Dovolené v Itálii mám po celý život spojené s kouzelnou americkou komedií Nebožtíci přejí lásce (Avanti!) ze začátku sedmdesátých let. Většina filmu se odehrává v přímořském hotelu, kterému vládne ve prospěch jeho hostů manažer Carlo Carlucci, fantasticky nadabovaný Milošem Kopeckým. Všechny potenciální hnidopichy utvrzuji, že dobře vím, že se děj odehrával na Ischii, a nikoliv na Sardinii, ale určitá asociace tu přece jen je.
V našem sardském hotelu Sentido byl totiž velmi podobný provozní hotelové restaurace, který svými gesty a pokyny dokázal udržovat všechen personál v napětí, aby prázdninoví hosté, včetně nás, byli nadmíru spokojeni. A to jsme tedy byli… Na jedné straně nepřetržitá příprava studených i teplých jídel, pasta i pizza, ryby, hotovky i steaky. Na druhé straně neustálá péče o čistotu a odnášení nádobí z více než stovky stolů.
Dopřáli jsme si letos stravování se vším všudy, což by možná taky stálo za pár poznámek, ale chci se dostat zejména k ochutnávaným vínům. Před časem jsem zde psal, že při „all inclusive“ ve Španělsku jsem měl možnost si vybírat z několika slušných lahvových vín. Na Sardinii to však bylo zcela jinak.
Počítal jsem s tím, že zde bude nabízeno víno lokální produkce, ale jak to bude probíhat jsem netušil. Jak v restauraci, tak u plážového baru byly stojany se třemi pípami. Každý, kdo měl kdykoliv během dne chuť se napít, mohl zajít k baru a požádat obsluhu, nebo si mohl sám načepovat buď pivo nebo bílé či červené víno. A aby to bylo ještě trochu složitější, u bazénu to bylo tiché víno a v restauraci zde velmi populární frizzante.
Odrůdově tápu, šlo vyloženě o stolní vína z velkého vinařství Cantine Caviro distribuovaná v 20 litrovém PolyKegu, na webu jsem dohledával, že by mohlo jít u bílého vína o odrůdu Glora a u červeného vína o odrůdu Raboso. Popravdě, žádný zázrak, to bílé mi přišlo jako špatně udělaná milerka, hodně zemitá, co po jedné skleničce spíše odradí v pití pokračovat. Červené víno bylo hodně světlé, čepovalo se logicky dost podchlazené a co se týče chuti, mělo dost vysokou kyselinku.
Takže shrnu-li to, víno v neomezeném množství vlastně mělo své limity, nikdy jsem neochutnal naráz víc než tři skleničky. Co mi však nedopřálo mé oblíbené víno, to mi tentokrát vynahradilo pivo. Mohl jsem si načepovat pro dodržování mého pitného režimu italské pivo Birra Morreti Ricetta Originale, spadající pod nadnárodní koncern Heineken. A náležitě jsem toho využíval, před odchodem na pláž, po příchodu z pláže, u hotelového bazénu, při obědě, při večeři…
Sardinie však není jen o nepovedených vínech. V průběhu pobytu jsme se dostali turistickým vláčkem do nedalekého městečka Orosei. Prošel jsem zde pár shopů, včetně vinotéky nabízející vína z místních vinařství a lokálních odrůd. Mimochodem, dost tu frčí i sardské likéry, a to jak žluté Limonciello, tak tmavý sladký likér Mirto di Sardena. Při ochutnávce ve vinotéce mě moc nezaujaly, ale v koktejlech na hotelovém baru mi udělaly docela radost.
Zpátky k vínům. Zakoupil jsem si tři lahve, které jsem velmi pečlivě obalil ručníky a úspěšně převezl domů v kufru. Trnul jsem, většinou to vyjde, pašoval jsem tímto způsobem již pár lahví z Tádžikistánu, ale někdy taky ne. Při mé cestě za oceán jsem dost neúspěšně v kufru převážel pár plechovek Prazdroje. Mé prádlo pak mělo celý pobyt dost výrazné aroma poté, co se do něj pivo z prasklých plechovek vsáklo…
První ochutnávka po návratu patřila typické místní odrůdě Monica di Sardegna, DOC z vinařství Argiolas, ročník 2020. Jeho barva je intenzivně rubínová, po přivonění jemná vůně červeného zahradního ovoce, zejména třešní a švestek, současně však i květinové a kořenité tóny. Chutnalo mi pro svou jemnost a harmonické tělo s menším množstvím tříslovin, ale současně se svěží kyselinkou.
Název vína Perdera je místním označením pro „kamenité místo“. Mohu potvrdit, že východní pobřeží Sardinie, které jsem letos měl šanci navštívit, je opravdu velmi skalnaté… Pokud jsme zde zahlédli stráně s vinohrady, tak na nich vždy hrozny pěstují ve vedení Alberello na malých starších keřích.
Pro zajímavost uvádím, že vinařství Argiolas vinifikuje ve víně Perdera Monica di Sardegna minimálně 90 % odrůdy Monica, o zbytek se dělí další místní odrůdy Carignano a Bovale Sardo. Víno pak ve vinařství zraje jeden rok, z toho 6 až 8 měsíců v neutrálních sudech z francouzského dubu a 4 měsíce v betonových tancích, poté 2 až 3 měsíce v láhvi. Každopádně mi první ochutnávané sardské červené udělalo radost.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat