Vzpomínání na vína z Monte Sant’Angelo

Všimli jste si, jak se teď všude v supermarketech objevila vína z odrůdy Primitivo? Já aspoň jo. Dřív jsem ho musel pracně shánět u dovozců, objednávat si ho v pizzerii k jídlu a teď je téměř na každém rohu. Mám vína z Apulie, či chcete-li z regionu Puglia, jehož východní pobřeží na jihu Itálie omývá Jaderské moře, docela rád. Před rokem tu ve dvou článcích vzpomínal Jarda na své zážitky z návštěvy salentského městečka Lecce a představil v nich jak odrůdu Primitivo, tak Negroamaro. Pokusím se na ně tak trochu navázat.

Absťák z nemožnosti cestovat za víny po světě se u mě teď promítá mimo jiné do vzpomínek. A když Apulie, tak vytáhnu pár fotografií z naší rodinné dovolené, když jsme to tam před lety projížděli. Zapátrám tedy v paměti, co mi v hlavě ještě zůstalo. Trávili jsme tehdy týden v hotelovém letovisku na skalnatém jižním pobřeží poloostrova Gargano. Úplně typická Apulie to není, ale patří to tam. Celé této oblasti se říká Foggia a v rámci regionu Apulie leží úplně na severu. Na vinice jsem tam také zrovna nenarazil, ale bylo tam krásně, moře jsme si užili vrchovatě. A vína pochopitelně taky.

Pravidelně jsem si dával karafu stáčeného vína k večeři, kterou jsme měli zajištěnu na hotelu v rámci polopenze, zejména ta červená byla krásně pitelná. Těžko tvrdit, z jakých odrůd byla, vinětu na karafě nemáte, patrně však šlo o směsky z místních odrůd, což je pro tuto oblast typické. V případě červených vín jsem se zmínil o dvou nejtypičtějších, Primitivu a Negroamaru. Ta, co známe my tady v nakupovaných lahví, však pocházejí z vinic položených desítky kilometrů níže na samém jihu Apulie. Co vím, kromě těchto dvou odrůd zde byla běžně k dispozici i vína ze severněji položených oblastí, převážně tedy odrůdy Sangiovese či Montepulciano.

Pro večerní posezení na prostorné terase s výhledem na moře jsme si kupovali lahve vín v nedalekém přístavu Manfredonia či při výletech po zajímavostech v okolí. Nezapomenutelným zážitkem byla návštěva úžasného městečka Monte Sant’Angelo. Sice od centra Manfredonie ležícího u moře coby kamenem dohodil, ale současně položeného o osm set metrů nad ním, kam tudíž bylo nutné vyjet úzkou silničkou plnou serpentin. 

Na konci cesty nás čekalo překvapení v podobě středověkých kamenných ptačích domků, roztroušených po stráních, a v množství sakrálních staveb v historickém centru. Bloudili jsme uličkami mezi typickými na sebe nalepenými apulianskými domy, kde z balkónů visely na slunci se sušící oděvy, míjeli jsme drobné krámky, mezi kterými nechyběly kavárničky či malé pekárny s podmanivě lahodnou vůní čerstvě upečeného bílého chleba. Žasl jsem nad ospalým parkovým stromořadím, kde místní penzisté trávili volný čas, klábosili, hráli pétanque či posedávali na lavičkách s fantastickým výhledem na moře. 

V Itálii je sice podobných perel víc, ale Monte Sant’Angelo si po právu zaslouží zahrnutí do světového kulturního dědictví UNESCO. Mohl bych zde dál obdivovat kamenný hrad ze třináctého století v horní části města či jeskyni San Michele, spojenou se starou legendou, kam proudilo jednoznačně nejvíce návštěvníků města. Chci se však vrátit nazpět k vínu. Zážitkem se pro mě stal malý krámek L‘ Antica Bottega, specialita locali. Oči až přecházely z nabízených produktů, ať už všemožných druhů těstovin, pečiva, uzenin, sýrů, naložených oliv, plněných papriček a sušených rajčat, koření a pochopitelně také vína.

Snažil jsem se zorientovat v nabídce, tak jsem položil otázku, pro jaké z vín si chodí místní. Jasně, na špatnou otázku jsem dostal nečekaně dlouhou odpověď, převážně v italštině, kterou jsem de facto slyšet nechtěl. Představoval jsem si namísto toho jednoznačný tip na víno, které patří právě sem a jinde ho nedostanu. 

Nakonec jsem se s prodavačem dohodl. Pro Gargano, nezbytnou součást Foggie, žádná apelace DOC s chráněným označením původu vína vymezena není, pro celou oblast je však typická odrůda Nero di Troia. Jejímu kvalitnějšímu klonu s menšími plody a volnějšími shluky, tzv. „canosina“, se nyní dostává čím dál větší pozornosti právě s ohledem, že jde o surovinu na výrobu kvalitnějších vín. Odrůda jako taková je pozdní, dozrává až po polovině října, čímž se výrazně odlišuje od obou převládajících odrůd s téměř černými hrozny, tedy od odrůd Negroamaro a zejména Primitivo.

Víno Nero di Troia má elegantně svěží buket s typickými tóny fialek. Liší se oproti vínům z jihu především bohatstvím tříslovin, pokud stojí vinař o jejich uhlazení, musí čekat se sklizní co možná nejdéle. Nikam jsem si nepoznamenal, co jsem si tehdy na ochutnání koupil za lahev. Dnes vím, že bych šel příště určitě do toho nejlepšího, co se však v Apulii vyrábí trochu jižněji, až v Castel del Monte. Zajímá vás, co dalšího mohu doplnit k vínům z Gargana? Tak k tomu se dostanu snad příště.

Rodan