Kopce, kde se rodí Prosecco

Fakt, že máme s Jardou rádi italská vína, je z našich textů více než jasný. Když se tak nad tím zamýšlím, tak jsem v zahraničí ani jinou zemi s vyhlášenými víny podobně podrobně nepoznal. Možná jsem se ještě důvěrněji seznámil s Malokarpatskou vinohradnickou oblastí na Slovensku, ale dál už jinak nic. Oproti tomu jsem projel Itálii od severu k jihu, od východu na západ, k tomu navštívil i Sardinii a Ischii… A nejbližší vztah mám k regionu Veneto. Poznal jsem tam osobně několik vinařů, když jsem pár let po sobě navštěvoval jejich vinařství a kupoval si od nich domů krabice s víny.

Region, který česky nazýváme Benátsko, se táhne od Gardského jezera na západě, po Benátky na jihu, od pobřeží Jadranu na východě až k podhůří Alp s lyžařským střediskem Cortina d'Ampezzo na severu. Má vše, co milovník vína dokáže ocenit. Když ho projíždíte, ohromí vás přírodní scenérie a všudypřítomné vinice. Můžete obdivovat malebné vesničky či historická centra, jako jsou města Padova, Verona a Benátky. Kromě několika místních autochtonních druhů vinné révy, narazíte na desetitisíce lahví vín mezinárodně známých a oceňovaných odrůd. Díky vysoké nabídce se ceny drží na velmi sympatické úrovni. A pokud je vám to stále málo, tak v centru tohoto regionu objevíte místo, odkud pochází světoznámé Prosecco. Slavnostní bublinky pro novomanžele, různá životní výročí, nebo jen tak pro radost ze života. 

Odkud teda pochází to nejlepší Prosecco? Tato oblast se nazývá Conegliano Valdobbiadene. Leží v kopcovité krajině, která se nachází 50 km od Benátek a přibližně 100 km od Dolomitů. Produkční oblast odrůdy Glera, která se používá k výrobě Prosecca, je omezena na pouhých patnáct obcí. Dvě z nich mu dávají jméno, Conegliano je kulturním centrem oblasti a ve Valdobbiadene se nejvíce tohoto vína vyrábí. A ještě jedna zajímavost… Na strmých a členitých kopcích se svahy orientovanými od východu na západ se po staletí vytvářely drobné terasy, nazývané ciglione. Dávají tomuto regionu kouzelný ráz, což dopomohlo k zařazení kopců spojených s Proseccem v roce 2019 mezi místa světového dědictví UNESCO. 

Proč to všechno povídám? Rád poznávám cokoliv, co souvisí s podmanivým světem vína. Chci se tomu dostat pod kůži, důvěrně pochopit, proč je něco lepší než to druhé, abych na své cestě neminul ta nejlepší vína na světě. A navíc, měl jsem před pár dny narozeniny, a to se rozumí, nesmí chybět přípitek, což u nás zpravidla znamená otevřít dobré bubliny… Letos padla volba na Prosecco. Dostalo se mi do archivu od mého zásobitele jedno ze značkových z D.O.C. Treviso. Možná namítnete, že už je to na hraně oblasti Conegliano Valdobbiadene Prosecco Superiore DOCG… No máte pravdu, ale je to víc než jen běžné Prosecco DOC, případně Prosecco IGT vyráběné prakticky kdekoliv.

To mé Prosecco, které skončilo v našich sklenkách pro slavnostní přípitek, pocházelo z vinařství rodiny Follador ze San Martino di Farra di Soligo. Rodina se hlásí k historickým záznamům z poloviny osmnáctého století, kdy zde již předchozí generace pěstovaly hrozny a vyráběly víno, které dodávaly benátskému dóžeti. V současné době stojí v čele vinařství otec Gianfranco, pomáhá mu manželka Rita a čtyři dospělé děti. Prosecco vyrábějí v několika řadách, to mé bylo zařazeno do Follador's Classic Line, která zahrnuje kategorie Brut, Extra Dry a Dry. 

Vinařství aplikuje při výrobě vlastní metodu Gianfranco Follador Method, jednoduše snad popsatelnou jako kryomacerace rozdrcených hroznů. Tím, že se okamžitě drasticky sníží teplota, omezuje se oxidační účinek kyslíku. Díky tomu je víno strukturovanější, svěží a osobité. Dále se aplikuje standardní metoda zrání Charmat. Proces perlení probíhá různou dobu, od dvaceti dnů až po šest měsíců, čím déle, tím více se dosahuje jemnějšího a trvalejšího perlení. Tato Prosecca mají větší eleganci, vynikající vůni a chuť.

A zážitek? Oceňuji bohaté květinové aroma, stopy zralého ovoce a mandlí. Chuť je podmanivá, příjemně sametová, harmonicky sladěná, perlení s příjemnou kyselinkou a minerální slaností. Trochu klame označení Extra Dry, když pak registrujete zbytkový cukr kolem 16 gramů na litr. Požitek je velmi příjemný, žádné nepříjemné sladké tóny z vína nevylézají. Tak přípitek byl právě takový, jaký měl být. Happy birthday…

Rodan

Possessioni Serego Alighieri

Božské jsou vinice v údolí Valpolicella, božský je vinařský statek Possessioni Serego Alighieri, božská jsou vína z vinařství stejnojmenného vinařství… Toho Alighieri, který je potomkem Danteho v jednadvacáté generaci. Kterého Danta? Však víte, učili jsme se ve škole. Dante Alighieri a jeho Božská komedie, básnický epos z počátku čtrnáctého století. Já to sice nečetl, ale co si vybavuji, tak obsahuje tři části Peklo, Očistec, Ráj… Poté, co byl Dante vymístěn z Florencie do Verony, odešli s ním i jeho synové a jeden z nich pak zakoupil zmíněný statek v údolí Valpolicella, nedaleko od jezera Lago di Garda.

Díky současnému projektu velkého rodinného vinařství Masi Group, které kromě výroby vlastních vín, především v řadách Amarone a Recioto, podporuje i výrobu vín z hroznů na vinicích patřících menším vinařům, jako je právě Serego Alighieri. Možná, že právě bez tohoto velkého hráče na místním trhu, by se ani láhev vína s označením Aligheri ke mně nedostala. Takto jsem měl šanci při jedné z návštěv nedaleké vinotéky Global Wines podlehnout, koupit si ji na ochutnání a pozvat současně na skleničku i Jardu, který mi tak často o vínech z Valpolicelly s jiskrou v očích vypráví…

Čím jsou místní vína zajímavá? Ta nejzajímavější, především tedy prodávaná pod označením Amarone, se vyrábějí z místních autochtoních odrůd Corvina, Rondinella a Molinara. Aby dosáhla své podmanivé chuti, kvůli které jsou milovníky vín z celého světa tak vyhledávaná, vyrábí se speciálním způsobem technikou Appassimento. Před vylisováním a macerací se hrozny nejméně 4 měsíce suší na vzduchu a ztratí tak kolem 40 % vody. Díky tomu se do vína dostane velmi koncentrovaná vůně i chuť, něco jako na způsob našeho oblíbeného slámového vína. Amarone si však ponechá svou suchost.

To, že vinařská skupina Mesi Group podporuje ve Valpolicella vína menších vinařů, souvisí také se zájmem zkoušet nové cesty, možná ne zcela typická pro místní vinařskou oblast. Právě lahev, která dorazila na náš stůl je podobným pokusem. Pojďme si tedy víno blíže představit…

Název vína je Possessioni Serego Alighieri. Tipujete správně, nese v záhlaví sídlo majitelů. Slovník mi nabídl dvě možnosti, jak název přeložit. Tím správnějším výrazem bude majetek, básnická licence mi říká, že bych použil raději usedlost, ale Italové pro to používají spíš výraz Tenuta. Druhý možný překlad je pak posedlost. To mi více ladí s Božskou komedií, ale s realitou to nic společného mít nebude. Vinařství se pokusilo vyrobit prestižní víno, které by se více přiblížilo k hlavnímu proudu červených vín z Itálie. Tělo vína bylo postaveno hlavně na odrůdě Sangiovese, kterou doplnili místními odrůdami Corvina a Molinara. Všechny hrozny byly vypěstovány na vinicích vinařství Serego Alighieri na památku toskánského původu této rodiny.

Snažili jsme se s Jardou přijít vínu na kloub. Víno z ročníku 2015 by už mohlo bojovat s věkem, ale nepřišlo mi to. Barva? Dobrá… Hodně rubínově červená, zatím bez žádných nahnědlých okrajů. Vůně nebyla tím dominantním, co by mě chytlo prvním vjemem. Trochu zastřená, časem se otevírala, určitě peckoviny, spíše však džem než čerstvě natrhané či kompotované třešně. Když není nic jednoznačného, lze to svést i na různá koření, co ovocné aroma potlačuje. Že by lékořice či skořice? V chuti pak kyselinka, opět ty rozvařené třešně a vanilkové dřevo… Tady nešlo o pokus vyrobit variantu populárního Amarone, třeba právě i s použitím specifické technologie sušení hroznů, byť netypických odrůd. Tady šlo jednoznačně naopak mainstream, víno klasicky macerované, přiznávající odrůdy a školené v dubových sudech.

Určitě nelituji, že jsem si zariskoval a zkusil něco méně typického. Za pokus to stálo. Dohledal jsem si, že vinařství kromě dalších vín produkuje pod stejným názvem i bílé víno. To zase kombinuje hrozny Garganega a Sauvignon Blanc. To taky zní zajímavě. Bylo by božské navštívit nedaleko Gardského jezera krásný statek rodiny Serego Alighieriho, obklopený božskými vinicemi a ochutnat v parném létě vychlazené božské bílé Possessioni Serego Alighieri. Třeba se mi do té doby podaří mrknout i na Danteho Božskou komedii…

Rodan

Víno od Rothschilda

Lovil jsem v hlavě téma pro aktuální text, několik dní jsem přemítal, s čím se tu mám svěřit, třeba jaké zajímavé víno jsem v poslední době otevřel a ochutnal, případně o jakou vinnou vzpomínku se tu mám s vámi podělit… Mezitím mě Jarda předběhl s jasnou a přímou otázkou „Co pít na homeoffice?“ Já bych se nad tím taky dovolil zamyslet, pokud to bude někoho zajímat. U mě to je trochu jednodušší. Jak se tu pravidelně na blogu svěřuji, toužím spíš neustále objevovat nová a nová vína než toužit po těch známých sexy přitažlivých, které v tu pravou chvíli vylovím ze svého archivu. 

Jak říkám, je to jednodušší… Buď si kupuji vína, která znám, již jsem je někdy pil, možná jen z jiného ročníku či z jiné tratě, možná jen od stejného vinaře, ale zaujala mě, a proto vím, že si rád vzpomínku na ochutnané vzorky připomenu.  Nebo jdu do neznámého vína, které sice dokáži někam zařadit, buď odrůdou, nebo vinným regionem, přičemž si ochutnávkou určitě zaplním doposud neznámé území, kde, jak jistě dobře znáte, do té doby visela cedule, zde jsou lvi… A třetí přístup je tak možná nejblíže k tomu, co zde psal Jarda. Jsou známá vína, jsou vyhlášení vinaři, o kterých vím a celý život čekám na příležitost, až se k nim nachomýtnu a za přijatelnou cenu dostanu šanci je ochutnat.

Mezi taková jména patří například vinařství spojené se jménem Baron Philippe de Rothschild… Jestli čtete naše texty pravidelně, zbystříte. Hele, on se opakuje. Ano už jsem tu o baronovi psal, mám totiž toto jméno spojeno s dávným zážitkem z Krakowa, kde jsem měl příležitost jedno víno ze zmíněného vinařství ochutnat (tady). Proč se tedy k němu vracím znova? Je to docela prosté.

Vinařství Baron Philippe de Rothschild je primárně spojeno s víny z vyhlášeného francouzského regionu Bordeaux. Právě zde najdete sídlo vinařství, a sice Château Mouton Rothschild. Nachází se v Pauillac, v známé oblasti Médoc. Pana barona zde již nepotkáte, zemřel v požehnaném věku v roce 1988. Vedení vinařství se tak po něm ujali potomci z jeho rodiny. Co zůstalo společné, je ambice vyrábět ta nejlepší vína na světě. Postupně přikupovali další akvizice, což se projevilo rozšířením vinařství například o Château Clerc Milon a Château d´Armailhac. Ani s tím se však současní vlastníci nespokojili a exportovali své know-how do dalších projektů, jako je výroba v Languedocu v Pays d'Oc s Domaine de Baronarques, v Kalifornii s Opus One a v Chile s Almavivou.

Právě o Rothschildově víně z chilských vinic pod označením Escudo Rojo jsem tu již psal, dnes zkusím další. Pokud myslíte, že už konečně nastal čas, a já zde budu popisovat zážitky z vína Château Mouton Rothschild, tak vás zklamu. Na některé z vyhlášených vín z Bordeaux opět nedošlo… Snad příště, však já to nevzdám. Přesto se to vína od Rothschildů týká.

Jel jsem před několika dny z auditu v severních Čechách, nedaleko Podbořan. Zastavil jsem se v Bille, potřeboval jsem si nakoupit svačinu do auta, aby mi cesta do Prahy lépe ubíhala. Prošel jsem obchodem, když jsem se nechal zlákat slevovou akcí u regálu s víny. Nekupte to, když se ceny vín začnou najednou pohybovat na 30 až 50 procentech původní nabídky. To přece nejde je tu jen tak nechat… Strkám si vybrané kousky do košíku, když jsem došel až na konec, zahnul za roh a spatřil extra vybrané kousky. Už tušíte? Ano, Merlot z vinařství Baron Philippe de Rothschild, ročník 2018 za sedmdesát korun…

Jak víte, obvykle se v těchto případech obracím na přítele na telefonu. Teda nečekejte nikoho konkrétního, já se radím s aplikací Vivino, však víte. Kupodivu skvělá recenze, teda spíš lehce nadprůměrná, ale určitě víno není žádný propadák. Když k tomu navíc dostanete k informaci, že vyhrálo zlatou medaili na Prague Wine Trophy 2019, a objevíte srovnání cen, že se jinde takové víno prodává minimálně přes dvě stovky, opravdu není, proč váhat.

Byl jsem zvědavý, kdeže to Rothschildové vyrobili a jak víno chutná. Nakupované hrozny pocházejí z vinic z vinařského regionu Languedoc-Roussillon v jihovýchodní Francii. Vinice se zde táhnou na sever od španělských hranic kolem měst Marseille a Montpellier. Vlastní víno pak vinařství vyrábí ve Saint-Laurent-Medoc. 

Jak víno hodnotím? Údivem jsem neoněměl. Řekl bych, že se tento Merlot spíše lépe spáruje s vhodným jídlem, než abych si na něm celý večer pochutnával ve společnosti přátel. Šlo o suché víno zářivě granátově červené barvy. Vůně a chuť poměrně zastřená, snad odkaz na marmeládový projev s ostružinami a borůvkami. Hrst aromatických bylin, lezl z toho koriandr. Chuť byla merlotovsky hebká, ale v dlouhému závěru ve víně převládaly výrazné taniny.  

Takže jsem si odškrtnul další víno ze seznamu, které jsem si přál potkat. Teď si najdu čas a potěším se dobrými červenými od mých oblíbených moravských vinařů. Pak se opět pustím do vyhledávání možných překvapení, třeba se přitom potkám s baronem Philippe de Rothschild u některého jeho vína z Bordeaux. Rád bych ochutnal…

Rodan

Vinný homeoffice

Několikrát jsem se zmiňoval o tom, že víno doma moc nepiju. Taky jsem lamentoval nad všemi chaotickými zákazy a příkazy a vyjadřoval svůj názor, že online nenahradí skutečné setkání. Jak ale říká jedno moudré přísloví „odříkaného chleba nevětší krajíc“.

Pokud si myslíte, že jsem se připojil k nějaké online degustaci, tak musím konstatovat, že zas tak daleko jsem nedošel. Nicméně jsem dospěl do určité fáze, že si doma občas nějakou láhev otevřu a vychutnám. Dokonce jsem při jedné (možná dvou) sklenkách diskutoval na WhatsApp s kamarádem sommeliérem Martinem o víně, současné situaci a vůbec o všem možném a musím říci, že to byla velká legrace. Otevřel jsem prý nejlepší Solaris na světě a potřeboval jsem se o tu radost podělit, už proto, že byl právě od Martina. Bylo to oranžové víno, a přestože si na tento styl moc nepotrpím, nakonec jsem vypil celou lahev za večer.

Zmiňovali jsme to už v minulých textech, víno je alkoholický nápoj a proto je nutná jeho rozumná konzumace. Jak říkají v Burgundsku, pijte burgundské s rozumem, zodpovědně. Jaká je ale rozumná míra? Pro každého může být jiná, já jsem doma dospěl k závěru, že pokud si jednu láhev rozdělím na dva až tři dny, víno si užiju, vychutnám a ráno mohu bez jakýchkoliv problémů vstát a začít soustředěně pracovat.

A teď trochu analytických údajů. Anglosaský svět používá termín alkoholová jednotka, které odpovídá 10 g čistého alkoholu. Obecné doporučení lékařů praví, že pánové by neměli konzumovat více než 4 jednotky za den, přičemž zkonzumované množství za týden by nemělo překročit 21 jednotek. Alespoň 2 dny v týdnu se doporučuje abstinovat.

Kolik gramů alkoholu tedy obsahuje deci vína? Záleží na tom, kolik obsahuje procent alkoholu. Existuje celkem přesný výpočet, kdy množství v mililitrech vynásobíme koeficientem 0,8 (souvisí s hustotou) a nakonec vynásobíme procentním množstvím alkoholu. Na příkladu deci Zinfandelu můžeme vidět, že 100 ml x 0,8 x 0,15 (jojo, tento Zinfandel ze Sonomy má 15 %) obsahuje 12 g čistého alkoholu. Takže 3 sklenky zhruba po deci a máme denní míru. Zdá se vám to málo? Mě to taky dříve přišlo moc přísné, ale s přibývajícím věkem mi nezbývá než souhlasit. Takže takto si doma spokojeně užívám víno, když si láhev rozdělím na 2 až 3 dny, podle nálady.

A jaké jsem si v posledních dnech otevřel? Zajímala mě trojice vín z Itálie, na kterou se už nějakou dobu těším, jen se pořád nenašla příležitost. Jedním z nich je Ciacci Piccolomini d´Aragona a jeho Ateo. Je to supertoskánec, který je tvořen Cabernetem Sauvignon a Merlotem zhruba ve stejném poměru. Zajímavé je, že rozhodnutí vyrobit toto víno padlo v roce 1989, kdy se kvůli nepříznivému počasí Giuseppe Bianchini  rozhodl nedělat průměrné Brunello, ale v návaznosti na první sběr z vinic vysázených zmiňovanými odrůdami vzniklo Ateo. Krásná ovocná vůně s tóny koření, chuť s plným tělem, jemná, harmonická s výrazným tříslem. 

Dalším vínem, které se na mě těší už od jara, je Chianti s podoblasti Rufina z vinařství Fattoria di Basciano, které sídlí nedaleko Florencie a v této podoblasti patří ke špičce. Vyrábí se z odrůd Sangiovese (95%) a Colorino (5%). Má jiskrnou rubínovou až granátovou barvu, intenzivní vůni s náznaky lesních plodů. Chuť je plná, harmonická, s dobře vyváženými tříslovinami.

Do třetice jsem se těšil také na Montepulciano, tentokrát však d´Abruzzo z vinařství Illuminati. To však bude muset zůstat ještě chvíli zavřené (ono mu to jen prospěje), protože jsem o víkendu dostal od našeho kolegy Honzy zprávu, že víno, které jsme společně objednali od pana Skleničky, je fantastické a že chce objednat další karton. Je to Carmignano z Fattoria Ambra pod názvem Santa Cristina in Pilli. 

Běžím tedy vyzvednout víno do sklepa, který se z praktických důvodů nachází mimo bydliště, abych jej ochutnal. Jestli je vážně tak skvělé, rychle se musím k objednávce připojit, co když už nebude.

Jarda

S božolé do kopce a z kopce…

Položím tu otázku. Která země produkuje ta nejlepší vína? Jasně, nedokážu stanovit objektivní kritérium pro porovnání kvality, takže to bude o emocích. Každý z nás máme svou volbu, někdo nedá dopustit na Moravu, ale povědomě tuší, že jsou na světě i jiná dobrá vína. Jiný bude na první dobrou volit dovozová vína, teď jen, zda z blízka, odněkud z Evropy, nebo z dálky, z takzvaného Nového světa. Nebudu se s nikým přít, vyberte si tu svou oblíbenou… 

Já spojil objevování krásných vín s přesvědčením, že není nikdo lepší než Francie. Jasně, že jsem pil už spoustu obdivuhodných vín z Itálie, Španělska, Spojených států, Austrálie, Nového Zélandu a bůhví odkud ještě… Přesto to v sobě mám, že to nejzajímavější víno najdu ve francouzských vinařstvích. Nemám teď ani na mysli, že to budou ta nejdražší, možná i investiční vína, klidně to může být takové, jak se říká „value for money“, dobré za přiměřené peníze. Však jsem tu již několikrát psal o vínech z údolí Rhony nebo z Languedocu.

Chci se tu dnes zastavit u jedné francouzské oblasti, se kterou jsem se doposud neshodl. Mám na mysli Beaujolais, produkující především červená vína z odrůdy Gamay. Než se pustím do poznámek o vínech produkovaných místními vinaři, něco málo o tom, kde tuto oblast hledat. Nachází se na kopcovitém jihu Burgundska, necelých sto kilometrů na jih od Cote d’Or, nejvýznamnějšího a nejdražšího světového vinařského regionu. Vinná réva se zde pěstuje na 18 000 hektarech vinic, tato rozloha je nápadně podobná velikosti vinic na území Čech a Moravy. 

Lze tu nalézt deset specifických označení vín, tzv. Cru du Beaujolais, a to Julienas, St-Amour, Chénas, Morgon, Moulin á Vent, Fleurie, Chiroubles, Regnié, Brouilly a Côte de Brouilly, které korespondují s názvy vesnic, odkud vína pocházejí. Jsou specifická tím, že vycházejí ze skladby půdy a místního mikroklimatu. Vinice jsou vysázeny na svazích, kde se objevují štěrky, granit, někde lze najít i jíly nebo i křemenité podloží se sedimenty pískovce. Díky této pestrosti vytváří až neuvěřitelnou variabilitu vín z Beaujolais. Kromě červené odrůdy Gamey, tu lze z bílých odrůd nalézt podobně jako v Burgundsku Chardonnay, Aligoté a Sauvignon Blanc. 

Při představování vín z Beaujolais nesmím zapomenout ještě na jednu odlišnost. Jde o způsob kvašení, kdy se celé hrozny Gamay nasypou do velké betonové nebo nerezové nádoby, ta se uzavře a začne probíhat takzvaná karbonická macerace. Kvasinky nalepené na hroznech se pustí do šťávy z mechanicky poškozených bobulí, hroznový cukr se začne měnit na alkohol a vedlejším účinkem vzniká kysličník uhličitý. Tím roste tlak v nádobě, praskají další bobule a kvašení pak pokračuje v celé nádobě. Současně kysličník uhličitý proniká i do slupek a umožňuje kvašení šťávy uvnitř dosud neporušených bobulí. Výsledkem jsou vína s výrazně ovocným projevem a spíš nížší hladinou taninů. 

Milovníci mladých vín jistě s napětím každoročně čekají na třetí čtvrtek listopadu, kdy se uvádějí na trh mladá vína pod názvem Beaujolais Nouveau. Jde o celosvětový fenomén díky dokonale propracovanému marketingu. I když se zcela jistě nejedná o nejlepší víno z Francie, v každém případě je to nejznámější a nejrozšířenější francouzské víno. Kdo ochutnal, dá mi za pravdu, jde o lehké, ovocné, svěží a snadno pitelné víno. 

Já však chci psát nikoliv o mladých vínech, ale o klasickém Beaujolais, prodávaném buď bez dalšího přívlastku, nebo jako Beaujolais Villages. Pokud se nepočítá s jejich časným prodejem, kdy stačí poležet ve velkých nádobách, tak většinou vyzrávají delší dobu v dubových barikových sudech. Příslušný základ tvořený taniny je u těchto vín tvořen delším ležením a společným macerováním s třapinami. Právě doba vyluhování taninů posiluje strukturu vína. Takže pokud jste se ještě neztratili v textu, od Beaujolais očekávejte buď lehké ovocné víno k brzkému vypití, nebo naopak víno s hutnou tříslovinou, které se bude zaoblovat až delší archivací.

Právě zmíněné varianty výroby vína z odrůdy Gamey mě provázejí celý život. Buď narazím na to pitelné, které piju pro radost, obdivuji jeho lehkost a ovocné tóny, nebo s ním celý večer bojuji, víno mi drhne, jak je suché, jazyk se mi kroutí v puse, a já lamentuji, že jsem ho měl nechat ještě nějaký čas v archivu. Říkám si, že s Gamey z Beaujolais je to jako na horské dráze, někdy jsem na vrcholu, jak mi chutná, někdy padám dolů, všechno se ve mě svírá a já si říkám, bože proč?

Jedním z těch lepších, co jsem kdysi dostal k narozeninám od mého syna, bylo víno označené Cru Moulin á Vent z ročníku 2009, Domaine du Petit Chéne, Romaneche-Thorins. Šlo o svěží víno s vůní višní a mletého černého popře, zrálo částečně ve starých dubových sudech, které doplnily ovocnou chuť odrůdy o typickou chuť dřeva a vanilky. Musel jsem ho déle dekantovat, což vínu pomohlo, postupně se zbavilo trpké vůně a dostalo sametově ovocnou chuť, hodně příjemnou. Dobré bylo i Les Romarins, z ročníku 2016, s přívlastkem Beaujolais Villages, označené jako Vin du Beaujolais. Pil jsem ho hodně mladé, bylo příjemně ovocité, po třešních a jahodách, překvapivě zakulacené a sametové. O těch, které v mém výběru propadly, raději psát nebudu, bylo jich rozhodně víc než těch, na kterých jsem si pochutnal. To pak raději alespoň jeden kousek Beaujolais Nouveau ročně pro zachování tradice.

Přesto to nevzdávám… Čerstvě jsem si nechal dovézt přímo od burgundského vinaře Francois Bertheneta víno z nakoupených hroznů z Beaujolais, konkrétně z Cru Morgon, ročník 2017. Byl to tip od známého blogaře pana Skleničky, který o něm psal, že je to v sortimentu vinaře novinka, o které není dosud možno získat žádné podrobnosti. Doporučoval to koupit zvědavcům, co zavřou oči a skočí… Takže jsem to udělal. 

První dojem jsem měl dost rozpačitý. Hodně uzavřené víno, při zkoumání výrazné taniny, žádná zaznamenatelná chuť, více kyselinek, po dvou hodinách v dochuti marmeládové tóny. Nechal jsem víno otevřené do druhého dne s nadějí, že by se mohlo více otevřít, ale moc to nepomohlo. Marmelády přibylo víc, ale taniny zůstaly krutopřísné… Musím se přiznat, že to pro mě bylo za čtyři stovky spíš zklamání. Asi mé objevování krásných vín z Beaujolais na nějaký čas nechám.

Rodan