Bilancování na přelomu roku

Tak nám končí další rok, v tomto tisíciletí již dvacátý třetí. No to je trochu zavádějící konstatování, měl bych se spíše držet něčeho, co má spojitost s naším blogem Koštýřoviny. Mohu se pochlubil, že zde zveřejňuji texty již čtyři roky a snad to ještě nějaký ten čas vydržím. Poté, co mě v tom nechal Jarda samotného, je to větší hoňka, ale snad tu a tam vás má zamyšlení potěší.

Pozoruji, že jsem v prosincových týdnech trochu zvolnil. Pokud mám uvést proč, určitě to nebylo tím, že bych nenarazil na dobrá vína, o kterých stojí za to psát. Může za to nemilosrdný věk a stále ještě mé usilovné pracovní nasazení. Před Štědrým dnem jsem byl nucen navíc ještě víc zrychlit, poslední týden jsem končil jednu zakázku za druhou, nikoho jsem nechtěl zklamat, ale stejně jsem to úplně na sto procent všechno nestihl… 

Budu se snažit pracovně zvolnit, abych měl více volného času, klienty jsem na to začal připravovat. Jsem rozhodnutý si vydělat právě jen tolik, abych dokázal s rodinou spokojeně žít a k tomu si plnit mé sny související se zálibou v krásných vínech. Slibuji, že alespoň jednou týdně o sobě dám vědět. Příležitosti se určitě najdou a pokud stojíte o inspiraci, tak ji zde poskytnu.

Portugal od Iliase

My, co máme rádi víno a pijeme ho v množství více než malém, toto moc dobře známe. V průběhu roku si na ochutnávkách v rámci všech možných koštů, přehlídek či návštěv u vinařů pořizujeme ta nejlepší vína, která nám chutnají. Jsme ochotni si i připlatit, abychom si onu radost z objevování těch nejlepších vín na světě doma ještě jednou připomenuli. Vede to pochopitelně k tomu, že se nám pak v našem soukromém archivu hromadí vína, a to obvykle ta, která stála trochu víc, než abychom je vypili jen tak za večer u televize.

Přesně tam mířím. Jsou to takzvaná vína pro zvláštní příležitost. Pro večer, který je něčím výjimečný, kdy si sedneme s někým, kterého máme rádi, a otevřeme si lahev, na kterou budeme v souvislosti s tímto večerem vzpomínat. Jenže, kdy je to ta zvláštní příležitost? Dnes nebo zítra? Obvykle máme právě s určením oné výjimečnosti problém, většinou se přesvědčujeme, že to stále ještě není ta správná chvíle. Když už jsme to vydrželi tak dlouho neotevřít, třeba si ještě na svou chvíli slávy počká…

Mám ve svém archivu právě několik takových lahví. Některá opravdu stála víc, než je obvyklé, jiná zas byla pořízena za mimořádných situací na mých cestách po světě. S přibývajícím věkem se čím dál víc přesvědčuji o tom, abych je konečně otevřel. Říkám si, nečekej na nic a zvláštní večer si někdy udělej i jen tak pro radost. 

Dvě Montepulciana

Ani nevím proč právě Montepulciano, Itálie dává řadu excelentních a určitě i lepších červených vín, ale narazím-li někde na ta z Abruzza, vždy jim podlehnu. Je to věc osobní volby, možná i pocit, že když ostatní hledají jinde, já se zkusím poohlédnout tady.

Určitě víte, kde byste Abruzzo hledali. Někdo tuto oblast ještě spojuje s jižní Itálií, ale pokud se podíváte na mapu a budete za orientační bod považovat Řím, jde už spíše o střední Itálii. Na severu sousedí s regionem Marche, na západě a jihozápadě s Laziem, na jihovýchodě s Molise a na východě s Jaderským mořem. 

Území regionu Abruzzo klesá z úbočí Apeninského pohoří až k mořskému pobřeží. Pamatuji si na to, když jsem tudy před lety o dovolené projížděl, že dálnici lemovaly kouzelné výhledy. A co teprve, když jsem sjel na regionální silnice poté, co jsem se rozhodl autem přejet přes hory z východu Itálie na západ, abych při svém letním putování neminul Toskánsko.

Šipon Premium Jeruzalem

Tak ať se ti tu dobře bydlí… Sešlo se nás u Luďka toho večera na kolaudaci nově zařízeného bytu celkem osm. Já vím, kdybych řekl, že nás bylo pět, znělo by to drobet líp. Na druhou stranu na sedmičku vína je ten počet akorát tak, aby každý ochutnal a na řadu hned přišla další lahev. A že jich bylo nepočítaně... Ono nakonec vlastně na nás vyšlo i trochu víc než degustační vzoreček, protože dva z nás v průběhu večera preferovali pivo…

Luděk věděl, že vínu rozumíme, tak se nechtěl nechat zahanbit. Zásobil se na úrovni, ať už vybíral bílá nebo červená vína. My pozvaní jsme taky nepřišli s prázdnou kapsou, takže se nám tu sešla spousta zajímavých vín z Moravy, Rakouska, Německa, Itálie a Slovinska. O každém z nich by se dal napsat text, ale nebudu odvádět pozornost a rozmělňovat zážitky.

Mlaďoši

„Rozmysli se, Rodane, rozmysli, na své štěstí pomysli, jestli přátele vyměníš za trapně komerční svátek sv. Martina a kyselé nové víno…“ Přesně tuto výčitku jsem schytal od spolužáka Pepy, se kterým jsem si něco užil při vysokoškolských studiích. Právě 11. listopadu jsme se totiž měli sejít, nás pár léty prověřených ekonomů, co jsme k sobě před drahně lety tak nějak patřili. Někteří už dávají nenávratně přednost svým vnoučatům, jiní se už s náhradními klouby odmítají táhnout přes půl republiky, takže co naplat, už se nás zas tak moc každoročně nepotkává. A já jim do toho navíc ještě hodil vidle. Protože ve víně je pravda a co mi tak v životě ještě jiného zbývá, než mluvit pravdu při ochutnávání vín. A to včetně těch ze všech vín nejmladších.

Co teď chcete slyšet? Měl Pepa pravdu? Opravdu jsem celou sobotu při koštech křivil pusu, nadával na to, že ochutnávky vín jsou dneska jen jeden velký business, a říkal si, co všechno jiného lepšího jsem mohl prožít? Zkusím se tedy nad tím zamyslet a ze zážitků minulého týdne vytěžit pár mouder o letošních vzorcích mladých vín.

Víno dopoledního kancelářského střihu

Když tak o tom přemýšlím, tak na degustaci do vinného baru VinVin v žižkovském hotelu Olšanka mě přivedly tři důvody. Tím prvním byla skutečnost, že jsem jim tam před pár lety nastavoval systém ochrany osobních údajů podle evropské legislativy. Předpokládám, že jim to v hotelu stále funguje tak jak má, aspoň jsem doposud nezachytil, že by se o mně po Praze povídalo, že jsem nezřízený pijan vína. 

Druhým důvodem bylo představované vinařství Kolby. Řadu let jsem od nich bral vánoční vína, což jak podnikatelé zajisté vědí, jsou vína, která jsou poskytována zaměstnancům a obchodním partnerům na konci roku jako poděkování za dobrou spolupráci. Mělo to doletoška zvýhodněný daňový režim, konsolidační balíček však zamíchal kartami a počítám, že spousta zejména malých vinařství bude mít velký problém s odbytem.

Třetím důvodem bylo, že do VinVinu jsem chodíval roky za převážně znojemskými víny dost pravidelně a tentokrát mě tam vytáhl Jarda, který se naskok vrátil do Česka ze svého pobytu v Lucemburku. Měli jsme tak možnost probrat, co nového v práci tady u nás, která nás před časem spojovala, či jak se audituje na Evropském účetním dvoře dosahování cílů za evropské prostředky v jednotlivých zemích Evropské unie. Zejména jsme pak pochopitelně probrali jaká vína se pijí za německými kopečky či podél francouzských řek.

Dvojnásobný dědek

Nechce se mi tomu ani věřit, ale jsou to už nachlup tři roky, kdy jsem tu v jednom textu přivítal na svět mou první vnučku Verunku. Jak jinak na vinném blogu než reportem o lahvince fajn vína, co padla na její počest. A zapil jsem ji asi dobře, Verča roste jako z vody. Už svého dědu náležitě prohání a ten jen jihne, když si mu sedne na klín, upřeně se mu podívá do očí a prosebně požádá. Dědo, pojď blbnout…

Zatímco jsme ji doteď brali jako toho nejmenšího človíčka naší rodiny, od minulého týdne je tomu jinak. Verunce se narodil bráška Matěj. Tak mám tedy druhého vnuka, jsem dvojnásobný dědek. Zatím je to takový malinký uzlíček, co jen spí, občas se přihlásí o jídlo a od své maminky dostane mlíčko. Bude muset ještě drobet povyrůst, než se svým dědou naváže kontakt a ten mu předá něco z toho, co za svůj život stačil poznat a co stálo za to.

A teď k tomu hlavnímu. I Matěje jsme doma přivítali na svět dobrým vínem. Schovával jsem si pro tuto příležitost pet nat šumivé víno ze Slovenska z vinařství Bobulles ze Šenkvic nabízené od názvem „Pán Oliver“. Pro úplnost, za vinařstvím stojí Vladimír a Samuel Hacajové, kteří se zaměřili výhradně na sekty a šumivá vína.

Maison Louis Jadot

Na letošní galadegustaci pořádanou společností Kupmeto jsem měl ohromné štěstí na zástupce vinařství. Většinou šlo o markeťáky, kteří to opravdu uměli, propagovali svá vína způsobem, že se nedalo odolat. Teda alespoň na místě ochutnávky v krásném sále Novoměstské radnice, do sklenky jsem tam dostal vzorky desítek parádních vín. K tomu jsem navíc zažil zajímavá povídání o vinicích, způsobu výroby jednotlivých vín a pochopitelně o nabízených vínech.

Po čase jsem po zásluze opět podlehl kouzlu burgundských vín z vinařství Maison Louis Jadot. V počátcích mého objevování těch nejlepších Pinot Noir jsem lahve od nich tu a tam kupoval v Makru, nebyly nikdy právě nejlevnější, ale stály za to. Pak se svět vína přede mnou rozevřel naplno, měl jsem možnost ochutnat Rulandy i odjinud, pak se k tomu přidala jiná božská červená a k vínům od Jadota jsem se dostával spíše náhodně při nějakých výjimečných příležitostech.

U stánku s víny Maison Louis Jadot jsem spatřil důvěrně známou vinětu a hnedle jsem pookřál. To musím opět přechutnat… Totiž, možná někdo neví, tak mu musím pomoci. Na všech lahvích je žlutá etiketa se zobrazením kamenné busty usměvavého boha Baccha. K tomu se ještě přidává označení kontrolovaného původu hroznů – Appellation d'Origine Contrôlée z více jak 220 hektarú vinic rozmístěných po celé ploše Burgundska od Côte d´Or přes Mâconnais až na jih k Beaujolais. Nelze se nezmínit, že velká část z nich jsou v kategorii Premier cru a Grand cru.

Zibibbo s Matějem Rupertem

Když to tak vlastně beru kolem dokola, na výroční degustaci dovozce vín Kupmeto byla spousta mnohem lepších vín než Zibibbo, o kterém tu chci napsat pár vět. Teda alespoň z mého pohledu, protože každý máme jiné chuťové pohárky a někomu třeba právě takový styl vína může vyhovovat. 

Ale všechna ta parádní vína, u kterých jsem si v katalogu udělal hvězdičku a která jsem si vyfotil, abych na ně nezapomněl, tak všechna ta vína si musí chvilku počkat. Proč dostalo přednost Zibibbo? Protože jsem ho ochutnával s Matějem Rupertem a probrali jsme přitom spolu za těch dvacet minut pár zajímavých postřehů z jejich televizního cestopisu Manu a Matěj…

Zibibbo je název autochtonní odrůdy, která se nejvíce pěstuje na jihu Itálie, na Sicílii a na severním pobřeží Afriky. Pokud jste o ní ještě nikdy neslyšeli, tak se nic neděje, vždyť z více než 10 000 odrůd vinné révy si jen zlomek získal celosvětovou popularitu a uznání. Ale bylo by škoda ta ostatní vína v životě minout, neboť mnohá si zaslouží vaši pozornost. 

Brno je zlatá loď…

Hlavou mi při psaní textu zní známý popěvek Ivana Mládka. Říkám si, že by možná byl výstižnější název Situační zpráva 2, jakési poohlédnutí za ochutnávkou vín, která by navázala na srovnatelný popis zážitků z jednoho jarního olomouckého večera. Opět se mně totiž podařilo přechutnat pár zajímavých vín, jenže tentokrát to nebylo ani tak o barech, jako o brněnské slavnosti vína.

Zadání bylo stejné jako minule, setkání spřátelených interních auditorů včetně doprovodného společenského programu. Já mezi ně patřím a nepatřím, stejně tak bych se mohl hlásit pod řadu jiných profesí, ale přece jen, teď se mi kontakty a zkušenosti odjinud docela hodí. Už na minulé akci jsem se mezi kolegy vymezoval jako milovník vína, tak proč ne, budu v tom pokračovat. Omlouvám se tedy ostatním, co alkohol nepijí, či preferují jiné moky, budu na vše, co se událo v onen úterní večer, pohlížet optikou, jaké víno se mi podařilo dostat do skleničky.

Začalo to odpoledne po konci odborného programu, kdy mi vybyla hodina a půl volného času před tím, než jsme všichni opět pokračovali v prohlídce města. Vzal jsem to na místa, která v Brně dobře znám. Fotečka pod sochou markraběte Jošta, Čára čili Česká ulice, náměstí Svobody… Vybavily se mi chvíle před dvěma lety, kdy jsem si zde užíval koštu svatomartinských vín. Co to? Opět zde stojí dřevěné stánky a v nich nabízejí své produkty moravští vinaři. Dokonce některá vinařství jsou tatáž, úplné déja vu…

Roztančené Chardonnay

Už jsem tady o tom jednou psal. Z dubnového putování po třech rakouských vinařských regionech jsem si neodnesl pouze dojmy ze skvělých vín, ale také zážitky, které jsou v podstatě nepřenosné. Vyplývají z navštívených míst a z okamžiků, které jsem na nich prožil. Jasně, za vším je možné primárně hledat víno, taky bych se tam jinak bez tohoto cíle ani nedostal, ale vůně a chuť stovek vzorků časem splyne do jedné univerzální vinné paměti, jen vzpomínky ty zůstanou.

Mirek nám při plánování ochutnávek v rámci letošního Wein Früling podsouval především jeho oblíbený Kamptal, kde v blízkosti dlouhodobě žije, však jsme vinařstvím na levém břehu řeky taky věnovali celou sobotu. Na protější břeh Dunaje, jinak taky řečeno, na větší část Kremstalu a Traisental došlo až v neděli. Ještě že jsem nebyl svázán s povinnostmi řidiče a mohl si užívat, co se dalo… Proto jsem si odevšad něco odnesl, ve všech vinařstvích jsem si našel něco, co mě tam zaujalo. Teď tedy z hlavy vylovím pár dojmů z Kremstalu.

Krásná vína od neznámých vinařů

Na degustéku v ulici Pplk. Sochora jsem narazil vlastně tak trochu náhodou. Naskytla se mi letos příležitost auditovat na Akademii výtvarných umění. Jak s oblibou říkám, to by bylo, abych v okolí nenarazil na dobré víno. Alespoň sklenička cestou domů pomůže srovnat myšlenky a někdy třeba i odbourat adrenalin. Kupodivu pod Letnou směrem na Štrosmajerák je z čeho vybírat…

Přesto, jak říkám, na vchod do degustačního sklepa pod kinem OKO jsem narazil vlastně náhodou. Takže první kostička do hry, neznámý vinný bar… Jakmile jsem vlezl dovnitř a krátce se zorientoval v nabídce vín, pochopil jsem filozofii vinárníků. Orientovat se na neznámé moravské vinaře… 

Nabízejí vína z míst, kam se zájemce vlastně nemá šanci dostat, pokud mu je náhodou někdo nedoporučí. Do sklenek nalévají vína od vinařů, kteří se neobjevují na regálech obchodů, je tedy třeba s nimi navázat osobní kontakt, ale pak zde platí opět ono první pravidlo. Není šance se k nim dostat, pokud vám je někdo nedoporučí. Takže tu máme druhou kostičku do hry, neznámí vinaři…

Degustace Rieslingů v Knajpě 35

Prázdniny mám už léta spojené s rolí slaměného vdovce. Teď to neberu vůbec tak, že bych se utrhl ze řetězu a choval se jakkoliv nezřízeně. Je to zkrátka o tom, že mám méně zakázek a ani těch povinností doma v prázdném bytě není právě moc. Umožňuje mi to se věnovat více mým zálibám, kam pochopitelně patří i objevování dalších skvělých vín na různých ochutnávkách po Praze. Letos mě vzal do party Richard, který se řadu let kamarádí se someliéry z Vinného sklepa na Újezdě. Tu a tam jsem už o tom psal a věřím, že to ještě bude pokračovat.

I díky Richardovi jsem minulý týden zavítal do holešovického bistra Knajpa 35 v Heřmanově ulici. Ve čtvrtek od půl šesté si tam Dan z Knajpy 35 připravil deset vzorků rýňáků, zachladil lahve ledem a neřízená ochutnávka mohla začít. Fungovalo to celkem jednoduše. Každý jsme nafasovali lísteček a po půldecovém vzorečku se na něm udělala čárka. Na konci se čárky vynásobily cenou, sečetly a zaplatily…

Blind tasting na Újezdě

Černá sklenička zvenčí neprůhledná, zevnitř pro pohledy zvídavých maskující svůj obsah, tmavé stejně vyhlížející lahve s víny nachlazenými na stejnou teplotu. Odrůdy ničím nevybočující z řady, ani extrémně sladké, ani výrazně kyselé, nepříliš alkoholické, bez mohutného těla od sluníčka, všechna ze středoevropského regionu… Pět potenciálních vzorků, dva bílé, dva červené, jedna růžovka. A teď hádej hadači…

Všechny ty roky, co putuji za skvělými víny a hledám to nejlepší, si vlastně buduji mou vinnou paměť. Abych dokázal nejen ukázat na to, co mi chutná, ale abych identifikoval odrůdu, případně i místo, odkud víno pochází. Mnohé mám načteno, mnohé načicháno, mnohé přechutnáno. Mezi laiky jsem schopen zamachrovat, mezi profíky se spíš upozaďuji, protože si stále i po dvaceti letech nevěřím natolik, abych si svůj dojem dokázal zdůvodnit.

Vlastně si vybavuji, že když opravdu šlo o boj, kdo z koho, tak jsem prohrál… První vzpomínka se vztahuje na slepou degustaci ve Vinografu ve svých začátcích v Míšenské. Voňavoučký vzorek s nádechem černého rybízu až přezrálého angreštu mi navodil zážitek z obdivovaného Sauvignonu. A nebyl to… Krásně vyzrálý Veltlín zelený z Wachau mi udělal zmatek v preferencích. V podstatě pak nastartoval mou cestu za hledání skvělých veltlínů. 

Trattoria „Su Tazzeri“ v Orosei

Turistickým vláčkem jsme se po dvaceti minutách dostali od moře do malého městečka Orosei. Vystoupili jsme na křižovatce hlavní ulice s příčnou Via Nazionale, která zde ve večerních hodinách vytváří úzkou pěší zónu vedoucí středem historického centra. Po stranách ji uzavírají nízké kamenné domy z bílého vápence s kavárničkami, bary, prodejničkami šperků z červených korálů či s typickými sardskými suvenýry.

Orosei je malé zhruba sedmitisícové město v překrásné zátoce na středovýchodním pobřeží ostrova Sardinie v provincii Nuoro. Historické centrum tvoří řada křivolakých uliček a nespočet kostelů, spousta z nich již odsvěcených sloužících pro různé komerční a výstavní účely. Via Nazionale přivede návštěvníky podél kostela San Giacomo na náměstí Piazza del Popolo, kde se každý večer konají pro turisty městské trhy.

Poddvorov do třetice

Mít vinný sklep v dolní části Nového Poddvorova je pro vinaře při otevřených sklepech sázka do loterie. Řada návštěvníků začíná na opačném konci, rozumí se tím nahoře, pak postupně schází dolů. Je to logické, ale s jedním velkým rizikem. Stává se mi totiž, než dojdu dolů, tak už mám v hlavě veselo, mnohdy pak ani nestačím ochutnat vše, co bych si normálně ve sklence přál mít. Přesto si myslím, že jsem nic zásadního letos nevynechal.

Jako první vinařství v dolní části, které stojí za zmínku, byla přespolní staropoddvorovská Krásná hora. U stánku jsem potkal přímo Marka Vybírala, se kterým se vždy rád o jejich vínech pobavím. Letos si pro nás připravil šestici skvělých vín, pro milovníky připomínám, že s novými vinětami. S náramnou chutí jsem je všechna přechutnal. Tři z nich jsem si vybral jako své favority. Z bílých mě zaujalo cuvée Chardonnay a Pinot Blanc, ročník 2022, z červených pak cuvée Ruby z odrůd Pinot Noir, Dornfelder, Svatovařinecké a Frankovka, ročník 2022. Z jiného tentokrát Bordeaux soudku se mi pak líbilo divočejší červené cuvée Bernety z Merlotu a Cabernet Sauvignon, ročník 2021.

Grenache, Syrah, Marselan…

Léto v plném proudu, přesto se v Praze konají ochutnávky vín. A když se na pozvánce objevilo, že se jedná o akci s jasným vzdělávacím podtextem v oblasti jednoodrůdových červených vín z jižní Francie, šel jsem do toho. Tentokrát degustaci pořádal Vinný Újezd, konkrétně Ivan Tomek z e-shopu www.Rhona.cz. Než se pustím do popisu dojmů z jednotlivých vzorků, možná pár slov úvodem.

Vedli jsme u našeho stolu diskusi, že vlastně Francie je typická převážně produkcí cuvéeček. Na vinětách najdete obvykle jméno vinařství, lokalitu, zatřídění a možná i název odlišujících jednotlivé řady vín. Jasně, že výjimky jsou, zvláště na severu v regionech Burgundy, Loire, Alsace, případně najihozápadě v Languedocu či Gascogne. Ale najít jednoodrůdová vína z jihu Rhony je vlastně vzácnost. Nabízené vzorky jednotlivých odrůd končí převážně v cuvée, kde sehrávají mnohdy nezastupitelnou roli. O to víc jsem byl zvědavý, jak si poradí se skutečností, že jdou samy se svou kůží na trh.

Týden na Sardinii

Dovolené v Itálii mám po celý život spojené s kouzelnou americkou komedií Nebožtíci přejí lásce (Avanti!) ze začátku sedmdesátých let. Většina filmu se odehrává v přímořském hotelu, kterému vládne ve prospěch jeho hostů manažer Carlo Carlucci, fantasticky nadabovaný Milošem Kopeckým. Všechny potenciální hnidopichy utvrzuji, že dobře vím, že se děj odehrával na Ischii, a nikoliv na Sardinii, ale určitá asociace tu přece jen je. 

V našem sardském hotelu Sentido byl totiž velmi podobný provozní hotelové restaurace, který svými gesty a pokyny dokázal udržovat všechen personál v napětí, aby prázdninoví hosté, včetně nás, byli nadmíru spokojeni. A to jsme tedy byli… Na jedné straně nepřetržitá příprava studených i teplých jídel, pasta i pizza, ryby, hotovky i steaky. Na druhé straně neustálá péče o čistotu a odnášení nádobí z více než stovky stolů.

U poddvorovské trafostanice

Na půl cesty z vrchu Nového Poddvorova do jeho spodní části je křižovatka. Tedy popravdě, je to jediné dopravní křížení, které tu vůbec je, jinak by se dalo říci, že celou obec protíná jen jedna ulice.  A právě u oné křižovatky stojí klasická venkovská trafačka, chcete-li orientační bod, který je odkudkoliv vidět. Určuje střed sklepní ulice, kde je několik vinařů, kteří rozhodně stojí za povšimnutí.

Když jsem před lety v Poddvorově začínal ochutnávat vína, okouzlil mě tam Jaromír Hnidák senior, však víte sauvignonový král z pařížské soutěže vín. Už ho zde bohužel potkat nemohu, ale mohl bych mu zkusit zavolat do nebe, číslo na jeho mobil zůstalo v katalogu otevřených sklepů…

Tak to už v životě chodí, staří předávají žezlo mladším. Koneckonců i jeho syn a zeť pokračují v rodinné tradici docela úspěšně. Časem jsem přišel na chuť zejména jejich barikovaným, několikrát jsem měl šanci je koštnout přímo z dubových sudů. Letos nás u pultu obsluhoval zeť Tonda Ryba, dlouho jsem ho ukecával na prohlídku sklepa, no nevyšlo to. Prý příští ročník se mnou bude počítat a sklep pro mě nachystá.

Otevřený Poddvorov 2023

V životě jsem toho prožil docela dost, rád objevuji stále něco nového, ale rád se také spoléhám na to, co funguje. A to je každoročně ten náš stále stejný program na třetí víkend v červnu… Většině je to už jasné. Výlet s rodinou a partou přátel na jižní Moravu na otevřené sklepy v Novém Poddvorově. Takže krátký report o tom, jaké to bylo letos.

Začnu drobet netradičně. Levandulová farma ve Starovičkách a levandulové víno. Vymyslela si to naše Týna, že by ráda zažila něco nového, kromě půvabných vinic. Co třeba levandulové pole? Koneckonců, proč ne. Když jsme se před lety toulali po Provence, tak kolem Avignonu bylo fialovo také vlastně všude, kam oči dohlédly.

Na cestě vinoucí se do areálu farmy stál stánek mutěnického vinařství Rylka. Většinou mu rodinky s dětmi dávaly košem, ale to na tu naší naplatilo. Jediný problém, že jsme to měli do cíle ještě dobrých 20 kilometrů a pěšky jsem jít nechtěl. Tak jen přivonět, pomazlit se na patře a dost. 

Novošlechtěnci ze Slovenska

Kdo se motá kolem vína tak jako já, ten si už určitě našel svou oblíbenou odrůdu hroznů, obdivovaný terroir, který je na rodném listě oněch vín, či přímo konkrétního vinaře, který za to všechno může. Pochopitelně ani já v tom nejsem výjimkou…

Tentokrát bych se zamyslel nad odrůdami vinné révy. Přivedla mě k tomu vlastně nedávná návštěva letošního Wine Prague. Obdivoval jsem krásná vína z klasických odrůd jak z Čech a Moravy, tak z vyhlášených regionů celého světa. Měl jsem však příležitost okoštovat i některé autochtonní odrůdy u stánků moldavských, srbských a chorvatských vín. A do třetice, slovenští vinaři mi ve velkém nabídli novošlechtěnce.

Proč vlastně vznikají usilovnou prací šlechtitelů stále nové a nové odrůdy? To dá přece selský rozum. Od planých rostlinek k těm nejsilnějším, co poskytují hrozny pro ta nejlepší vína je vždy strastiplná cesta přes řadu staletí. Někde je to přirozený výběr, sází se dál a dál jen povedené klony, někde k tomu zkrátka dopomůže lidské úsilí. Potlačí se neduhy příslušné odrůdy a zvýrazní se preference konzumentů. 

Díky tomu se občas nabídka obohatí natolik výrazně, že za desítku let už ani nikoho nenapadne, že jde o nově vyšlechtěnou odrůdu… Nedávno jsem narazil na zajímavou informaci, že třeba jen jeden z deseti tisíc pokusů o zkřížení se povede a přinese očekávaný výsledek. Pak se pochopitelně musí namnožit, vyrobit z něho první panenské víno a teprve po několika letech zkušebního pěstování ve školkách se dá uvažovat o zápisu do odrůdové knihy.

Mikulečtí vinaři

Na akcích typu Wein Prague v pražských Letňanech je fajn, že při ochutnávkách narazíte na dosud nepoznané vinaře. Teda, abych byl dobře pochopen, jasně že většinu zahraničních vinných vzorků jsem doposud míjel. Jde mi teď o ty naše, převážně moravské vinaře. Letos jsem na ně měl opravdu štěstí. Bylo jich tam hned několik s docela dobrými víny.

Začnu koutkem mikuleckých vinařů. Společně se tu prezentovala čtveřice vinařů, a to Vinařství Výmola, Vinařství Bartoník, Vinařství Marek Novák a Vinařství Maláník-Osička. Že někteří nevíte, kde Mikulčice hledat? Vždyť já vlastně taky jezdím celý život okolo, ale nikdy jsem se tam na víno nezastavil. Pokud si otevřete mapu a pojedete prstem z Velkých Bílovic do Hodonína, nemůžete Mikulčice minout. Já teda pravidelně odbočuji do Prušánek, Josefova, Dolních Bojanovic či obou Poddvorovů, ale někdy příště to rozhodně risknu a pojedu rovně. Po degustaci mikuleckých vín potvrzuji, stojí to za to.

Než začnu, musím se hned opravit. Zastavil jsem se totiž u paní Osičkové na vzoreček Merlotu, ročník 2021 ve výběru z hroznů. Vždyť my se přece známe, slyším od ní… A je to. Paní Osičková pomáhá vinařům z Nového Poddvorova na otevřených sklepech při výdeji lístků. Lepí mi pásku kolem zápěstí, trhá mi lístky do tomboly a předává super sklínku na košty. Používám ji na domácí ochutnávky, pečuji o ni jako o vzácnost a každý večer tak vzpomínám na známé poddvorovské vinaře.

Na víně s Panenkou…

Po fantastickém víkendu uprostřed vinic v Kremstalu, Kamptalu a Traisentalu, po návštěvách desítek místních vinařství a jejich pohostinných heurigen následovala neméně přitažlivá akce Wein Prague v pražských Letňanech. A ta mě nalákala na množství ochutnávek nejenom českých a moravských vín, ale pochopitelně i na řadu zajímavých lahví ze zahraničí, namátkou mohu uvést vzorky slovenských, francouzských, italských, ale i moldavských, bulharských, chorvatských a taky těch rakouských vín.

O čem mám psát dřív? Poznámek mám mnoho a fotek snad ještě víc. Ve vzpomínkách se mi budou vybavovat zážitky hodně dlouho. Udělal jsem si zde i spoustu osobních kontaktů přímo na vinaře nebo jejich obchodní zástupce, dohledávám si na webu jejich vizitky a říkám si, že by bylo dobré si ještě něco z toho, co jsem ochutnal, znovu připomenout. Nerad bych na ta nejlepší vína zapomněl.

U stánku Weingut Humer z Mühlbachu am Manhartsberg, vinařské obce asi 50 kilometrů od Vídně, jsem narazil opět na důvěrně známé odrůdy dolnorakouských vín, včele s vlajkovou lodí Veltlínským zeleným. Ale nabízeli i pár méně známých vín, jako třeba Veltlínské červené, Veltlínské červené rané (Frühroten), Rivaner, Gelber Muskateller, Rulandské bílé, Riesling, Chardonnay a Gewürz Traminer. Z červených byla nabídka tradičně omezená jen na Zweigelt a Blauburger.

Secret Reserva z Tajna Vineyards & Winery

„Pán Rastislav, rada by som vám predstavila pána Rodana. Píše o vašich vínach pekné texty na svojom blogu. Najmä sa mu páči váš Cabernet Franc...“ Takto nějak mě představila paní Andula u stánku se slovenskými víny panu Demešovi, řediteli a spolumajiteli rodinného vinařství Tajna. Proč právě Tajna? Jméno si vinařství vybralo po stejnojmenné obci v nitranskej vinohradníckej oblasti, kde se před časem pan Rastislav se svou rodinou usadil, aby zde ukázal lidem, co o to stojí, neposkvrněnou přírodu s vinohrady a čarokrásná poctivá slovenská vína.

Ochutnávka vín právě z Tajna Vineyards & Winery byla pro mě určitě vrcholem koštů v rámci Prague Wine 2023. Nedá se říct, že jsem během dvou dnů na Letňanském výstavišti neměl šanci přechutnat řadu dobrých vín, ať už od nás nebo ze zahraničí. Zde jsem však narazil na víno, které bych mohl s klidem prohlásit za jedno z nejlepších, co jsem kdy ochutnal. Secret Reserve, 2019, nádherně sametové víno Bordeaux stylu, které považuji za úžasný výsledek práce vinaře.

Vinařství o sobě prohlašuje, že si na červených vínech nechává obzvláště záležet. Snaží se produkovat plná vína, která považují až za umělecká díla… Na jejich konečné emociální podobě, kterou pak klienti oceňují, se podílejí jak lidé ve vinicích, tak následně enolog při zpracování, školení a finální úpravě ve sklepě.

Nejlepší víno na Wine Frühling

Je to velmi odvážné tvrdit, že v kamptalském vinařství Alexandera Schweigera jsem ochutnal právě to jedno jediné víno, které bylo ze všech více než stovky vzorků právě to nejlepší. Ale jsem střelec, tak nebudu váhat a na jedno prostě ukážu. Ano, sedlo mi, a považuji ho teď s odstupem času opravdu za poklad. Grüner Veltliner Black Mirror, Qualitätswein trocken, ročník 2021…

Než začnu chválit, co mě na něm upoutalo, začnu vyprávěním, jak jsme se do vinařství vůbec dostali. Opět za to může hlavně Mirek, který ochutnávku vín z regionu Kamptal naplánoval jako hlavní program na sobotní dopoledne. Odpoledne jsme se měli přesunout do Kremstalu, ale popravdě už na to nedošlo. Návštěvy vynikajících vinařství nám zabraly tolik času, že bychom museli jen neustále pobíhat od vinařství k vinařství a pořádně si nikde nic nevychutnat.

Od nádraží v Langenlois jsme se přesunuli o pár kilometrů dál do vinařské vesnice Zöbing. Už samotný pohled vzhůru na vinohrady a sklepní uličku s jednotlivými heurigen okouzlil a lákal k jejich návštěvám. Však jsme jich pak řadu z nich stihli, jak už přímo v obci, tak i poté, co jsme přešli řeku Kamp a vystoupali za vinaři do vinohradů. 

Traisental, víno z dobré lokality

Při nedávném putování po třech dolnorakouských vinařských regionech jsem pro sebe objevil jeden, jehož vína jsem doposud nikdy neochutnal. Traisental… Vlastně není divu, je ze zdejších oblastí nejmenší, udává se kolem 790 hektarů. A taky při cestě od českých hranic projedete nejdříve všemi ostatními, než se k němu dostanete. Leží totiž až za Dunajem. Což je ostatně fantastický zážitek, cožpak je běžné při obcházení vinařství, že byste z jednoho sklípku do druhého museli přejet přívozem přes široký Dunaj? Mně se to podařilo…

Traisental obdržel své označení „DAC“ až poměrně nedávno, na lahvích ho vinaři uvádějí teprve od ročníku 2006.  Odrůdová skladba se příliš neliší od toho, co jsme ochutnávali v Kamptalu a Kremstalu. Opět je zde vlajkovou lodí typické Veltlínské zelené s kořenitými tóny a ovocnou chutí, které je následováno jadrným Ryzlinkem rýnským s minerálním buketem. Mám-li si vybavit ještě některé další odrůdy na weinlistech místních vinařů, jistě to budou burgundské odrůdy Rivaner a Zweigeltrebe. 

Vinná réva roste v Traisentalu převážně na malých terasovitých vinicích se suchou, velmi vápenitou, štěrkovou půdou, která vínům propůjčuje nezaměnitelný profil se silnou strukturou a pevnou dochutí. Mimochodem vybavujete si, kde je na Moravě unikátní podloží s vápencem? Jistě, na Pálavě… Ale nelze to srovnávat jen tak na základě jedné signální informace. Terroir je tvořen spoustou faktorů, včetně umění vinařů.

Začínáme u Leutmezerů

Pokud bych měl Mirkovi udělit velkou zlatou medaili, tak rozhodně za skvělou organizaci. A vím, o čem mluvím. Sám jsem se kus mého profesního života pořádáním společenských akcí živil, tak vím, co je to za nervy, aby všechno klaplo tak, jak jsem si naplánoval. A nám to v zásadě vyšlo. Jasně, že jsme mohli ochutnat o další tisíce vzorků víc, kdybychom kmitali jako tryskomyši, ale o to tentokrát ani tak nešlo. Já měl za cíl poznat, jaké to tu je. Jak fungují vinaři v Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. Jaká skvělá vína nabízejí. A to se nám podařilo.

Měli jsme to od naší základny v Jaidhofu k vinohradům u Dunaje, nebo aspoň k jejímu přítoku řece Krems, kolem pětadvaceti kilometrů. Bylo tedy nutné po ránu využít nějaký dopravní prostředek. Už jsem se tu zmiňoval, že po celou akci zde jednotlivé vinařské vesnice spojovaly zdarma autobusy na lince „Weinfrühling“ po prokázání se vstupním páskem nebo tištěným Oeticketem. Chtěli jsme toho pochopitelně využít hned pro návštěvu prvního vinařství v oblasti Kamptalu, jenže ouha...

V Jaidhofu se konaly v okolí autobusové zastávky pravidelné sobotní trhy, tak se odjezd weinbusu přesunul o pár set metrů dál na objízdnou trasu. Dobrá, v Rakousku to funguje, jen by na to řidič nesměl zapomenout. Minuty ubíhaly, začalo poprchávat, čas zahájení akce se blížil a my stále přešlapovali s narůstajícím zpožděním na náhradní zastávce. Mirek však opět skvěle zafungoval. Tak sedejte, přemístíme se k prvnímu vinařství mým autem, pak se uvidí, snad už odtamtud něco pojede.

Wine Frühling 2023

Všechno je jednou poprvé. Po návštěvách vinobraní, různých vinařských přehlídek a festivalů, putování po otevřených sklepech v Čechách a na Moravě jsem se konečně rozhodl vyrazit za hranice. Podlehl jsem Evženovu vábení z loňského roku, a dohodl se s Mirkem žijícím v Dolním Rakousku, že navštívím vinařskou akci Wein Frühling konanou na přelomu dubna a května. Sláva, zapadlo to právě do prodlouženého víkendu, což se k dvoudennímu ochutnávání velmi hodilo.

Na konání této významné akce se dohodlo 220 vinařů ze třech významných rakouských oblastí, a sice z Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. Dva dny, 29. a 30. dubna, vždy od 10 do 18 hodin bylo možno navštívit otevřená heurigen v jednotlivých vinařstvích a za poplatek vztahující se na celou akci pak ochutnat u každého vinaře 10 až 20 vzorků… Ne, to skutečně nebylo v lidských silách. Některá vinařství byla sice nedaleko sebe a dala se navštívit procházkou, ale mezi jednotlivými obcemi se pak muselo přejíždět weinbusem, případně i osobním vozem. Už jsem se tu zmiňoval, že u sousedů v Rakousku je povolena tolerance 0,5 promile.

Než začnu popisovat, na jaké dobrůtky jsem narazil, musím se předtím zmínit ještě o zážitku z předvečera akce. Sotva jsme s Evženem dorazili a přijali pozvání k ubytování u Mirka v domě, padlo rozhodnutí. Vyrazíme na večeři do heurigen vinařství rodiny Grafingerů… Vím, že vám to už asi nic neříká, psal jsem zde o jejich vínech v jednom z prvních textů po ochutnávce vín, co přivezl Mirek do Nového Poddvorova.

Povídání o literatuře a vínech v Toskana bistru

„Tu fantazy knihu musíte dopsat… Každý by tu po sobě měl něco nechat a pokud Vás to baví, dodělejte to, fakt.“ Vlastně ani nevím, jak ho mám v mém textu oslovovat, vystačím si tedy s uměleckou zkratkou autor. Nepotkali jsme se v onom malebném bistru na michelské Kloboučnické ulici vůbec cíleně. Já klopýtal domů ze srazu s pár bývalými kolegy, chtěl jsem trochu vyvětrat hlavu a koneckonců to odsud nemám zas tak daleko.

Přes malé náměstíčko jsem zahlédl na druhé straně ulice vývěsní štít TOSKANA, vínobistro. Jasně jsem už o tomto krámku dříve slyšel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se zde zastavil. Možná je to osud, jak se říká, dnes by to šlo… Koupím si tam na doma kousek sýra a pravou toskánskou klobásku. Současně okouknu, jaká vína zde nabízejí. Sympatická slečna za pultem mi okamžitě vyšla vstříc a začala mi dle přání, byť pro mě vlastně naslepo, připravovat talířek krájených delikates. 

V rohu bistra seděl mladší muž, pochopili jste, že to byl onen autor, a popíjen toskánské bílé. „Nalejete mi mezitím skleničku, než mi to připravíte?“ Posadil jsem se k vedlejšímu stolku a začali jsme si s autorem povídat. Nejprve o toskánských vínech, pak o mých textech na blogu, ve kterých se vyznávám k oblibě Chianti, vlastně o odrůdě Sangiovese. „Já taky píšu,“ zapojil se autor do debaty. „Vážně? A co?“

Korkovaná s Táňou (To be continued…)

Všechny mé dosavadní návštěvy vinotéky Na břehu Rhony mám spojené právě se samoobslužnou obsluhou. Host si sám vybírá u stěny otevřených Bag in Boxů, kohoutkem si nalije víno k rysce a zapíše si kód ceny, vlastně pro všechna běžná vína jednotné. Takto to funguje například Na Výtoni dole pod Vyšehradem nebo to bylo podobně i v Karlíně. I tentokrát stála u vchodu modrá dřevěná skříň, po jejím otevření bylo možné volit z několika nabízených vín. 

My jsme to však s Janie a Evženem nevyužili. Usadili jsme se u stolu, ze kterého bylo možné se dívat z okna na Maltézské náměstí. Ani jsme se pro víno nemuseli zvedat, celý večer se nám věnovala obsluha, převážně someliérka Táňa. Uprostřed místnosti stál sud s otevřenými bílými a červenými lahvovými víny. Vlastně všechna vína, o kterých jsem psal v předchozím textu měla obsluha k dispozici na místě.

Poté, co jsme se nechali s Evženem lapit do prvních ochutnávek cuvéeček od Rhony, rozhodně jsme chtěli pokračovat. Nevím, jak to máte vy, ale já toužím kvalitu gradovat, aby mně náhodou neuteklo nějaké zázračné víno, na které už možná nikdy více nenarazím. Takže jsem začal Táňu ukecávat, že bychom s Evženem měli chuť i na něco lepšího, na něco, co třeba voní po vanilce a dubových sudech, co mu přidá na zajímavosti…

S Janie na břehu Rhony

S Evženem jsem už ochutnal pěknou řádku krásných vín. Ať už při vhodných příležitostech u nás v Praze, nebo při našich oblíbených výjezdech za vínem do Nového Poddvorova, Čejkovic či Velkých Bílovic. Od té doby, co propojil svou cestu životem se sympatickou Janie z britských ostrovů, tak se snažíme vyhledávat dobrá červená vína ještě mnohem usilovněji. Pochopitelně ta naše, především moravská. Ne, že by v Anglii nevěděli, co je fajn víno, ale dostanou se tam spíš ke vzorkům ze všech možných světových vinařských destinací než z našich vinic na východě Evropy.

Na letošní Velký pátek jsme se domluvili s Janie a Evženem, že vyrazíme někam na skleničku. Volba padla tentokrát na vinotéku Na břehu Rhony na Maltézském náměstí. Mám tento koncept docela v oblibě, byť mně nějakou dobu vrtalo hlavou, zda nezkrachují. Svým hostům totiž důvěřují natolik, že je nechají samotné se obsluhovat a co hlavně, dělat si o počtu vypitých skleniček vlastní záznamy. Tady v té jsem byl poprvé a jedním slovem řečeno, povedlo se.

Hezké tiché prostředí vybavené retro dřevěným nábytkem, a k tomu mladá pohledná someliérka Táňa. Ani na chvíli nás nenechala dlouho váhat a vždy ochotně poradila, na co vlastně máme chuť. U Janie to bylo poměrně jednoduché. Preferuje výhradně vína červená a pokud si bude vybírat právě ta, co se produkují v údolí řeky Rhony, tak červená cuvéečka nemůže nikdy minout. Hned první nabízené víno ji zachutnalo a vydržela ho koštovat celý večer. 

Zelený čtvrtek

Na toto označení pátého dne po květné neděli jsem si už v mých letech přivykl. Ale proč vlastně zelený čtvrtek? Křesťané si v tento den připomínají poslední večeři Ježíše Krista s dvanácti učedníky. Německy se tak označoval čtvrtek jako lkavý neboli přídomek „grein“, což se časem zkomolilo na „grün“. A máte to…

Letos jsem právě při příležitosti zeleného čtvrtku podlehl marketingovému lákadlu pivního průmyslu a neodpustil jsem si ochutnávku zeleného piva. Sešli jsme se totiž po půl roce se spolužáky z vysoké školy v karlínské prvorepublikové hospůdce U tunelu. A měli ho tam. Zeleného krále z vratislavického pivovaru Konrad… Už jste někdy pili zelené pivo?

Ochutnal jsem v podstatě světlou dvanáctku s přídavkem přírodních látek z mladého zeleného ječmene, aby pivo dostalo zelenou barvu. Pivovar ho vaří příležitostně právě v období Velikonoc, lahvuje se však omezeně, větší šance je narazit na něho točeného ze sudů. Vůně piva v půllitru byla slabá, připomínala trochu zelenou papriku či okurku, nebo spíš kopřivy. Kupodivu však bylo pitelné, jen postupně s rostoucí teplotou ztrácelo tělo a přibývaly trpké tóny. Jak to tu zpravidla píšu při ochutnávkách vín. Není to pivo na celý večer, ochutnat jeden kriegel a jít dál… 

Greek Corner

Procházel jsem se centrem Českých Budějovic, kochal se malebnými uličkami a nakukoval do výloh krámků. Jezdím sem pracovně už tři roky a myslím, že už mě máloco dokáže překvapit. Zmapoval jsem zde v průběhu mých návštěv i všechny vinotéky, kam se občas uchýlím při čekání na vlak. Pochopitelně nezapomenu tam okoštovat nějaký ten zajímavý vzorek a občas si přibalím lahvinku sebou na domácí přechutnání. Nechci tu tvrdit, že bych na to samé víno nenarazil v Praze, ale znáte to. Víno přivezené z cest má obvykle o fous zajímavější kouzlo.

Bylo sice stále ještě chladno, ale tu a tam vykouklo sluníčko a svými paprsky ozvláštnilo budovy Kláštera dominikánů a přilehlou Solnici na Piaristickém náměstí. Další kroky mě vedly do uličky, která mi byla svým názvem velmi sympatická. Hroznová… Údajně zde byla začátkem od osmnáctého století první vinárna ve městě. Na průčelí domu stálo: Václav Novák, obchod vínem ve velkém i malém.

Než jsem se dostal přes Mlýnskou stoku na Sokolský ostrov, míjel jsem hotel Klika. Těsně vedle na úrovni chodníku jedna prosklená výloha poutala kolemjdoucí na vína a olivové oleje z Řecka. Greek Corner… Dívám se přes sklo dovnitř, regál s víny rozehřál mou duši. Jenže zavřeno, otvírají až ve dvanáct, tak za půl hodiny. Což o to, už to vydržím.

Situační zpráva z olomouckých barů

Kanonýr z Fortu Křelov ve slušivé vojenské uniformě z druhé poloviny devatenáctého století nás všechny přivítal. Po té, co do hlavně kanónu vložil střelný prach, nás všechny vyzval, abychom si zacpali uši. To se snadno řekne, ale jak to provést? Chci si přece střelbu kanónu vyfotit, to snad radši obětuji krátkodobou ztrátu sluchu, než abych propásl vzpomínku na mimořádný zážitek.

Dívám se kolem sebe, dilema stejně jako já vyřešila většina z naší auditorské skupinky. Kanonýr zapálil s pomocí našeho kolegy doutnák, umístil ho na odpalovací tyč, a přiložil zapálený hořící knot ke střelnému prachu v otvoru na konci hlavně. Záblesk, bílý obláček a šupa jako z děla… 

Škublo to se mnou, ale fotka je v mobilu. Dívám se na Hanku vedle mě, usmála se, taky si odpal vyfotila. To se málokdy zažije, bude o čem doma vyprávět… Byl to jen začátek zajímavé prohlídky Fortu Křelov XVII., obrané pevnosti vybudované v letech 1851 až 1854 západně od Olomouce.

Služebka

Díky pracovním povinnostem jsem se v poslední době pohyboval v přitažlivém koutu severovýchodních Čech. Navštívil jsem pár menších měst v Podkrkonoší a díky nutnosti přespání jsem je měl šanci poznat trochu více než za celý svůj předchozí život. Pravda, vinná réva se ve zdejších končinách prakticky nepěstuje. Pár řádek vinných keřů byste našli jen u Kuksu nedaleko Jaroměře, jde však spíše o realizaci snu pana Rudolfského, než že byste tu našli významný zdroj vín z české vinařské oblasti.

Stál jsem na náměstí v Hostinném a prohlížel si radniční věž. Tuší snad někdo z vás, čím je zajímavá? Já doteď měl jen nepatrné ponětí z hodin zeměpisu, že toto městečko vůbec existuje. A najednou stojím před dvěma velkými obry, kteří dávají věži s hodinami majestátní výraz. Co jsou tito obři zač? Tak to je potřeba začít s pověstí…

Dva měšťani, odvážní a silní chlapáci, prý jeden Němec a druhý Čech, proč ne, jsme tu v bývalých Sudetech, chránili pocestné, co procházeli hlubokými lesy kolem města, před tím, aby je roztrhala zvěř, nebo aby zde v hustých hvozdech zabloudili. Jeden byl snad pekař a druhý řezník. Každému, kdo to potřeboval, pomohli, čímž prý zachránili před záhubou mnoho lidí. Na památku po jejich smrti nechali sousedi z vděčnosti vytesat jejich kamenný obraz v obří podobě a začátkem sedmnáctého století umístili sochy obou obrů na radniční věž.

Svalnatá slečna Quiotová

Minulo už dvacet jar, co jsme se s rodinkou projížděli po Provence. Jeli jsme tehdy autem po koupání na italských plážích, úložný prostor našlapaný k prasknutí, nebylo už moc možností doplňovat do kufru lahve jistě božských vín. Tak jen tu a tam ochutnávka na hotelu, aby bylo na co vzpomínat. 

Koukám do mapy, připomínám si pár turisticky poutavých míst, které jsme měli šanci na skok projít a uložit si do paměti. Proti tomu na mě vyskakují názvy spousty dalších měst, které jsme tehdy minuli. Třeba ještě někdy příště… Proč ten úvod? 

Včera mi dorazila zásilka vybraných červených vín od karlovarského obchodníka Kupmeto. Každoročně podlehnu jejich výročnímu dni spojenému s dvacetiprocentní slevou. Krabice vín z Itálie, šestice dalších z Francie… Většinou výběr naslepo, jen na základě popisků od obchodníka a mých osobních preferencí, co se týká regionů, způsobu zpracování od vinařů a jistě i odrůdové skladby.

Lucemburský Pinot

Vystoupal jsem na galerii královodvorské vinotéky pana Goldšmída. Dal jsem na doporučení, určitě tu prý objevím něco zajímavého. Zatímco přízemí si dalo za cíl lapit zákazníka, co se chce za málo peněz dobře pobavit, tady bylo už opravdu na co se dívat. Po delší době jsem narazil na božský MOPR od pana Kupsy z Velkých Žernosek, který se ve vinotékách prakticky nevyskytuje. 

V regálech však byla i řada poutavých zahraničních vzorků, byť pro mě méně známé značky vín z Itálie, Portugalska, Francie… Když tu mi nečekaně padl do oka jeden červený Pinot. Proč? Protože byl téměř z výjimečné produkce lucemburských vinařství. Narazili jste snad někde na něco podobného? Tak dlouho mi Jarda slibuje, že z místa svého současného pobytu něco na stránkách blogu představí, až se mi ho podařilo předběhnout okukováním vín na regálech vinotéky v severovýchodních Čechách.

Držel jsem opatrně v obou rukou lahev červeného Pinot Noir a pročítal informace na vinětě. Château Edmond de la Fontaine, rychle googlím, místní básník, dramatik, skladatel, co v devatenáctém století pozdvihl slávu lucemburského velkovévodství. Hrozny pocházejí z Domaines Vinsmoselle, čili z břehů vinařsky proslavené Mosely, z té části protékající Lucemburskem.

Pro lajky i pro fajnšmekry

Děvčata procházela podél stolů a nalévala další rundu whisky. Tentokrát se ze sklenek linula velmi příjemná aromatika. K tomu si hned přisadil náš someliér. Víte, jak se zpočátku whisky využívala? Nebudete tomu věřit. Jako pánská kolínská. Zkuste to… Namočil jsem si do whisky prst a potíral zápěstí, pěkně do sucha. Přivoněl jsem si a vážně, zpocený chlap po práci u koní, opláchnutý ve vědru ledové vody, ošlehaný větry z rašelinišť.

Nejenže pěkně voněla, ale byla i mnohem přístupnější než předchozí vzorky. Nebudu napínat, odskočili jsme si ze Skotska za oceán do Kentucky. Díky tomu se tato whisky může nazývat Bourbon. Základní rozdíl je pochopitelně ve sladu. Na rozdíl od skotských, kde se pálí obilný slad, především z ječmene, tak u Bourbonů je to převážně pálenka z kukuřice.

Limitované edice a rarity

Na plátně se střídal jeden slajd za druhým. Šedesátka členů odborného spolku ISACA CRC mezi prsty držela nalitou sklenku, nosem se pokoušela zachytit podmanivou vůni linoucí se do prostoru a se zájmem naslouchala poutavému výkladu sommeliéra. Byl jsem potěšen, že jsem se dnes mohl mezi přítomné kolegy zařadit. Kdy se poštěstí ochutnat zajímavé vzorky z palíren whisky po celém světě a dostat současně množství informací, proč právě ta která stojí za pozornost…

Ano, udělám v tomto textu výjimku, mé putování za krásnými víny nahradím reportem z degustace whisky. V počátcích našeho blogu jsem se rozepisoval v Generačních vínovinách o tom, co mě k vínu přivedlo. Nemohl jsem opominout etapu v devadesátkách, kdy jsem se snažil přijít na chuť právě whisky. Cílevědomě ji v současnosti nevyhledávám, ale dobrý vzorek mi dokáže udělat radost dodnes. Mimochodem i sledování volebních prezidentských výsledků mi dokázala whisky docela fajn zpříjemnit.

Sedm nalitých sklenek na degustačním listu a další tři vybrané vzorky při následném přechutnání zarámovalo zajímavý večer. O whiskách se dá vlastně mluvit až od osmnáctého století. Teprve od té doby se žitné pálenky nechávaly stařit v dřevěných sudech. Postupně se výroba whisky šířila po celém světě, ale za kolébku se stále považuje Skotsko. 

Barossa ve slevě

Díky vánočním nákupům v obchodech Marks & Spencer jsem obdržel slevové kupóny. Znáte to, máte slevu, když nakoupíte za víc než… Takže jeden jsem vypustil okamžitě, nezlevněné oblečení za více než 1000,- Kč pořizovat jen tak pro mírnou slevu za kupón nemusím, ale druhá nabídka mě zaujala. Dvě stovky na potraviny včetně vína, a dokonce uznávali i slevové akce.

Druhým impulsem byl včerejší email, že právě zlevnili pár lahví z nabídky určené speciálně pro obchody M&S. Když to dáte dohromady, navíc k tomu vánoční sleva vyprší koncem ledna, tak se není čemu divit, že jsem nezaváhal a na poslední chvíli vyrazil udělat dobrý kauf. A to jsem ještě ani netušil, že mě v obchodě nalákají na množstevní slevu…

Zajímavostí u M&S je, že nabídka vín je docela přehledná. Uznávané vinařské regiony, jasná odrůdová skladba, několik cenových úrovní podle poptávky po kvalitě a vyhlášeném terroir. Přesto většinou neoriginální viněty nahrazené těmi od M&S vyžadují opatrně nabídku několikrát obejít. Jsem obvykle smířený i s rizikem ležáků pod šroubovacími uzávěry, ale zas na druhou stranu, tato vína se díky cenové politice rychle na regálech točí a ani zestárnout nestačí.

Pod vánoční sekvojí

S přibývajícími roky jsem učinil překvapivý závěr. Nic víc mi z balíčků pod stromečkem neudělá takovou radost, jako to, když dárek pro mě Ježíškovi doporučím sám. Jasně, neodmítám ani pozornost od mých drahých, ale přece jen, kdo to má vydržet, když děti trhají jeden vánoční papír za druhým, zatímco já jen čekám poctivě na kolečko, kdy i na mě dojde řada.

Tentokrát jsem spojil příjemné s užitečným. Covid prodělaný na přelomu září a října mě donutil zrušit galadegustaci vín od Kupmeto. Měl jsem tak k dobru cenu vstupenky, kterou jsem se rozhodl do konce roku směnit za nějaký reprezentativní vzorek vína. Nešlo mi tentokrát ani tak o množství, jako spíš o lahvinku, na kterou bych si i po čase vzpomněl.

Kdo zná blíž nabídku vín od Martina Kozáka, tak tomu je jasné, že vybrat si z celého sortimentu dovážených vín není vůbec snadné. Mně stačí lámat si hlavu při jejich slevových akcích, kdy mám chuť koupit si skoro všechno. Tentokrát mi ani tak nešlo využít šance, jako koštnout něco dobrého.

Přátelský novoroční přípitek

Je to tam… Náhodný generátor bublinek na dně lahve slámově žlutého Prosecca oděného do zlatého šatu okouzlující lesklé papírové viněty. Pár doušků šumivého vína nalévám Lindě do skleničky. Pro radost, na zdraví a vlastně i pro šťastné dny příští. 

Kdoví, co nás čeká v novém roce, tak si pojďme aspoň něco hezkého přát. Ťukáme si s navzájem upřeným pohledem do očí, jak to má správně být. Okamžitě se však dívám nazpátek na mou skleničku. Jemné perlení nepřestává, v duchu děkuji okouzlující chvíli, kdy se nám Prosseco představuje v plné parádě.

Linda něžně vstřebává vůni šumivého vína z hroznů odrůdy Glera, že by jablko nebo hruška? Možná i meruňka, ananas či snad vistárie? Každopádně velmi elegantní aroma, uhlazené a komplexní… U vín zpravidla strkám nos pod okraj sklenky, abych zachytil veškerou skrytou vůni. Teď se však jen pobaveně dívám přes stůl. Prosecco před námi nic neskrývá, posílá nám vše, co v sobě má, a to prostřednictvím jemných bublinek vyskakujících nad hladinu. Usmívám se, Linda jich pár při svém zkoumání podmanivosti opatrně vdechne. Hezká vůně, že?