Na plátně se střídal jeden slajd za druhým. Šedesátka členů odborného spolku ISACA CRC mezi prsty držela nalitou sklenku, nosem se pokoušela zachytit podmanivou vůni linoucí se do prostoru a se zájmem naslouchala poutavému výkladu sommeliéra. Byl jsem potěšen, že jsem se dnes mohl mezi přítomné kolegy zařadit. Kdy se poštěstí ochutnat zajímavé vzorky z palíren whisky po celém světě a dostat současně množství informací, proč právě ta která stojí za pozornost…
Ano, udělám v tomto textu výjimku, mé putování za krásnými víny nahradím reportem z degustace whisky. V počátcích našeho blogu jsem se rozepisoval v Generačních vínovinách o tom, co mě k vínu přivedlo. Nemohl jsem opominout etapu v devadesátkách, kdy jsem se snažil přijít na chuť právě whisky. Cílevědomě ji v současnosti nevyhledávám, ale dobrý vzorek mi dokáže udělat radost dodnes. Mimochodem i sledování volebních prezidentských výsledků mi dokázala whisky docela fajn zpříjemnit.
Sedm nalitých sklenek na degustačním listu a další tři vybrané vzorky při následném přechutnání zarámovalo zajímavý večer. O whiskách se dá vlastně mluvit až od osmnáctého století. Teprve od té doby se žitné pálenky nechávaly stařit v dřevěných sudech. Postupně se výroba whisky šířila po celém světě, ale za kolébku se stále považuje Skotsko.
Jak ochutnávku shrnout? Každá z whisek se něčím odlišovala. Ochutnali jsme třeba malt whisky, single malt, blended malt nebo single grain. Byly mezi nimi whisky, které se následně téměř v celém svém objemu blendují, takže v jejich původní single podobě na ně ani nemáte šanci narazit.
Možná bych měl poskytnout milovníkům vína pár informací, jak whisky vlastně ochutnávat. Základní pravidlo zní, použít vhodnou skleničku. Otevřenou, aby z nápoje mohlo vycházet aroma, s lehce sevřeným okrajem, pod který vnoříte nos a vůni zachytíte. První, co se hodnotí pohledem, je vzhled whisky, vlastně její barva. Zde platí, že žitná pálenka je původně bezbarvá, zhnědne až po zrání v sudech. Světlounké whisky měly smůlu, že použité sudy jim nepředaly vše, co by mohly. Třeba takové sudy po shery, to je barvička… Mimochodem, dozvěděli jsme se, že hodně tmavé whisky mohou být také dobarvovány. Koneckonců, to někteří vinaři dělají také, když do povolených 15 procent jiného vína přidávají barvířky.
Co každý, kdo whisky ochutnal, na ní hodnotí, je aroma. Většina whisek má svou charakteristickou vůni, která je dána místem původu té které palírny, jak tam probíhá sušení sladu, jak vypadá vlastní destilační zařízení a probíhá destilace, kolikrát se pálenka destiluje, a koneckonců svou roli hraje již zmíněné staření v sudech. Že je whisky z každého sudu jiná? Jasně, ale záleží na palírně, jak s whisky pak zachází. Většinou platí, že z palírny odchází whisky stále stejná.
Z vůně je jen krok k chuti. Je to náš pocit, co nám whisky připomíná. Asi nikoho neurazím, že mnohým právě toto dělá u skotských whisek největší problém. Kdo by miloval ochutnávat lyzol? A ještě přitom hodnotit, jak dlouhou má dochuť… K tomu poznámka, že každá whisky ve skleničce má svůj vývoj. Zkuste si nechat chvíli odstup a ochutnat ji znovu. Budete překvapeni, jak se chuť vyvíjí. Mnozí si s whisky hrají i tak, že do ní kápnou trochu vody, chuť se opět předvede jinak. Proto je také oblíbené pít whisky s ledem nebo se sodou.
Abych však nezapomněl, co mi na degustaci nejvíc chutnalo. Označil jsem si v poznámkách pár hvězdiček. Za raritu bych opravdu považoval Auchnagie Lost Distillery. Zajímavý podnikatelský záměr, který se zaměřil na výrobu whisky z již zaniklých palíren. Že to nejde? Máte pravdu, kdo může pamatovat, jaká whisky se pila třeba z palírny v Auchnagie, která naposledy pálila v roce 1911? Navíc, když se žádná láhev nedochovala…
Šlo se do písemných dokumentů, do popisu toho z čeho a jak se whisky vyráběla, případně do záznamů, jak chutnala. Takových historických whisek dělají vlastně jen ze sedmi palíren po celém Skotsku. U té z palírny v Auchnagie, co jsme ochutnávali my, byla použita při výrobě voda s vysokým obsahem minerálů, neboť původní palírna právě brala vodu, která přitékala přes žulu a rašelinu.
Na slad byl používán starověký kmen ječmene, původně přivážený Vikingy. Hlavní složkou rašeliny používané při výrobě byl vřes a mech, což poskytlo příjemné parfémované aroma při hoření. Při výrobě se ponechala přírodní barva bez dobarvování, neprobíhala filtrace za studena, aby se co nejvíce ponechalo parfémované aroma. Pro mě byla whisky jemňoučká, současně však plná, což zanechává hřejivý pocit v ústech.
Mohl bych pokračovat, ale už tak přetékám přes vymezený formát. Víte co, já se k tématu ještě vrátím. Bylo by škoda na takovou fajnovou degustaci brzo zapomenout.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat