Pravidelní čtenáři

úterý 10. srpna 2021

Uvařené Primitivo

Každý jsme ve svém životě vyrostli mezi nějakými spolužáky. Ať na základce, tak na střední nebo někteří i na vysoké. Jsem ještě z generace, které to všechno absolvovala za totáče, a která měla to štěstí, že jsme tak nějak i poté dokázali držet pohromadě. Kupodivu to platí i o našich vysokoškolských studiích. Místo tříd se tomu říkalo kruhy, na našem oboru byly jen tři, takže jsme v podstatě všichni o sobě dobře věděli, scházeli se v jedné posluchárně a koneckonců spolu i trávili volný čas.

Platí to i nyní, když už pomalu balíme své pracovní kariéry a chceme si užít ještě něco, co se užít dá. Vždy tak jednou, dvakrát do roka si najdeme čas, aby někdo z nás vyslal signál, kdy a kde, a my se pak sejdeme na popovídání o našich životech, na ochutnání sklenky vína a třeba i na dobrou večeři. Nejinak tomu bylo letos v půlce června.

Kdo to odpoledne dorazil, posadil se kolem sražených stolů na dvorku jednoho příjemného letenského bistra. Mohl bych teď vzpomínat na zážitky ze studentských let, které se mi vybavují, když jsem pohledem těkal kolem stolu a pozoroval své bývalé spolužáky. Ale tento text by měl být především o víně, tak to musím stočit tímto směrem. 


Seděl jsem vedle Pepy, se kterým jsem toho mnoho prožil. Nicméně teď mu už nikdo neodpáře nálepku zkorumpovaného majora Votočka, kterou mu přišila role v televizním seriálu Boží mlýny. Na obrazovce se mihnul jen párkrát, kdy postupně prohrál na hracích automatech peníze získané z podsvětí. Mohu však s klidem říct, že to Pepu nijak nepoznamenalo a je s ním stále taková zábava, jako byla, když jsme spolu studovali.

Slovo dalo slovo, domluvili jsme se, že si dáme oba dohromady lahvinku červeného. Já jsem byl přece jen mezi námi považovaný za toho, kdo vínu rozumí, šel jsem proto k baru vybrat něco dobrého, co neurazí a naopak potěší. Nebylo to tak těžké, nebyla to vinotéka, pro bistro byla spíš typická rozlévaná vína z bag in boxů. Několik zaprášených lahví na polici za barem mě mělo spíš varovat. Nicméně, prohlédl jsem pár vinět, na nich názvy odrůd, místo původu, vinařství a ročník. Jedno z nich mě zaujalo, šel jsem do toho, byť si to nechali dobře zaplatit.

Za chvíli nám přinesli Primitivo, vinařství Masseria Li Veli, označené IGT, řada Orion ze Salenta v Apulii, ročník 2019. Což o to, vonělo krásně, kromě odrůdovosti bylo znát i půlroční zrání ve francouzských barikových sudech, jenže… Mělo snad tak kolem padesáti stupňů. Stálo totiž poblíž výlohy, do které celý den pražilo slunce. Už jste někdy pili horké červené víno, co ani náhodou nemá ambice stát se svařákem? O nic jste nepřišli.

Co s tím? Metoda pokus, omyl, použili jsme chlazení používané zpravidla pro sekty. Do nerezové nádoby jsme si nechali nasypat led a začali chladit. V pravidelných intervalech jsme ochutnávali, ale nevěřili byste, jak pomalu dosáhnete požadovaného efektu. Více než polovina lahve zmizela v nestandardním režimu konzumace. Nakonec se cíle dosáhlo a my jsme s majorem Votočkem přece jen víno pochválili, nu což, přece na něm něco bylo.

Vinařství Masseria Li Veli má velmi bohatou historii. V oblasti Apulie se po mnoho staletí udržovalo zemědělství na rozsáhlých pozemcích vládnoucí šlechty nazývaných latifundi, o které se starali místní rolníci. Na těchto pozemcích od šestnáctého století vyrůstaly takzvané masserie, velké kamenné budovy, něco mezi hradem a statkem, které sloužily jak pro ubytování, tak i pro skladování a ochranu sklizně. 

Se zánikem feudálního uspořádání mnoho masserií zaniklo, v minulém století se podařilo některé zachránit, jedna z nich byla právě Masserie Li Veli. Od roku 1999 ji převzala rodina Falvo, která se původně starala o vinařství v Toskánsku. Vdechla masserii a koneckonců celému vinařství nový život. Jejich vizí je nastavit v tomto regionu nový standard kvality vinařství, a to jak péčí o vinice, tak výrobou vína z kvalitních hroznů.

A teď pár dojmů k ochutnanému vínu. Hustá rubínově červená barva, ve velmi intenzivní vůni výrazné aroma přezrálého červeného ovoce, zejména třešní, zaznamenatelné pikantní tóny skořice a muškátového oříšku. Chuť byla plná, opulentní, hladká a velmi dlouhá, s dobře zakomponovanou kyselinou, díky čemuž bylo víno svěží a příjemně pitelné.

Neodpustím si na závěr zajímavost, kterou jsem se dočetl na webu vinařství. Pěstují zde vinou révu systémem Settonce. Nic mi to neříkalo, tak jsem to musel vygooglit. Každý keř je veden na tři tažně se dvěma záložními čípky, jsou sázeny velmi hustě do pravidelných šestiúhelníků se středovým bodem. Toto uspořádání má tradici ještě z římských dob, odjakživa to umožňovalo vysokou hustotu výsadby, maximální využití půdy kořenovým systémem révy, maximální expozici listů vůči slunci, dobrou cirkulaci vzduchu a koneckonců strukturu vinice přístupnou pro její kultivaci. Což o to, víno dobré, tak asi i systém Settonce má něco do sebe. Škoda, že to už nemám kde na mé zahradě vyzkoušet.

Rodan


Žádné komentáře:

Okomentovat