Když něco děláte častěji než ostatní, tak je úplně samozřejmé, že přitom potkáváte lidi, kteří se postupně stanou vašimi známými, přáteli či dokonce kamarády. Jedním takovým je pro mě Marian, na kterého narážím na pražských degustacích snad patnáct let. Původně jsme se jen zdravili, pak spolu začali sdílet své dojmy, dnes si již vzájemně předáváme i naše tipy, která vína by nám neměla uniknout.
I když předem nevím, kde se potkáme příště, jedno místo je jistotou. Marian málokdy totiž chybí na degustacích pana Libora Chlupatého v překrásném sklepě Horní Landhauska v pražských Havlíčkových sadech. Nejinak tomu bylo i tentokrát při ochutnávce vín vinařství Dvůr Pod Starýma Horama ze slováckých Boršic.
Tak co Mariane, co těm vínům dneska říkáš? To byla má první otázka po skončení degustace. Odpověď jsem tak nějak čekal. No, po pravdě… Jsem z toho dnes takový rozpačitý. Hmm… Ani já jsem z nich nebyl nijak nadšený. Přišlo mi, že Ondra Gottwald, který zde rodinné vinařství zastupoval, neodhadl cílovou skupinu nadšenců, co se zde sešla. Přivezl totiž víno pro Pražáky…
Už jsem se zde párkrát zmínil, že se na ochutnávkách snažím vždy najít to nejlepší víno na světě. Tentokrát to zkrátka nevyšlo. Marian mi kontroval jinou zajímavou poznámkou. Víš, pro mě je víno spojeno s příběhem. Vybavuji si, co jsem při pití zažil, co mi kdo v souvislosti s ním vyprávěl. Na dnes ochutnávaná vína žádnou vzpomínku mít nebudu. Nějak mě minula…
Skladba ochutnávaných vín z vinařství Dvůr Pod Starýma Horama v zásadě vypovídala o produkci vinařství, Zaměřují se převážně na líbivá „fresh“ vína, co běží na krátkou trať. Až na jednu výjimku šlo o vína z ročníku 2020, kdy hrozny pomaleji dozrávaly a do šťávy předaly vyšší kyselinku. Koneckonců kyselina je páteří vína, to bych jim ani tak nevyčítal, ale kompenzace zbytkovým cukrem je posunula převážně do kategorie polosladkých vín. A když chcete, aby cukr ve víně zůstal, musíte se postarat o včasné zastavení kvašení. Takže v ochutnávaných vzorcích bylo tak maximálně 11 jednotek alkoholu.
Druhá poznámka směřuje k odrůdové skladbě. Ačkoliv na webu se vinařství hlásí k téměř všem běžným odrůdám typickým pro Slovácko, dostali jsme do sklenek spíš samá aromatická vína. Což o to, aromatiku ve víně mám docela rád, ale kombinace vyššího zbytkového cukru s vějířem vůní a chutí je v průběhu celého večera skoro vražedná. Uznejte sami. Z osmi polosladkých bílých vín nás večer čekal Solaris, Pálava, Neuburk, Rulanda šedá.
Kupodivu to u mě vyhrál suchý Tramín červený, ročník 2020. Hrozny pocházejí z nedalekých vinohradů v Polešovicích. Krásně voněl, v chuti bylo možno najít standardně čajové růže, ale i štiplavost zázvoru a kořenitost z vinných slupek. Překvapila mě dlouhá dochuť. Myslím, že šlo o dobrý kompromis mezi okamžitým zážitkem a odměnou pro dlouhý večer.
Zpravidla vždy čekám na poslední část degustace. To se prezentují těžší červená vína. Tentokrát jsem na vážkách, zda o tom vůbec psát. První v této sérii bylo barikované cuvée Rulandského bílého a Chardonnay. Těžké bílé víno, kde jste kromě chuti dřeva nenašli prakticky nic jiného. Tak tohle mým favoritem nikdy nebude.
Následovalo roséčko z odrůdy Zweigeltrebe. Pochvala vinaři, že ještě před koštem přiznal, že jim zkolabovala řídící jednotka a rmut ležel před vylisováním na slupkách o den déle. Takže se rozlučte s jahodo smetanovými tóny, ale nečekejte v něm ani mohutnost oblíbeného zweigeltu.
Klasický Dornfelder bych možná vzal na milost, kdybych si pro něj nejezdil k vinařům do Podluží. V chuti jsem sice našel jeho typické tóny, ale světlounká barva signalizovala, že hrozny nedosáhly potřebné zralosti, aby pustily do šťávy dostatek barviv.
Ochutnávku jsme zakončili cuvée Josef, jak jinak než po dědečkovi. Směska před lisováním z Dornfelderu a Zweigeltrebe se školením ve francouzském barikovém sudu nám dala zabrat. Pokud bych měl hlasovat pro chuť, tak dobrý. Možná až dost dobrý… Ale v aromatice naprosto nezvládnuté těkavky. Vinař se dušoval, že jsou v normě, ale vážně, mě nebaví pít víno, když vám ze sklenky leze do nosu aceton. Možná, že jsem citlivější, ale sorry jako.
Co nemohu vinařství upřít, to je jejich prozákaznická orientace. Například za dva týdny můžete u nich zažít šlapání hroznů dívčí nohou. No uznejte sami, nechtěli byste někdy být osobně u toho?
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat