Butik v Karlíně

Přišel mi mail, který zas tak často nechodí. Ozvala se Martina se zkušeností, kterou málokdo chce zažít. Na jednu stranu jsem rád, že jsem stále v jejím adresáři, na druhou stranu se mi nečetlo lehko o dobrodružství, se kterým se nám svěřila… Doba covidová nepřináší jen pozitivní okamžiky, vystavuje nás rovněž situacím, o které nestojíme.

Martinu znám vlastně od nepaměti. Přivedl ji mezi nás do tanečního kroužku Impuls kamarád Pepa. Měl čich na šikovné a hezké holky. Jenže nám pak skončila studia, všichni jsme se rozprchli do života, první zaměstnání, vojenská služba, láska, rodina, děti… Potkali jsme se znovu až po mnoha letech, kdy se Pepa potřeboval vypsat ze vzpomínek na dětství, vysokou školu a začátek kariéry, pochopitelně pak chtěl zaznamenat své lásky, které přitom všem potkával. Právě Martina, v té době již úspěšná návrhářka a obchodnice s módními oděvy, mu pomohla s distribucí knihy, kterou Pepa vydal ve vlastním nákladu. Nekup to, když se tam v jeho vzpomínkách najdu jako jedna z ústředních postav …

V noci z úterý na středu se jí v jejím butiku na Sokolovské aktivoval alarm. Nevím, co byste dělali vy, ale koneckonců poplachové zařízení si dáváme právě proto, aby nás upozornilo na situaci, když se někde objeví nežádoucí osoba. Vím, o čem mluvím, já sám jsem se v podobné situaci vyskytl ještě v době, kdy jsem odpovídal za výstrojní sklad. Stát proti nezvanému zloději na metr proti sobě, dívat se mu do očí, pak ho honit, s pomocí dozorčího ho chytnout a nechat zadržet, to se vám zafixuje do paměti na celý život.

Řecké Xinomavro Kali Riza

Jako člověk, který miluje Itálii a ostrov Sardinie obzvláště, přeskakuji mezi řádky Rodanova textu s velkým zaujetím. Vzpomínám na doby, kdy jsem se procházel po Algheru, projížděl krásnou krajinou ostrova s dechberoucí modrou barvou zdejšího nebe umocněnou skalami zbarvenými dočervena nebo seděl v některé z místních hospůdek u kávy nebo sklenky vína. Vzpomínám také na degustaci italských ostrovů, o které se zmiňuje Rodan. 

Přes to všechno, pokud bychom hráli karty, musel bych hlásit trumf. Tím trumfem je víno, které mě tento týden zaujalo natolik, že se dostalo na top desítku mých oblíbených vín. Je jím Xinomavro Kali Riza 2016. Od začátku roku se ze všech stran sype velké množství různých zvýhodněných nabídek vín, většina je od našich známých partnerů, takže je alespoň trochu známe a my bychom nejraději ochutnali všechny. To ale nejde, všechno ochutnat nemůžeme, musíme vybírat.

Cannonau di Sardegna

Jednou z atraktivních degustací, které jsme se spolu s Jardou loni zúčastnili, byla ta, kde jsme ochutnávali vína z italských ostrovů. Kdo nás tu čte pravidelně, tak ví, že jsme vysoce hodnotili zejména dvě odrůdy, které se pěstují především na Sardínii. A to Carignano a Cannonau. V našem rozstřelu to o prsa vyhrálo Carignano, ale i druhé víno v pořadí toho mělo hodně co nabídnout.

Utekl půlrok, ochutnal jsem spoustu italských vín, ale Sardínii jsem míjel. Nebylo to plánované, ale nikde jsem se k vínům z tohoto ostrova nedostal, no ani cíleně jsem po nich však nepátral. Ono koneckonců na ně pořádně narazit nešlo, když jsme všichni celou dobu na home officech a žádné oficiální ochutnávky se od podzimu nikde nekonají.

O to větší radost mi včera udělala italská prodejna Ristorante Gastronomia i Trulli, kolem které jsem musel projít cestou na poštu v Podolí. Nezvu vás na jídlo, stejně by to bylo jen o výdejním okénku a museli bychom si ho pak odnést domů. Upoutal mě spíš velký nápis na skleněné výloze. 20% sleva na vína… No uznejte, tomu se nedá odolat. Italská vína mám rád a pokud mi je někdo nabízí o pětinu levněji, proč do toho nejít?

Sobota s dvěma prvoligovými moravskými víny

Není právě jednoduché si v současné době s někým připít. A to ani na zdraví… Kdyby to stoprocentně pomáhalo, to bych zvedal jednu číši za druhou. Takže žádné party, žádná společnost přátel či kolegů, ostatně v home office ani nikoho z firmy jen tak u sebe normálně nepotkáte. Takže jediná šance je si sednout s rodinou, popovídat, a přitom ochutnat víno, na které ten den prostě dojde řada. Tentokrát se za námi stavila vnučka Verunka se svými rodiči, takže příležitost i chuť na jednu dvě sklenky se našla.

Jako první lahev jsem ze své chladničky vytáhl Krásnou horu. Teda, jasně jde o vinařství ve Starém Poddvorově, ale pro mne je za tímto názvem schovaná kvalita. Řeknu-li dám si Krásnou horu, je mi jasné, ať otevřu cokoliv, vždy to bude zážitek. Několikrát jsem tu již vzpomínal na pravidelná setkání s poddvorovskými vinaři, která již trvají déle než deset let. Jedním z pravidelných otevřených sklepů je ten Marka Vybírala, který nám zde spolu se svou rodinou nabízí špičková vína. Není snadné všechny z naší skupiny přesvědčit, že jeho vína patří mezi nejlepší, třeba pro Danu jsou příliš suchá, ale kdo si už propil jazýček, ten na ně nedá dopustit.

Jednou ze zakoupených lahví právě na předchozích otevřených sklepech byl jejich Riesling, ročníková kupáž 2016 / 2017. Jen jsem si dal nos přes okraj sklenky, ohromily mě pro rýňák typické minerální tóny. Víno krásně po okrajích kroužkovalo, byť jsem si vazkost a petrolejovou zralost musel zatím jen domýšlet. Na můj vkus tam pak bylo v chuti drobet víc kyselinky, byť to vinařství vydávalo za svěží citrusové tóny se stopou bylin. Možná jo, ale třeba té lipoviny a medovosti, typické pro tuto odrůdu, tam moc nebylo. Každopádně oceňuji dlouhou dochuť, a nerozpakoval jsem se sobě i synovi znovu dolít. 

Klikatá cesta k Chardonnay

Máte rádi Chardonnay? V současné době patří mezi módní bílé odrůdy a vinaři se vesměs shodují na tom, že spolu s odrůdami Sauvignon a Ryzlink rýnský dává jedna z nejkvalitnějších bílých vín světa. Není sice nejrozšířenější odrůdou co do osazených ploch vinic, ale rozhodně vede v počtu vinařských regionů. Pěstuje se snad všude. Mimo Francii byla odrůda roku 2007 pěstována především v USA na 44 500 hektarech, hlavně ve státech Kalifornie, Oregon a Washington. Samotná Kalifornie produkuje ročně přes 500 milionů lahví vína této odrůdy. Jeden čas se dokonce ve státech, spíš na západě, používala v restauracích a barech zkratka ABC, což znamenalo „Anything but Chardonnay“. Chtělo se tím říci cokoli kromě Chardonnay, protože vinné lístky byly často zestručněny právě na tuto odrůdu a některým tento trend už lezl krkem.

Ve Francii bylo Chardonnay roku 2008 pěstováno na 42 017 hektarech vinic, tedy o něco málo méně, než v USA. Je hlavní bílou odrůdou burgundské oblasti Chablis, kde dává na těžkých vápenitých kimeridžských jílech světoznámá stejnojmenná vína. Výborně se jí daří též v Cote de Beaune, a slavné apelace, jako Cotton-Charlemagne, Meursault, Puligny-Montrachet, Chassagne-Montrachet, Pouilly-Fuissé či St-Véran znějí každému milovníku bílého burgundského velmi lákavě. Na křídových půdách oblasti AOC Champagne tvoří tato odrůda podstatnou složku šampaňských vín.

Chardonnay najdeme dále v Austrálii, v Itálii, v Jihoafrické republice, v Chile, na Novém Zélandu, v jejím rozšiřování nezaostávají ani v Izraeli. Na celém světě byla roku 2010 pěstována na cca 175.000 ha vinic.

Jedná se tedy celosvětově o významnou odrůdu, proto jsem si dovolil sestavit z různých zdrojů tento krátký úvod. Pokud si pamatuji, o této odrůdě jsme se zatím v širším kontextu nezmiňovali. Proč tomu tak je? Za sebe musím říci, že jsem Chardonnay nikdy moc nemusel. Vyhýbalo se mně, nebo možná já jemu. Asi jsem dlouho nenarazil na žádné, které by mě nějak výrazněji oslovilo. V chladnějších oblastech odrůda dává vína s vyšší kyselinou a zřejmě jsem neměl štěstí narazit na vína, ve kterých by se podařila vytvořit správná harmonie všech složek.

Asi před rokem a půl jsme se s Rodanem vydali na degustaci zaměřenou výhradně na tuto odrůdu. Degustace s názvem „Atlas odrůd“ byla postavena dobře, byla to taková přehlídka stylů kolem světa. Vzorky z Čech i z Moravy, následovala severní Itálie, Argentina, poté Izrael a další vzorky. Zlatý hřeb večera mělo představovat Chablis. Pamatuji si jen celkový dojem a ten byl po pravdě řečeno lehce rozpačitý. Pamatuji si, že mi z hodnocení vyšlo, že žádné z vín nestojí za nákup. Vím, o čem mluvím, často jsem totiž cestoval do Izraele a kupoval velmi dobrá Yardeny z Golanských výšin. Nikdy nezklamaly, možná jen v našich podmínkách je nevýhodou jejich vyšší cena. 

Pak avšak došlo k velkému obratu. Na degustaci La Paulée v Praze jsem ochutnal vína od jednoho vinaře z Chablis, která mě nadchla. Jméno vinařství si už nepamatuji, mohu ho dohledat v poznámkách, ale pamatuji si ten zážitek. Poté následovaly degustace australských vín jako třeba Clyde Park, Paringa Estate nebo Yerinberg, kalifornských vín jako třeba Sebastiani, Cline Cellars nebo Cannonball. Všude samé skvosty, i když přiznávám, že se pohybují v cenovém rozmezí 25-50 USD. Aspoň to nevypadá tak moc, jako cena uvedená v českých korunách.

Možná vás napadá, proč jsem si na to vzpomněl právě teď? Koupili jsme si letos s Rodanem vína z burgundského vinařství Berthenet v Montagny. Já jsem z nabídky preferoval především bílá vína. Jejich Montagny Premier Cru jsou prostě pecka. Zatím sice stále jedu na vlně absolutního nadšení pro bariková vína, nicméně rozumím tomu, že spousta lidí se pomalu přesouvá k jednoduššímu nerezovému provedení a oceňuje čistotu projevu. 

Po ochutnání jsem propadl Montagny Premier Cru Les Perrieres, což je klasické burgundské Chardonnay dokonale využívající barikové sudy, zatím v ročníku 2018. Barva je průzračně žlutá se zlatavým odleskem, ve vůni jsou zralé citrusy až tóny ananasu. Celkový dojem je velmi komplexní, víno je krásně zakulacené. Čeká na mě ještě Mont Cuchot, ten je prý nejpopulárnější z Berthenetovy nabídky a Vieilles Vignes čili výběr ze starých keřů, taktéž barrique.

S potěšením jsem zaregistroval zprávu, že by mohly být u dovozce k dispozici ještě další lahve. Co říkáš Rodane, jdeme do toho? Já bych neváhal ani minutu.

Jarda

Dvě stě třicet pět odrůd pro španělská vína

Dočetl jsem se, že se na španělských vinicích pěstují hrozny až ze šesti set různých odrůd, nicméně těch dvě stě třicet pět je oficiálně registrovaných. Ale popravdě, když si vybavíte španělské víno, co vás napadne? Pochopitelně Tempranillo… Jedna jediná odrůda, co převálcuje všechny ostatní. 

Pokud jste nadšenci, tak si možná vybavíte dvě tři další červené odrůdy typické pro tu kterou oblast, například jak jsem tu v předchozím textu psal o Prioratu a zde pěstovaných Garnache a Carignanu. A abych nebyl skoupý vůči bílým vínům, možná se někomu vybaví taky Verdejo či Albariňo. Takže co z toho plyne pro nás nadšence? Máme-li chuť na typické španělské víno, sáhneme neomylně pro nějakou klasickou Rioju s Tempranillem, možná někdy namíchanou s dalšími odrůdami, každopádně však víno vyškolené v barikových sudech. Máme-li naopak chuť objevovat, poohlídneme se po menších vinařských oblastech a zde pěstovaných méně obvyklých odrůdách vinné révy.

Podle rozlohy španělských vinic, na kterých se jednotlivé odrůdy vinné révy pěstují, vede právě zmiňované Tempranillo. Čím je tato odrůda charakteristická? Pokud si otevřeme nejtypičtější vzorek vína, bude to Crianza. Obvykle zraje jeden rok na barikových sudech a další rok v lahvi ve vinařství, díky čemuž je toto víno plnější a strukturovanější. Tříslovin se i přes tyto dva roky zrání víno nezbaví, ale ovocnému projevu to dává určitou komplexnost. Osobně u této odrůdy nerozlišuji aroma a chuťový projev, hraje to obojí na stejnou notu. Dominují v něm ostružiny, čerstvě utržené višně, lze nalézt příjemný kořenitý tón, možná s náznakem kávy či hořké čokolády.

Nejlepším vínem z odrůdy Tempranillo, ke kterém jsem se dostal na degustaci španělských vín u společnosti BMC Brno, bylo Bodegas 1564, Vino de la Tierra de Castilla, ročník 2004, vinařství Bodega Sierra Norte z regionu La Mancha. Nebylo to sice čisté jednoodrůdové víno, ale Tempranillo v něm převládalo. Daly se v něm najít všechny typické tóny, spolu s harmonickým projevem dubových sudů. Tenkrát jsem mu podlehl natolik, že jsem nakupoval po krabicích a lahve v pohodě přechutnával ještě deset let po sklizni.

Druhou odrůdu, o které se chci zmínit je Monastrell, který mám spojený s dovolenou naší rodiny u moře v oblasti Mar Menor. Pro nedaleký vinařský region Jumilla je typický, osvědčil se tu jako odolná odrůda právě pro svou schopnost odolávat suchům i mrazům. Vína z ní mají hlubokou rubínovou barvu s fialovými odlesky. Mají nasládlou, ovocnou a trochu sušší chuť se stopou dubových sudů, jsou tělnatá a mají hodně alkoholu, hodí se k delšímu zrání, kdy dochází ke zjemnění tříslovin. V přehledu pěstovaných červených odrůd na španělských vinicích zaujímá čtvrté místo.

Jednou jsem již ochutnávce této odrůdy text věnoval, tentokrát se chci zmínit o dalším z vín z Jumilly, které jsem dostal od syna k narozeninám. Bylo to víno pod názvem Pinodoncel, ročník 2018, z vinařství Bodegas Blada. Opět šlo o cuvée, směs Monastrellu, Syrahu a Petit Verdot, v bohaté chuti s vysokou komplexní aromatickou intenzitou, ve které vynikalo červené ovoce a sladké koření. Dobré, ale bez zapamatovatelného zážitku. Určitě předchozímu vzorku vína 1564 nešlapalo ani na paty.

Do třetice se chci zmínit ještě o odrůdě, na kterou jsem narazil teprve nedávno. Už jste někdy pili víno z odrůdy Mencía? V přehledu je na žebříčku ještě níže než výše zmiňované odrůdy, ale stále na krásném šestém místě. Pěstuje se nejvíce na severozápadě Španělska, vyhlášená je zejména ve vinařském regionu Bierzo. Typické pro ni je, že vyžaduje plodnější půdy. Mencía má velký potenciál dávat kvalitní vína s vyšším obsahem cukrů a menší kyselostí. Vína jsou jemná a ovocně aromatická s vyšším alkoholem. Hrozny této odrůdy se hodí pro výrobu mladších vín, případně vín s kratším zráním v sudu.

Já jsem na víno z odrůdy Mencía narazil teprve před nedávnem v Lidlu. Šlo o víno s označením CEO, z ročníku 2018, od producenta Alma Atlántica. Rubínová barva, čistá čerstvá vůně, v chuti drobet do povidel z třešní a dotyk kořenitosti. Víno bylo pitelné, bez výraznějších tříslovin. Dopíjel jsem shodou okolností před tím ten večer víno z údolí Rhony, odrůdově Grenache a Syrah, a právě ta povidlovost a uhlazenost Mencíi byla ve srovnání s ním více než patrná. Jsem rád, že jsem si zaplnil další slepé místo na mapě dosud nepoznaných odrůd, ale pravidelně na mém degustačním lístku se toto víno vyskytovat nebude. 

Rodan

Les Terrasses z Prioratu

Jedu teď několik dní na španělské vlně. Ne že bych pil tato vína v jednom kuse, ale pár ochutnávek z různých vinařských regionů jsem teď dal. Vedle toho jsem se navíc dostal i k zajímavým textům o této vínu zaslíbené zemi a na Seznamu pak k sérii krátkých dokumentů o vínech a jídlech z Baskicka. Určitě se rád časem ke zmiňovaným námětům vrátím.

Než to uzraje, poohlédnu se s dovolením pár let nazpátek. Zkraje uplynulého desetiletí jsem se zapojil do činnosti sdružení, jehož členové u nás rozvíjejí oblast IT Governance. Spadá tam i audit, takže jsem k tomu měl ze své profese blízko. Každé sdružení kromě vzájemné podpory hledá i způsob, jak si zpříjemňovat společně trávené chvíle. A ISACA to umí parádně. Každoročně byla jedna z jejích akcí zaměřena na vědecké bádání některého z vyhlášených moků. Nejčastěji to byly single malt scotch whisky, ale dostalo se tu a tam i na exkluzivní zahraniční vína…

Utkvěla mi v hlavě ochutnávka vín, kterou pro nás jednou uspořádala společnost Advinum. Určitě znáte, je vyhlášená právě orientací na vůbec ta nejlepší vína, na která jen pomyslíte. Něco už jsem v životě ochutnal, ale tehdy jsem dostal do sklenky poklady, které mě popostrčily v objevování krás vín o velký kus dopředu. A vůbec tím největším zážitkem bylo červené Les Terrasses 2007, Alvaro Palacios, ze španělské oblasti Priorat.

Slyšeli jste o vínech z Prioratu? Na španělské poměry je to velmi malá oblast, která se nachází asi 150 kilometrů jihozápadně od Barcelony. Dostanete se k ní, když po pobřeží dojedete do Tarragony a pak zahnete do vnitrozemí, budete postupně stoupat do vyšších nadmořských výšek do podhůří masivu Montsant.  Právě na drsných skalnatých stráních s břidlicovým podložím byly po staletí kultivovány tarasovité vinice. Dlouhá léta vzkvétaly díky úrodné vulkanické půdě a suchému letnímu podnebí, pak však tato oblast koncem 19. století doplatila na příchod fyloxéry. Postupně se pěstování vinné révy začalo obnovovat až v polovině minulého století, ale moc dobré jméno si místní vinaři nezískali, orientovali se spíše na běžná stolní vína.

Takovým vinařským pionýrem se tu na začátku devadesátých let stal vinař Alvaro Palacios, jehož rodina do té doby hospodařila pouze na vinicích v Rioja Baja. Zakoupil zde v Prioratu několik již zpustlých terasovitých vinic, zkultivoval je při zachování původních odrůd Carignan a Garnacha, k nimž začal přimíchávat mezinárodní odrůdy Cabernet Sauvignon a Syrah. V jeho produkci můžete objevit jak snadno přístupná vína, tak skutečné poklady, které si získaly své obdivovatele i mezi nejvyhlášenějšími hodnotiteli, jako byl například Robert Parker. A znáte to, stačí naznačit a šílenství může vypuknout…

Prohledal jsem svůj degustační šanon a našel poznámky z oné ochutnávky. Víno Les Terrasses bylo složeno z 60 % z Carignanu, 30 % Garnachy a 10 % Cabernetu Sauvignon. Prošlo si zráním na barikových sudech, z nichž 25 % bylo nových. Barva vína ve sklence byla hodně tmavá, až fialová. V chuti byly rozhodně znatelné tmavé třešně, ale i lesní plody, borůvky a ostružiny. Nebylo to však jednoduché ovocné víno, břidlice mu předala tóny drcené žuly, k tomu ho prostředí a odrůdy doplnily o mix čokolády, zpracované kůže, šálku kávy espresso či tabákových lístků. Třísloviny byly hodně měkké, celkově mu dodávaly svůdnost a podmanivost.

Komu by tato střední třída špičkového vína byla málo, Alvaro Palacios míří ještě výš. Na jedinečné vinici produkuje další z vyhlášených vín Finca Dofi. V něm již převládá odrůda Garnacha, která je z menší části doplněna Cabernet Sauvignonem a Syrahem. Úplně nejvýše mezi jeho víny je pak L`Ermita, které se jako první v Prioratu dostalo označení gran vinya classificada, jakýsi ekvivalent Grand Cru. Svůj název víno získalo podle svatyně na vrcholu strmé vinice ve výšce 430 metrů nad mořem, zatímco na úpatí začínají hrozny růst jen někde kolem 300 metrů. Toto víno je vyrobeno stoprocentně pouze z hroznů odrůdy Garnacha.

Zajímá vás na konec ještě „veselá historka z natáčení“? Byl jsem pak nedlouho poté na auditu v Českém telekomunikačním úřadu. Prověřovali jsme tam s kolegyněmi nastavené kontroly, chodili jsme po jednotlivých útvarech, mluvili se spoustou manažerů. Úplně na závěr jsem měl domluvenou schůzku s předsedou úřadu. Už byla zkompletovaná zpráva, identifikovány nedostatky a navržena doporučení. Přišel jsem do ředitelny, byl jsem usazen do sedačky a byla mi nabídnuta káva. Sotva jsem začal prezentovat závěry, upoutal mě na stole poměrně velký chaos různých časopisů a knih. Říkal jsem si, svět telekomunikací si to patrně zaslouží, jenže pak jsem strnul. To vůbec nebyly odborné publikace pro techniky. Všechno se to týkalo vína… 

Audit ten den rozhodně nedostal tolik prostoru, kolik by si byl býval zasloužil. Slovo dalo slovo a dva milovníci vína našli společnou řeč a povídali si o tom, co je oba zajímalo víc, než nastavené kontroly. Pan předseda se navíc právě vrátil z mezinárodní konference v Barceloně. A víte, co tam ochutnával? Jasně… Les Terrasses od Alvaro Palaciose z Prioratu. Moc mu tam tehdy chutnalo.

Rodan

Illuminati Vini

Přiznám se, že mě poslední Rodanův text o nejlepších italských vínech pobavil. Taky se ke mně v posledních dnech dostalo několik hodnocení nejlepších vín renomovaných časopisů či vyhlášených hodnotitelů. Mě pro změnu zaujal Wine Spectator, ve kterém se už poněkolikáté na špici objevil Pinot Noir Dundee Hills Reserve 2017, The Four Graces. Zajímavé na tom je, že tento Pinot je považován za nejlepší mimo Francii, a možná vás překvapí, že je z Oregonu. Ale na text týkající se Nového světa, případně Bottle Shocku, se teprve chystám, tak nebudu předbíhat.

Teď však k vinařství Illuminati a jejich Montepulciano d´Abruzzo, o kterém se zmiňuje Rodan. Ne náhodou jsem ukryl zmínku o tomto vínu jen tak ledabyle mezi řádky, když jsem se svěřoval o zážitcích z ochutnaných vín na přelomu roku. Pozorný čtenář si možná všiml, že to bylo dokonce dvakrát. Rodan každopádně, má ode mě bod. Pravdou je, že jde o mimořádné víno a jistě stojí za to se o něm zmínit.

Ale pěkně všechno popořadě. Jak jsem k němu vlastně přišel? Byl součástí jednoho balíčku renomovaných italských vín od naší kamarádky Petry z Wine of Italy. A jen tak mezi řádky, byl tam i Ciacci Piccolomini d`Aragona, kterého Rodan v žebříčku vybraných italských vín zmiňoval.

Vinařství Illuminati by si zasloužilo krátké představení, takže jak to všechno začalo? Vinařství založil v roce 1890 Nicolo Illuminati na pahorcích mezi městečky Nereto a Controguerra v nadmořské výšce 300 metrů nad mořem, na půli cesty mezi Jaderským mořem a Apeninami. Se stejným nadšením pak vedl vinařství s přispěním celé rodiny jeho vnuk Dino, v současné době celé vinařství převzal syn Dina Stefano. 

Illuminati Vini je právem považováno za jedno z nejlepších vinařství v Abruzzu. Je to především zásluha Stefana, že pozvedl vinařství na nejvyšší možnou kvalitativní úroveň. V současnosti má celkem 110 ha vinic osázených především typickými odrůdami pro tuto oblast, tedy Montepulciano d´Abruzzo, Trebbiano a Passerina. 

Vinařství se u nás pravidelně účastní prestižní přehlídky italských vín Gala del Vino Italiano, kterou pořádá společnost Chovan, která sem tato vína dováží. Mnozí z Vás tuto akci znají a věřím, že někteří z vás byli i zklamáni, že se loni bohužel v oblíbeném formátu nekonala. Nicméně, aby milovníci italských vín o nic nepřišli, uspořádal pan Chovan alespoň prezentaci zajímavých vín, byť bez osobní účasti vinařů, kterým to koronavirus neumožnil. Nemohl jsem na této ochutnávce chybět, a právě tam jsem se s víny vinařství Illuminati setkal poprvé.

Hned na úvod chci říci, že oceněné Montepulciano d´Abruzzo, Illuminati, Ilico Riserva 2017, které se umístilo na předních příčkách hodnocení Wine Enthusiast, jsem možnost ochutnat neměl. Pokud vím, Wine of Italy ho standardně v ČR neprodává. Představuje odrůdu Montepulciano d´Abruzzo v základní podobě, předpokládám, že bude podobné vínu Lumeggio.

Ovšem velkou lahůdkou bylo Zanna Montepulciano d’Abruzzo Colline Teramane DOCG Riserva Illuminati Vini. Oblast Colline Teramane je apelací DOCG od roku 2006. Vinice Zanna se nachází na pravém břehu řeky Tronto, na úbočí ve výši cca 300 m n. m., v těsné blízkosti Jaderského moře. Je to nejlepší vinice vinařství.

Jedná se o jednoodrůdové víno, které se vyrábí jenom v příznivých ročnících. Ruční sběr hroznů je samozřejmostí, stejně jako jejich velmi pečlivá selekce před ohleduplným lisováním. Celý proces kvašení v nerezových tancích je bedlivě monitorován a věnuje se mu mimořádná pozornost. Po ukončení malolaktického kvašení se víno stáčí do velkých sudů ze slovinského dubu, kde zraje 24 – 26 měsíců.

Víno má tmavě rubínovou barvu, která časem přechází až do granátové. Ve vůni jsou patrné ostružiny, můžeme najít též sušené ovoce a květy. Je to víno mimořádného těla, s měkkými tříslovinami a sametovým výrazem. Velmi dobře se hodí k červeným masům, uzrálým sýrům, gorgonzole.

Co říkáš Rodane, uděláš si někdy radost a koupíš si některé z vín od Illuminati? Pokud váháš, tak zkus pro začátek Lumeggio, to je ještě celkem dostupné, to se dá pořídit do tří stovek. Zanna je pak trochu výš, na to potřebuješ stovek minimálně sedm, a absolutními peckami jsou Pieluni Montepulciano d’Abruzzo DOCG Riserva a Lumen Controguerra Rosso D.O.C. Riserva, u toho druhého je 30 % podíl Cabernetu. Na to ale padne stovek minimálně dvanáct. Tak na co si ceníš lásku k Multepulciano d`Abruzzo?

Jarda

Nejlepší italská červená vína roku 2020 podle Wine Enthusiast

Některé texty na našem blogu jsou přímočaré… Ochutnám dobré víno, udělá mi radost, vybudí doprovodné asociace a šup s tím na papír. Jiné vznikají průřezově, zpravidla po delším čase, dávám dokupy různé informace, podněty a vzpomínky. Těžko říct, které z nich mi dělají větší radost, zda ty o zážitku nebo ty analytické. Koneckonců, jako auditor bych měl umět po vyhodnocení informace zpracovat. Abych však nebyl tak teoretický, předvedu vám, jak to vypadá, když se informací zmocní mistr oslích můstků…

Rozpoutal to vlastně Jarda svým článkem o portugalských vínech. Pěkně se četl, což o to, mě tam však upoutala úplně jiná, zastrčená informace. Jarda jen tak mimochodem oznámil, že ochutnal fantastické italské víno Montepulciano d`Abruzzo od Illuminati. A to bylo všechno… Jejda, mě to zajímá, proč o tomto vínu tam toho není víc? Jardo, přimlouvám se, napiš, jak ti chutnalo…

Když už mluvím o Montepulciano d`Abruzzo, tato odrůda z uvedené oblasti patří k mým oblíbeným. Když se k ní někde dostanu, rád si ji koupím a okoštuji. Však jsem tu o tom již několikrát psal, jak se stavuji v oblíbené budějovické vinotéce Hroznovka pro jedno takové pod obchodním názvem Epicuro. Jak jsem o tom dumal, přišlo mi, že bych rád sklenku od Illuminati chtěl ochutnat taky. Vyprovokovalo mě to prohledat zásoby v krabicích. Nebylo tam, taky nemohlo, když jsem se k němu doposud nikde nedostal. Našel jsem tam však jiná Montepulciana, jedno jsem si pro radost hned otevřel.

Takže druhá informace je o vínu, které vyrábí sdružení vinařů Cantina Montelliana z Benátska. Kromě vín typických pro tuto oblast nakládá i s hrozny z vinic položených trochu jižněji, východně od Říma, v oblasti Abruzzo, ze kterých produkuje druhou řadu vín nazvanou Cornaro. A právě z té jsem otevřel lahev Montepulciano d´Abruzzo, DOC, ročník 2019. Mlaďounké bylo, ale příjemně se pilo už v tomto stavu. Řekl bych až moc dobře, přišlo mi až dokonale chlastací… Tmavočervená barva, plné ovocné aroma, kyselinka, dobře vyvážené třísloviny, jemná středně dlouhá dochuť. Čím déle jsem si ho naléval do sklenky, tím bylo harmoničtější a tělnatější.

Kdo má s Montepulciano d´Abruzzo zkušenosti, dá mi určitě zapravdu, že se už setkal s různými reprezentanty těchto vín, a to i z Abruzza. Uvedená odrůda se pěstuje v podstatě všude v Itálii, ale přece jen, nejvyhlášenější vína z ní jsou právě z této oblasti. Já jsem se setkal se dvěma hlavními styly. Ten první se vyznačuje měkkými a přístupnými víny, ten druhý pak bohatšími s množstvím tříslovin… Tentokrát jsem se dostal spíš k tomu prvnímu typu, bez výhrad mi udělalo radost, hezky se pilo a zpříjemnilo večer.

Třetí přilepenou informaci vytáhnu z amerického internetového magazínu Wine Enthusiast. Sleduji ho namátkově jen tak, abych byl v obraze, všechno se číst nedá, jsou dny, kdy od nich dostávám třeba i pět emailů. Tentokrát mě však nadpis článku upoutal okamžitě. Redakce se pustila do stanovení devíti nejlepších italských červených vín loňského roku… Zajímá vás to taky?

Na prvních třech místech bylo Barolo, Brovia Garblét Sué, ročník 2016, pak Terre Siciliane, Franchetti – Passopisciaro, Contrada R Nerello Mascalese, ročník 2018, a poté Brunelo di Montalcino, Ciacci Piccolomini d`Aragona, ročník 2015. Všechna tři vína jsou pro mě hodně nedostupná, jen si tak na základě mých zkušeností přiznám, že se umístila v popředí určitě po právu.

V přední části pelotonu měla své místo následující vína, jako je Barbaresco, Castello di Neive, Albesani Santo Stefano, ročník 2017, pak Vino Nobile di Montepulciano, Dei, ročník 2016, za ním Chianti Classico, Fontodi, ročník 2017 a poté Cipressi (Nizza), Michele Chiarlo, ročník 2017. V případě toho posledního zatím vůbec netuším, jaké si mám pod tímto názvem představit vůně a chutě.

Na krásném osmém místě skončilo právě komentované Montepulciano d`Abruzzo, Illuminati, Ilico Riserva, ročník 2017, a žebříček uvedeného magazínu pak uzavírá Primitivo di Manduria, Lirica, ročník 2017.

Máme s Jardou rádi italská červená. Ochutnáváme je na degustacích i soukromých koštech. Každý mezi nimi máme své favority, byť třeba nepatří mezi ta zde nejlépe hodnocená vína, a přiznejme si i důvod,  kterým je jejich zařazení do nejvyšších cenových kategorií. Je však dobré vědět, co nemáme minout v našem putování a objevování pokladů ve světě vína. A pokud na něco narazíme, co za to bude stát, pochlubíme se. Jardo, co třeba Montepulciano d´Abruzzo, Illuminati, stálo by za to něco o něm napsat, ne?

Rodan

Mé milované Alentejo

Přemýšlel jsem, jakým článkem v novém roce začít. Vyhodnocením nejlepšího vína loňského roku? Nejlepší degustací, na které jsem byl? Nebo nejzajímavější cestou za vínem? Nebo třeba nejlepším dodavatelem vín? Možné by to vše bylo. Mimochodem, když už je řeč o nakupování vína, jak nakupujete víno vy? 

U mě probíhá nákup v zásadě pouze plánovaně. Zúčastním se nějaké degustace, víno ochutnám, ohodnotím, rozmyslím se a teprve poté objednám. Impulzivní nákup je tak téměř vyloučen, protože nakupuji převážně pouze od mých stálých dodavatelů. Nevýhodou tohoto přístupu však může být to, že je obvykle nutné objednat nejméně šest lahví, a pak často také několik dnů čekání, než bude zásilka doručena. Nekupuji totiž víno v supermarketech, ale zase bych to nechtěl odsuzovat. Vím, že Rodan někdy do supermarketu zavítá a vrátí se i odtud se zajímavým úlovkem. Já se spíš při nakupování držím prověřených dodavatelů.

To však neznamená, že občas nedostanu chuť na nějaký spontánní neplánovaný nákup. Udělalo mi proto velkou radost, že jsem nedaleko od našeho domu objevil příjemnou vinotéku. Dlouho jsem ji s despektem přehlížel. Měl jsem totiž za to, že to bude jeden z podniků, kde je k mání stáčené sudové víno (pokud je kvalitní, nic proti němu nemám), u kterého se schází vpravdě vybraná společnost násosků se zarudlými tvářemi a nosy (to už je horší). Opak je pravdou, ta naše vinotéka je velice příjemná a mimo vín z České republiky a různých dalších koutů Evropy se zde dají koupit i portugalská vína. Později jsem zjistil, že je výhradním partnerem společnosti Selected Wines, která do ČR dováží vína z Portugalska. Společnost, která je pro mě zárukou kvality.

O portugalských vínech jsme loni psali a shodli jsme se na tom, že určitě stojí za to je blíže poznat. Takže si představuji cestu z práce, koneckonců takhle to Rodan dělá taky, zastavím se ve zmíněné vinotéce a vyberu si jedno víno na večer. Hned, bez objednávek, bez čekání na to, až přijede kamion z Portugalska. Nějak takhle to proběhlo před vánoci. Postupně jsem ochutnal vína z Alentejo, Douro i Tejo, což jsou z mého pohledu nejvýznamnější, i když zdaleka ne jediné vinařské oblasti v Portugalsku. Pokud bych si měl letošní konec roku spojit s vínem, budou to určitě ta portugalská. Ve stínu tentokrát zůstane fantastické Montepulciano d´Abruzzo od Illuminati, Riesling z Mosely i Etna Rosso a její velice zajímavá odrůda Nerello Mascalese.

Prvním z vinařství, jejichž vína jsem ochutnal, je Monte da Ravasqueira. Nachází se v obci Arraiolos nedaleko Lisabonu, statek je rozložen na rozsáhlé části kraje Alentejo. Vynikající geologické a podnebné podmínky přispívají k výrobě nejlepších vín, která Alentejo muže nabídnout. Vinařství investovalo nejenom do výsadby vinné révy, ale také do moderních vinařských a meteorologických zařízení. Kromě výroby kvalitních vín se rovnež zaměřuje i na výrobu korku, olivového oleje a medu. Monte da Ravasqueira Reserva Da Familia, Tinto, 2017 má sytou červenou barvu, elegantní a komplexní aroma s tóny černého ovoce, hub, koření a citrusu. V chuti odhaluje stejný profil elegance s velmi jemnými taniny a dlouhým závěrem. Doplňují minerální tony s náznaky sudu, hořké čokolády, lékořice a květin. Prostě skvělé.

Druhým vinařstvím, jehož vína jsem ochutnal, je Quinta da Pacheca. Je jedním z nejznámějších vinařství oblasti Douro a zároveň jedním z prvních, které své lahve označovalo vlastní značkou. Pacheca Colheita Tinto, 2018, Douro DOC je ostatně zajímavé už kupáží odrůd. Skládá se z odrůd Touriga Nacional, Tinta Roriz, Touriga Francesa, Tinta Barroca, které patří k nejvyhlášenějším portugalským odrůdám. Víno má intenzivní červenou barvu, bohatou vůni plnou květinových tónů, tóny černého ovoce a koření, následuje nádech čokolády a dubu. V ústech je husté, strukturované a složité. V chuti lze nalézt zralé červené ovoce a koření. Závěr má pěknou délku a střední až vysokou persistenci.

Tak co říkáte, navnadil jsem vás na Portugalsko? Už se těším, až se zase zastavím při cestě z práce vybrat si nějakou dobrou láhev na večer.

Jarda

Oranžový pankáč z Kutné Hory

Během podzimních koronavirových omezení jsem poměrně hojně využíval objednávání vín přes e-shopy oblíbených vinařů a dovozců. V krabici vín z kutnohorských Vinných sklepů, kterou jsem si nechal namíchat pro radost ze života, jsem dostal samé povedené kousky. Udržuji si už zhruba patnáct let přehled, co Lukáš Rudolfský vyrábí za vína, ale přece jen, většinou jsem si od něj bral pouze běžné kousky pro večerní popíjení. Tentokrát jsem si vyhlédl špičková vína, která se výrazně odlišují od běžné produkce vinařů v Čechách.

O Rulandském šedém, které perfektně umocnilo baletní představení Louskáček, jsem tu už psal. Tentokrát jsem vytáhl ze svých zásob jinou pecku. Wine Punk ročník 2019, oranžové víno vyrobené z Tramínu červeného ze 42 let starých keřů z vinice U všech svatých. A co víc, bylo vyrobeno kachetinskou metodou v hliněných nádobách kvevri. V nich po dobu osmi měsíců fermentovaly celé hrozny, poté byly ručně vylisovány a z nich získané víno bylo bez filtrace nalahvováno do těžké průhledné lahve pod korunkový uzávěr. 

Odkládal jsem ochutnávku této oranžády pro zvláštní příležitost. Přece jen víno, které v restauracích nabízejí za tisícovku, ve vinařství pak v ceně něco přes sedm stovek, neotvíráte právě každý den. Myslel jsem, že to dáme spolu s Jardou při jednom posezení v mé kanceláři, ale ten den váhal a nakonec odmítl. Raději zvolil italské červené z Valpolicelly, mimochodem taky dost dobrá volba. Tak na něj došlo až nyní, na prahu nového roku.

První, o čem bych se chtěl zmínit, je dojem, který jsem z Wine Punku měl. Jsem stále na rozpacích, zda ho mám nazývat vínem. Jasně, fermentovaná šťáva z vinných hroznů, se odjakživa nazývá po právu vínem, ale přece jen, většina z nás si nechává do sklenky nalít úplně něco jiného. Spíš bych se klonil k zařazení pod název cider, vykvašená šťáva z bobulí tramínu… Zkrátka ve sklence se rozlila svérázná kalně hustá oranžová perlivá tekutina. Zprvu ji doprovázel ne zrovna příjemný kvasnicový odér, který se naštěstí postupně vytratil. O to víc jsem si pak s potěšením válel v ústech koncentrované svěží víno, v chuti suché, silné s třinácti procenty alkoholu, se slušnou kyselinkou a svíravými nahořklými tříslovinami ze slupek. 

Vzhled, vůně i chuť jsou podmíněny způsobem, jakým bylo toto naturální víno vyrobeno. Osmiměsíční macerace celých hroznů a jejich fermentace bez předchozího vylisování se samozřejmě musí ve vínu odrazit. Jak oranžová barva, tak hořkost, perlivost, kvasnice, exoticky ovocný i herbální projev, to všechno je opravdu punkové. Výsledné víno není ani za potřebí sířit, přirozený oxid siřičitý je dostatečný. K ošetření vína byly použity ve vinařství květy řebříčku, jako přírodní antioxidant. Než jsem stačil víno vypít, celé dno lahve pokryly jemné kvasniční kaly.

Určitě tím hlavním, co bylo důvodem ochutnání tohoto Wine Punku, byla použitá kachetinská metoda, víno bylo vyrobeno v keramické nádobě kvevri připomínající svým tvarem amforu. Pro svou velikost se nádoba nedá vytočit na kruhu, postupně se tedy na sebe nalepují pásy hlíny, pak se pro vypálení kolem postaví cihlová pec. Po vychladnutí je vnitřní povrch kvevri potažen zahřátým včelím voskem. Nakonec se nádoba zakope částečně nebo celá do země. 

Tento způsob fermentace hroznů mě přitahuje již delší dobu, hraji si i s myšlenkou, že si pořídím dvacetilitrovou keramickou nádobu, zakopu ji někde na zahradě u vinice pod nezámrznou úroveň, naplním svou úrodou hroznů a budu čekat na zázrak… Těch pochybností, zda by z toho něco bylo, je zatím více než odhodlání se do toho pustit.

Kachetinská metoda pochází z Gruzie, a to již od šestého tisíciletí před naším letopočtem. Kvevri nádoby používané ve Vinných sklepech Kutná hora však nepocházejí z Gruzie. Nechali si je vyrobit v České republice z hlíny vytěžené na kutnohorských vinicích, aby u svých vín podtrhli jejich místní specifickou a autentickou chuť. 

Wine Punk stálo za ochutnání, ale je to tak, jako s většinou naturálních vín. Někomu chutnají, jinému ne. Doma jsem s oranžádou z Tramínu fermentovanou v kvevri u Dany a Týny moc nepochodil. Sám jsem z těch několika skleniček spíš rozpačitý. Kvevri je zázrak, ale než hliněnou nádobu zakopu u sebe na zahradě, musím dojít k přesvědčení, že to za to stojí. Takže ještě mě čeká několik dalších studijních misí za výrobci kvevri vín.

Rodan  

Nemáte-li Amarone, tak si dejte Amicone…

Amarone, víno z italského vinařského regionu Veneto, z oblasti severně od Verony, nazývané Valpolicella, je mezi milovníky vína svým způsobem fenoménem. Každý o něm slyšel, málokdo ho však pil. Mezi jeho základní charakteristiky patří, že je vyráběno jako cuvée z méně obvyklých místních odrůd vinné révy Corvina a Rondinella, případně z dalších schválených autochtonních odrůd. Pro první z uvedených odrůd je typické, že má vyšší kyselinky a ovocnější projev, druhá sice aromaticky nevyniká, ale má slušnou barvu a dává vínu strukturu. 

Typické je, že se hrozny lisují až jako částečně usušené na přelomu ledna a února následujícího roku a procházejí více než měsíční fermentací. Výsledné suché víno, které dostalo svůj název díky svému hořkého projevu, pak dosahuje vysokého procenta alkoholu, začíná někde na 14 %, ale jsou i Amarone s 17 % alkoholu. V chuti lze hledat třešně, višně, švestky, borůvky, ostružiny, čokoládu, perníkové koření a zralé rozinky. Vína různých výrobců se pak liší i dalšími tóny, jako je tabák, černý čaj nebo kouř z dřevěného uhlí.

Měl jsem párkrát šanci ochutnat vzoreček Amarone na degustacích italských vín, ale ještě se mi nepodařilo se s tímto typickým italským vínem sžít. Koneckonců, ceny taky nejsou k většímu holdování právě příznivé. O to více jsem zpozorněl, když jsem na předvánočním nákupu v Makru narazil v akci na jiné víno v krásné těžké lahvi s názvem Amicone. Navíc s dovětkem, že se vyrábí ve stejném regionu, ze stejných odrůd a podobným způsobem jako slavné Amarone. Jinak je to asi vše, co je spojuje, na rozdíl od něho se nezačleňuje do žádného DOC či DOCG, je nabízeno jako IGT. Ale i tak, uznáte sami, kdo by odolal…

Ochutnal jsem tedy Amicone, ročník 2017, z nabídky švýcarské nadnárodní vinařské skupiny Schenk Group, která v Itálii rozvíjí několik značek díky spolupráci s kvalitními malými producenty působícími v různých regionech. Právě v oblasti Valpolicella spolupracuje s vinařstvím Cantine di Ora, které je pod Amicone podepsáno. Vedle toho zde nabízí i Amarone, Valpolicellu Ripasso, Soave a další vína.

Jak mi tedy toto malé Amarone chutnalo? Suché rubínově červené víno plné chutě, aromaticky ho charakterizuje ovocitý projev, ve kterém jsem identifikoval černý rybíz, maliny a tmavé třešně. Každopádně víno bylo sametově měkké, možná až marmeládové, s nádechem koření a čokolády. Kromě fermentace moštu z vysušených hroznů v nerezu pak víno dozrálo i v dubových sudech, což se na celkovém projevu rovněž podepsalo. Mohu potvrdit, že doporučení si ho nalít pro zahřátí během dlouhých zimních večerů pro něj i díky poměrně vysokému alkoholu sedělo. Čím déle jsem měl lahev otevřenou, tím zalézaly taniny do pozadí a projevovala se v něm ovocná zavařenina. 

Do porovnávání s velkým Amarone se zatím pouštět nebudu, sblížit se s ním mě ještě čeká. S klidným svědomím však mohu Amicone doporučit. Nehledejte v něm mimořádný zážitek špičkových vín z Piemonte, ale určitě mnohému dokáže zpříjemnit večer a skvěle doplní potěšení z hovězího steaku na talíři.

Rodan

Novoroční rozjímání u skleničky vína s Jaroslavem, vinařem z Čejkovic

Čekaly nás pravidelné otevřené sklepy v Novém Poddvorově a my jako naschvál neměli v tom daném roce včas zarezervované ubytování v nedalekých Čejkovicích. Začali jsme se obracet na spřátelené vinaře, zda by o něčem nevěděli… Podařilo se. Jeden z malých vinařů, se kterým jsme se ani do té doby nikdy nepotkali, právě dostavěl svůj penzion a v daný termín ho měl volný. 

Právě tak jsem se seznámil s Jaroslavem Pavkou. S vinařem, který má shodný osud, jako řada mu podobných malých vinařů na Moravě. Po rodičích převzali vinohrad a pokračují ve vinaření v zásadě až po práci ve svém volném čase. Sám vím, jaká je to řehole sedět na více židlích současně, proto pana Jaroslava obdivuji, když se mu víno povede a nám udělá radost.

Navštívil jsem již mnoho sklepů malých vinařů, zajímá mě vždy u nich, na jaká vína jsou hrdí, co je jejich takzvaná vlajková loď. Není vždy lehké si každoročně udržet svou kvalitu, někdy je to lepší, jindy se snad všechno proti vám spikne. Přesto vím, že vinař udělá všechno proto, aby se za své víno nemusel stydět. 

Takovou vlajkovou lodí je pro pana Jaroslava odrůda Golubok. Zaujala mě, však už jsem tu také o ní v jednom textu psal. Z vyprávění jsem se dozvěděl, jak složitě se hledala cesta, jak Golubka zkrotit, aby jeho hrozny dávaly překvapivě dobrá vína. U Pavků ji našli, přistupují k této barvířce jako k bílému vínu, jen hrozny rychle vylisují, obejdou se bez macerace na slupkách. I tak jsem za těch pár let zaznamenal, že někdy je víno pohádkově ovocné s kousky čokolády, jindy trochu trpké, nepřístupné a s vyšší kyselinkou. Letos jsem díky pandemii neměl šanci vína pana Jaroslava přechutnat, tak mě napadlo, abych se na to v krátkém rozhovoru zeptal.

R: Jaroslave, tak jak se Vám letos Golubok urodil? Je asi předčasné ochutnávat letošní víno, nebo ho už máte na lahvích? Jaké bude toto neobvyklé víno z letošního ročníku? Povedlo se?

J: Golubok z celkem komplikovaného vinařského roku 2020 samozřejmě ještě leží v dubových sudech a zraje. Myslím, že jsem se s ním i letos popasoval celkem dobře a už i v tomto ,,surovém,, stavu vypadá velmi zajímavě. Tóny černého rybízu, které ho charakterizují, se již začínají projevovat. Předpokládám, že první ze tří 225 litrových sudů půjde do lahví v březnu. Abych ho udržel co nejdelší dobu v sudu tak lahvuji postupně a většinou poslední soudek dělám těsně před vinobraním.

R: Vozím si od Vás více bílých vín, červená jsou ve Vašem sortimentu v menšině. Přesto právě ta řadím mezi nejosobitější. Přiznám se, že například odrůdě André jsem se vyhýbal do chvíle, než jsem z ní ochutnal víno vyrobené od Vás. Jak jste se k pěstování André dostal a jaké úspěchy s touto odrůdou sklízíte? 

J: Odrůdu André máme ve své vinici, která byla vysazena v roce 1991. Je to odrůda, která potřebuje na to, aby dala dobré víno, hodně sluníčka, redukovanou sklizeň a hrozny z této vinice jdou na mlýnek jako poslední. Hlavně si musí poležet v sudu, na co kladu velký důraz. Člověk na Andréčko musí být trpělivý a dát jí čas. Takže minimálně rok a více v sudu. Pak dá krásně ovocné víno s tóny přezrálých višní. Ve většině vinařství už ji nenajdete, ale lidé o ni mají zájem a prodává se velmi dobře.

R: Do třetice se ještě zastavím u Vašeho Merlotu. Někdo by možná namítnul, že mu chybí mohutnost těla, na což je zvyklý od vinařů na jihu Evropy, že je to jen takové lehké svádivé červené… Ale v tom je právě ono kouzlo. Dokáže udělat radost, příjemně se u lahvinky sedí a povídá. Ač nejsou hrozny této odrůdy z Vaší vinice, budu držet palce, aby se dařilo tato dobrá vína produkovat i nadále. Jaký je Merlot ročníku 2020, školíte ho v barikových sudech?

J: Hodnotit Merlot 2020 je ještě velmi brzy. Je to odrůda, která dlouhodobé ležení v sudu potřebuje a rok je minimum. Takže momentálně leží ve starších 225 litrových sudech na jemných kalech a zatím bez přidané síry. Po odbourání kyseliny jablečné, což je u všech našich červených vín samozřejmost, byla celková kyselina 5,5 g/l. A to je na letošní rok velmi slušné. Díky ležení v sudu kyselina ještě spadne. Po prvním stočení z jemných kalů, asi koncem ledna nebo v únoru dám část produkce do dvou barikových sudů. 

R: Zatím pálím otázky na vína, která u Vás obdivuji, ale ani jsem se nezeptal, jaká Vaše vína řadíte mezi své favority Vy? Které z nich Vám osobně chutná nejvíce? 

J: Já si dám víno podle aktuální nálady a chutě. Většinou suché nebo polosuché, ale hodně často sáhnu po Neuburském. Pro mě je to odrůda velmi nedoceněná. Víno s neutrální aromatikou, mohutným tělem a je ho, jak mi říkáme, ,,plná huba,,. Pokud ho necháte ležet na sudu a pak i nějakou dobu v lahvi, tak je jedinečný.  Bohužel ,,najburk,, už v nabídkách vinařství moc nenajdete a myslím si, že je to velká škoda. Za mě, do našich vinic historicky patří.

R: Kdybyste si chtěl udělat co možná největší radost vínem odkudkoliv ze světa, jaké byste si vybral? Máte pro nás nějaký tajný tip na dobré víno, o které bychom se měli zajímat? 

J: Je to těžké, nejsem zrovna znalec zahraničních vín a popravdě je ani nijak nevyhledávám, protože jako mladý začínající vinař jsem nepil ještě spoustu skvělých vín z moravských tratí. Jsem spíše patriot a myslím si naše moravská vína jsou taky světová. Takové vlašáky z viničních tratí pod Pálavou, třeba z Perné, z viniční trati Purmice, po těch rád šáhnu. 

Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Šťastný nový rok na vinicích, ve sklepě vinařství i pro Vaši rodinu...

Rodan

Ohlížíme se proto, abychom mohli jít zase o kus dál…

Listuji záložkami našeho blogu mapujícími loňský rok, jsou rozdělené po měsících, a pak pěkně po dnech, kdy jsme se s Jardou dostali k tomu, abychom publikovali jeden z textů dotýkajících se nekonečného světa vína. Zvažuji, jak se s tím vypořádat… Jasně, že je spojuje společná niť, a tou je víno, ale to by nebylo zas tak nic mimořádného. Proč se tedy našli dva blogeři, co mají stále chuť předkládat ostatním své myšlenky? Proč se najdou čtenáři, kteří jsou na ně zvědaví? V čem je tedy jádro pudla?

Začítám se do několika textů Koštýřovin, ke kterým mám obzvláště silný vztah. Myslím si, že se v nich povedlo popsat trochu víc než jen, že ochutnávané víno bylo sladké nebo kyselé, případně z jaké bylo odrůdy. Cítím v nich jedinečnost okamžiku, kdy jsem dané víno pil, s kým jsem si o něm u sklenky povídal, kde jsme ten večer společně seděli a jak jsme si to užili. Možná mě to napadá… Vždyť ty naše texty jsou vlastně o vztazích. O vztahu k vínu, o vztahu k lidem, které máme rádi a se kterými se v životě rádi potkáváme, o vztahu mezi našimi emocemi uvnitř nás samotných.

Popsat zážitky spojené s ochutnávkami vína, ať ty čerstvé, které doprovázely běžné dny uplynulého roku, nebo ty zaseté hluboko v našich vzpomínkách, možná by se tam i ztratily, což by bylo určitě škoda, je vlastně to nejjednodušší. Pro nás je to ono několikrát zde opakované hledání toho nejlepšího vína na světě, auditorské srovnávání aktuálního obsahu skleničky s osobními preferencemi, pochopitelně ovlivněnými zkušeností sdílenou s lidmi, na jejichž názor se nebojíme spolehnout. 

Současně každé z vín chceme zasadit do prostředí, kde zrály hrozny vinné révy, do místa, které jim předalo svou jedinečnost, specifičnost a osobitost. Je za tím pochopitelně i spousta práce vinařů, které si vážím, takže pokud si to zaslouží, tak většinou jen chválím, pokud ne, pak se nepouštím do kritiky ochutnávaných vín. Zkrátka vyzdvihnu jen ta, co se povedla, ta druhá nechám propadnout sítem zapomnění.

Z textů o konkrétních vínech, o kterých jsem tu psal, jasně vyplývá, jaká vína obdivuji, ať už se to týká bílých či červených odrůd a jejich stáří, v jakých byly přívlastcích, z jakých oblastí či konkrétních terroirů pocházely, jakými vinaři byly vyrobeny… Tu a tam narazím i na své možnosti zaplatit za víno částku, která je zpravidla limitující pro to si dané víno dopřát.  V těchto případech jsem vděčný za řízené ochutnávky, kdy se cenové nároky na jednotlivá vína srovnají a alespoň degustační vzorek drahého vína mi umožní si udělat představu, zda jsem u cíle, a to nejlepší víno právě našel, nebo mám v hledání pokračovat. 

Mám-li za rok 2020 něco vyzdvihnout, tak to byla ochutnávka vín dvou burgundských vinařů nové generace Thibauda Clergeta, hospodařícího v apelacích Volnay, Pommard, Meursault, a Auréliena Verdeta vlastnícího vinice v prestižních lokalitách napříč Côtes de Nuits. Burgundské Pinot Noir mám rád, jakýkoliv z povedených vzorků mi vždy udělá velkou radost. 

Láska k červeným vínům z Burgundska trvá léta, přesto jsem jim občas nevěrný, a to tehdy, když podlehnu i dobrým vínům z ostatních koutů Francie nebo v poslední době italským supertoskáncům. Rozjařený si s nimi užiju, abych se pak pokorně vrátil k burgundským vínům, která mi v životě poskytla spoustu potěšení. Rozhodně chci o jejich ochutnávkách psát i nadále, stejně tak budu pokračovat ve sdělování zážitků z toho mého „zahýbání“ při objevování vinných pokladů z různých konců světa. Pokaždé, když mě zaujme něco, co bude stát za povšimnutí, rád se o to s vámi podělím.

Nejvýznamněji na mě dopadají publikované texty, ve kterých se ve vzpomínkách vracím nejenom k vínům, ale i k lidem, se kterými jsem tato vína ochutnával. Zejména mi udělá radost, když se v nich podaří zachytit často jedinečná a neopakovatelná chvíle, ono kouzlo okamžiku. Nevím, jak to máte vy, ale já si to často pamatuji i poté, kdy na vše ostatní zapomenu. Vlastně zbude jen ten pocit, že nám tam s někým bylo moc dobře. Víno, které jsme pili, kolik jsme toho vypili, co nás to stálo, to všechno se postupně vytratí. Zůstane jen zážitek z toho, jak jsme si užívali života… 

Jsem rád, že mi již pár lidí z mého okolí řeklo, že se jim text, ve kterém se našli, líbil, byť to třeba nebylo ve skutečnosti úplně přesně tak, jak jsem to popsal. Přinesl jim zpětně něco nového, co si třeba dříve neuvědomili… Jasně, přál bych si je mít vedle sebe co nejdéle, i když pozoruji, jak nám život v tom uplynulém roce nějak proklouznul mezi prsty. Zdaleka jsme se spolu nemohli setkávat tak, jak bychom si přáli.  

Ve vzpomínkách na ochutnávaná vína budu i nadále mapovat mé emoce, často je pro mě důležitější vyzdvihnout atmosféru, která na mě působila, než nabízet detailně všechna fakta, jejichž popis ostatní koneckonců mnohdy ani nezajímá. Po pravdě v některých případech ani zajímat nemusí, pak si je nechám raději jen pro sebe. Pokud se mi podaří do textů dostat více příjemných chvil s mými blízkými či lidmi, se kterými se rád bavím a nechám si od nich můj život obohacovat, budu i v tom nadcházejícím novém roce spokojen. 

Těžko se mi ze spousty popsaných setkání s vinaři, prodejci vín a sommeliery vybírá ten největší zážitek uplynulého roku. Snad si to s nikým nerozházím, když vyzdvihnu navázání kontaktu s Terezou, zástupkyní Nového vinařství z Drnholce. Při rozhovorech o vínech, které jsem s ní vedl a koneckonců i zde na blogu publikoval, mi přišlo, že jsme přitom naladěni na stejnou vlnu a máme si o vínech mnohé co říct. 

Nejobtížněji se budu srovnávat se vztahem, který se týká mě samotného. Nevím, zda je úplně přenositelný na všechny čtenáře, ale to ani není cílem. Jsou chvíle, kdy se potřebuji vypsat z toho, co mi víno dává. Ať už na vinici či při zpracování hroznů, nebo při hledání dobrých vín a pátrání po rodném listě každého z nich. Jsou to texty týkající se mých myšlenek, úvah a představ. Rád se budu i v novém roce pouštět na hranici intimity, kdy nejen já při psaní, ale snad i čtenáři budou cítit potěšení ze slov, které vlastně interpretují úplně něco jiného, než je v nich obsaženo. Proto jsem zatoužil se vykoupat ve sklence vína či zatančit s moravským švihákem ve slováckém sklepě…

Poděkování všem, kterým přináší čtení našeho blogu radost, za to, že na nás nezapomínají a stále se na naše stránky vrací. Budeme v publikování nových textů s Jardou pokračovat.

Rodan

PF 2021

S blížícím se koncem roku nastává čas na jeho zhodnocení. Všude slyšíme, že to byl rok šílený, komplikovaný, nepředvídatelný a mnoho dalších negativních přívlastků. Je to samozřejmě pravda, ale určitě přinesl i něco dobrého. Jedním z těch dobrých počinů je vznik našeho blogu, tak pojďme zhodnotit uplynulých 9 měsíců, co se na Koštýřovinách pravidelně objevují naše texty.

Publikované blogy zahrnují všechny oblasti a témata týkající se světa vína, odrážejí naše zážitky nebo vzpomínky. Snažíme se to ozvláštnit i rozhovory a fejetony zamýšlejícími se nad vším, co k vínu patří, případně zavítáme i do světa snů a fantazie. 

Nikdy jsme si s Rodanem neurčovali, kdo a jak bude co psát, nicméně tak nějak přirozeně vyplynulo, že já jsem se letos častěji věnoval vínům ze zahraničí, zatímco Rodan stíhal mapovat i domácí scénu. Je však patrné, že letos jsme se hodně věnovali Itálii. Italská vína jsou našimi favority a asi jsme měli i štěstí na zajímavá setkání s dovozci a vinaři právě z Itálie. Rozmanitost a současně kvalita italských vín si naši pozornost jistě zaslouží.

Vyzdvihnul bych pravidelné degustace s našimi přáteli, dovozci a sommeliéry, díky nimž jsme měli možnost poznat různé kouty světa a mnoho zajímavých vín ochutnat. Však jsme se vám také s Rodanem snažili vždy zážitky zprostředkovat. Za sebe bych asi jako nejpovedenější označil setkání s australskými a kalifornskými víny. Už dlouho se připravuje porovnání s Evropou, moc se na to těším a určitě se o tom zmíním. Já vím, slibem nezarmoutíš, ale toto předsevzetí musím naplnit, už jsem vám to tu koneckonců jednou sliboval.

Jaké novinky náš blog v tom novém roce čeká? Pokud to situace dovolí, mám v plánu dvě cesty do Francie, takže to samo naznačuje, že by se mohla francouzská vína v našich textech objevovat častěji. Jinak však myslím, že zásadní novinky náš blog nečekají. Určitě nezapomeneme na naše domácí vinaře a doufám, že se za nimi budeme moci vypravit, třeba na otevřené sklepy. Těším se, že konečně uvidím Nový Poddvorov a zažiju místní atmosféru, o které tu Rodan poutavě psal.

Závěrem ještě pár slov o tom, jak ten konec roku slavíme u nás. Zpravidla to probíhá ve třech etapách. Tradičně se všichni sousedé schází den před Štědrým dnem, aby si popřáli hezké Vánoce, ozdobili s dětmi stromeček a něco popili. Bývá to většinou směs všeho možného. I letos akce stromeček proběhla, naštěstí jsem vše přečkal bez úhony, vystačil jsem si s lahví Sauvignonu ze Starého Vrchu. 

Mezi svátky mám narozeniny, i ty letos proběhly komorně, následně jsme si ještě připili s Rodanem v jeho kanceláři a při několika vzorcích dobrého vína existenci blogu důstojně zhodnotili. A Silvestr? Bubliny k němu patří, takže proč ne. Ale u nás to není ve stylu půlnočního otevření lahve. Za mě to vidím tak, že bychom všechno, co jsme do té doby vypili, úplně zabili, a první den nového roku by za moc nestál. Hezky si to tedy rozložíme po celý večer. 

Takže všem přeji do nového roku hodně zdraví, optimismu a vykročit pravou!

Jarda