Tak už to máme opět za sebou. Letošní Štědrý večer se nezadržitelně odsunul do vzpomínek, chvilku ještě budeme ukazovat pár fotografií a předvádět dárky od svých bližních. Za bujarého veselí pak ukončíme druhý covidový rok s nadějí, že se dočkáme alespoň trochu normálního života. Chceme se přece potkávat s rodinami, přáteli nebo třeba s lidmi, kteří jsou ze stejného těsta jako my v tom, že dokážou trávit večery se sklenkou dobrého vína na některé z řízených degustací.
Ještě chvilku na vánoční notu… Nevím, jak to máte u vás, v naší rodině pro mě a mé sestry zdobil vánoční stromeček výhradně náš táta. My děti jsme do obývacího pokoje nesměli, o to větší překvapení pak bylo, když Ježíšek zazvonil na zvoneček, otevřely se dveře, stromek zářil hořícími svíčkami a prskavkami a pod ním ležela kupa dárků. Rodiče se zkrátka uměli postarat o to správné vánoční kouzlo…
Tuto tradici jsem si přenesl i do mé rodiny, i když už jsou děti dávno dospělé, držíme to stále stejně. Od bohatě prostřeného stolu, o což se dokáže Dana postarat na výtečnou, se zvedáme až tehdy, když zazvoní cinkot zvonku. Teprve poté Týna uvidí nazdobený a rozsvícený stromek, pod kterým leží dárky od Ježíška. A to je vlastně můj každoroční štědrodenní úkol. Dopoledne dát zakoupenou jedličku do stojanu, rozvěšet na něj léty nashromážděné kouličky, zvonečky, figurky, provázat větve stříbrnými řetězy a posypat lamelami. Ještě mi to jde…
Letos jsem si dokázal zdobení zpříjemnit, jak asi tušíte, popíjením vína. Čekaly mě bratru dvě hodiny piplavé jemné práce s háčky a ozdobami z tenkého vyfoukaného skla, které jen tak tak že nepopraskají a nadobro se neodeberou do věčného nebe. Jasně, mohl jsem zvolit třeba svařák, bylo by to možná pro tento den příznačné, ale já měl chuť na malou osobní ochutnávku. Před pár dny mi přivezl Lukáš Polišenský z vinařství Rauš zásilku lahví, toužil jsem začít koštovat první vzorky a objevovat nové poklady z Mikulovska. Tak jsem vytáhl ze skleníku jednu z oblíbených tenkostěnných sklenek, krátce se zamyslel, sáhl do krabice a otevřel první lahev.
Pro Štědrý den to u mě vyhrál Ryzlink vlašský. Tak nějak mi k Mikulovu patří. Vinice jak směrem Novosedlům a Pavlovu, tak na druhou stranu k Sedlci a Valticím jsou této odrůdě zaslíbené. Čím jiným se tedy potěšit? Do sklenky tedy šel vlašáček z limitované edice vinařství Rauš ve výběru z hroznů, ročník 2018. Hrozny pocházejí ze Sedlce, z viniční trati Zátiší – Hliník. Možná to je jen past na nás nadšence, ale jednoho potěší, když má každá lahev své číslo, ta má byla 987. A když už jsme u lahve, je naprosto osobitá, typu Feng uzavřená skleněným uzávěrem Vinolokem.
Nedávno jsem se tu rozplýval nad Ryzlinkem vlašským z Podluží od Antonína Blažka. Tento vlašák od Raušů byl na první okoštování úplně jiný, méně přímočaře líbivý. Jasně, že bylo možné tipovat nabušený projev meruněk, rynglí, rozinek, medu, ale současně v něm byly znát minerální tóny jakoby pocitově hra drobet rozladěného piána, každopádně pak chuťové pohárky zaujala slíznutá ocelová hřídelka. Nad tím vším osobitá kyselinka, která se postarala o dlouhý svěží závěr.
Po ozdobení vrchních větviček, kde musely vyniknout ty nejvýraznější ozdoby, ke kterým má každý z rodiny svůj osobitý vztah, a po ochutnání třech skleniček vlašáku od Raušů jsem sáhl do chladničky pro další lahev. Pro změnu Ryzlink vlašský z hranic Velkopavlovicka a Slovácka. Opět terroirové víno, tentokrát z vinařství Milana Sůkala, pozdní sběr z ročníku 2017, obec Josefov, viniční trať Kukvička. Ano, má několikrát už zde vychvalovaná Kukvička…
Mám-li porovnávat, rozhodně bych zde šel spíš do exotického ovoce než do moravských meruněk, k tomu bych přidal louku horkého léta, když už tráva žloutne natolik, že se proměňuje v seno, stále však láká včelky na luční kvítí, ze kterého vytahují pyl na svůj med. Ale zdaleka to není všechno. Hrozny byly sbírány na čtyřicetiletých keřích, částečně byly zasaženy botrytidou a víno vyzrávalo v dubových sudech, což chuť přiznávala lehounkou oxidací. Nechyběla šťavnatá kyselinka a dlouhý závěr.
Už léta nedávám na stromek pravé svíčky. Když zatoužíme po praskavkách, zajdeme si kousek od nás na Vyšehrad a na jednom menším smrčku si v naprostém bezpečí zaprskáme, co to dá…
Stačí nám na stromečku drobná světýlka elektrického řetězu, který obmotám pěkně odshora dolů, po patrech zprava doleva… Dílo bylo dokončeno, já si sedl pod stromek, a ještě jednou pro jistotu porovnal oba vlašáky. Oba skvělé, každý jiný… Nechci vyhlašovat vítěze, jen jsem si uvědomil, že tu máme na Moravě opravdu povedenou odrůdu, musím se někdy domluvit s přáteli a zorganizovat čistě vlašákovou degustaci. Nebude to mít ono vánoční kouzlo, ale i tak to bude stát za to.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat