V dětství jsem přelouskal stovky knížek. Často jedním dechem. Sotva jsem večer zalezl pod peřinu, našel jsem mezi listy záložku z předchozího dne a okamžitě se ponořil do dobrodružných příběhů. Prožíval jsem je spolu s hrdiny až do chvíle, kdy mě přitom nachytali rodiče a dopadlo to vždycky stejně. Zhasli mi lampičku a děj se pak přenesl ve tmě pokoje pouze do mých snů. Převtělil jsem se do role hlavní postavy a prožíval vše na vlastní kůži, mnohdy jsem si toho vysnil ještě spoustu navíc.
Mezi přečtenými knihami, na které se nezapomíná, byla i Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka. Pro školáka na základce pochopitelné. Teprve nyní v dospělosti mám možnost posoudit, jak to ve skutečnosti vlastně bylo. Co naplat, nic není v životě černobílé. A to platí jak pro literaturu, tak i pro svět vína. Třeba ta vína, co pocházejí z Mikulova od Petra Fučíka. Je to sice oslí můstek, ale proč ne. I jeho vína totiž nejsou černobílá.
Možná jsem o něm slyšel i dříve, ale prvně jsem měl možnost ochutnat to nejzajímavější z jeho nabídky na degustaci v Cellariu v listopadu 2018. Majitel vinařství Petr Fučík tam byl osobně, vybavuji si zajímavé vyprávění, jak se k vínu vlastně dostal. Pochází z Moravy, jeho otec dokonce pro svou potřebu víno vyráběl. Nicméně on sám vystudoval práva, život ho postupně přesunul do Prahy, kde skončil v advokátní kanceláři. Tak by to i mohlo skončit, kdyby se neozvaly moravské kořeny, které ho přitáhly nazpět do Mikulova.
Petrovi se podařilo zakoupit přímo pod Svatý kopečkem zchátralý statek, myšlenka založit vinařství pak nabrala rychlé tempo. Domluvil se se šikovným enologem Pavlem Svobodou, zakoupil moderní technologii a pustil se do díla. Po prvních dvou úrodách přišel úspěch. Jeho Ryzlink rýnský 2014 uspěl mezi dalšími rýňáky od 160 moravských vinařů a stal se králem vín. Posléze zde vybudoval i hotel a stal se významným vinařem na Mikulovsku.
Pamatuji si ze vzpomínané degustace, že Fučíkova vína byla jiná. Měla nezaměnitelnou linku ležení na kvasničných kalech s občasným promícháním, tj. batonáží. Technologická nasládlost v aromatice charakteristická pro selská vína mě tehdy okouzlila. Možná jsem drobet zpozorněl, když mi přišla všechna ochutnávaná vína hodně podobná, ale přece jen odrůdovost hroznů způsob výroby nepotlačil. Vyhrálo to u mě tehdy Chardonnay 2015, viniční trať Pod Svatým kopečkem v Mikulově, kupodivu polosladké víno s 13 gramy zbytkového cukru vyrobené metodou sur-lie ve velkém dubovém sudu. Jednu lahvinku jsem si odnesl domů.
Vzpomněl jsem si na to vše o tomto víkendu, kdy jsem ono víno vytáhl z mé vinotéky. Přes roky od nalahvování jsem byl v klidu, doporučená archivace ještě slibovala kondici vína minimálně dalších pět let, ale byl čas si produkci z vinařství Fučík připomenout. Víno mělo krásně medově žlutou barvu. Po medu i vonělo, k tomu přezrálé hrušky a mandle. V chuti pak vystupovalo spíše ovoce tropické, nezaměnitelnost šardonky byla patrná. Jasně díky zbytkovému cukru to nebylo víno pro jednoho na celý večer, ale pár skleniček s rodinou bylo nadmíru příjemných.
Po měsíci od degustace v Cellariu jsme byli s Evženem a Jardou přímo na galavečeru Krále vín. Otevřených oceněných vín tam byly plné stoly, ale nešlo ochutnat všechno. Tak jsem oba vedl k těm od Fučíka. Najednou se však jeho vína, která mi ještě před nedávnem přišla úžasná, dostala do střetu s konkurencí. Mnohdy s lehkými aromatickými víny dělanými čistě v nerezu. Se svými tipy jsem tehdy neuspěl. Surlíčka nám přišla oproti ostatním těžká, chyběla jim hravost a provokativnost.
Tak to někdy chodívá. Každý máme své oblíbené vinaře, odrůdy, terroir, technologické postupy a koneckonců i ročníky. Rád si víno z vinařství Petra Fučíka otevřu a určitě mě potěší. Rád si otevřu i jiná voňavá bílá moravská… Jen je nebudu vyzývat na souboj. Vždyť i ta pestrost výběru je kouzelná.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat