Je tu opět poslední letošní den, chystám si pro sebe vína na silvestrovský večer a zvažuji, na jaké téma by bylo nejlepší se v našem blogu s rokem 2021 rozloučit. Vybavuje se mi, že jsem tu přesně loni vyprávěl o dobrodružství, které jsem před pár lety zažil, když jsem letadlem pašoval vinný rmut z dalekého tádžického Dušanbe do Prahy. Hezké vzpomínky mě vracejí zpět do vinného ráje na jižních svazích třítisícových vrcholů Fanských hor na dohled obklopujících hlavní město Tádžikistánu.
Poštěstilo se mi, že mě při pracovní misi na tádžickém ministerstvu financí vytáhli místní auditoři na víkendový výlet kousek za město právě do zmiňovaných hor. Navštívili jsme historickou pevnost Hissor, vyjeli autem křivolakými silničkami na vrcholky hor až na místo, kde si přes dvacet let vládnoucí tádžický prezident Emómalí-ji Rahmón nechal postavit své letní sídlo neboli „daču“, jakýsi mramorem obložený palác… Hezké zážitky, což o to, ale stále to nebyl hlavní cíl našeho výletu.
Pro mě, milovníka vína to byla pochopitelně návštěva místního vinohradu Nodži, táhnoucího se pro mě až téměř neuvěřitelně v nadmořské výšce kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Zkrátka zázrak subtropů… A věřte nevěřte, takhle obalené keře vinné révy jsem nikdy před tím a ani potom neviděl. Jejich sklizeň právě vrcholila. No a když už jsem byl hostem ministerstva financí, nebylo pro mé průvodce až zas tak těžké připravit takové soukromé vinobraní.
Všechno bylo připraveno s příslušnou oficialitou. Na samotném horním konci vinohradu Nodži byl takový malý vinařský dvůr, kde nás čekal přímo ředitel místního státního zemědělského podniku s několika hosty, co dorazili před námi. Potkal jsem se zde například s dalším zahraničním expertem vyslaným Evropskou unií do národní banky, a pak s pakistánským obchodníkem, který zdejší hrozny nakupoval a rozvážel do okolních středoasijských zemí a Ruska. Mimochodem velmi se zajímal, zda by nemohl dovážet hrozny i k nám…
No, vinobraní… To bylo asi dost nadnesené konstatování. Už jsem se zde v textech zmiňoval, že muslimové alkohol a tudíž také víno nepijí, takže vlastně ani mimořádně povedená úroda hroznů nekončila ve vinařské výrobě. Vše se nakládalo do kamionů s chlazením, distribuovalo se do zahraničních maloobchodů a pak finálně k zákazníkům přímo ke konzumaci. Takže nečekejte žádný košt vína, pohostinnost místních, co se vinné révy týče, spočívala pouze v mísách s natrhanými hrozny určenými k hodování při našich společných debatách. Připomínám jen, že šlo o mimořádně slaďoučký výběr z hroznů bílé odrůdy Taifi a červené Kishmish, kterou zde místní nazývají rovněž Sultana.
Byla půlka září, krásné teplé sobotní odpoledne, prostřeli po nás tabuli s různými laskominami. Žádný sklípek, jak byste si asi hodování uprostřed vinohradu představovali, ale altán s železnou konstrukcí, na podlaze tkaný perský koberec a stůl ve výšce necelého půl metru. Takže bylo třeba si sednout na zem, nohy zkřížit do tureckého sedu a nechat si předkládat jeden chod za druhým. K tomu byl servírován okouzlující pohled na okolní vrcholy hor a na druhou stranu do rozsáhlých vinic. Úžasné…
Zas tak úplně nasucho jsme tu neseděli. Víra muslimům sice pití alkoholu zapovídá, ale jak jsem poznal, když je nikdo nevidí, tak zvláště vodku nebo koňak si dají rádi. Ano, fantastický tádžický koňak, vlastně brandy, z místních hroznů… Tady nás nikdo neviděl, takže na přípitek jsme dostali do kalíšků ruskou vodku, v průběhu odpoledne pak koňak Čomičam, moc dobrý… Mám-li to vzít po našem, tak barva přecházela z tmavého zlata do světle hnědých tónů, z medové vůně pochopitelně těkal 40 % obsah alkoholu, v dlouhé plné harmonické chuti jsem vnímal nasládlé vanilkové tóny převzaté z dubových sudů. Však se taky výrobce hlásil k francouzské tradici výroby koňaku…
Abychom nepadli společenskou únavou zas tak rychle, postavili před nás postupně tři vrchovaté misky polévky. Jak jinak, každá byla jiná. První porce byla velmi silným skopovým vývarem s kousky masa a jednou velkou červenou mrkví, druhý talíř byl klasickým ruským borščem, ve třetím případě šlo o hustou hrstkovou polévku s luštěninami a nadrobno nakrájenou zeleninou.
Když už tu padla řeč o vývaru, tak maso z něho bylo servírováno doprostřed stolu na velkých tácech, ze kterých si mohl každý z přítomných utrhnout sousto a zajídat ho mezi jednotlivými skleničkami alkoholu. To by však nebyli Tádžici, aby se jim stále nedoplňovaly konvice teplým čajem, nezlobte se na muslimy, pár kalíšků alkoholu museli alibisticky zakrýt hrnky dobrého asijského čaje…
Vinobraní v kouzelném vinohradu Nodži jednoho krásného zářijového odpoledne se povedlo, byť jsem neochutnal ani skleničku vína. Poznal jsem však, jak se místní při něm dokážou bavit, zažil jsem jejich pohostinnost a pochopil jsem, že vlastně i brandy je produktem z vinných hroznů.
Přeji vám podmanivý obsah vinných skleniček v nadcházejícím roce 2022…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat