Kanonýr z Fortu Křelov ve slušivé vojenské uniformě z druhé poloviny devatenáctého století nás všechny přivítal. Po té, co do hlavně kanónu vložil střelný prach, nás všechny vyzval, abychom si zacpali uši. To se snadno řekne, ale jak to provést? Chci si přece střelbu kanónu vyfotit, to snad radši obětuji krátkodobou ztrátu sluchu, než abych propásl vzpomínku na mimořádný zážitek.
Dívám se kolem sebe, dilema stejně jako já vyřešila většina z naší auditorské skupinky. Kanonýr zapálil s pomocí našeho kolegy doutnák, umístil ho na odpalovací tyč, a přiložil zapálený hořící knot ke střelnému prachu v otvoru na konci hlavně. Záblesk, bílý obláček a šupa jako z děla…
Škublo to se mnou, ale fotka je v mobilu. Dívám se na Hanku vedle mě, usmála se, taky si odpal vyfotila. To se málokdy zažije, bude o čem doma vyprávět… Byl to jen začátek zajímavé prohlídky Fortu Křelov XVII., obrané pevnosti vybudované v letech 1851 až 1854 západně od Olomouce.
Charakteristickým u tohoto fortu byl mohutný zemní val, na němž byla původně mezi zemními násypy rozmístěna těžká dělostřelecká výzbroj. Uvnitř opevnění byl fort opatřen kasematami pro ukrytí obránců a pro bezpečné uložení zásob. V centru pak byl vybudován středový podkovovitý reduit, uzavřený malým nádvořím. Reduit sloužil jako ubytovací zařízení, lituji posádku, sám bych v té ledárně nechtěl nocovat. Pochopitelně v případě obležení nepřítelem byl také posledním místem odporu.
Což o to, my jsme sem však nepřijeli chránit Olomouc, ani samotný Fort Křelov, my se sem přijeli bavit. Díky stylově zařízené restauraci Citadela jsme mohli využít připravený raut a pochopitelně také konzumovat nápoje dle vlastního výběru. S Terkou a Jirkou jsme obsadili stolek co nejblíže rozpáleným kamnům a společně se shodli na ochutnávce červeného vína z velkobílovického vinařství Kubík.
V nabídce Citadely byla dvě lahvovaná červená z řady Classic, což jsou spíše gastro vína, lehké suché jakostky s jemným ovocným charakterem. V nabídce bylo Rulandské modré a Modrý Portugal, obě z ročníku 2020. Vybíral jsem já, tak došlo na mé preference.
Jasně, šli jsme do Pinotu. Kupodivu bylo temně rubínové barvy, což by mohlo trochu zmást ty, co v barvě této odrůdy vína hledají cihlové tóny. Ve vůni jak jinak, jemné tóny červených peckovin, což se dostalo i do ovocné chutě. Postupně jsme ve třech zvládli tři lahve, večer krásně začal.
Teda, tady musím udělat malou odbočku zpět v čase. Začátek je třeba hledat už při odpolední procházce centrem Olomouce, kdy jsme s Hankou, Terkou a Jirkou navštívili Wine & Caffe Volařík nedaleko Horního náměstí.
Původně to měla být chvilka posezení u dobré kávy, ale uznáte, pít kafčo, když kolem vás jsou lahve od Volaříka či Kadrnky z Pálavy? Alespoň Hanka mi v tu chvíli podlehla… Původně sice zatoužila po sladké Pálavě, ale podařilo se mi ji ukecat, že lepší je ta suchá z ročníku 2018, zvláště, když jde o víno s přívlastkem ve výběru z hroznů z hornověstonické viniční terroirové tratě U Venuše.
Dlouho jsem nenarazil na tak dobrou Pálavu. Kvasila a následně byla dlouhých 10 měsíců míchána na hrubých kvasnicích v dubovém sudu. Volaříkovi se podařilo vytvořit víno s intenzivní vůní po čerstvé mandarince a sušených rozinkách. Víno mělo mohutné tělo, sice odrůdově nasládlé, ale současně s dlouhou a lehce slanou dochutí. Ňaminky…
V nadpise jsem slíbil malý náhled na stav olomouckých barů. Trochu dost ambiciózní představa, že bychom po návratu z Fortu Křelov toto všechno zvládli. Něco ano, ale s přibývajícím časem se šance pokračovat v ochutnávání vín rychle zmenšovala. Podařilo se nám do půlnoci obsadit stůl v suterénu studentského baru Vyhoukaná sova. Jak jinak v mém případě šlo opět o ochutnávku červeného vína.
Po voňavé Pálavě a jemném Pinotu šlo tentokrát o ovocně harmonický Dornfelder z ročníku 2019. Obsluha mě pustila k chlaďáku a mohl jsem si teda vybrat. Zaujalo mě především samotné vinařství Maláník – Osička z Mikulčic. Doposud jsem ho míjel, byl jsem teda na něho docela zvědavý.
Tmavě červená až černá barva, fialový meniskus, vysoká viskozita. Ve vůni byly výrazně ovocné tóny, pokud bych měl tipovat, tak možná jablka se skořicí. V chuti byly znát hrubší a výrazné kyseliny, možná přímo višně s patřičnou dávkou kyselinky, dlouhá persistence na závěr. Trochu mě zklamala absence čokoládových tónů, kvůli které si jezdím pro Dornfeldry do Čejkovic a na Podluží.
Pak už to šlo dál beze mě. Ubytoval jsem se totiž jinde než zbytek party, tak jsem se rozloučil a vydal se na opačnou stranu. Takže to znám jen z vyprávění. Někteří odpadli stejně jako já, pro některé však byla noc stále mladá. Co vím od Hanky, na víno už nedošlo, začalo se panákovat, slušňáci zůstali už u nealka. Takže tak nějak to vypadá v Olomouci, když máte volný večer a chcete se příjemně pobavit. Zkrátka podařilo se…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat