Texty, které tu teď s Jardou zveřejňujeme, směřují čím dál víc od reportáží z ochutnávek zajímavých vín k úvahám, do kterých se pouštíme proto, že máme takzvaně už něco napito… Snad to naši čtenáři vydrží a něco jim to naše rozjímání přinese. Dnes to ode mě bude opět podobně. Pár aktuálních námětů sice nosím v hlavě, ale než se urodí ta správná pointa, tak ještě další poohlédnutí.
K tomu, co tu chci napsat, mě vlastně přiměl dnešní mail od spolužáka z vejšky. Aby mu z této koronadoby nehráblo, napsal si písničku. Nejprve dal na papír text, na něj složil hudbu, ve studiu to nahrál a nazpíval, pak k tomu natočil klip a teď to celé zveřejnil na you tube. Takové generační vzpomínání na muziku jednotlivých desetiletí, kterými jsme my šedesátníci v našem životě prošli. Takže o muzice už to tu je, co však víno?
Dá se říct, že v šedesátkách jsem na něco takového ještě neměl nárok. Určitě jste si tím prošli v dětství taky, někdy jsem tu a tam natajňačku z volně stojící skleničky usrknul. Vůbec mi to nechutnalo, ale pili to rodiče a jejich známí, vesele se přitom bavili, tak na tom asi něco mohlo být. Spíše mi z té doby zůstal podnět, že jednou, až budu velký, něco takového budu dělat taky.
Vzpomínám však dobře na svou babičku a na její velkou zahradu na Daliměřicích, kde pěstovala ovoce a zeleninu. Přebytky pak prodávala do sběrny ovoce a přivydělávala si tím ke svému skromnému důchodu. Když se urodily višně, nakládala je do cukru, zalila krapet výčepní lihovinou a dala vyzrát na okno. Po čase získala božskou griotku. Moc silná nebyla, tak se dostalo občas po kalíšku i na nás děti. Na tu dobrotu do smrti nezapomenu.
V sedmdesátkách jsem vystudoval gymnázium a vysokou školou. Co jsem nestihl do té doby, tady jsem si užil svrchovanou měrou. Už jsem se tu zmínil, že k prvnímu vínu jsem se dostal rok před maturitou na silvestrovském večírku se spolužáky. Byly to tehdy poměrně oblíbené Tři Grácie. Jak v bílém, červeném a růžovém provedení se vyráběly jako směsky ve Valticích. Známkové víno dostalo jméno podle stejnojmenného chrámu nacházejícího se v Lednicko - valtickém areálu. Po čtyřiceti letech po mně nechtějte popsat zážitky z ochutnávky, vždyť tam o víno přece vůbec nešlo…
To na jarovských kolejích v Praze už se pila jiná liga. Najít příležitost nebyl vůbec žádný problém, omezujícím faktorem bylo jen minimální kapesné. Tak to bylo o brigádách v tiskárně novin a časopisů, o víkendových fuškách na stavbách, o stipendiích od budoucích zaměstnavatelů. Dodnes se mi vybavuje vzpomínka z jednoho večera v Malostranské besedě. Úžasný koncert Pražského originálního symfonického orchestru a naše parta popíjející víno. Moc se mi vystoupení líbilo, teda až do chvíle, než jsem dostal skvělý nápad. Vrazil jsem do lahve Pražského výběru brčko a mastňácky usrkoval. Dělalo mi dobře, když po mně Ondra Havelka pokukoval, ale to, jak jsem se tehdy dostal na kolej, si už vůbec nevybavuji. Povídalo se o tom mezi kamarády ještě dlouho…
Stejně však to tehdy koncem sedmdesátých let u mě bylo spíše o pivu. Přece jen se ho za stejné peníze mohlo vypít mnohem víc. I když na rozdíl od vína to je u piva spíš o tom, zda chutná nebo nechutná. Byl to vlastně takový nepřetržitý mejdan se spolužáky. Trávili jsme večery ve vyhlášených pražských hostincích, na mnohé z toho si dodnes vzpomínám. U Zlatého tygra jsem se třeba potkal s Bohumilem Hrabalem, sedl jsem si vedle něho ke stolu a chvíli si s ním povídal. Uznáte, na toho bych asi ve vinném sklípku nenarazil.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat