Prodíral jsem se mezi stovkami pasažérů k pasové kontrole na mezinárodním letišti v Dušanbe. Před chvilkou jsem předal k odbavení můj cestovní kufr, čekaly mě ještě zhruba dvě hodiny do odletu, což kromě jednoho dute free shopu, který jsem zpravidla prošel během deseti minut, znamenalo sehnat volné místo v čekárně, vydržet a především neusnout, aby mi letadlo nakonec neodletělo. Do hluku bavících se lidí se ozývaly informace o příletech a odletech. Využíval jsem toho, že byly většinou dvoujazyčně, anglicky a rusky, což mi pomáhalo si potvrzovat, jak moc všemu v tom kterém jazyku rozumím. Z poklidu mě však náhle vytrhlo hlášení: „Mister Svoboda, come to the luggage desk immediately, please“. Sevřel se mi žaludek, rozhlížel jsem se kolem sebe, pro všechny ostatní bylo hlášení naprosto nezajímavé. Bylo totiž jenom pro mne…
První šok, když jsem otevřel dveře. Sotva se zvenčí přes gumové lamely objevil kufr, bafl ho jeden z přítomných uniformovaných mužů obsluhy a ručně ho skládal na vozík k příslušnému letu. Pokud se mu něco nezdálo, postavil zavazadlo do rohu místnosti, kde to kontroloval jejich komandýr. Podíval jsem se tím směrem a mezi vyřazenými kufry stál i ten můj. Poctivě zabalený v igelitové folii… Vrchní komandýr si vyžádal mé doklady. A hned otázka k věci: „Eto vaš čemodan?“ Potvrdil jsem to. „A počemu on takoj bol‘šoj?“ Drobet se mi ulevilo, tak o to jim jde. Začal jsem tedy vysvětlovat, že jsem zde pracoval na projektu více než dva měsíce a mám v kufru vše potřebné. Otázky však ještě nevyčerpal: „A što u vas v čemodaně?“ Znovu jsem tedy opakoval, že oblečení, pracovní pomůcky a nějaké dárečky pro rodinu. „A kakije to podarki?“ Opotil jsem se. Ejhle slabé místo, jen aby to nechtěl vidět…
Proč? Musím se tedy zmínit, co tomu předcházelo. Má stáž probíhala bezprostředně po skončení místních oslav ramadánu dva měsíce v srpnu a září. Trávil jsem v Dušanbe vedle pracovních dnů pochopitelně i těch pár víkendů, někdy jsem si program naplánoval sám, někdy se postarali auditoři z tádžického ministerstva financí. Věděli o mé zálibě týkající se vína, tak mi zorganizovali jednu návštěvu blízkého zemědělského podniku obhospodařující vinohrad Nodži. Bylo tehdy půvabné odpoledne, ozvláštněné i tím, že se vinice nacházejí na jižních svazích třítisícovek, jejichž zasněžené vrcholky jsou vidět v Dušanbe téměř odkudkoliv. Vezl jsem si tehdy na byt krabici s více než pěti kilogramy vlastnoručně natrhaných slaďoučkých hroznů bílé odrůdy Taifi a červené Kishmish, kterou nazývají rovněž Sultana.
Jenže co s tím? Jedna věc je dobrodružství spojené s touláním se po tádžické vinici a trhání hroznů z révy vedené na takzvané zácloně, druhá je pak otázka, jak dostat hrozny domů do Prahy… Moc jsem se nikdy nezajímal o převážení zboží přes hranice, ale z toho, co jsem si dokázal uvědomit, vyplývalo, že žádné plodiny, či rostliny se přes hranice převážet nesmějí. Odlet za dva dny a u mě v lednici stále krabice s plná hroznů. Tak jsem si určil program na celé jedno odpoledne. Ve smaltovém hrnci jsem dnem čajového hrnku drtil jeden hrozen po druhém a vzniklý neodkalený rmut jsem naléval do dvoulitrových petek. Byl jsem ulepený od hlavy až k patě, podlahu v kuchyni jsem musel několikrát vytřít, ale i tak jsem se stále lepil. Nakonec jsem jednu lahev naplnil červenou šťávou, druhou bílou… Takže zázrak, slaďoučké tádžické hrozny se nakonec přeci jen dostanou do Prahy.
V normálním světě by to skončilo, jenže po jedenáctém září roku 2001 si na palubu letadla nevezmete ani kapku vody, pokud není z letištního shopu. A to jaksi uznáte, čtyři litry vlastnoručně vylisovaného vinného moštu nebyly. Jak tedy jinak? Napevno jsem víčka petek utáhl, pečlivě je omotal tričky a zastlal do kufru. A teď se můžeme vrátit na letiště.
„A podarki kakije?“ Začal jsem improvizovat. Keramika, suvenýry z výletů, no a „butylki“. Komandýr zavětřil… Bylo na něm vidět, že se mu úsilí vyplatilo. Konečně dosáhl svého. Chytil si svého pašeráka. Už mě chtěl požádat, abych kufr otevřel, když si znovu uvědomil, jak je pečlivě omotaný igelitovou fólií. V pravý čas začal váhat, chvilka odmlky, přičemž mi stále pořádně trnulo. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že vyhrabe několik půllitrovek místního koňaku a vodky. Bylo mi jen líto, že bych se musel rozloučit se svým vinným rmutem. Do té doby jsem neměl co do činění s houževnatostí tádžických úředníků. Nedal se:“Podněsitě čemodan pod skaner, požalujsta“.
To všichni znáte, na letišti naprosto běžná věc. Jenže já tentokrát stál na té druhé straně. Koukal jsem na obrazovku a po celou dobu mě mrazilo, když jsem viděl, jak centimetr po centimetru projíždí kufr sem a tam, dopředu a dozadu, chvíli se zastavil, pak zase pokračoval v posunu. Co vám mám říkat. Bylo tam vidět úplně všechno. Dvě dvoulitrové petky s vymačkanou hroznovou šťávou a pět dárkových lahviček s alkoholem. Nejmíň snad špinavé prádlo po dvouměsíčním pobytu.
Komandýr však byl na koni: “Znajetě li vy, što suščestvujet ograničenije tol‘ka na dva litra alkogolja?“ A já spustil. Jak jsem nebyl v ruštině rovnocenným soupeřem, bránil jsem se houževnatě. Ukázal jsem na petky: „Eto ně alkogol‘, eto sok…“ Byl jsem připravený zachránit rmut a případně obětovat jednu z lahviček koňaku. „I ničego, eto podaročnyje butylky na četvjerť litra. Posčitajtě, skol’ko eto litrov. Četvjerť, polovina, tri četvjerti, litr, litr i četvjerť… Vmjestě meňše dvuch litrov fantastičeskogo tadžikcogo koňjaka…“
Nevím, zda zabrala má výřečnost, chvála tádžického výrobku nebo úředníkova lenost, neodhadnutá velikost půllitrové lahve a špatná známka z počtů. Ještě jednou to přepočítal, vyšlo mu to taky pod dva litry alkoholu, tak jen mávl rukou a nařídil jednomu z chlapů od obsluhy, ať můj kufr naloží na vozík do letadla letícího přes Istanbul do Prahy… Mně se ulevilo, byť jsem se snažil ani nehnout brvou. Hurá, mohl jsem se konečně nechat propustit do odletové čekárny u příslušného gatu. A měl jsem navíc i po starostech, že jsem měl původně příliš volného času. Sotva jsem prošel duty free shop, už nás vyzývali k nástupu.
Dodnes vzpomínám, jak mi vlastnoručně vyrobené víno z tádžických hroznů chutnalo. Surovina měla dostatek cukru, tak i něco z něho zbylo a dostal se do vína. A uznejte, když se košt doprovodí vyprávěním, že propašovat vinný rmut z Dušanbe do Prahy nebylo vůbec snadné, uznale mi na to pokývá při nabídnuté sklence každý, kdo si to vše ode mne vyslechne. Abych však nezpychnul, jsem natolik soudný, že vím, že většina českých a moravských vinařů vyrobí lepší víno než já, ale přesto, kdo z nich přitom zažije takové dobrodružství?
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat