Na začátku devadesátek to tu prdlo. Padl starý režim, v tom novém si mnozí z nás našli novou práci, ve které začali dělat profesní kariéru. Kdo měl štěstí, tomu během tohoto nového desetiletí díky těm všem změnám narostly platy v řádech desítek procent, takže si mohl dovolit i občas koupit některá z vín, o kterých se nám dříve ani nezdálo a nyní se k nám z čista jasna z původně zapovězených západoevropských vinařských velmocí začala dovážet.
Když si to tak vybavuji, tak jsem zažil řadu změn, budu-li se držet vína, tak to v podstatě bylo jedno velké dobrodružství. Zkraje jsem byl ještě rozhodně klasický český pivař, který najednou díky cestování měl možnost ochutnat úplně jiná piva a porovnat je s těmi našimi. Při cestách do Anglie a Irska jsem pak přišel na chuť whisky, až jsem se tím stal mezi svými přáteli vyhlášeným, žádná oslava se bez toho neobešla. Nicméně, co muselo přijít, přišlo. Potkal jsem se s vínem a náš vztah se začal postupně prohlubovat.
Takovým přelomovým okamžikem byla moje pracovní stáž v irském Dublinu. Ano, jasně, že to bylo po večerech doprovázeno návštěvami v kouzelných pubech v centru města. V každém tam hrála živá country muzika, krásně se to poslouchalo, zapíjel jsem to s ostatními pivem a usrkával přitom irskou whiskey. Většinou Jamesona, příležitostně Bushmillse, Connemarru nebo Paddyho. Někdy se tam dokonce i do rychlých rytmů kytar a bendža tancovalo, kdo se nechytal, tomu místní rádi typické kroky a sestavy ukázali.
Za vrchol všech tehdejších zážitků považuji jeden večer, kdy jsem si sedl v jedné z hospod pod pódium, popíjel guinness a nechal se unášet koncertem typické irské muziky. To vše do chvíle, kdy hudebníci zahráli tuš, vyhlásili přestávku a šli si k baru koupit další pivo. Jen jeden nešel. Vytáhl z futrálu akordeon a spustil. Taky to byla country, ale taková jiná. Naše…
Nechtělo se mi tomu věřit, že slyším v úžasné hospůdce v centru Dublinu české lidovky. Vyhecovalo mě to, zvedl jsem se a přešel přímo k pódiu před onoho muzikanta. Hospoda hučela jako v úlu, všichni se o přestávce bavili, nikdo nám nevěnoval pozornost. Zaposlouchal jsem se. „Proč ty ptáčku, jarabáčku…“
„Vy jste Čech?“, zeptal jsem se. „Jo z Prahy“, odpověděl okamžitě. „Žiju tu už od osmašedesátého… Pojďte sem nahoru ke mně,“ vyzval mě způsobem, kdy se neodmlouvá. Vyhrabal jsem se na podium. „Vemte si mikrofon, ukážeme jim to…“ Jestli jsem něco nečekal, tak to byl zpěv českých písní pro dvě stovky irčanů bavících se v pubu u piva a whiskey. Tak jsme se do toho pustili. Hospoda zmlkla a poslouchala pro všechny naprosto nesrozumitelným slovům. Na konci nám všichni sborově zatleskali. Sešel jsem dolů, irští muzikanti mě na pódiu vystřídali a začala druhá část koncertu. Srdce mi stále bušilo, byl jsem přece jen hvězdou večera v malebném dublinském pubu.
Měl mě tehdy na stáži na starosti Patrick, čili Paddy, vedoucí místního auditu. Byl už o řadu let starší oproti mně, ale rozuměli jsme si velmi dobře. Věnoval se mi, jak po pracovní stránce, tak i ve volném čase, především během víkendů. Viděl jsem spoustu zajímavých míst, navštívil některé z pamětihodností, zajeli jsme až na jižní pobřeží smáčet nohy v Golfském proudu. Jindy mě zase pozval na výbornou večeři, nejčastěji na lososa v bešamelové omáčce. Jeden z nejúžasnějších wine barů, kde mi moc chutnalo, byl nedaleko sídla irské energetiky v uličce Grant`s Row.
V devadesátkách jsem slavil první významné kulatiny, kdy chlapovi končí mládí a začíná střední věk. Pamatuji si docela živě, že jsem si tehdy na oslavu koupil domů lahvinku dražšího španělského vína, pochopitelně Tempranilla. Byla to už taková naše domácí tradice, že jsem narozeniny slavil se španělskými víny. U skleničky jsme si tehdy s Danou řekli, že víno je to, co nám bude dělat radost. Začneme ho pravidelně ochutnávat, chodit na degustace a vyhledávat ta nejlepší. Tak jsem do toho tehdy na konci devadesátých let vlítnul a drží mě to dodnes. A že to stojí za to, to si tu konečně můžete občas přečíst sami.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat