Někteří z vás mě letos na tomto blogu zpovzdálí sledovali, jak se pinožím na mé zahradní vinici nad zříceninou hradu Buben. Od prvních pokusů s novým střihem Simonit & Sirch, přes zelené práce a pučení révy, až po dozrávání v poměrně chladném létě. Pochopitelně vše to bylo spojené s očekáváním, aby mi hrozny zesládly na potřebnou úroveň a došlo k tomu dřív, než je za mě sklidí ptáci, vosy a sršáni. A kupodivu vyšlo to.
Využil jsem uplynulého víkendu, kdy se slunce naposledy postaralo o záchvěvy babího léta. Pro úplnost něco málo už jsem sklidil začátkem září, kdy jsem trhal rané odrůdy. Voňavý Solaris a část úrody červené marmeládově podmanivé Boskop Glory je už v demižonech. Letos mi to bublá v kanceláři mé poradenské firmy, což je sice opojné, ale raději všechna jednání řeším u klientů, abych si nekazil jméno odérem vinného sklepa.
Takže teď došlo na zbytek. S obavou jsem po příjezdu proběhl zasíťovanou vinici. Po měsíci všechno, jak má být. Odolala náletům ptáků, jen tu a tam se předčasně postaraly o laty, které prolézaly přes oka sítí. Zobal jsem teď i já kuličky vína jednotlivých odrůd, abych si potvrdil, že je správný čas. Možná vás napadá, že to není to pravé, ale zatím jsem k něčemu takovému, jako je refraktometr na cukr, nedospěl. No co, prsty se začaly lepit od sladké šťávy a ty největší bobule měly cukru na rozdávání. Možná některé hrozny by si ještě mohly pár dní počkat, ale sotva jsem se jich dotkl, začaly i z nich některé kuličky padat na zem. Hurá, jde se na to.
Líbí se mi, když vinaři dávají svému vínu punc vyšší kvality, když se hrdě hlásí k ruční sklizni. To je přece samozřejmost. Jak jinak stříhat hrozny, než ručně? Pravačkou pěkně oddělit stonek, levačkou jemně uchopit a něžně položit na dno plastového koše. A podruhé, potřetí… Měl jsem na to dva dny, nikam jsem nepospíchal, po sundání sítí jsem obíral jednu hlavu po druhé. Vím, že bych měl pomlčet, když mi na některé z nich dozrálo hroznů víc, než je doporučený počet, ale komu vadí obalený vinný keř, netuší, jakou má z něho malovinař radost.
Letos mi úžasně dozrála milerka. Zlaté bobule s jemnými tmavými flíčky rozsypanými po slupce zářily kolem sebe jako malá sluníčka. Ochutnal jsem a chtěl hned další a další… Medově muškátové tóny, to snad ani není nutné zpracovávat do lahví, raději podlehnout pokušení přímo ve vinici.
Druhou bílou odrůdou, která mi už řadu let dělá radost, je Bianca. Možná se řadí spíš do stolních vín, ale šťáva z ní je také navýsost dobrá. Pěkně slaďoučké bobulky, tenká slupka a minimum zrníček. Na první pohled je tam více kyselinky než v milerce, však je taky od pohledu sytě zelená. Škoda, že mám jen dva keře, té bych si dokázal představit celou řádku alespoň do jednoho demižonu.
V červených odrůdách mě čekala druhá část úrody Boskop Glory. Hrozny, co jsem ještě nechal další měsíc dozrát, chytly podmanivou kouřovitost, která se spolu s charakteristickou povidlovostí a jemňoučkým taninem postarala o příjemný koncert chutí. Zkusím z toho vyrobit samostatný demižon a pro případ, že by se už víno posunulo do aromaticky mdlých tónů, mohu to scelit s první várkou, která má přece jen vyšší kyselinu.
Moc jsem se těšil na Fratavu. Já těmto hroznům vyrostlým na pravokořenných sazenicích, které jsem si přivezl od zahrádkáře ze Štětí u Mělníka, alespoň tak říkám. On sám nevěděl, co vlastně pěstuje. Možná to je jen Svatovavřinecké, ale podle výrazně tmavé barvy usuzuji, že by to mohl být třeba právě podobný kříženec, který je na Roudnicku jako doma.
Letos mi tato odrůda udělala radost. Krásně vyzrála, odolala náletům vos, které se mi poslední dva roky o většinu úrody postaraly beze mě. Sklidil jsem teď asi osm kilo těchto hroznů, to by na jeden pětilitrový demižon mělo vystačit. Zatímco víno z Boskop Glory je ovocná bomba ze zahrádky, Fratava má již blíž k dospělému vínu. Když se ji podaří zpracovat, zpravidla víno z této odrůdy zmizí dřív, než se s ním někde pochlubím.
Poslední část sklizně, která skončila v největším dvacetikilovém koši, byl čejkovický chorvát. No budiž, je to tak. Mám ho ve vinici asi pět let právě z proutků od vinaře Stávka z Čejkovic. Tak dlouho jsem ho v jeho sklepě uháněl, až mi jedno jaro po střihu zavolal. Přijeďte si… Kdo neví, o čem mluvím, tak si představte liščí moč, no přece fuj. Takovou špatnou má pověst. Ale když této odrůdě podlehnete, tak z ní lezou přezrálé lesní jahůdky. Spousta malých vinařů tuto nepovolenou odrůdu dosazuje do proluk ve vinici a pak ji v malé míře přidává do méně aromatických vín. Vzpomeňte si na to, až budete mít někdy pocit, že jste jako Mařenka vyrazili v zimě za dvanácti měsíčky pro jahody. Těším se, až mi to tu dokvasí. Třeba právě pro tato dobrodružství jsem se před časem do toho všeho pustil.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat