Na vinici s pány Simonitem a Sirchem

Období, kdy se láme únor do března je pro mě každoročně obdobím střihu vinné révy. Je důležité odhadnout ten správný okamžik, aby už nemrzlo a současně aby se předešlo tomu, než se míza opět rozlije po svých drahách do jednoletých tažňů, na kterých si právě smlsnou mé ostré zahradnické nůžky. Rány totiž pak stačí před oživením révy zaschnout a tolik nepláčou. Je to však často boj, vinici mám sto dvacet kilometrů od domova, takže se to musí potkat alespoň s trochu snesitelným počasím a víkendem, kdy mám volno a mohu se vinné révě věnovat.

A to právě o tomto víkendu nastalo. Přiznám popravdě, že mě k tomu i výrazně přiměla naše proklínaná vláda, která od nadcházejícího pondělka zakázala cestování do jiných okresů. Takže jsem musel jednat rychle bez velkého rozmýšlení, když vinice není ani mojí prací, ani cestou k lékaři.

Třetí generační vínoviny

Na začátku devadesátek to tu prdlo. Padl starý režim, v tom novém si mnozí z nás našli novou práci, ve které začali dělat profesní kariéru. Kdo měl štěstí, tomu během tohoto nového desetiletí díky těm všem změnám narostly platy v řádech desítek procent, takže si mohl dovolit i občas koupit některá z vín, o kterých se nám dříve ani nezdálo a nyní se k nám z čista jasna z původně zapovězených západoevropských vinařských velmocí začala dovážet.

Když si to tak vybavuji, tak jsem zažil řadu změn, budu-li se držet vína, tak to v podstatě bylo jedno velké dobrodružství. Zkraje jsem byl ještě rozhodně klasický český pivař, který najednou díky cestování měl možnost ochutnat úplně jiná piva a porovnat je s těmi našimi. Při cestách do Anglie a Irska jsem pak přišel na chuť whisky, až jsem se tím stal mezi svými přáteli vyhlášeným, žádná oslava se bez toho neobešla. Nicméně, co muselo přijít, přišlo. Potkal jsem se s vínem a náš vztah se začal postupně prohlubovat. 

Syrah ze severní Rhony

Shodli jsme se tu s Rodanem v našich textech na tom, že za současného stavu, kdy je pořád všechno zavřené, se velice obtížně píše o zážitcích spojených s vínem. Můžeme se samozřejmě ponořit do vzpomínek, těch by určitě bylo hodně. Jde ale taky o chuť něco sepsat. U mě to funguje tak, že jakékoliv setkání s přáteli mě nabije energií a nápady se hrnou samy od sebe. Může to být ale i degustace, na které nikoho neznám,  může to být třeba i koncert, hlavně ať je to naživo. Sociální interakce bezpečně funguje. Funguje to ale i naopak, sedět doma u sklenky vína je sice někdy příjemné, ale já jako tvor společenský potřebuji mezi lidi. Mimoto mě vůbec nebaví nudné texty, které začínají slovy „včera jsem si otevřel lahev toho a toho“ a analyticky popisují, co že to proteklo hrdlem. Tudy se náš blog ubírat nechce.

Situaci rozhodně nepřispívá aktuální stav v naší zemi. Nesouhlasím s naší vládou téměř v ničem, ale byl bych ochoten respektovat její opatření, pokud by byla alespoň důvěryhodná. Přes naprostou ideologickou prázdnost vládnoucích je tím nejhorším absolutní ztráta důvěry. Vládnout podle Facebooku a marketingových průzkumů se nedá. Takže pokud někdo slíbí, že otevře obchody nebo školy a díky tomuto slibu prosadí další restrikce, které nedokáže vysvětlit a slib poté nesplní, nemůže počítat s důvěrou ostatních. Takový a čím dál horší pocit mám z posledních dnů. Ale dost politiky.

Červenobílá sobota

Začnu postřehem, ke kterému mě přivedl nedělní televizní cestopisný pořad o vojvodinské metropoli Novi Sad. Na nedalekých jihovýchodně položených vinicích podél Dunaje se pěstuje odrůda, o které jsem doposud neslyšel. Jak je to u vás? Pili jste někdy Bermet, originální srbské dezertní víno?

Není divu, že jsem ho zatím nepil, populární bylo zejména v minulých stoletích na evropských královských dvorech. Značné množství si například nechávala dovážet pro svou potřebu Marie Terezie. Jako pochoutka se Bermet podával údajně i na Titaniku. Abych alespoň drobet poodkryl tajemství tohoto vína, charakterizuje ho výrazná aromatika, nádherná sladká chuť, i vysoká míra výsledného alkoholu dosahující 15 až 18 procent. 

Druhé generační vínoviny

Roky na přelomu dalšího desetiletí mám spojené se vstupem do dospělého života. Po roce osmdesát končila škola, všichni jsme se rozprchli zpátky domů, sotva jsme se rozkoukali, nás kluky čekala vojenská služba, pak první zaměstnání, lásky, svatby, budování vlastních domovů a děti… 

Co se týká zážitků ze světa vína, musím hodně zapátrat v paměti. Určitě si vybavuji mou první návštěvu moravského sklípku, byť byla naprosto necílená, tak jak to tehdy bylo vlastně normální. Objednala se Karosa pro čtyřicet osob, vyhlásil se víkendový svazácký zájezd na Moravu, jel každý, kdo měl čas. Ostatně bylo jedno, zda člověk byl na víno, pivo nebo kořalku. Všechno se tak nějak během onoho hurá zájezdu stihlo, jen se muselo chtít společensky unavit.

První generační vínoviny

Texty, které tu teď s Jardou zveřejňujeme, směřují čím dál víc od reportáží z ochutnávek zajímavých vín k úvahám, do kterých se pouštíme proto, že máme takzvaně už něco napito… Snad to naši čtenáři vydrží a něco jim to naše rozjímání přinese. Dnes to ode mě bude opět podobně. Pár aktuálních námětů sice nosím v hlavě, ale než se urodí ta správná pointa, tak ještě další poohlédnutí. 

K tomu, co tu chci napsat, mě vlastně přiměl dnešní mail od spolužáka z vejšky. Aby mu z této koronadoby nehráblo, napsal si písničku. Nejprve dal na papír text, na něj složil hudbu, ve studiu to nahrál a nazpíval, pak k tomu natočil klip a teď to celé zveřejnil na you tube. Takové generační vzpomínání na muziku jednotlivých desetiletí, kterými jsme my šedesátníci v našem životě prošli. Takže o muzice už to tu je, co však víno?

Světlo na konci tunelu?

Poslední minimálně dva týdny mám pocit, že jsem pořád o krok pozadu. Prostě nestíhám. Přispívá k tomu množství úkolů, které se na mě hrnou. To by bylo za normálních okolností dobře, nicméně na mě se bohužel hrnou úkoly často nesmyslné a související s bohužel pořád stavem nenormálním. Mám na mysli zejména uzavření škol. Homeoffice a online výuka v pětičlenné rodině a standardní velikosti bytu spolu prostě nejdou dohromady. Když už se konečně najde chvilka na setřídění dojmů, které mě v souvislosti s vínem napadají, najde se někdo, kdo mě předběhne.

První byla myšlenka o tom, že bych se podělil se svými dojmy z bedýnky z Beaujolais od pana Skleničky. Předběhl mě jak Skleničkův blog, tak koneckonců i Rodan, který o Gamay a vínech z Beaujolais napsal hezký článek. Vystihuje to přesně moje dojmy, takže se nechci opakovat. Vůbec jsem nevěděl, že existují Beaujolais Cru a že jich hned 10. Mohu potvrdit, že jsem z vín vinařství Chateau de Durette velmi mile překvapen. Zatím jsem ochutnal 3 lahve a všechny byly skvělé. Lehčí ovocný projev, pěkná struktura, tóny koření jako hřebíček nebo pepř, pěkně integrované třísloviny a nižší obsah alkoholu.

Na valentýnské téma

My starší chlapi, co jsme půlku života prožili za totáče, svádíme jednou ročně už třicet let vnitřní boj. Kdyže to máme projevit náklonost svým protějškům? Postaru, klasicky osmého března na emdéžet, nebo ponovu 14. února na svatého Valentýna? Já si s tím zas tolik hlavu nelámu. Slavíme to obojí… Pokud je příležitost, tak na jarní kvítky, polibek a lahvinku vína zpravidla dojde.

Využívám tak tohoto textu, abych se zamyslel, jaké víno by bylo pro tuto příležitost nejvhodnější. Ale jak to beru, tak to beru, univerzální recept pro výběr toho nejlepšího nenajdu. Vždy to bude záviset na tom, koho chcete potěšit. Vycházím tedy z klasického modelu, že ten, kdo z lásky dává, je muž, a ta, kdo se nechává dobývat je žena. Nabídnu pro vás tři varianty.

Reportáž psaná o Fučíkovi…

V dětství jsem přelouskal stovky knížek. Často jedním dechem. Sotva jsem večer zalezl pod peřinu, našel jsem mezi listy záložku z předchozího dne a okamžitě se ponořil do dobrodružných příběhů. Prožíval jsem je spolu s hrdiny až do chvíle, kdy mě přitom nachytali rodiče a dopadlo to vždycky stejně. Zhasli mi lampičku a děj se pak přenesl ve tmě pokoje pouze do mých snů. Převtělil jsem se do role hlavní postavy a prožíval vše na vlastní kůži, mnohdy jsem si toho vysnil ještě spoustu navíc. 

Mezi přečtenými knihami, na které se nezapomíná, byla i Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka. Pro školáka na základce pochopitelné. Teprve nyní v dospělosti mám možnost posoudit, jak to ve skutečnosti vlastně bylo. Co naplat, nic není v životě černobílé. A to platí jak pro literaturu, tak i pro svět vína. Třeba ta vína, co pocházejí z Mikulova od Petra Fučíka. Je to sice oslí můstek, ale proč ne. I jeho vína totiž nejsou černobílá.

Něco na tom Gamay je…

Naposledy jsem se tu na blogu toulal francouzským regionem Beaujolais v půlce listopadu loňského roku. Připravil jsem stručnou vizitku o typických vínech této oblasti, zejména jsem hodnotil jejich červená. Psal jsem tu také o tom, kde se u nich pěstují hrozny a jak se pak zpracovávají na víno. V paměti jsem si vybavil pár vzpomínek na ochutnávaná vína z Beaujolais, která jsem měl tu čest potkat při hledání těch nejlepších vín na světě. Současně jsem však přidal poznámky, které jsem si udělal nad poslední degustovanou lahví Beaujolais od Francoise Bertheneta, ročník 2017, z Cru Morgon. Nebyl jsem právě nadšený, končil jsem povzdechem, že další ochutnávku vín z této oblasti na nějaký ten čas odložím. 

No vidíte, dlouho jsem to nevydržel. Proč? Rád čtu zajímavé komentáře o francouzských, italských a německých vínech od známého blogaře pana Skleničky. Přesvědčivě se se čtenáři dělí o své zkušenosti, znalosti a zážitky z ochutnávek, doporučuje ta nejlepší vína a je ochotný i zorganizovat dovoz komunitních bedýnek s vybranými vzorky. Jak jsem pochopil, právě Beaujolais patří k jeho srdečním záležitostem. Lehká a mladá ovocitá vína s tak akorát přijatelným množstvím alkoholu pro příjemně strávené večery. A tak se to tentokrát stalo. Pan Sklenička v Beaujolais objevil ne příliš známé vinařství, které ho mile překvapilo. Vyslal signál, snadno přesvědčil spoustu dalších nadšenců a v právě v probíhajícím lockdownu pak zařídil neskutečné. Přivezl na ochutnání několik vzorků vín z Beaujolais. U toho jsem nemohl chybět …