Každodenní čísla o počtu lidí, co u nás právě teď lapnul koronáč, opět vypadají hrůznostrašně. Politici z obou břehů povolební barikády se nakrásno dušují, že žádný nový lockdown už znovu nepřipustí. No, můžeme tomu říkat, jak chceme, ale firmy stejně vyhlásí homeoffice a hospody buď zavře hygiena, nebo to zabalí sami hostinští, protože jim tam nikdo nebude chodit. A do toho všeho letošní advent a vánoční svátky…
Měl jsem teď jeden takový milý podvečer u sklenky vína, kdy jsem si uvědomil, že už asi něco není v pořádku. Prožíváte to určitě podobně mnozí z vás, ale řekl jsem si, napíšeš o tom… Třeba to už ani příště nezažiji, nebo naopak budu na ty doby covidového šílenství jednou vzpomínat a vyprávět o tom vnoučatům. Jak rád bych od nich slyšel otázku. A dědo řekni mi, co to byl koronavirus?
Přednášel jsem v centru Prahy v jedné firmě. Celodenní seminář, osm vyučovacích hodin povídání a povídání. Stále ve střehu, jak říká jeden uznávaný herec. Sotva to skončilo, veškerý nashromážděný adrenalin ve mně málem vybuchl. Kam s ním? Musím se ho nějak rychle zbavit, Vylezl jsem na ulici a hledal místo, kam si na chvilku sednu. Sláva, kousek odtud zastrčená vinotéka. Okamžité rozhodnutí, jdu na skleničku…
Zastavení první, Vinotéka Wine Table v Dlážděné. Vlezl jsem dovnitř, pěkně zařízený prostor prakticky pouze s dlouhým stolem z masivního dřeva, koneckonců jak jinak, když to mají v názvu. Po stěnách regály se zahraničními víny, oči jen přecházely. V rohu obsluha s respirátorem na obličeji. Já vím, strach máme možná všichni, ale být sám ve vinotéce a mít nasazený respirátor? Mně to v tu chvíli přišlo tak nepříjemné, že jsem si po příchodu ten můj nesundal. Tak což o to, dám si sklenku a budu ji pít s náhubkem, že?
Vybral jsem si do sklenky z několika otevřených lahví můj oblíbený moselský Riesling. Kouzelná vůně vína, ta by odrůdu rozhodně nezapřela. Na první dobrou ovocné tóny, snad limetky, broskve, až tropického ovoce, podpořené medovinkou a lipovým květem. Současně pak mineralita a pohasínající jiskřičky z křemene. Na charakteristický petrolej bylo v chuti asi ještě brzo, ale ocenil jsem fajn kyselinku a svěžest. U podobných rýňáků zpravidla nejde skončit jen u jedné skleničky. Však jsem si to taky zopáknul…
Jak rád bych ho doporučil, jen jaksi mi to ten můj prokletý adrenalin překazil. Vůbec jsem v tu chvíli nepátral po vinařství, řešil jsem okamžitý relax, respirátorové tanečky a zážitek okamžiku. Nebo počkejte… Mám tu jednu fotku. Jenže z ní je vidět jen ústřední nápis na vinětě. Handwerk… Odkaz na ruční práci ve vinařství dává do popředí řada německých vinařství, zatím jsem nevygooglil to pravé. Mám proto záminku se tam stavit ještě jednou a dopátrat to.
Zastavení druhé, Vinárna Na skleničku v Jindřišské. Trochu později jsem se potřeboval sejít s Luďkem a probrat práci na jednom auditu. Kde najdete zašité místo v okolí Václaváku s volným stolem, kde si u sklenky vína můžete v klidu popovídat? Kupodivu se nám to podařilo v jedné pasáži oproti hlavní poště. Jenže, opět protipandemická opatření…
Pánové, ukážete mi Tečku? Obsluha sice nadmíru sympatická, ale otázka dost nepříjemná. Ani ne tak pro mě, vzhledem k mému věku a způsobu života, kdy se musím každodenně potkávat s lidmi, je samozřejmostí, že jsem okamžitě využil možnosti vakcinace. Jenže Luděk, chlap v plné síle, co věří, že každého vira přepere jen svým odhodláním ho porazit, ten v mobilu žádné potvrzení neměl. Ještě že musel dopoledne něco projednat, což vyžadovalo antigenní test. Tak negativní by byl, ale jak to prokázat? Potvrzení měl někde doma na stole. Tak sehnat partnerku, ofotit, poslat, prokázat… Toto si pamatujte, že se tomu tak dělo, časem nikdo neuvěří.
Ale pojďme zpět k vínu. Bylo těsně po svatém Martinovi, vybírali jsme si z mladých vín. Vyhrálo to u nás právě nalahvované roséčko z letošní sklizně z odrůdy Zweigeltrebe od Bílků z Velkých Bílovic. Růžové víno tak nějak k mladým vínům patří, byť suché, mělo nasládlou výrazně ovocnou chuť, dominantní jahůdky se smetanou, zanedbatelné třísloviny. Sotva jsme si nalili, už bylo potřeba sahat znovu po lahvi. Však ve dvou jde všechno rychleji. Není divu, že jsme to museli ještě jednou otočit…
A tečka na závěr? Za chvíli se vinárnička Na skleničku zaplnila, že si nebylo kam sednout. Připomnělo mi to staré dobré časy, kdy se nám tu ještě virus netoulal. A co ti, co neměli žádné potvrzení o bezinfekčnosti? Holt měli smůlu. Buď si museli koupit víno nadoma, nebo jít na vedlejší dvůr mezi popelnice. Odstrčeni do tmy a do zimy, jen tak se sklenkou v ruce. Vůbec jsem jim to nezáviděl. Holt jejich svobodné rozhodnutí…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat