Nechce se mi tomu ani věřit, ale jsou to už nachlup tři roky, kdy jsem tu v jednom textu přivítal na svět mou první vnučku Verunku. Jak jinak na vinném blogu než reportem o lahvince fajn vína, co padla na její počest. A zapil jsem ji asi dobře, Verča roste jako z vody. Už svého dědu náležitě prohání a ten jen jihne, když si mu sedne na klín, upřeně se mu podívá do očí a prosebně požádá. Dědo, pojď blbnout…
Zatímco jsme ji doteď brali jako toho nejmenšího človíčka naší rodiny, od minulého týdne je tomu jinak. Verunce se narodil bráška Matěj. Tak mám tedy druhého vnuka, jsem dvojnásobný dědek. Zatím je to takový malinký uzlíček, co jen spí, občas se přihlásí o jídlo a od své maminky dostane mlíčko. Bude muset ještě drobet povyrůst, než se svým dědou naváže kontakt a ten mu předá něco z toho, co za svůj život stačil poznat a co stálo za to.
A teď k tomu hlavnímu. I Matěje jsme doma přivítali na svět dobrým vínem. Schovával jsem si pro tuto příležitost pet nat šumivé víno ze Slovenska z vinařství Bobulles ze Šenkvic nabízené od názvem „Pán Oliver“. Pro úplnost, za vinařstvím stojí Vladimír a Samuel Hacajové, kteří se zaměřili výhradně na sekty a šumivá vína.
Kdo disponuje dobrou pamětí, vzpomene si na loňský článek o svatomartinských na Jiřáku. U stánku slovenskevino.online mě Andula s Andrejem provedli vzorky svatokaterinských vín z několika slovenských vinařství. Všechna mi chutnala, ale právě šumivé pet naty byly naprostá bomba. Jak Pánu Müllerovi, tak Pánu Oliverovi, svěžím jemně perlivým vínům, u kterých se těšíte na další a další doušek, jsem to odpoledne propadl. Není se tedy čemu divit, že jsem si pak obě lahve odnášel v tašce domů.
Tak jen pro připomenutí, šlo o víno z odrůdy Irsai Oliver. I po roce krásně drželo, nabídlo mi výraznou odrůdovou aromatiku tropického ovoce s nádechem jemných bylinných tónů a s nezaměnitelnou stopou muškátového oříšku. Bylo stále jemně perlivé, ve svém výrazu možná ještě víc suché, než jsem si ho vybavoval, ale o to víc podmanivé a úžasně pitelné. Matěji, to ti jednou připomenu, až budeš plnoletý a začneš se zajímat o to, co měl rád tvůj děda.
Zatímco šumivého Pána Oivera ochutnaly se mnou i Dana s Týnou, druhou lahvinku jsem si dal už sám. Sáhl jsem do chladničky po Sylvánském zeleném, ročník 2015, z mikulovského Vinařství Fučík. Narazil jsem na něj nedávno na jedné ochutnávce už skoro jako na raritu, a ačkoliv už tedy pamatuje pár let, byl úžasný. Víno v barvě léty už drobet zezlátlo, ve vůni snad tóny jabloňového sadu, od vinaře mě to navádělo na žlutý meloun a pečené jablko. V chuti znovu zelené jablko, pak bílý rybíz a jemná mineralita na závěr.
Sylván patří k vínům, která mě často spíš nezaujmou, ale když se povede, jsou skvělé. Před dvěma lety jsem jim zasvětil jedny poddvorovské otevřené sklepy a u každého vinaře jsem okoštoval právě Sylvánské zelené. Každé z vín mě zaujalo něčím jiným, některé bylo živější, jiné tenčí či pevnější, dost často s výraznou kyselinkou. Neurčil jsem tehdy, které z nich na pomyslném žebříčku vystoupalo na nejvyšší příčku. Kdyby je tehdy navštívil sklepmistr od Fučíků z Mikulova, tak věřím, že tomu by se to určitě podařilo.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat