Přiznal jsem se tu již několikrát, že s oblibou na svých služebních cestách vyhledávám místní vinotéky. Nedá mi to a zpravidla ochutnám pár vzorků vína, jen tak pro potěšení. Vůbec nevadí, že jde takzvaně o sudovky, čímž se zpravidla myslí vína, co se pro svou kvalitu již nehodí do lahví. Jenže omyl… Do toho nám už legislativci před pár roky hodili vidle. Dneska musí vinaři plnit víno výhradně do takzvaných bag in boxů. A to se rozumí, úplně špatná, a k tomu navíc ředěná vodou, to už takto balená vína nejsou.
Pokud se poštěstí, tak mám šanci si při objednávkách i popovídat s majitelem té které vinotéky. Vůbec není s podivem, že by mi neměli co říct. Často to jsou praví fandové do vína, jezdí si pro svůj artikl přímo k jednotlivým vinařům. Díky osobním preferencím a vlastně i díky osobním kontaktům přivážejí a nabízejí vína, za která se rozhodně nemusejí stydět. Taková jsem ochutnal jedno příjemné odpoledne minulý týden v děčínské vinotéce s názvem Dům vína.
Dal jsem na doporučení sympatické obsluhy a do první karafy jsem si nechal nalít rakouský veltlínek. Byl čistě odrůdový, lehký, bez ničeho, co bych tam nechtěl nalézt. Sedl jsem si s ním pod slunečník k venkovnímu stolu. Ještě že tak, chvíli totiž probleskovalo sluníčko, chvilku se pak honily dešťové kapky. Bylo však teplo na krátký rukáv a já s povděkem přivítal patřičné vychlazení vína.
To se však už nedalo říct o druhé karafě. Experimentoval jsem a zkusil často vyhledávané Rulandské bílé. Opět zahraniční vzorek, pro mě bez konkrétního vinaře, krásně kořenitý, odrůda poznatelná na první přivonění či ochutnání. Jenže velký výběr vín z bag in boxů má jednu nevýhodu. Ne všechny se vejdou do chladničky a když si člověk vybere něco speciálního, může mít smůlu. To mé víno totiž vychlazené nebylo.
Na podobné případy je jednoduchá odpověď. Volba padla do třetice na závěrečný vzorek červeného. To snesu i při pokojové teplotě… V této chvíli nastoupil právě výše zmíněný zázrak. Kde se vzal, tu se vzal, z vnitra zázemí vinotéky vyšel její majitel a začal se mi věnovat. Původně jsem uvažoval o některém z dovozových červených, nejlépe snad o Merlotu. Na to mi pan majitel odpověděl otázkou. Nedáte si raději něco z od nás z Čech nebo Moravy?
Což o to, rád. Nechal jsem si nabídnout, jaká že červená vína mohu dostat do skleničky? Začal přehledem odrůd, ale brzo jsem ho přerušil. Víte co? Když už z Čech či Moravy, tak mě zajímá, od jakého vinaře ta vína jsou. To už však bylo o delším povídání. Najednou to bylo o tom, koho znám já, koho zná on, jaké odrůdě se v té či oné oblasti daří, o našich preferencích a volbách.
Výběr se postupně zužoval, až zbyly dva vzorky. Modrý Portugal ze Žernosek a moravská Frankovka z vinařství Vajbar z Rakvic. Měl jsem šanci si dát košt. Obě velmi dobrá vína, ale přece jen v portugalu vždy nacházím ovocné chutě v míře větší než malé, nepodporované patřičnými taniny. Oproti tomu Frankovka zrála na barikovém sudu a odrůdovost vína byla podpořena extra porcí tříslovin s tóny dubu a podmanivé vanilky. Ano, Frankovka z Rakvic to u mě vyhrála…
Možná by se to dalo přejít jen tak, ale to by mi zmizela pointa. Strávil jsem kouzelné dvě hodiny na zahrádce děčínského Domu vína. Ochutnal jsem tři čtvrtky sudového vína z bag in boxů. Každé z nich mě něčím zaujalo. Úplně nejvíc mě dostal Bronislav Vajbar, co plní své krabice s vínem krásnou Frankovkou v barrique. To bych ještě před pár lety ve vinotékách určitě nečekal.
S prázdnou jsem to odpoledne z vinotéky neodešel. Vybral jsem si tam ještě pár zajímavých vín v lahvích. Ale o tom zas někdy příště…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat