Ten den bylo opravdu krásné slunečné odpoledne… Kdo to trochu zná u zámku v Děčíně, určitě si vybaví dlouhou dlážděnou cestu z podzámčí až na vrchol. Říká se jí Dlouhá jízda. Zhruba uprostřed, kousek před tím, než se dostanete k Růžové zahradě, jsou východy do obou stran. Tomu nalevo pozornost věnovat nebudu, i když přátele domácích piv mohu upozornit, že by tam zhruba po sto metrech narazili na zajímavý Pivovar Nomád. Já chci upozornit na druhý východ, doprava přímo ke kostelu Povýšení svatého kříže. Proč? Stál jsem tam před kostelem, sluneční paprsky ho vykreslovaly do poutavých pastelových barev, mám rád, když na vás historie takto působí. Navíc všude kolem od řady domů v Křížové ulici, až ke hradbě podél Dlouhé jízdy na druhé straně se válel při zemi prohřátý vzduch horkého dne uprostřed srpna. Vyháněl mne z volného prostranství se někam schovat, někam do stínu a nejlépe s vychlazeným nápojem…
Měl jsem štěstí uprostřed prostranství před kostelem, kousek od kamenné kašny, stálo osm velkých zahradních deštníků vytvářejících pro stolky s židlemi příjemný stín. A co víc, část z nich patřila k Vinotéce Děčín… Bylo rozhodnuto, chvilku se zde zdržím. Nakoukl jsem dovnitř, měli zde jak přehlídku českých a moravských vinařství, tak rozlévali rovněž vína z bag in boxů. Zajásal jsem, volné odpoledne, mohu zkusit objevit nějakého nového vinaře, mohu přitom okoštovat víno, na které jsem doposud nenatrefil. Nechal jsem si obsluhou poradit a zvolil jsem napoprvé skleničku z vinařství, které bylo pro mne zatím velkou neznámou.
Sedl jsem si opět ven pod jeden z deštníků. Dívám se kolem sebe, podobný nápad již mělo pár lidí přede mnou. Vedle u stolu seděli patrně kolegové z práce, sympatická čtyřicátnice s tmavými vlasy a šik splývavými šaty s květinovým motivem, o pár let starší muž s autoritou, zaslechl jsem totiž, jak barvitě popisuje víno, které měli právě ve svých skleničkách. Evidentně se vínu vyznal… U dalšího stolu seděly pro změnu dvě padesátileté kamarádky, před nimi stál džbáneček vychlazeného sudového vína. Byly naprosto zaujaty sami sebou, jedna vyprávěla druhé, jak prožila víkendovou svatbu. K poslednímu stolu si sedl mladý zamilovaný páreček, mladík držel dívku za ruce, víno bylo jen kulisou pro jejich společnou hodinku. Přišlo mi, že sem ani nepatřím, ale proč ne. Právě proto, že jsme byli všichni odjinud, nesourodá směsice, kterou na pár chvil spojil stín v horkém dnu, pár skleniček vína. Do chvíle, než se všichni zvedneme a půjdeme životem zase kousek dál.
Z vinotéky vyšel mladík, mimochodem v triku, šortkách a bos, a na tácu mi přinášel dvě deci vychlazeného bílého vína a skleničku kohoutkové vody na zapití. Zajímá vás, co bylo mou první volbou? Vybral jsem si Ryzlink rýnský z vinařství Pod Radobýlem, v pozdním sběru z ročníku 2019, suché. Hlavní důvod, proč jsem ukázal právě na toto víno, byl, že už jsem o tomto vinařství slyšel, ale nikdy jsem jejich vína neochutnal. Co o něm vím? Vinařství sídlí v moderním areálu v Žalhosticích, nedaleko Velkých Žernosek, z jedné strany řeka Labe, z druhé strany velké Žernosecké jezero. Existují od roku 2012, produkují vína ze 4 a půl hektaru vinic právě na svazích vrchu Radobýl, ale i v přilehlých obcích Žalhostice, Michalovice a Velké Žernoseky.
Vinařství produkuje vína typická pro tuto oblast, zejména Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, Mopr, Fratavu a Rulandské modré. Nejde však líbivou cestou se zbytkovým cukrem, svá vína nechává prokvasit do sucha, aby vynikla jejich elegance. Došlo na ochutnání… Rýňák to byl patrný, jak ve vůni, tak v chuti. Trochu mi vadil výraz nahořklých vinných bobulí, potlačenou jakousi nasládlou ulepeností. Víno z mého pohledu postrádalo i delší dochuť. Vzhledem k ročníku bylo i dost mladé, abych ho mohl pochválit za jeho mineralitu. Mám zkrátka ve své ryzlinkové paměti přece jen nastaveny zajímavější dojmy z již dříve přechutnaných moravských vín.
Bylo to příjemné odpoledne, studené vínko osvěžilo, mohl jsem si odškrtnout další dosud nepoznané vinařství. Jenže… Těšil jsem se, že vám podám ještě večer report na blog ihned po návratu do hotelu. Stala se mi však taková nepříjemnost. Notebook uložený v pokojovém trezoru zůstal ten večer nedobytný i pro mne. Patrně jsem popletl při zadávání bezpečnostní kód, či jsem se jen prachobyčejně přehmátl… Takže ráno mi ho musela otevřít paní recepční univerzálním klíčem. Tak to tu dostáváte se zpožděním. Můžete se však těšit, že brzo doplním text i o ochutnávku druhého vzorku, tentokrát z mikulovského vinařství Vican.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat