Poprvé jsem toto víno zaregistroval před dvěma lety na vinobraní u trojského zámku. Vlastně ne, pil jsem ho mnohem dříve, to když jsme se v roce 2011 s Marianem a jeho kolegy sešli v Bořeticích a na večer jsme si domluvili ochutnávku v rodinném vinařství Jedlička. V té době ještě výrobu vín zastřešoval spolu s panem Novákem, několik let však vinařství vystupuje pouze pod jménem Jedlička. Kdo s vinařstvím pak přišel do styku, stejně si na první dobrou vybaví tvář vinařství, kterou je jeho ředitel pan Jaroslav Sucký.
Vzpomínám tu na Rulandské modré, suché víno ročníku 2008, výběr z hroznů, barrique. Přímo ve vinařství chutnalo, ale přece jen jsem si pak z degustace odvážel jiné favority. Zaujala mne tam některá bílá vína, jako například Pálava Botrytis Cinerea, výběr z hroznů z ročníku 2010, Veltlínské zelené, pozdní sběr z ročníku 2008, Rulandské šedé, barikovaný výběr z hroznů z ročníku 2009, Sauvignon, pozdní sběr z ročníku 2010 a Tramín červený, pozdní sběr z ročníku 2010.
Jak byla všechna bílá vín dobrá, já tam tehdy stejně jel především za jediným mně důvěrně známým červeným vínem tohoto vinařství. Několikrát jsem už totiž při různých příležitostech narazil na jejich vlajkovou loď, a to Cuvée Kácary. Vždy mi moc chutnalo a nezklamalo mne ani tentokrát. Výrazně v něm bylo znát Rulandské modré ve výběru z hroznů, dávalo mu jahodové aroma, tělo tvořilo Svatovavřinecké v pozdním sběru, jak jinak kulaté švestkově povidlové tělo, a k tomu navrch André v pozdním sběru, dávající vínu nakyslé višňové tóny a zároveň i tříslovinu, která mu prospěla.
Takže ač mám rád Pinot Noir, tehdy na něj nedošlo. Z mé paměti se postupně vzpomínky s tímto vínem spojené vytratily. Takže o to větší překvapení, když ho na trojském vinobraní v roce 2018 u stánku vinařství rozlévali. Skutečně Rulandské modré, výběr z hroznů 2008. Sice s upozorněním, že se jedná o poslední lahve, ale přece jen, nabízeli ho jako vzácnost, co se jim povedla. A musím uznat, že deset let staré víno, co zrálo na barikových sudech, bylo na vrcholu toho, co mohlo nabídnout. A že to stálo za to.
Světle červená barva vína, tak typická pro tuto odrůdu, s cihlově červenými tóny. Ve vůni bylo možno najít jahody a červené třešně. Pochopitelně byl znát i dubový sud, dřevitě kouřové tóny. Dřevo bylo znát i v chuti, ale ve víně jsem dohledal sušené švestky a čokoládové tóny v dochuti. To vše doprovázené hebkými tříslovinami. Nemohlo to skončit jinak. Ač jsem se tam měl kochat burčákem aktuálního ročníku, nebo případně se poohlížet po již hotových vínech z roku předchozího, já si z vinobraní odnášel archivní rulandu…
Musím se však přiznat k tomu, že když narazím na víno, které mne ohromí, nedokážu ho ihned vypít. Již několikrát mne to odsouvání vytažení korkového špuntu z lahve pro některou zvláštní příležitost vytrestala. Nevím, jak to máte vy, pro mne žádný okamžik není dost vhodný, když navečer beru vína ve svém archivu do rukou a zvažuji, které mi právě teď udělá radost, tak na ta cennější vína nedojde. A když pak už je příležitost něco slavit, jde se buď do restaurace, nebo dojde na bubliny. A víno pro zvláštní příležitost opět utře…
Včera to konečně nastalo. Ukončil jsem u klienta zakázku, přijel domů plný odeznívajícího adrenalinu ze závěrečného projednání zprávy, a rozhodl se. Tak pojďme si dnes udělat radost. Probíral jsem lahve v chladničce, díval se i na dřevěný pohotovostní stojan s víny, bylo jasné, že tentokrát na jedno z těch lepších vín dojde… Nakonec došlo na onen bořetický Pinot Noir. Ten, co mne kdysi ve vinařství neoslovil, pak při setkání po letech jsem mu propadl a zatoužil po něm.
Co vám mám říct? Už když jsem vytáhl plastovou zátku, věděl jsem, že to bude průšvih. Vyvalila se vůně vína, co už to spočítané. Acetonové tóny, oxidativní zasmrádlost, pryč bylo to, co jsem kdysi u toho vína obdivoval. Dva roky stačily k tomu, aby se víno na vrcholu odebralo do věčných lovišť. Ještě jsem chvíli hrdinně kroužil se sklenkou, ale nic mi z vína nevyprchalo. Po jednom dni, kdy jsem ho odstavil, se možná chemická laboratoř vyvětrala, ale ta zvadlá povidla ve víně se už na nohy nepostavila. Na vinaře, ani na víno se nezlobím. Chybu jsem udělal já. Vytvářet si archiv vín v pražském činžovním bytě je utopie. Tak pro příště, budu si častěji hledat zvláštní příležitosti k otevření lahví, kterých si vážím…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat