Na degustéku v ulici Pplk. Sochora jsem narazil vlastně tak trochu náhodou. Naskytla se mi letos příležitost auditovat na Akademii výtvarných umění. Jak s oblibou říkám, to by bylo, abych v okolí nenarazil na dobré víno. Alespoň sklenička cestou domů pomůže srovnat myšlenky a někdy třeba i odbourat adrenalin. Kupodivu pod Letnou směrem na Štrosmajerák je z čeho vybírat…
Přesto, jak říkám, na vchod do degustačního sklepa pod kinem OKO jsem narazil vlastně náhodou. Takže první kostička do hry, neznámý vinný bar… Jakmile jsem vlezl dovnitř a krátce se zorientoval v nabídce vín, pochopil jsem filozofii vinárníků. Orientovat se na neznámé moravské vinaře…
Nabízejí vína z míst, kam se zájemce vlastně nemá šanci dostat, pokud mu je náhodou někdo nedoporučí. Do sklenek nalévají vína od vinařů, kteří se neobjevují na regálech obchodů, je tedy třeba s nimi navázat osobní kontakt, ale pak zde platí opět ono první pravidlo. Není šance se k nim dostat, pokud vám je někdo nedoporučí. Takže tu máme druhou kostičku do hry, neznámí vinaři…
Nedalo moc práce, abych podlehl. Využil jsem vyhlášenou degustaci na téma „To nejlepší z neznámých vinařů“. Minimálně třináct vzorků moravských vín od vinařů, jejichž vína jsem doposud nikdy neochutnal. V nabídce nechyběla vína bílá, růžová, červená, nefiltrovaná, barikovaná a nakonec i jedno oranžové z kvevri. Všechno zarámované do poutavého výkladu se spoustou zajímavostí z úst vinárníka Petra Rubáše. Mimochodem tu zazněl hezký bonmot od jednoho z prezentovaných vinařů reagující na případné výhrady: „Tomu vínu je stejně jedno, co si o něm myslíte…“
Moje oblíbená metoda používaná pro rychlou orientaci mezi ochutnávanými vzorky je hvězdičkování. Dobré víno dostane hvězdičku a čím více některému propadám, hvězdiček u ochutnávaných vzorků přibývá. Zpravidla si vystačím se třemi, když jsem však unesen, přidám nesystémově čtvrtou. Tentokrát žádné z vín neodešlo naprázdno. Všechna mi chutnala…
Nebudu komentovat celou nabídku vín, alespoň se zmíním, která mi byla nejbližší. Určitě se někdy ještě vrátím k Ryzlinku rýnskému VOC, ročník 2021, z garážového vinařství Jiřího Kopečka z Valtic. Zaujal svou svěžestí, jiskrností, lehkou roztančeností, vykvašením do sucha. Kdo stále tápe ve VOC, mohu potvrdil, že víno má charakter přívlastku na úrovni pozdního sběru. Jak jsem se dočetl, vinař se hlásí k autentickému pojetí výroby vín. Vína mají minimum přidané síry nebo žádnou, takže po nich zaručeně nebude bolet hlava.
Zajímavým byl rovněž vzorek polosuchého Tramínu červeného, ročník 2022, od Zbyňka Osičky z Velkých Bílovic. Zaznělo tu, že Osička využívá dvanáctihodinovou kryomaceraci na slupkách. Díky tomu dosahuje výraznou provokativní kořeněnou vůni s velmi komplexní směsí typicky odrůdových tónů.
Za nejlepší ochutnávané bílé víno jsem si osobně zvolil polosuché Sylvánské zelené, ročník 2021, z dolnodunajovického vinařství No44, za kterým stojí Eliška Beková a Marek Tichý. Zaujal mě nabušený, mohutný, svádivý sylván s chutí vyzrálého golden jablíčka či až přezrálé hrušky. Po mém objevování krásných sylvánů na Podluží jsem tady narazil na další skvostný vzorek z Mikulovska.
Možná někdo nabyl dojem, že neznámí vinaři se pouští pouze do bílých vín a snaží se je dělat tak nějak naturálně. Zbytečné obavy. Právě mezi červenými jsem si našel mého favorita. Úplně nejvíc mě dostalo Svatovařinecké, ročník 2021, z vinařství Filiberk Roberta Tichého z Kobylí. Lehoučké víno, krásně pitelné, nerozpakuji se říct chlastací, odrůdově voňavé. Kdyby všechna moravská vína byla taková, mám do konce života co pít, a to s radostí…
Mohl bych pokračovat, s úžasem jsem například obrazně smekl před víny z vinařství Na Důlku ze Žabčic, za kterým stojí Jan Čermák, profesně enolog působící na Mendelově univerzitě. K jeho vínům, obzvláště k podmanivé Frankovce se však vrátím někdy příště.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat