K vedlejšímu stolu přinesla obsluha další rundu skleniček bílého vína. Oči se mi mimoděk stále častěji obracely tímto směrem, byť skupinka čtyř mladých pohledných žen k naší společnosti nepatřila. Motaly se kolem nich malé děti, takže mi to přišlo od nich jako dobrý kompromis mezi hlídáním ratolestí a schůzkou kamarádek na kus řeči.
U našeho stolu se nás sešlo pár spolužáků po čtyřiceti letech po promoci. Bylo nás tehdy na škole ve třech kruzích kolem devadesáti, co se pravidelně potkávalo v posluchárnách a učebnách, užívalo si ve chvílích volna na mnoha místech Prahy či během prázdninových výjezdů po různých místech republiky.
Nezapomenutelné byly třeba sportovní hry v Srbsku u Karlštejna nebo silvestrovské výjezdy na Pavlovu chatu v Milovech na Vysočině. Teď to tu však už bylo o dost skromnější setkání, mnozí z nás už zakončili svou profesní kariéru a náš život se začal ubírat jiným směrem. I tak skutečnost, že nás tentokrát do Řevnic přijelo alespoň dvanáct, lze považovat docela za úspěch.
Netěkal jsem očima nadarmo, zahlédl jsem konečně, jaké víno to číšník rozlévá do skleniček. Nebyla to od dámské společnosti vůbec špatná volba. Weisser burgunder, suché víno z ročníku 2018, vinařství Knewitz, oblast Reinhessen, Německo. Jejda, stále více jsem věnoval pozornost dění u vedlejšího stolu.
Jak rád bych si koštnul, zejména poté, když jsem zjistil, že ochutnávané víno zrálo po dobu šesti měsíců na dubových sudech, z části na velkých německých, ze tří čtvrtin pak v menších francouzských. I použité hrozny byly vlastně výběrem úrody z mladší výsadby v kombinaci s hrozny ze starších vinic. Já osobně povedené bílé rulandě podléhám v poslední době čím dál častěji, obdivuji její chlebovinku provázanou s lehkými ovocnými tóny a pochopitelně i mírnou mineralitou.
Byl jsem svázán společenskou korektností se spolužáky, do této chvíle jsme preferovali piva. Když už je restaurace spojená s minipivovarem, tak je samozřejmé, že tu musíme ochutnat všechno, co vzešlo z místní varny. Takže jsem poctivě popíjel jeden řevnický speciál za druhým, vzpomínal přitom s Pepou, Pavlem, Michalem, Jirkou na společné zážitky ze studií. Současně jsem si prohlížel spolužačky, ve kterých budu vlastně celý život vidět sympatické holky, se kterými jsem toho před mnoha roky spoustu prožil a které se po letech mou optikou ani tak moc nezměnily. A když začaly kolovat podél stolu fotky vnoučat, tak jsem se docela rád s naší Verunkou přidal.
Mé pohledy vedle však nezůstaly bez odezvy. Obrátila se ke mně blondýna, co seděla nejblíž. Nezlobte se, neobtěžuje vás hluk našich dětí? Nerady bychom rušily vaši společnost… Kdyby tak jen tušila můj pravý důvod. Konečně proč ne? Povím jim to. Víte, vůbec nejde o hluk… Vlastně bych vám měl správně říct, že mou pozornost upoutalo pár hezkých holek, ze kterých nedokážu odtrhnut oči, ale přiznám se, není tomu tak. Jsem vášnivý milovník vína a závidím vám to bílé, které celý večer popíjíte. Jak rád bych si s vám připil.
Tak víš co? Já jsem Olí, ochutnej to… Dostal jsem do ruky skleničku, přivoněl a poté se mi zážitek rozlil po jazyku, vůně a chuť se drala po patře. Výborné… Při příští objednávce přinesla obsluha o jednu skleničku víc. Bylo rozhodnuto, skončila degustace piv a přešel jsem definitivně na víno.
Mohl jsem si spokojeně vystačit s tím, co mi bylo předvybráno, ale to bych nebyl já, abych se nepustil do neprobádaných vod vinného archivu restaurace. Teda, zas taková sláva to nebyla, ale ještě jedno bílé tam nabízeli. Do dalších mých sklenek pak šlo „b. cuvée“, suché bílé víno z ročníku 2020, vyrobené vinařstvím Filipa Mlýnka ze dvou odrůd, a to jednak z 75% z odrůdy Ryzlink vlašský z vinice Liščí vrch a jednak z 25% z odrůdy Ryzlink rýnský z vinice Staré.
Kdybych si to nepřečetl na vinětě, stejně bych to poznal. Pálavský vlašák tvrdil muziku a zatáhl mě do hlubin voňavé viskozity, rýňák tomu dával citrusovou svěžest medového polibku, což způsobilo, že jsem se okamžitě rozhodl. Člověče, tento večer nemůže skončit jen u jednoho doušku… S dobrým vínem a v milé společnosti se chci bavit tak dlouho, co se jen dá. Díky vám Olino, Petro, Hanko a Dano za to, že jsem se s vámi mohl chvilku fajn bavit o vínech. Možná bych se tak nedostal k zážitku, který pro mě neskončil pouze onen večer a ani při psaní tohoto textu. Rozhodně si budu chtít ochutnávku stejných vín ještě párkrát zopáknout.
Vlastně a co zpěv? Počkejte, všeho do času. Večer se začal lámat do skorého rána a byl čas se přesunout do salónku v Butique Hotel Corso. Josef s Michalem naladili kytary a bylo jasné, že ještě jen tak do postele nezalezeme. A co víno? Už jsem se zmínil o Chianti Classico, Monteraponi, DOCG, ročník 2018? Tak tedy příště…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat