Povídání o literatuře a vínech v Toskana bistru

„Tu fantazy knihu musíte dopsat… Každý by tu po sobě měl něco nechat a pokud Vás to baví, dodělejte to, fakt.“ Vlastně ani nevím, jak ho mám v mém textu oslovovat, vystačím si tedy s uměleckou zkratkou autor. Nepotkali jsme se v onom malebném bistru na michelské Kloboučnické ulici vůbec cíleně. Já klopýtal domů ze srazu s pár bývalými kolegy, chtěl jsem trochu vyvětrat hlavu a koneckonců to odsud nemám zas tak daleko.

Přes malé náměstíčko jsem zahlédl na druhé straně ulice vývěsní štít TOSKANA, vínobistro. Jasně jsem už o tomto krámku dříve slyšel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se zde zastavil. Možná je to osud, jak se říká, dnes by to šlo… Koupím si tam na doma kousek sýra a pravou toskánskou klobásku. Současně okouknu, jaká vína zde nabízejí. Sympatická slečna za pultem mi okamžitě vyšla vstříc a začala mi dle přání, byť pro mě vlastně naslepo, připravovat talířek krájených delikates. 

V rohu bistra seděl mladší muž, pochopili jste, že to byl onen autor, a popíjen toskánské bílé. „Nalejete mi mezitím skleničku, než mi to připravíte?“ Posadil jsem se k vedlejšímu stolku a začali jsme si s autorem povídat. Nejprve o toskánských vínech, pak o mých textech na blogu, ve kterých se vyznávám k oblibě Chianti, vlastně o odrůdě Sangiovese. „Já taky píšu,“ zapojil se autor do debaty. „Vážně? A co?“

Korkovaná s Táňou (To be continued…)

Všechny mé dosavadní návštěvy vinotéky Na břehu Rhony mám spojené právě se samoobslužnou obsluhou. Host si sám vybírá u stěny otevřených Bag in Boxů, kohoutkem si nalije víno k rysce a zapíše si kód ceny, vlastně pro všechna běžná vína jednotné. Takto to funguje například Na Výtoni dole pod Vyšehradem nebo to bylo podobně i v Karlíně. I tentokrát stála u vchodu modrá dřevěná skříň, po jejím otevření bylo možné volit z několika nabízených vín. 

My jsme to však s Janie a Evženem nevyužili. Usadili jsme se u stolu, ze kterého bylo možné se dívat z okna na Maltézské náměstí. Ani jsme se pro víno nemuseli zvedat, celý večer se nám věnovala obsluha, převážně someliérka Táňa. Uprostřed místnosti stál sud s otevřenými bílými a červenými lahvovými víny. Vlastně všechna vína, o kterých jsem psal v předchozím textu měla obsluha k dispozici na místě.

Poté, co jsme se nechali s Evženem lapit do prvních ochutnávek cuvéeček od Rhony, rozhodně jsme chtěli pokračovat. Nevím, jak to máte vy, ale já toužím kvalitu gradovat, aby mně náhodou neuteklo nějaké zázračné víno, na které už možná nikdy více nenarazím. Takže jsem začal Táňu ukecávat, že bychom s Evženem měli chuť i na něco lepšího, na něco, co třeba voní po vanilce a dubových sudech, co mu přidá na zajímavosti…

S Janie na břehu Rhony

S Evženem jsem už ochutnal pěknou řádku krásných vín. Ať už při vhodných příležitostech u nás v Praze, nebo při našich oblíbených výjezdech za vínem do Nového Poddvorova, Čejkovic či Velkých Bílovic. Od té doby, co propojil svou cestu životem se sympatickou Janie z britských ostrovů, tak se snažíme vyhledávat dobrá červená vína ještě mnohem usilovněji. Pochopitelně ta naše, především moravská. Ne, že by v Anglii nevěděli, co je fajn víno, ale dostanou se tam spíš ke vzorkům ze všech možných světových vinařských destinací než z našich vinic na východě Evropy.

Na letošní Velký pátek jsme se domluvili s Janie a Evženem, že vyrazíme někam na skleničku. Volba padla tentokrát na vinotéku Na břehu Rhony na Maltézském náměstí. Mám tento koncept docela v oblibě, byť mně nějakou dobu vrtalo hlavou, zda nezkrachují. Svým hostům totiž důvěřují natolik, že je nechají samotné se obsluhovat a co hlavně, dělat si o počtu vypitých skleniček vlastní záznamy. Tady v té jsem byl poprvé a jedním slovem řečeno, povedlo se.

Hezké tiché prostředí vybavené retro dřevěným nábytkem, a k tomu mladá pohledná someliérka Táňa. Ani na chvíli nás nenechala dlouho váhat a vždy ochotně poradila, na co vlastně máme chuť. U Janie to bylo poměrně jednoduché. Preferuje výhradně vína červená a pokud si bude vybírat právě ta, co se produkují v údolí řeky Rhony, tak červená cuvéečka nemůže nikdy minout. Hned první nabízené víno ji zachutnalo a vydržela ho koštovat celý večer. 

Zelený čtvrtek

Na toto označení pátého dne po květné neděli jsem si už v mých letech přivykl. Ale proč vlastně zelený čtvrtek? Křesťané si v tento den připomínají poslední večeři Ježíše Krista s dvanácti učedníky. Německy se tak označoval čtvrtek jako lkavý neboli přídomek „grein“, což se časem zkomolilo na „grün“. A máte to…

Letos jsem právě při příležitosti zeleného čtvrtku podlehl marketingovému lákadlu pivního průmyslu a neodpustil jsem si ochutnávku zeleného piva. Sešli jsme se totiž po půl roce se spolužáky z vysoké školy v karlínské prvorepublikové hospůdce U tunelu. A měli ho tam. Zeleného krále z vratislavického pivovaru Konrad… Už jste někdy pili zelené pivo?

Ochutnal jsem v podstatě světlou dvanáctku s přídavkem přírodních látek z mladého zeleného ječmene, aby pivo dostalo zelenou barvu. Pivovar ho vaří příležitostně právě v období Velikonoc, lahvuje se však omezeně, větší šance je narazit na něho točeného ze sudů. Vůně piva v půllitru byla slabá, připomínala trochu zelenou papriku či okurku, nebo spíš kopřivy. Kupodivu však bylo pitelné, jen postupně s rostoucí teplotou ztrácelo tělo a přibývaly trpké tóny. Jak to tu zpravidla píšu při ochutnávkách vín. Není to pivo na celý večer, ochutnat jeden kriegel a jít dál…