My, co máme rádi víno a pijeme ho v množství více než malém, toto moc dobře známe. V průběhu roku si na ochutnávkách v rámci všech možných koštů, přehlídek či návštěv u vinařů pořizujeme ta nejlepší vína, která nám chutnají. Jsme ochotni si i připlatit, abychom si onu radost z objevování těch nejlepších vín na světě doma ještě jednou připomenuli. Vede to pochopitelně k tomu, že se nám pak v našem soukromém archivu hromadí vína, a to obvykle ta, která stála trochu víc, než abychom je vypili jen tak za večer u televize.
Přesně tam mířím. Jsou to takzvaná vína pro zvláštní příležitost. Pro večer, který je něčím výjimečný, kdy si sedneme s někým, kterého máme rádi, a otevřeme si lahev, na kterou budeme v souvislosti s tímto večerem vzpomínat. Jenže, kdy je to ta zvláštní příležitost? Dnes nebo zítra? Obvykle máme právě s určením oné výjimečnosti problém, většinou se přesvědčujeme, že to stále ještě není ta správná chvíle. Když už jsme to vydrželi tak dlouho neotevřít, třeba si ještě na svou chvíli slávy počká…
Mám ve svém archivu právě několik takových lahví. Některá opravdu stála víc, než je obvyklé, jiná zas byla pořízena za mimořádných situací na mých cestách po světě. S přibývajícím věkem se čím dál víc přesvědčuji o tom, abych je konečně otevřel. Říkám si, nečekej na nic a zvláštní večer si někdy udělej i jen tak pro radost.
Nedávno andělé zavolali k sobě mého spolužáka, se kterým jsem bydlel na koleji a spoustu toho s ním prožil. Na oplátku mě pak pozval na stránky své knihy, aby se na některá z našich prožitých dobrodružství nezapomnělo. Určitě chtěl Pepa také ještě několik svých snů stihnout, ale odkládal je a už se jich nedočkal…
V době, kdy jsem se o víno začal zajímat o kapku víc, než je obvyklé, vyrazili jsme s Danou, Evženem a jeho dcerou Štěpánkou na ochutnávku do malostranské vinotéky Déjà Vu. Už byste ji na Maltézském náměstí hledali marně, ale mám ji ve svých vzpomínkách uloženou poměrně napevno. Tehdy se tam konaly pravidelné degustace vín a na jedné z nich představoval svou produkci pavlovský vinař Georgios Ilias. A jedno z jeho vín mě tam naprosto okouzlilo…
Zajímavá je cesta Georgiose k vinaření. Jak už jméno naznačuje, nebudou v tom žádné hluboké rodinné kořeny zapuštěné hluboko do půdy na jihu Moravy. Traduje se, že do Pavlova jezdil nejprve na ryby, nicméně časem se jeho rekreační rybaření nějak překlopilo v seriózní vinaření. První víno na Pálavě vyrobil Georgios Ilias v roce 2000 a od roku 2006 se výrobě vín věnuje naplno. Jeho základní filozofií je ohleduplná péče o hrozny ve vinici a co nejjednodušší a nejšetrnější přístup ke školení vín ve sklepě. Díky tomu jeho vína nepostrádají v aromatice a chuti odrůdový charakter, vyhledávaná jsou rovněž do gastronomie.
A teď k tomu vínu, které mě tehdy dostalo. Byl to Modrý Portugal z ročníku 2009 ve výběru z hroznů. Už onehdy na degustaci šlo o lahev vytaženou z vinařova archivu s dovětkem, že na nic podobného už v budoucnu nenarazíme. Hrozny pocházely ze staré vinice U tří panen v Pavlově ze čtyřicet let starých keřů. Vinohrad už měl ve svých řádcích výpadky, které vinař postupně dosazoval Ryzlinkem vlašským. Nakonec se v roce 2013 rozhodl veškerý Portugal vyklučit a komplet ho ve vinici nahradit právě vlašákem.
Modrý Portugal je pro mě zvláštní odrůda. Poskytuje hodně ovocité víno, třísloviny z něho moc nelezou. Pokud dosáhne vyšších přívlastků a vykvasí pěkně do sucha, překvapí svým plným tělem s pěknou strukturou, suchostí, šťavnatostí a delší dochutí. A jak jsem již naznačil, vyznačuje se kouzelnou chutí peckovin a lesních plodů, v případě školení na dubových sudech pak také tóny dřeva.
Byl jsem na vážkách, zda jsem mu dlouhým ležením v mém regále na vína ve druhém patře panelákovém bytu neublížil. Lisovaný korek byl do půlky vlhký a napučený červeným vínem, při vytahování se mi v půlce zlomil. Opatrně jsem k němu s obavou přivoněl, ale kupodivu jak z korku, tak z lahve nic špatného nelezlo. Naopak podmanivá ovocná vůně plného vína označeného přívlastkem výběru z hroznů mi udělala radost. Ochutnal jsem a zaradoval se. Čtrnáct let v lahvi mu neublížilo, skotačit se mu už sice ve sklence nechtělo, ale pořád to bylo víno v těch nejlepších letech…
Georgiose Iliase potkávám osobně pravidelně na květnovém festivalu vín Wine Prague. Přechutnávám u něho spíše jeho pálavské vlašáky a rýňáky, ale už se mi ho podařilo přemluvit a dostal jsem od něho do sklenky ke koštu podpultový Merlot Family Reserve. Za mě vám povím, taky je to moc dobré víno. Bez rozpaků prohlašuji, rozhodně stojí za to si ho schovat a někdy ho ochutnat jen tak při zvláštní příležitosti...
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat