Mám rád pohádkové příběhy. Kdo by ostatně neměl, byť se patrně mezi sebou neshodneme, které nás berou nejvíc. U mě to možná ani nebude tak klasika od Němcové či Erbena, kterou jsem v dětství čítával na prázdninách u babičky. Berou mě takové ty naoko reálné historky, ve kterých je však možné všechno. Trocha snového tajemna, trocha netradičního vysvětlení na oko naprosto normálního děje. Takže se dnes do jedné takové pustím.
Letošní léto jsem pracovně trávil v Děčíně. Pár dní u lesáků v městských lesech, pár dní mezi úžasnými zvířaty a milými lidmi v místní zoologické zahradě, a nakonec i pár dní na děčínském zámku. Právě zde jsem podlehl kouzelné atmosféře balancující na pomezí současnosti a odkazu historie.
Před třiceti lety opustili zámek vojáci sovětské armády. Dokážete si asi představit, v jakém stavu to tu zůstalo, když se zámecké prostory přeměnily na ubikace žoldáků, světnice politické výchovy či sklady zbraní. Díky několika vizionářům, kteří milovali památky a odkaz minulosti, se to tu postupně změnilo opět do podoby, kdy se sem hrnou zástupy natěšených návštěvníků a odchází spojeni.
Kolem zámku se opět obnovily zahrady s barokními zděnými altány, všude květiny, zejména rozkvetlé růže, kolem nich se procházejí pávi, jen si sednout na lavičku a kochat se. Proč o tom píšu právě tady? Na blogu o víně? Obnovena bylo rovněž zámecká vinice. Poctivě zasazených osm řad s akátovými sloupky na drátěnce se středním hesensko-rýnským tažením, na konci řádků keříky rozkvetlých růží k signalizaci případných chorob a na kmínku většiny hlav vinné révy cedulka vypovídající o jednotlivých adopcích ze strany milovníků vína. Pod zámeckou zdí směrem k původnímu pivovaru pak další vinice…
Možná vám to přijde až nereálné. Téměř na severním výběžku České republiky kousek od hranic s nedalekým Saskem, na nejvýše položeném místě v Děčíně se pěstuje vinná réva. Dá se to vůbec pít? Proč ne…
Vcházím do tanečního sálu místního zámku, podél stěn nízká rokoková sofa… Nořím se do jednoho z nich, příjemně se v něm sedí, opírám se o boční opěrku, pomalu se mi přivírají oči. Rozezní se komorní hudba, nic vážného, spíš podněcující k zábavě. Boční dveře se otvírají, do sálu vcházejí páry tanečníků, dobové kostýmy, na hlavách paruky sčesané do copů. Mezi nimi se proplétá služebnictvo. V rukách drží tácy, na nich vyskládané sklenky s nalitým vínem. Jejda na zámku, to se panečku žije…
Vítám vás pane, dorazil jste z daleka? Oslovil mě s jemnou úklonou komoří, patrně se podivil mému tričku a džínům. Nabídl mi tác, abych si mohl vzít jednu ze skleniček. Ochutnejte pane, je z místních zámeckých hroznů… Ani netuší, jakou mi udělal radost. Beru si snad tu nejvíce naplněnou. Přitahuji si ji pod nos, abych ocenil aroma vína, které se dozrálo pod zámkem a pak si poleželo v hlubokých zámeckých sklepích. Komu se poštěstí vrátit se do doby, kdy se na zámcích tančilo, komunikovalo podle vybrané etikety a ochutnávalo víno vyráběné na pokyn místního hraběte? Ano, je to vlastně jen ta pohádka…
Víno z hroznů burgundských odrůd z děčínské zámecké vinice se v jednadvacátém století v podstatě nedělá. Pokud se povedou letní měsíce a hrozny zesládnou, nabídnou se v mísách návštěvníkům děčínských vinných slavností probíhajících každoročně na zámku zpravidla první víkend v září. Přesto, i zde se pár výjimek najde.
První pokusy s výrobou suvenýrových vín byly spojeny s místním výrobcem bylinných produktů Grešíkem. To bylo pochopitelně ještě v době, kdy jsem nic nevěděl ani o zámecké vinici, ani o zámku, natož o mé práci, kterou jsem zde letos odváděl. Rád jsem si však toto vyprávění vyslechl od paní ředitelky poté, co jsme společně vyhodnotili výsledky mého snažení. Následovaly jakési místní půtky a neshody, od vzniku zajímavé tradice se pak žel upustilo.
Paní ředitelka dostala po čase další nabídku od jednoho z místních menších vinařů, který ji přesvědčil, aby si od něho nechala pár hroznů zpracovat. Už to nebylo na prodej, nedostali byste se k něm ani tehdy, kdybyste za něj nabízeli cokoliv. Přesto zajímá vás, jak ono víno chutná? Mám se vrátit do pohádky? Nemusím…
Padla otázka. Vás víno zajímá? Paní ředitelka mě podle mých bezprostředních reakcí velmi rychle prokoukla. Tak v tom případě tu pro vás něco mám… Otevřela chladničku ve své kanceláři a vytáhla zelenou vinnou lahev, popsanou bílou fixou. Zámecké růžové, ročník 2019, výběr z hroznů. Nic víc, jen telefonický odkaz na vinaře. Ochutnejte to, prosím, a pak mi řeknete, jak vám víno chutnalo. To jsem jí rozhodně slíbit mohl.
Tady však opravdu musím zapomenout na pohádku, byť bych v ní moc rád pokračoval. Vlastně to trochu pohádkově i pokračovalo. Po otevření lahve z ní vylétl džin. Zamořil nám celý obývák, všichni začali přičichávat a hledat, o co jde. Nebudu vás napínat, stabilizace sírou udělala divy. Bylo jí plno nad vínem, bylo jí plno i ve víně. Už první doušek začal pálit, žaludeční šťávy okamžitě zareagovaly. No třeba se víno vydýchá…
Paní ředitelce jsem diplomaticky víno pochválil, byť jsem šok ze síry zamlčet nemohl. Bylo by však škoda se této úžasné myšlenky vzdát. Doporučil jsem ji mého známého vinaře z chlumčanské Wilomenny, možná se jednou na zámku k pokusům s výrobou zámeckého vína vrátí a zkušenosti ze severních Čech se hodit budou. Pak ochotně připíšu k pohádce další díl.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat