Tak už to mám letos za sebou. Burčáky, vínka od českých a moravských vinařů na řadě atraktivních míst po Praze. Zkrátka, pořádaná vinobraní jsou pro mě, milovníka vína ohromným pokušením. Nejde o alkohol, to už snad čtenář mých textů pochopil, jde o vůně, chutě, terroiry, vinaře, rozhovory s lidmi, kteří jsou na tom podobně, jako já.
A jak? Myslím, že jsem si mezi těmi všemi ochutnávkami našel řadu vín, která mě potěšila a ke kterým se budu vracet. Kromě uplavaného koštu pod žižkovskou televizní věží a zrušeného vinobraní v trojské botanické zahradě, se všechna ostatní setkání povedla.
Co jsem si z letošních vinobraní pro sebe odnesl? Možná dva poznatky. Mnozí moravští vinaři ztrácí zájem o osobní setkávání se svými zákazníky a nechávají ochutnávky na obchodnících. Jasně, o vína osobně nepřijdu, ale už si o nich nepopovídám. Zvláště, když mi je nalévá gastro obsluha, která kromě propagačního letáku vlastně neví, co by mi řekla.
Druhý poznatek se týká poměrně velkého zastoupení vinařů z obou českých vinařských podoblastí, Litoměřické a Mělnické. Jasně, že dojem zkresluje vinobraní Prahy 7, kde se pod Trojským zámkem sešli převážně pražští vinaři, případně vinaři od Mělníka či Loun. Vlastně mě to letos přimělo i k zamyšlení, zda mě česká vína chutnají natolik, že je budu chtít ochutnávat čím dál častěji.
