochutnali jejich Velkou bílou slípku nebo Velkou červenou slípku? Právě pod tímto označením jsou nabízena už od roku 2015 ta nejlepší cuvée, vyrobená z velkobílovických ručně sklízených hroznů za přesně stanovených podmínek.

Nejprve jsem se zajímal, kde se vzal název tohoto exkluzivního cuvée. Asi už nikdo přesně neřekne, proč je hovorová výslovnost této domácí drůbeže ve Velkých Bílovicích odlišná než všude kolem v okolí. Říkají ji totiž „slípka“, zatímco jinde „slépka“ či „slepice“. A tak si tím prošli i všichni místní vinaři, když byli ještě dětmi. Kdekoliv se objevili, volali na ně přespolní slípáci… Pochopitelně to často skončilo i souboji mezi kluky, ale čím byli starší, tím pochopili, že se za své jméno stydět nemusí, vždyť něco je u nich přece jen lepší. Jasně, víno… Když se pak ustavil spolek čtyřiapadesáti místních vinařů, tak nějak to vyplynulo. Do znaku si dali právě slípku. 

A proč zrovna dvě cuvée? Na začátku bylo rozhodnutí vybrat ty nejlepší odrůdy, které by dělaly čest Velkým Bílovicím, terroiru jejich vinic, umění místních vinařů. Jenže které odrůdy vybrat, když se tu daří prakticky všem? Shodnout se na jedné či dvou odrůdách bylo prakticky nemožné. Takže bylo pro vinaře jednodušší domluvit se na společném cuvée, které by co nejlépe prezentovalo velkobílovický terroir.

Velkou červenou slípku charakterizují Frankovka, Zweigeltrebe a Rulandské modré, vždy nejméně dvě odrůdy v cuvée, přičemž podíl Pinot Noir nesmí překročit třicet procent, aby svou dominantní chutí ve víně nepřevládl. Cuvée je zatříděné jako moravské zemské víno, suché bez doslazování, s minimálním alkoholem 13,0 %. Musí se školit v sudech do 600 litrů nejvýše deset let starých. Před uvedením na trh pak musí ještě šest měsíců zrát v lahvi. Spolek vinařů pak vždy první týden v září provádí zatřídění Velké Slípky, poté musí být víno nalahvováno pod korkem v jedné celé šarži. 

Poprvé jsem ve skleničce Velkou červenou slípku ochutnal před třemi lety na degustaci vín, která prezentoval David Mádl. Byl to úžasný zážitek, krásně udělané cuvée, které jsem si pro sebe zařadil mezi nejlepší moravská červená. Začal jsem se více zajímat, kdo všechno je nabízí, a vždy, když se naskytla příležitost, tak jsem si Velkou červenou slípku odnesl do svého archivu. Jenže… Stala se typicky víny pro zvláštní příležitost, takže leží od té doby v mé vinotéce a čekají na svůj den.

A ten právě nastal. Slavil jsem narozeniny a když jsem si vybíral víno, které by mi udělalo radost, přišla volba na Velkou červenou slípku od Hrabala. Těšil jsem se na ní, mám toto vinařství spojené právě s dobrými červenými víny, takže hurá do něj… Nezklamalo, cuvée bylo složeno ze 70% Zweigeltrebe a ze 30% Frankovka. Tentokrát na Rulandské modré tedy nedošlo. Vůně a chuť byla typická po daných odrůdách, patrné tóny vyzrálého červeného ovoce, čokolády a koření, celkový dojem povznášely i vypálené dubové sudy. Možná bych ho zařadil mezi méně strukturovaná vína, spíš na večerní domácí ochutnávky. Nenalezl jsem v něm sametovost drahých vín, spíše z něho lezla výraznější kyselinka, na pozadí potlačené taniny. Až budu příště honit slípku po velkobílovickém dvorku, pohlídám si, aby měla krapet Pinot Noir…

Rodan